Člověk míň než pes?

1. 2. 2012 / Aleš Uhlíř

Divoké exekuce v Česku se jistě podílejí na nárůstu bezdomovectví.  Počet bezdomovců roste a každý rok se dovídáme, kolik z nich nepřežilo mrazy. Psal jsem o tom v textu Lidé na dně, stát nikde v Britských listech z 28. 3. 2011 a nechci se opakovat. Popravdě řečeno jsem měl slovo bezdomovec dříve spojeno s osobou bez státního občanství -- člověkem, který nikde coby občan nepřísluší. To, čemu se dnes říká bezdomovec, měl jsem za tuláka. Prostě takový a žádný jiný byl dříve význam slova bezdomovec. Člověk měl domov, kde byl příslušný a bezdomovci byli ti, kteří žádnou příslušnost ve smyslu státního občanství neměli.

   Na to, že dnes existují tuláci -- bezdomovci, jsem si dosud nezvykl. Očekával bych, že v zemi, kde od poloviny 19. století měla každá osoba právo na chudinské zaopatření a na nerušený pobyt v obci, kde měla domovské právo, věci do tak katastrofálních konců dojít nemohou. Bohužel došly.

   V různých pojednáních o sociální práci s bezdomovci se píše, že současné bezdomovectví je problémem chudoby uprostřed bohatství. Takový blábol! Jako by dříve chudí a bohatí nebyli. Všiml jsem si, že i lidé, u nichž bych to vzhledem k jejich levicovému zaměření nečekal, se dívají na bezdomovectví jako na něco normálního, co je neoddělitelnou součástí svobody individua. Prostě se někdo rozhodl takto žít, třeba v lese, pod mostem nebo v ruinách budov a bylo by zásahem do jeho svobody bránit mu, a proto se s tím nedá a ani nesmí nic dělat. Asi stejná logika, podle které by se dalo běhat nahý po ulici, vyhazovat odpadky z okna na cestu, na náměstí udělat  táborák nebo jezdit autem bez platného techničáku. Proč bychom mohli jedno a nesměli druhé? Není nic jednoduššího než provozování tuláctví -- bezdomovectví zakázat, jak tomu bylo dříve. Problém je ale v tom, že zde není připravena alternativa. Kdysi byly obecní útulky, v nichž žili nemajetní, odkázáni na cizí pomoc, a žily tam i rodiny s dětmi. Obce takto byly zařízeny a nikomu to nepřipadalo divné, ba naopak -- divným a nepřípustným bylo bydlet pod mosty nebo v lese.

   Společnost si na stále se rozšiřující bezdomovectví zvykla a ti, kterých se to "netýká", se na bezdomovce často dívají jako na odpad. Nedávno jsem vyslechl, jak jsou ti bezdomovci strašní, že se shromažďují v čekárně, kde to pak zapáchá a člověk, který někam jede, aby čekal na spoj na mrazu venku. Něco by se s tím prý mělo konečně udělat, třeba je vykázat někam za město. Lidé angažovaní v různých hnutích jsou ochotni zbořit svět, kdyby nedej bože byla ohrožena nějaká tůň a s ní populace vzácné vážky, jiní se ve svém boji proti tomu či onomu připoutávají řetězy ke stromům nebo lezou na stožáry a komíny. Pokud jde o bezdomovce, pokládá se za dostatečné, když se jim v mrazech tu půjčí nafukovací stan, tam umožní strávit mrazivou noc na židli v místnosti vytopené na 10 stupňů. Prostě jedna nesmyslná věc vedle druhé a hlavně žádný systém, neboť většina tak jako tak musí přežívat venku. Časté jsou snahy velkých měst vytěsnit bezdomovce někam daleko, kde by je nebylo vidět.      

  Oblíbeným argumentem obhájců existence bezdomovectví je také to, že většina bezdomovců si tento způsob života sama zvolila. To by byla tyranie, umístit nemajetné bez vlastního bydlení do chudobinců, nebo jak už bychom to nazvali. Jako bychom ve společnosti jinak žili volně jako ptáci, bez povinností, bez pravidel a mohli se chovat, jak se nám zamane.

