Žádná přirozená, nezadatelná a nezcizitelná lidská práva neexistují. Přitom však je idea práv člověka více než šest desetiletí snad nejúspěšnější politickou vizí. Od přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Valným shromážděním OSN (1948) byla celá planeta pokryta sítí úmluv, které zavazují státy i jednotlivce dbát o práva a důstojnost života všech lidí -- a to bez ohledu na rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, majetek, rod či jiné postavení. Avšak žádná idea nebyla spojena s tolika nezdary a porážkami, jako právě myšlenka lidských práv. Stále je mnoho lidí tyranizováno cynickými vládci a vražděno v nesmyslných válkách. Stále se milióny lidí rodí do bídy zbavující člověka veškeré důstojnosti a někdy i života.

• Podle zprávy Amnesty International publikované u příležitosti 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv bylo v roce 2007 mučení a jiné kruté zacházení zaznamenáno v 81 zemích. Čtyřicet pět států mělo v žalářích vězně svědomí. Celkem 23 států omezovalo práva žen. Dalších 77 států oklešťovalo svobodu vyjadřování. Zároveň 15 států omezovalo práva migrantů a 14 práva menšin. Ve 24 státech bylo v souhrnu popraveno 1 252 lidí.ⁱ
• Podle zprávy OSN o plnění cílů Mileniové deklarace žilo roku 2005 zhruba 1,5 miliardy lidí za méně než 1,25 dolaru na den. Světová banka odhadovala, že v době tzv. globální krize se do extrémní chudoby propadlo dalších 50 miliónů lidí.ⁱⁱ Mezinárodní organizace práce uvádí, že roku 2010 byl počet oficiálně nezaměstnaných 205 miliónů, což představuje míru nezaměstnanosti 6,6 %.ⁱⁱⁱ Podle Amnesty International žije na ulicích 100 až 150 miliónů bezprizorných dětí a tento počet roste.^iv
• Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky informuje, že na konci roku 2010 bylo ve světě přibližně 43,7 miliónu lidí, které z domovů vyhnalo násilí během konfliktů, nebo odešli v důsledku perzekuce.^v Z údajů Světové banky vyplývá, že více než 1,5 miliardy lidí žije v křehkých a konflikty zasažených státech či v zemích s velmi vysokou úrovní kriminálního násilí.^vi

***

Problém s naplňováním lidských práv se za Velké francouzské revoluce projevil mimo jiné tím, že během této revoluce nebyla přijata jedna, ale tři deklarace lidských práv. Představitelé každého ze zlomů revoluce cítili nutnost zformulovat vlastní obraz lidských práv. A tak vedle již zmíněného znění z roku 1789 schválil Konvent za vlády Hory druhou Deklaraci práv člověka a občana roku I, která se stala úvodní částí Ústavy z roku 1793. Třetí podobu, která rozšířila název na Deklaraci práv a povinností člověka a občana roku III, vtělila do Ústavy z roku 1795 termidorská reakce. Každá z těchto deklarací lidských práv byla vykoupena hektolitry krve -- pouze během Vlády teroru, tedy od září 1793 do července 1794, bylo uvězněno přibližně 300 tisíc lidí a oficiálně popraveno 17 tisíc lidí, nemluvě o těch, kdo zemřeli v žalářích^vii. Přitom v roce 1791 Robespierre volal po zrušení trestu smrti jako nespravedlivé a neefektivní cestě k odstrašení od zločinů...

Obdobně byla plná ideálů Deklarace práv pracujícího a vykořisťovaného lidu (1918) přijatá na počátku revoluce v Rusku. Také stalinská Ústava SSSR (1936) je stále v mnoha ohledech vzorová, neboť uváděla lidská práva v tehdy nebývale širokém komplexu -- jenže bez faktické vymahatelnosti mnohých z těchto práv. Je nutné vidět, že rudý teror byl zpočátku obranou revoluce proti teroru kontrarevoluce a nemělo by se zapomínat na obrovské úspěchy Sovětského svazu v rozvoji průmyslu, vzdělanosti, vědy, národních kultur, sportu či nehynoucí zásluhy na porážce nacismu a fašismu. Nesmí se však také zapomínat na léta hladomoru z důvodu nekompetentního řízení, vzájemnou likvidaci revolucionářů v opakovaných čistkách či popravy odpůrců.

