Švédsko: Proud se obrací?

18. 11. 2011 / Pavel Rybák

Jak bylo uvedeno, Švédsko je typickým příkladem státu blahobytu, v podstatě převládající sociálně demokratické vlády vytvořily specifickou hospodářskou politiku. Vyrovnaným hospodářským růstem, plnou zaměstnaností, stabilní cenovou hladinou a řadou sociálních zákonů společně se solidárním centralizovaným kolektivním vyjednáváním o mzdách dosáhla tato země odstranění chudoby a zabezpečila vysokou životní úroveň pro většinu obyvatelstva. Na druhé přehnaný sociální systém a síla odborů znemožňuje i dnes pružné chování soukromých podniků při výkyvech konjunktury.

Konec devatenáctého století můžeme charakterizovat jako počátek švédské industrializace, která přeměnila tuto zaostalou zem v jednu z nejvyspělejších ekonomik světa. Příčinu tohoto nebývalého pokroku vidím v zájmu některých tehdejších švédských politiků v prosazování klasického liberalismu. Volný obchod umožnil Švédsku specializovat se na to, v čem jsou dobří (dřevařské a železářské odvětví) a koupit si produkci, kterou neuměli levně produkovat (produkty potravinářské a strojírenské). Dále určitě zařadíme rozvoj finančního sektoru a poměrně vysokou úroveň lidského kapitálu. V tomto období Švédsko rozhodně nepatřilo ke státům blahobytu, až do první světové války nebyla spotřeba veřejného sektoru vyšší než 6 % HDP. V podstatě stabilní hospodářská výkonnost švédské ekonomiky s krátkými výkyvy trvala až do "Velké deprese" počátkem třicátých let. S výjimkou první světové války, která se projevila nárůstem cenové hladiny. Situaci Švédům ulehčila jejich neúčast v první světové válce, kde si švédští producenti postupně upevňovali svou pozici.

S příchodem Velké deprese v třicátých letech můžeme vidět ve Švédsku první kroky státu blahobytu, přestože Velká krize a druhá světová válka přerušily četné ekonomické a sociální reformy. Velká krize měla na okolní země negativní dopad především v průmyslové produkci a v nezaměstnanosti, proto postihly tyto dopady i Švédsko. S relativně mírným a krátkodobým průběhem. Klesla průmyslová produkce v letech 1929-33 "pouze o 20 %", ovšem ve stejném časovém období narostla významně nezaměstnanost - o 22 %. Až začátkem druhé světové války vzrostla míra inflace zvýšenou poptávkou vlivem války. Velká hospodářská krize podobně jako ve většině vyspělých zemí svými následky přinesla levicové tendence v hospodářské politice. V roce 1932 z podobných příčin zvítězila ve volbách sociální demokracie a společně s agrární stranou vytvořily vládní koalici. Cílem jejich hospodářské politiky bylo vyvést ekonomiku z krize snížením daní a zvýšením veřejných výdajů. Veřejné výdaje v podílu na HDP se vyšplhaly na 20 %. Odchod Švédska od "zlatého standardu" v roce 1931 vyvolal silné znehodnocení měny, to vedlo k růstu exportu. V roce 1935 tempo růstu exportu překonalo úroveň z roku 1929. Třicátá léta jsou také vznikem historického kompromisu mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Bylo dohodnuto, že odbory nebudou vstupovat do stávky a zaměstnavatelé zajistí sociální smír. Druhá světová válka přinesla větší úlohu státu v hospodářství formou větší státní regulace soukromého sektoru a nárůstu veřejných výdajů. Válkou se zpomalilo hospodářství, když rostla poptávka jen po určité produkci (stroje, zbraně a podobné komodity).

Švédská sociální demokracie po druhé světové válce vycházela z předpokladu, že kapitalismus je vnitřně nestabilní. V podstatě pokračovala v nastaveném trendu let třicátých, tedy fiskálními nástroji stimulovat ekonomický růst. Přišly zde jisté novinky podobě progresivního zdanění, solidární mzdové politiky a mnohých sociálních vymožeností. Solidární mzdová politika byla prosazována spíše charakterem práce než ziskovostí podniku. V sociální politice se projevovala pokračující expanze. Uvedu některé zásadní příklady. Koncem čtyřicátých let bylo zavedeno školní jídlo zdarma, univerzální přídavky na děti. Samozřejmě zákon o sociálním zabezpečení z roku 1954. Pro případ kdy jednotlivec nebyl schopen zajistit si živobytí vlastními zdroji byl financován příspěvky, které vycházely z jeho minulých platů. Byl vytvořen univerzální systém povinného zdravotního pojištění s dávkami odvislými od příjmu, v roce 1962 byl přijat zákon o národním pojištění, kde k základní penzi byl doplněk národní doplňkové penze, která byla konstruována s relací k příjmu. Z makroekonomického hlediska se dá říci, že švédská ekonomika se vyvíjela velmi příznivě. Hospodářství rostlo kolem 5 % ročně, nezaměstnanost se pohybovala okolo 1 až 3% a inflace vykazovala 4 %. Toto období shrnu tím, že se projevilo vyvrcholením státu blahobytu. Makroekonomické výsledky švédské ekonomiky z let 1940-69 ukazuje tento graf.

Zdroj: Graf je můj vlastní, údaje pocházejí z publikace "Hospodářská politika 1900-2007, Tomeš, 2008".