  Bezdomovectví není důsledkem pouhé existence chudoby uprostřed bohatství, ani výsledkem svobodné volby, životních ztroskotání, drogové závislosti, kriminality, duševních chorob apod., jak se to obvykle vysvětluje. Samozřejmě že bezdomovcem se člověk nestane jen tak z ničeho nic, avšak samotné příčiny jsou zde podružné a slouží snad jen k tomu, aby ti, kteří o tom píší složitá, jinak nic neřešící pojednání, mohli určité příčiny a rozdíly popisovat a tak statisticky rozlišovat, kdo byl postižen rozvodem a ztrátou bydlení, kdo nemocí, drogovou závislostí, dluhy atd. Být zde systém, který by toto nepřipouštěl, bezdomovectví by nenabylo současných obludných rozměrů. Dnes se již týká všech. I ta paní, která se tak rozhořčila nad páchnoucími bezdomovci v čekárně, se může snadněji, než si dokáže představit, ocitnout na ulici.

  Znal jsem případ jednoho bezdomovce. Přes 30 let pracoval v dolech. Po rozvodu bydlel na ubytovně, kde jej postihla nemoc sítnice, zřejmě následek 10 let práce v uranových dolech. Až na obrysy věcí nic neviděl, nemohl číst. Nejdříve nemocenská a pak vyřizování invalidního důchodu. To znamená období bez příjmu. Z ubytovny odešel do kamarádem půjčeného bytu, z toho se ale musel v důsledku rozvodu a majetkového vypořádání svého kamaráda odstěhovat. Ze dne na den se ocitl na ulici. Před sebou měl vyřizování důchodu, což pro poloslepého, zmateně působícího "bezdomáka" nebylo jednoduché. Shodou okolností tehdy vyšel vstříc tomu, kdo jej žádal o podpis na úvěrové smlouvě a tak se poprvé v životě dostal před soud jako obžalovaný z úvěrového podvodu. Nevěděl, co podepisuje, jen věřil tomu, co mu řekli. Nakonec dopadl dobře, z poměrně slušného důchodu  škodu rychle nahradil a opatřil si bydlení. Jak by ale asi dopadl, kdyby propadl nějaké závislosti nebo měl duševní chorobu? Pak by se stěží dokázal ve svých věcech orientovat a jeho bezdomovectví, k němuž se  dostal "svobodnou" volbou nebo "nezodpovědností", jak by jistě mnozí tvrdili, by nejspíše skončilo nejpozději s prvními velkými mrazy, které by vzhledem ke svému zdraví neměl šanci přežít. 

   Druhý případ, který chci zmínit, se stal známým minulý víkend. Pod skálou v lese u obce Vřesina, nacházející se v přímém sousedství ostravského obvodu Poruba, byl nalezen zavražděný  sedmašedesátiletý bezdomovec.  Na serveru Novinky.cz je o tom zpráva z 30. 1. 2012 Vřesina oplakává zavražděného bezdomovce a 29. ledna o tom informovalo regionální televizní zpravodajství. Údajně si svůj osud zvolil sám, když po rozvodu přišel o dům a odmítl pomoc obce i rodiny. Prý ještě před pár lety chodil ve fraku. Údajně byl operním zpěvákem. Všichni ho dobře znali a nikdo v obci nevěří, že byl zavražděn, protože "byl zcela neškodný a každý ho měl ve vesnici rád". Jistě idylické poměry jinak šťastné obce, ke které se ještě nic o světě za humny nedoneslo. Jen škoda, že se obec nakonec spokojila jen s tím, že tu a tam zašla do lesa obecní policie, aby zkontrolovala, jak se mu daří. Zvláštní, s jakou houževnatostí všichni považují za svobodnou volbu, za naprosto normální, rozhodne-li se člověk, že bude trvale žít někde v lesních houštinách.

   Bezdomovec z Vřesiny byl podobně jako na počátku zmíněný Josef K. z Kafkova Procesu zavražděn u skály na dohled od rušného města. Jen to přirovnání "jako pes" nesedí. Psovi by se to dnes stát nemohlo. O psa by se obec postarat dokázala. O člověka nikoli. Člověk je dnes, jak to tak vypadá, míň než ten chudák pes.    

Vytisknout