Údaje o počtu zabitých v souvislosti s bolševickou revolucí v Rusku se velmi liší. Násilí samo však rozhodně nebylo programem revoluce. Naopak: bolševici zrušili trest smrti hned druhý den po převzetí moci, tedy 26. října 1917. Znovu jej obnovili v září 1918 jako odpověď na bílý teror. Opětovně zrušili trest smrti na necelých pět měsíců v roce 1920. Tabulka číslo 5 byla zpracována na základě knihy ruského historika Vadima Erlichmana Ztráty obyvatelstva ve 20. století. Je z ní patrné, že si násilí spojené s touto revolucí vyžádalo životy 24,1 miliónu lidí.

Tato hrůzná čísla výrazně zdiskreditovala komunistický ideál, který byl ve 20. století nejvýraznějším snem o lidských právech, beztřídní společnosti a o odstranění státního násilí. Navíc ve spojení s porážkou socialismu v Sovětském svazu jasně ukazují, že propast mezi humanistickými ideály revoluce a realitou nelze vyplnit hlavami nepřátel, mnohdy dokonce jen domnělých nepřátel revoluce.

Velkou otázkou je, co je příčinou poklesu empatie a malé úcty k lidskému životu v revolucích. Výchozím problémem je, že skutečné revoluce vypuknou jako reakce na dlouhodobý a velký sociální a politický útlak; v tomto smyslu je revoluce aktem sebeobrany. To platí právě tak o USA, jako o Francii nebo Rusku. Zároveň platí, že právo na revoluci zakládá i právo na obranu revoluce.

Před samotnou bolševickou revolucí bylo v důsledku teroru v letech 1905 až 1917 zabito 37 tisíc lidí; v letech 1908 až 1917 bylo zároveň přibližně 200 tisíc uvězněno a posláno do vyhnanství. Za 1. světové války zahynuly v boji více než tři milióny ruských vojáků, dalších 190 tisíc jich zemřelo v zajetí a ztráty civilního obyvatelstva převýšily milión. Erlichman spočítal celkové ztráty z území carského Ruska a Sovětského svazu za léta 1901 až 2000 způsobené válkami, hladomory a předrevolučním a porevolučním terorem na těžko uvěřitelných 63,97 miliónu lidí.^viii Upozorňuje tak nepřímo na problém, který nebyl vyřešen od dob americké revoluce a Velké francouzské revoluce: jak prosazovat lidská práva při boji na život a na smrt?

Je zřejmé, že krutost samoděržaví a válečná léta poznamenala psychiku revolucionářů. Navíc ani v revolučních dobách se mnoho z lidí nedokáže vymanit z takových emocí, jako je touha po pomstě. Ta byla jistě namíchána i v rozhodnutí zastřelit v katyňském lese polské zajatce: podle ruských údajů jich bylo v roce 1940 zavražděno téměř 21,9 tisíce. V polských zajateckých táborech po "zázraku na Visle" roku 1920 zahynulo podle dostupných dokumentů 16 až 20 tisíc rudoarmějců; ve skutečnosti pravděpodobně více.

Mnoho krveprolití má za následek představa o vykupitelském charakteru revoluce, iluze, že po jejím vítězství všude zavládnou harmonie a lidská práva. Příznačná pro tento radikalismus je Jeffersonova obhajoba jakobínů, když v dopise svému bývalému tajemníkovi litoval nevinně popravené "jako by bývali padli v boji"; "čas a pravda ale zachrání a oslaví jejich památku... Svoboda celé Země závisela na výsledku zápasu a byla kdy vyhrána taková cena s pro�litím tak malého množství nevinné krve?"^ix

USA jako vzor

Jsou to především Spojené státy, které jsou uváděny jako vzor domácího naplňování a zahraničněpolitického prosazování lidských práv. Do určitém míry je to oprávněné: Spojené státy daly světu Deklaraci nezávislosti, politiky jako byl Benjamin Franklin, Thomas Jefferson, Abraham Lincoln a mnoho dalších bojovníků za lidská práva. Také současnou vlnu zájmu o tuto problematiku otevřel Washington ve vazbě na dvousté výročí Deklarace nezávislosti. Už v roce 1973 Kongres doporučil a roku 1975 přímo vládě uložil, aby zahraniční pomoc USA zohledňovala praktiky při dodržování lidských práv na straně přijímacích států. Od roku 1976 pak ministerstvo zahraničních věcí USA z rozhodnutí Kongresu vydává každoroční zprávu o dodržování lidských práv v ostatních státech -- Country Reports on Human Rights.