V sedmdesátých letech přišly první potíže. Tato etapa je spojena s premiérováním Olofa Palmeho, sociálního demokrata, který byl podporován ze strany švédské krajní levice. Na základě ropné krize a následně vyplývajících obav z recese realizoval fiskálně expanzivní politiku. Nicméně stimulace poptávky mzdovým růstem působí inflačně. Růst nákladů vedl ke ztrátě konkurenceschopnosti exportu. Počátkem sedmdesátých let vykazovala švédská ekonomika stále vysoký ekonomický růst (6,5 % ročně). Ovšem v pozdější části této dekády začala výkonnost hospodářství zaostávat za vyspělými zeměmi, dá se to vysvětlit nárůstem státu blahobytu. Veřejný sektor je také příčinou nižší míry nezaměstnanosti než v okolních vyspělých státech. Na druhou stranu tehdejší míra inflace byla o něco vyšší ve Švédsku (10 % ročně), tím ztrácel export konkurenceschopnost. Projevující se stagflace přivedla k vítězství ve volbách konzervativní stranu v roce 1976. Tato vláda neměla příliš prostor zavádět radikální reformy (kvůli voličům), přesto sáhla k daňové reformě. Projevilo se to růstem daně z přidané hodnoty a poklesem výnosů z daňových příjmů. V roce 1979 přišla druhá ropná krize. Z pohledu Švédska je zajímavá tím, že vláda již nestimulovala ekonomiku fiskálně z důvodu deficitu veřejných financí a zahraničního obchodu. Devalvovala švédskou korunu. Další volby opět vyhráli sociální demokraté, podle mě díky nepopulárním opatřením konzervativní vlády, neboť hodlali pokračovat ve výrazném důrazu na sociální stát. Tentokrát se vláda pokoušela zavést liberálnější pojetí, vystupovala kriticky vůči své minulé hospodářské politice, která vyvolala nárůst cenové hladiny a ekonomické aktivitě příliš nepomohla. V počátku svého funkčního období výrazně devalvovala švédskou korunu, posílila poptávku a export. Současně pokles světové ceny ropy v letech 1986-88 zlepšil výkonnost švédské ekonomiky. Palmeho nástupce Carlsson zavedl jistá protržní opatření, například drastické snížení daňových sazeb. Koncem osmdesátých let přišlo přehřátí švédské ekonomiky vyvolané vysokou inflací a nízkou nezaměstnaností.

V devadesátých letech zažilo Švédsko největší depresi svého hospodářství od "Velké deprese" v třicátých letech. V důsledku války s Irákem došlo k ropnému šoku, dostali se do deprese klíčoví obchodní partneři Švédska (USA, Velká Británie, Finsko). Tím došlo ke zpomalení výkonnosti švédského hospodářství v letech 1991 až 1993. Vzrostla nezaměstnanost a také deficit státního rozpočtu, v roce 1993 činil 14 % HDP. Vnitřní příčiny přehřátí švédské ekonomiky se dají vysvětlit ekonomickým růstem taženým spotřebou, dále deregulací finančních trhů (v roce 1985). Tato deregulace s nízkými úrokovými mírami vedla k růstu půjček soukromým subjektům z 85 % na 135 % HDP. Švédské vlády v počátku devadesátých let, včetně sociální demokracie, byly nuceny provést řadu reforem zejména v sociální oblasti. Úrazové a nemocenské pojištění bylo odděleno od státního rozpočtu, bylo hrazeno pouze zaměstnavateli a zaměstnanci. V roce 1997 byla zvýšena hranice pro odchod do důchodu na 67 let. V roce 1992 byla ukončena fixace švédské koruny k ECU a byl nastaven plovoucí měnový režim s inflačním cílením. Koruna poté depreciovala, tím posílila poptávku a vyvolala ekonomické oživení. Vstupem Švédska do EU v roce 1995 byla země nucena přijmout některá kritéria ve prospěch liberalizace, deregulace a odstranění některých sociálních výhod. Vývoj vybraných indikátorů švédského hospodářství v letech devadesátých ukazuje tento graf.

Zdroj: Graf je můj vlastní, údaje pocházejí z publikace "Hospodářská politika 1900-2007, Tomeš, 2008".

Domnívám se, že k zásadnímu odklonu od švédského modelu nedošlo, pouze k nutným škrtům na výdajové straně státního rozpočtu, což učinilo švédský model dlouhodobě udržitelným. Zůstaly poměrně vysoké odvody na sociální dávky, důchody, zdravotní pojištění a sociální výhody v roce 2004, které byly hrazeny zaměstnavatelem (33 %) a zaměstnancem (7 %). Výdaje na zdravotní péči a služby oproti roku 1995 (7,4 % HDP) vzrostly na 8 % HDP v roce 2004. Podpora v nezaměstnanosti činí 80 % z posledního zaměstnání za šest měsíců a je vyplácena až jeden rok. Švédsko stále patří mezi země s velmi vysokým zdaněním. Má nejvyšší základní sazbu DPH, vůbec nejvyšší v celé Evropské unii s 25 %, snížená sazba je 6 %. Co se týče daní z příjmů fyzických osob, Švédové odvádějí současně jak do státního, tak do národního (samosprávního) rozpočtu. Při průměrné měsíční mzdě 2 620 EUR (dle Eurostatu, převedeno ze švédských korun) se pohybuje celkové zdanění okolo 57 %. Lineární daň z příjmů právnických osob činí 28 %. Zpráva OECD týkající se Švédska má obavy především z trhu práce (nižší tvorba volných míst soukromým sektorem než by odpovídalo výši ekonomickému růstu, nízká flexibilita trhu práce a vysoká pracovní absence), konkurenční prostředí (hlavně slabá nezávislost Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, protikonkurenční chování státních podniků v soukromé sféře), environmentální cíle (nastavení nad rámec EU snižuje konkurenceschopnost švédských firem, případně odcházejí do zahraničí).

Zdroje: Hospodářská politika 1900-2007, Tomeš, 2008. Svoboda volby, Milton Friedman, kapitola: Od kolébky k hrobu.

Vytisknout