Změna musí začít od základu, aneb od střechy se stavět nedá

13. 1. 2012 / Milan Daniel

Souhlasím s Janem Čulíkem, že inflace sebelepších prohlášení malých skupin odpůrců současného společenského uspořádání nic neřeší, jakkoliv to jejich autoři myslí dobře. Řešením však není jen vznik jakési střechové organizace nezávislých iniciativ, která by je sjednocovala společnou myšlenkou a vedla i jejich jménem otevřený dialog s režimem. Takhle to fungovalo v případě Charty 77, dnes jsou však podmínky přece jen jiné. Žijeme ve společnosti, která je alespoň formálně otevřená a svobodná. Někdejší strach z kriminálu se nicméně transformoval do strachu o ztrátu zaměstnání a místní aktivisté se namnoze bojí veřejně projevit. Úloha "střechy iniciativ" by měla být Chartě podobná, s využitím současných (a nesrovnatelně lepších) komunikačních možností, také však prostředků společné a organizované obrany.

Nálada ve společnosti je jednoznačně namířena proti likvidaci sociálního státu. Současně si však lidé uvědomují, že za podmínek probíhající ekonomické krize je třeba redukovat požadavky tak, aby byly chráněny zejména nejvíce zranitelné skupiny obyvatel, zatímco ti, kdož mohou k překonání problémů jakkoliv přispět, budou morálně povinni tak udělat. S tímto vědomím by se měli lidé spojovat nejen na úrovni střechy, ale především na úrovni společenského základu. Neizolovat se na pracovištích a bydlištích, oslovovat své spolupracovníky a sousedy, scházet se s nimi třeba i v těch českých hospodách, nebo prostě při různých příležitostech u sebe či u nich doma a dávat o těchto debatních kroužcích, jež by neměly vylučovat kohokoliv, kdo projeví dobrou vůli změnit současný marasmus, vědět i v místních médiích. Je potom jen na těchto místních skupinách, zda budou se svými názory vystupovat na zasedáních místních zastupitelstev, organizovat besedy, či mít dostatek odvahy k tomu, aby třeba založili místní výbor na obranu člověka, který se v důsledku svého veřejného angažmá stane nepohodlným.

Je přece lépe vědět, že se třeba každou středu mohu s kriticky naladěnými spoluobčany sejít v salonku místní restaurace U kalíšku, než využít podobné informace k tomu, abych jel sto, dvě stě či čtyři sta kilometrů za stejnou příležitostí na anonymní schůzku do Prahy. Děje-li se tak už dnes, mělo by být samozřejmým zájmem místního dynama takové skupiny napojit se na centrální generátor, protože dynamo samo samozřejmě republiku nerozsvítí. A ten "generátor" samozřejmě vždycky může pomoci, když "dynamo" z jakéhokoli důvodu vypadne.

Má-li zkrátka v Česku vyrůst skutečně opoziční hnutí, musí se opřít o síť místních skupin zabývajících se i konkrétními lokálními problémy. Tyto skupiny na druhé straně budou moci využívat společné fórum, vyměňovat si zkušenosti a nakonec i formulovat zásadní požadavky a organizovat společné akce na jejich podporu.

Sebelépe míněné akce jednotlivců či malých skupin nejsou ale bohužel nic víc, než donkichotským bojem s větrnými mlýny.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 13.1. 2012