V roce 1976 zvolený prezident James (Jimmy) Carter při svém nástupu do funkce prohlásil: "Náš závazek k lidským právům musí být absolutní... Protože jsme svobodní, nemůžeme být lhostejní k osudu svobody kdekoliv. Naše morální cítění nám přikazuje jednoznačně upřednostňovat společnosti, které s námi sdílejí trvalý respekt k individuálním lidským právům."^x

Spojené státy jsou proto často představovány nejen jako model, ale i mesiáš, který má právo či dokonce povinnost ve světě šířit nejen lidskoprávní osvětu, ale i prosazovat normy tato práva obsahující a mechanismy k jejich kontrole. Jenže v politice jsou ideály naplňovány jednorázovými a přímočarými akty jen velmi zřídka. Jack Donnelly rozděluje kolísání vztahu zahraniční politiky USA po 2. světové válce k lidským právům do šesti fází:

• 1945-1948: původní nadšení, které vyvrcholilo přijetím Všeobecné deklarace.
• 1949-1973: zájem o lidská práva podřízen antikomunismu a studenoválečnickému soupeření se Sovětským svazem.
• 1974-1980: vyzdvižení lidských práv jako prominentního prvku veřejné diplomacie Spojených států, napřed v Kongresu a poté během Carterova prezidentství.
• 1981-1988: (v konečném důsledku neúspěšný) Reaganův pokus podřídit lidská práva (nové) studené válce.
• 1989-2001: rozšíření a prohloubení zájmu o lidská práva po studené válce.
• 2001-současnost: částečné podřízení lidských práv antiterorismu.^xi

Toto dělení je bezesporu podnětné. Problém je však mnohem širší. Součástí celých dějin USA jsou události a normy, které jsou v rozporu i s tím nejužším pojetím lidských práv.

• Genocida Indiánů

  Od počátku kolonizace Ameriky probíhalo vybíjení Indiánů, což nepřestalo ani po přijetí Deklarace nezávislosti a deseti dodatků k Ústavě. Americká revoluce byla totiž nejen první úspěšnou antikoloniální revolucí -- byla též velmi zvláštní revolucí: nejednalo se o osvobození původního obyvatelstva, ale o odtržení kolonistů od své metropole. Suverénní američtí běloši si povětšině ponechali svoji původní kolonialistickou mentalitu, která rozhodně nectila právo původního obyvatelstva na život, svobodu, úsilí o štěstí -- a už vůbec ne práva Indiánů na majetek.

  Živelné vybíjení Indiánů a zabavování jejich původního teritoria získalo dokonce zákonnou oporu. V roce 1830 Kongres přijal a prezident Andrew Jackson podepsal Indian Removal Act -- zákon o přestěhování Indiánů, který nutil přibližně 70 tisíc původních obyvatel přesídlit z jižních oblastí Mississippi na západ od této řeky. Alexis de Tocqueville popisuje v knize Demokracie v Americe tuto hrůzu^xii, při níž zahynulo přibližně 10 tisíc lidí. Roku 1838 vláda USA donutila dalších 16 tisíc Indiánů z kmene Cherokee opustit své domovy a přemístit se do rezervace, na Indiánské teritorium. Během tohoto Pochodu slz zahynuly přibližně čtyři tisíce lidí.

