Chybí "stepní požár"

30. 1. 2012 / Miroslav Tejkl

Josef Heller a František Neužil kladou ve své teorii konečně už prý skutečného a nevratného přechodu k systémově novému uspořádání klíčový důraz na roli výrobní samosprávy samotných pracovních kolektivů -- zaměstnanců-vlastníků (kromě některých specifických odvětví, která by měla být řízena reprezentantem veřejnosti, zejména státem). Protagonisté koncepce samosprávného socialismu jsou přesvědčeni, že produkční samospráva zvítězí nakonec i z hlediska ekonomické efektivity jako forma rozvoje výrobních sil nad soukromokapitalistickou formou, nad vztahy kapitálového zhodnocování v civilizaci.

Potíž je ale v tom, že nikde není vidět -- obrazně vyjádřeno - ten "stepní požár" nástupu družstev a samosprávy, který by aspoň částečně připomínal nástup kapitálu před staletími. Jenže právě to by se zřejmě odehrávat mělo -- aspoň pokud budeme vycházet z toho, že ten samosprávný socialismus jako budoucí systémově odlišný řád má vznikat v "lůně" kapitalismu obdobným způsobem jako se samotný kapitalismus formoval opět "v lůně" předchozí tradiční společnosti (v Evropě feudální).

Tak by tomu totiž mělo být právě podle Neužila a Hellera - a na rozdíl od stalinistů a marx-leninské verze ...

Heller s Neužilem tuto absenci přirozeného zvlášť nepodporovaného nástupu samosprávy vysvětlují (podle mého názoru nepříliš přesvědčivě) "nedostatečně rozvinutými výrobními silami" a zdůrazňují, že teprve nadkriticky vysoká role silně intelektuálního proletariátu - tzv. kognitariátu - v rámci pracovních činností je až kompatibilní se skutečně znatelným a výrazným nástupem samosprávy. V takovém případě bychom ale nástup samosprávy měli zaznamenat na úseku činností vysoce technologicky vyspělých, informačních technologií atd. -- i kapitál se kdysi nejvíce šířil na úseku vznikajícího průmyslu. V nejvyspělejších odvětvích ale spíš nalezneme individualistické formy pracovního zapojení, které odpovídají vysoké roli tzv. lidského kapitálu -- než nástup samosprávy. Nadějnou by se ale mohla jevit cesta, která by prozkoumala, zda nestoupá role statků, kde je z povahy věci možné a přirozené nerivalitní sdílené vlastnictví ...

Heller a Neužil jsou volně spojeni s think-tanky KSČM a reformisty v této straně, a pokud je mi známo, Josef Heller je i členem KSČM. Zde by asi bylo namístě připomenout, že i v ČSSD existuje obdobná skupina -- zde se ale jedná o skupinu těch, kteří budoucnost spojují spíše s expandující rolí družstev (František Stočes -- iniciativa ASD, tedy Autentických sociálních demokratů). O družstvech se ostatně Heller a Neužil rovněž pochvalně zmiňují a považují je za součást těch progresívních prvků bývalého reálného socialismu (protosocialismu).

-.-.-.-.-.-

Svět ovšem zná příklady, které jsou zjevně vzorem pro takové žádoucí uspořádání podle Neužila a Hellera, respektive Stočese.

Velmi často je uváděna velká španělská družstevní síť "Mandragon", která vznikla už za diktátora Franca v 50. letech (další ekonomicky takto významné struktury ale ve světě už těžko nalezneme -- snad s výjimkou izraelských kibuců a moševů). Zde je asi namístě připomenout, že nacionalistické fašismy v románských státech měly korporativní charakter tradičně vlídný k sociální problematice a drobnému podnikání -- a dokonce i k odborům, které ale samozřejmě musely být organizačně korporativně sjednocené a politicky loajální k režimu.

A zde vůbec nemám na mysli argentinský perónistický režim, který ostatně vysloveným fašismem nebyl (pluralitní volby nebyly odstraněny) -- obsahoval jen některé jeho prvky a znaky. Mám na mysli skutečný poválečný fašismus. Můj otec, vyslaný v r. 1973 jako šéfmontér na řízení stavby mlýnu v portugalském Setúbalu, v soukromí často zdůrazňoval, že na základě vlastních zkušeností může jednoznačně prohlásit, že to, co si pobočka jednotného portugalského INTERSINDICALU v době, kdy on v ještě fašistickém Portugalsku působil, dovolila vůči portugalské soukromé firmě ve fašistickém státě, to si závodní výbor ROH vůči řediteli podniku v ČSSR nikdy nedovolil a dovolit nemohl.

Začátkem 90. let minulého století byl velmi vyzdvihován americký program ESOP (Employment Stock Ownership Plan) založený na zaměstnaneckém vlastnictví, jehož účelem bylo ale především penzijní připojištění v celkem (z hlediska sociálních jistot) chaotických poměrech Spojených států amerických. Pro zaměstnance šlo ale ve skutečnosti o dost riskantní záležitost -- krach jejich podniku by podlomil jejich osobní zdroje pro jejich budoucí starobní penze. Jako příklad byla tehdy zdůrazňována zejména americká ocelárna Weirton Steel -- jako ukázka podniku, který je prostřednictvím systému ESOP dokonce (ale nutno říci ojediněle) plně v rukou zaměstnanců. Sami zaměstnanci tohoto podniku ale později dali přednost vstupu dalšího kapitálu -- na úkor jejich vlastních podílů. Silně převažující vlastnictví zaměstnanců, příp. penzijních fondů je obvykle výjimkou, která řeší nějaký konkrétní problém a není cílem samo o sobě ...

Já osobně se domnívám, že případný nástup výrobní samosprávy není samostatný historický proces. Že zrychlený rozvoj samosprávy, respektive družstev se možná stane až "by-produktem", vyvolaným výsledkem jiných procesů, kdy pro samosprávu či družstva vznikne "příznivé pařeniště" založené ale jinými historickými procesy jako prvotními, kdy se teprve v tomto ohledu otevře prostor či terén změny a pro samosprávu (případně družstva, respektive pro oboje) snad teprve nastane jakási "hvězdná hodina" ...

Vytisknout