  Z hlediska dnešního práva tyto akty nesly jasné rysy genocidy. Jak píše americký historik Arthur Ekrich, situace se později změnila, ovšem "americká sympatie s rudým mužem se stala efektivní až tehdy, když Indiáni již neměli žádné další území, které by mohli ztratit".^xiii

• Expanze a užití síly

  Spojené státy se od přijetí Deklarace nezávislosti rozpínaly z úzkého pruhu území původních 13 kolonií na atlantickém pobřeží až do Pacifiku, kde koncem 19. století úspěšně anektovaly Havaj a neúspěšně se až do 2. světové války pokoušely připojit Filipíny. Richard Grimmett ve své studii pro Kongres uvádí několik set případů užití ozbrojených sil USA v zahraničí v letech 1798 až 2010; výsledky jeho výzkumu přibližuje graf číslo 1.^xiv Tato mimořádná frekvence užívání vojáků při prosazování politických a ekonomických zájmů, ale i obhajoby prestiže, svědčí o nebezpečném sklonu nadužívat sílu při řešení mezinárodních problémů. Z grafu je navíc patrné, že s koncem studené války tendence k užívání síly narůstala.

• Otrokářství

  Spojené státy vznikly jako stát, kde se na značné části území lidská práva nevztahovala na černochy, kteří byli v postavení otroků. Tuto skutečnost Deklarace nezávislosti ani Ústava nezměnily. Ústava USA (1778), začínající slavnou větou "My, lid Spojených států..." uvádí v článku 1 odstavec 2, že pro potřeby federálních voleb a daní se v jednotlivých státech občané počítají jako svobodní, včetně těch ve služebním poměru, avšak "bez Indiánů neplatících daně" (excluding Indians not taxed) a s "připočtením tří pětin ostatních osob" (three fifths of all other Persons).

  Onen tzv. třípětinový kompromis byl výsledkem sporu zástupců jižanských otrokářských a severních neotrokářských států při přípravě Ústavy: Seveřané nechtěli započítávat otroky, Jižané ano, avšak bez volebního práva pro otroky samotné. Výsledkem bylo, že například při volbách do Sněmovny reprezentantů v roce 1833 volili Jižané 98 místo 73 poslanců, které by měli mít podle počtu bílých občanů majících volební právo.

  Až v roce 1807 federální Kongres zakázal dovoz afrických otroků. Odhaduje se, že poté bylo v letech 1808 až 1868 ilegálně do USA dovezeno přibližně 250 tisíc těchto otroků. V roce 1820 se v Kongresu zrodil další kompromis. Tentokrát stanovil geografickou linii pro naplňování lidských práv: na sever od 36°30' rovnoběžky bylo otroctví zakázáno, na jih od ní povoleno.

  Situace se začala měnit až po občanské válce. 13. dodatkem k Ústavě (platnost od prosince 1865) bylo na celém území USA zakázáno otroctví. Třípětinový kompromis zrušil 14. dodatek (1868). I ten však zachoval zásadu "bez Indiánů neplatících daně" fakticky vylučující původní obyvatele z federální politiky.

• Rasová segregace

  Otrokářství odstranila občanská válka, pohled na "nižší rasy" se ale u některých lidí měnil pomaleji než zákony. Podle některých propočtů bylo mezi roky 1882 až 1968 v USA 4,7 tisíce lidí, převážně černochů, zabito davem, který vzal zákon do svých rukou.^xv

  V letech 1876 až 1965 byly v řadě států USA přijaty tzv. "Jim Crow zákony" ("Jim Crow" bylo pejorativní označení Afroameričanů) -- segregační zákony, které oddělovaly "rovnoprávné rasy". V roce 1857 v procesu Dred Scott versus Sandford rozhodl federální Nejvyšší soud USA, že černoši pocházející z Afriky nejsou pod ochranou Ústavy a nemohu být občany Spojených států. Nemohou se ani dovolávat soudu. Soud sám tento rozsudek nikdy neodvolal či nepřehodnotil, ovšem Zákon o občanských právech (1866) přijatý Kongresem přes veto prezidenta Andrewa Jacksona jej fakticky zneprávnil.

  Zákony zakazující sňatky příslušníků odlišných ras (Anti-miscegenation laws) byly na území dnešních Spojených států přijímány už před revolucí roku 1776: v době vyhlášení nezávislosti je mělo sedm z třinácti kolonií. I když většina těchto zákonů směřovala proti sňatkům, spolužití či sexu mezi lidmi bílé a černé rasy, byl přijat i zákon proti sňatkům Afroameričanů s původními obyvateli, tedy s Indiány, Eskymáky či Havajci (Louisiana, 1920), či zákon proti sňatkům bělochů s "Malajci", pojímanými tehdy jako zvláštní rasa z Oceánie (Maryland, 1935). Až rozhodnutí Nejvyššího soudu v roce 1967 vedlo ke zrušení posledních šestnácti z těchto rasových zákonů.

  Rovnost ras před zákonem byla prosazena v 60. letech minulého století, kdy skončila i rasová segregace ve školství, bylo ochráněno volební právo a byly nastartovány programy pozitivní diskriminace.

• Eugenika

  Eugenické hnutí, které si kladlo za cíl ochránit bílou anglosaskou rasu a vyšší sociální třídy, se ve Spojených státech rozvinulo už na konci 19. století, ovšem největší úspěchy slavilo v prvních třech desetiletích století následujícího. Svými aktivitami zasáhlo vědecké kruhy i některé feministické organizace, ale dokázalo prosadit i řadu zákonů. Významně též ovlivnilo formování teorie rasové čistoty v Německu, které převzalo mnohé z metodiky vyhledávání "sociálně podřadných" z dílny lidí jako byl Harry Laughlin (1880-1943), ředitel newyorské Eugenics Record Office.

  Jenom v letech 1913 až 1948 plných 30 států USA přijalo eugenické zákony. Kongres však v letech 1871 až 1928 třikrát neschválil federální zákon tohoto druhu. Eugenika ale ovlivnila přijetí některý federálních imigračních zákonů. Eugenické argumenty se v Kongresu použily při přijímání novely z roku 1924, která byla přímo zaměřena proti nevhodným přistěhovalcům z východní a jižní Evropy.

  Aktivity na poli eugeniky bylo v Spojených státech mnoho. V roce 1890 bylo v Connecticutu zakázáno "epileptikům, imbecilům a slabomyslným ženit a vdávat se i mít mimomanželské vztahy před 45. rokem života". Indiana jako první na světě přijala zákon o nucené sterilizaci (1907); následovalo ji 33 států USA. Tyto zákony se staly jedním ze zdrojů, z nichž vycházely Norimberské zákony. Paul Lombardo z University of Virginia odhaduje, že nedobrovolnou sterilizací prošlo ve Spojených státech přibližně 60 tisíc lidí.^xvi

  Představy o euthanasii jako jedné z cest k očistě společnosti od "nevhodných genů" hájila i některá renomovaná akademická pracoviště; Euthanasia Society of America byla založena roku 1938.

• Práva žen

  Deklarace nezávislosti se netýkala žen. Volební právo získaly ženy v USA až v roce 1920. A nejde jen o volební právo. "Každý rok jsou až dva milióny žen a dětí pašovány ze svých zemí a prodány do otroctví -- nejméně 100 tisíc končí... ve Spojených státech... V roce 2005 federální statistika byla konzervativnější a odhadla počet na hranici 17 500 sexuálních otroků propašovaných ročně do USA."^xvii

• Sociální práva

  Po přijetí Deklarace nezávislosti byl stanoven majetkový limit na volební právo. Micheline Ishay uvádí, že majetkový census, který byl ústavním konventem schválen na návrh Samuela Adamse, vyřadil z voleb více než polovinu dospělých mužů-bělochů.^{xviii Tento census byl postupně odstraňován v první polovině 19. století.}

  Přes všechny právní záruky i bohatství společnosti jako celku je v USA 1,4 miliónu bezprizorných dětí, street-children. Podle oficiálních údajů žilo v roce 2009 ve Spojených státech 43,6 miliónu lidí pod oficiálně stanovenou hladinou chudoby, což představovalo 14,3 % obyvatel. Pro srovnání lze uvést, že v roce 1989 to bylo 31,5 miliónu, tedy 12,8 % tehdejšího počtu obyvatel.^xix Ministerstvo pro bydlení a rozvoj měst USA spočítalo, že roku 2010 dosáhl v USA počet bezdomovců 649 917.^xx

  I když podle práva jsou si rasy ve Spojených státech rovny, rovnost před zákonem ještě neznamená sociální rovnost. Podle analýzy Pew Research Center z července 2011 je čistý majetek typické černošské rodiny dvacetkrát a majetek hispánské rodiny osmnáctkrát menší než čistý majetek rodiny bělošské. Tuto skutečnost názorně přibližují grafy číslo 2 a 3. Přitom uvedené rozdíly se podle této zprávy v důsledku současné krize zvětšují.^xxi

  Podle Ministerstva spravedlnosti USA bylo roku 2009 ve Spojených státech ve vězení 2 292 133 lidí, což představovalo 743 vězňů na 100 tisíc obyvatel. To je množství, které ani v absolutním, ani v relativním měřítku nedosahuje žádný stát ve světě. Pro srovnání lze uvést, že podle amerických údajů bylo v polovině roku 2010 v čínských vězeních přibližně 1,6 miliónu lidí, což představovalo 122 vězňů na 100 tisíc obyvatel.^xxii Tato skutečnost je do značné míry dána americkým způsobem života a řídkou sociální sítí, která příliš nepomáhá lidem v problémových situacích nastartovat své "úsilí o štěstí" legálním způsobem.

• Bezpečnost proti lidským právům

  Součástí americké politické kultury je strach, často komercionalizovaný strach. Je to do značné míry "kultura strachu a paranoia... Výroba strachu. Dotěrného strachu. Trestajícího strachu."^xxiii Ten je zdrojem tlaků na omezení lidských práv.

  V souvislosti s kvaziválkou s Francií bylo v roce 1798 -- tedy 22 let po Deklaraci nezávislosti -- přijato pět zákonů (Alien and Sedition Acts), které omezovaly osobní svobody: Zákon o naturalizaci, Zákon o cizincích, Zákon o nepřátelských cizincích, Zákon o další ochraně obchodu Spojených států, Zákon o pobuřování. Není náhodou, že je Jefferson charakterizoval jako protiústavní. Například Zákon o cizincích dal právo prezidentovi deportovat kteréhokoliv cizince trvale bydlícího v USA, který bude označen jako "nebezpečný pro mír a bezpečnost Spojených států". Zákon o nepřátelských cizincích zase umožnil prezidentovi rozhodnout o deportaci kteréhokoliv cizince trvale bydlícího v USA, jestliže jeho domovská země je ve válce se Spojenými státy. Podle Zákona o pobuřování se stalo zločinem mimo jiné i publikovat "falešné, skandalizační a záludné písemnosti" proti vládě a vládním činitelům.

  V době 1. světové války obdobně omezoval práva občanů USA Zákon o špionáži (1917). Méně vzdálené dnešku je rozhodnutí Franklina D. Roosevelta, známé jako Executive Order 9066. Tento příkaz podepsal prezident Roosevelt v únoru 1942 -- a poslal tak přibližně 120 tisíc etnických Japonců žijících ve Spojených státech do internačních táborů. Přitom 62 % z nich byli občané USA narození už ve Spojených státech. Nejvyšší soud shledal toto jednání ústavním, ovšem, jak píše James Wilson, "ani jeden Američan japonského původu nebyl později shledán vinným ze špionáže nebo sabotáže".^xxiv

  A pak je zde stále platný Vlastenecký zákon (Patriotic Act - 2001, prodloužen 2011), který povýšil bezpečnost nad svobody v rámci tzv. války proti terorismu. Bez "paranoie ohledně terorismu" by George Bush ml. nezískal domácí a zahraniční podporu pro intervenci v Iráku,^xxv ale ani v Afghánistánu. S nimi pak jsou spojeny takové právní excesy, jako je například věznice v Guantánamu, která je sice mimo působnost vnitrostátních zákonů USA, je však v dosahu mezinárodních norem a ideálů lidských práv.

• Mezinárodní smlouvy

  Z hlavních globálních a regionálních úmluv o lidských právech Spojené státy ratifikovaly Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, avšak s pěti výhradami, pěti vysvětleními a čtyřmi vyhlášeními. Neratifikovaly První a Druhý opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech, ale ani Opční protokol k Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání. Podepsaly a neratifikovaly také Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen či Konvenci o právech dětí. Nepodepsaly a hlasovaly proti Deklaraci práv původního obyvatelstva. USA podepsaly, ale neratifikovaly regionální Americkou úmluvu o lidských právech a řady dalších úmluv.

  Ukázkou rozporuplné politiky mocností ve vztahu k právům člověka je postoj k Římskému statutu Mezinárodního trestního soudu. Ten smí vykonávat pravomoci jen na občany států, které Římský statut ratifikovaly, ale na základě čl. 13 odst. b) může konat i v případě oznámení Rady bezpečnosti OSN -- z ní však Statut ratifikovaly pouze Francie a Velká Británie.

  Spojené státy byly mezi sedmi zeměmi, které hlasovaly proti přijetí Římského statutu, ovšem prezident Bill Clinton jej podepsal -- ale nepředal k ratifikaci do Senátu. George Bush ml. po nástupu do Bílého domu oznámil, že Spojené státy nepřijmou statut Mezinárodního trestního soudu. V letech 2002 a 2004 byly Kongresem přijaty zákony, kterými byla zrušena pomoc státům, které se staly stranami Římského statutu a nepodepsaly s USA zvláštní smlouvu o vyjmutí občanů USA z jurisdikce tohoto soudu.

  Když byl v Radě bezpečnosti OSN projednáván návrh předložit situaci v Darfúru Mezinárodnímu trestnímu soudu, USA navrhovaly zřídit zvláštní soud. Když neuspěly, zdržely se hlasování, čímž předložení daného problému Mezinárodnímu trestnímu soudu umožnily. V únoru 2011 Rada bezpečnosti při schvalování sankcí proti Libyi vyzvala Mezinárodní trestní soud, aby vyšetřil násilnosti vůči libyjským protivládním demonstrantům -- jenže USA, Rusko, ale ani Čína, ač jsou stálými členy Rady bezpečnosti, nejsou smluvními stranami Římského statutu.

A tak by bylo možné v informacích o porušování lidských práv v USA ještě dlouho pokračovat. I z tohoto stručného přehledu skvrn na vztahu Spojených států k lidským právům lze však vyvodit tři obecné závěry:

• Zápas o lidská práva nikdy nekončí přijetím deklarace, ústavy či zákona -- natož pak provoláváním politických hesel. Sociální tvořivost norem, a to včetně mezinárodních konvencí a vnitrostátních zákonů, je malá.
• Jsou možné zpětné vlny v chápání lidských práv. I když se na určitou dobu prosadí pozitivní vztah mocenské elity k lidským právům, ve změněné situaci může dojít k přehodnocení postupů a návratu k "efektivnějším" způsobům vlády.
• Neexistují dobré a špatné národy, existují pouze nedokonalí lidé, z nichž někteří se v určitých podmínkách chovají vznešeně, jiní pak jako necivilizovaná zvířata. Představy o mesiášské roli nějakého státu či národa při prosazování lidských práv jsou stejně nesmyslné jako nebezpečné.

Vyjmenované problémy Spojených států při naplňování lidských práv rozhodně neukazují na nějakou nebývalou špatnost této země. Účelové zneužívání ideje lidských práv ve jménu nadvlády a obhajoby privilegií je rozšířený jev ve světě, kde sociální základ světového politického systému tvoří kapitalismus -- tedy uspořádání, které přes všechny proklamace klade na první místo zisk.

Švýcarský profesor ekonomických dějin Bouda Etemad propočítal, že během evropské kolonizace Afriky a dálněvýchodní Asie bylo zabito 50 až 60 miliónů místních obyvatel.^xxvi Dělo se tak v 18. až 20. století, kdy se rozvíjel liberalismus a vedly se diskuse o lidských právech.

Stačí připomenut Belgii. Ta v roce 1831 přijala vzorovou ústavu s deklarací lidských práv. V roce 1885 král Leopold II. Belgický získal Kongo jako soukromou kolonii. V Evropě se choval jako konstituční monarcha. Během necelé čtvrt století trvající africké "civilizační mise" Leopold II. nesmírně zbohatl, ovšem podle Britské encyklopedie snížil počet obyvatel Konga z původních 20 miliónů na 8 miliónů. To je ještě otřesnější výsledek, než představovala například hrůzovláda Pol Pota v Kambodži v druhé polovině sedmdesátých let 20. století, a to jak v absolutních, ta i relativních číslech (podle téhož zdroje 1,5 miliónu zavražděných z přibližně 10 miliónů obyvatel).^xxvii

...

1� Amnesty International: Universal Declaration of Human Rights: Facts and Figures -- http://www.amnesty.org/en/library/asset/ACT30/024/2008/en/767b0ad6-c220-11dd-96cb-158126a8c809/act300242008en.pdf

2 � The Millennium Development Goals Report 2010. New York: United Nations, 2010, s. 6-7.

3 Global Employment Trends 2011. The Challenge of a Jobs Recovery. Geneva: International Labour Office, 2011, s. 12.

4 Amnesty International -- http://www.amnesty.org/en/children

5 UNHCR Global Trends 2010 -- http://www.unhcr.org/4dfa11499.html

6 World Development Report 2011. Conflict, Security, and Development. Washington: The World Bank, 2011, s. 2.

7 Tamtéž; heslo Terror, Reign of

8 Viz ERLICHMAN, Vadim Viktorovič: Potěri narodonaselenija v XX veke. Spravočnik. Moskva: Ruská panorama, 2004.

9 The Thomas Jefferson Papers. Selected with Commentary by F. Donovan. New York: Dood, Mead and Co., 1963, s. 142 (dopis W. Shortovi 3. 1. 1793).

10 Inaugural Address of President Jimmy Carter. Thursday, January 20, 1977. Jimmy Carter Library and Museum -- http://www.jimmycarterlibrary.org/documents/speeches/inaugadd.phtml

11 DONNELLY, Jack: International Human Rights. Citované vydání, s. 115-116.

12 Viz např. TOCQUEVILLE, Alexis: Demokracie v Americe. I. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 246.

13 Ekrich, Arthur A. Jr.: Ideas, Ideals, and American Diplomacy: A History of Their Growth and Interaction. New York: Meredith Publishing Co., 1966, s. 48.

14 GRIMMETT, Richard F.: Instances of Use of United States Armed Forces Abroad, 1798-2010. Washington: Congressional Research Service, March 2011.

15 Viz FISCHLIN, Daniel, NANDORFY, Martha: The Concise Guide to Global Human Rights. New Delhi: Oxford University Press, 2007, s. 118.

16 LOMBARDO, Paul: Eugenic Sterilization Laws. In: Eugenics Archive -- http://www.eugenicsarchive.org/html/eugenics/essay8text.html

17 FISCHLIN, Daniel, NANDORFY, Martha: The Concise Guide to Global Human Rights. Citované vydání, s. 85.

18 Viz ISHAY, Micheline R.: The History of Human rights. Citované vydání, s. 96.

19 U. S. Census Bureau -- http://www.census.gov/hhes/www/poverty/data/historical/people.html

20 IACED: Annual Homeless Assessment Report to Congress, 2011 -- http://www.iaced.org/2011/06/ahar-homeless-congress-201/

21 KOCHHAR, Rakesh, FRY, Richard and TAYLOR, Paul: Wealth Gaps Rise to Record Highs Between Whites, Blacks and Hispanics. Pew Research Center -- http://pewresearch.org/pubs/2069/housing-bubble-subprime-mortgages-hispanics-blacks-household-wealth-disparity

22 Viz International Centre for Prison Studies -- http://www.prisonstudies.org/info/worldbrief/wpb_stats.php?area=all&category=wb_poprate

23 FISCHLIN, Daniel, NANDORFY, Martha: The Concise Guide to Global Human Rights. Citované vydání, s. 132 a 149.

24 WILSON, James Q.: Jak se vládne v USA. Praha: Victoria Publishing, 1995, s. 293.

25 DONNELLY, Jack: International Human Rights. Citované vydání, s. 220.

26 Viz ETEMAD, Bouda: Possessing the World: Taking the Measurements of Colonisation from the Eighteenth to the Twentieth Century. New York: Berghahn Books, 2007.

27 Encyclopaedia Britannica CD 2010; hesla Congo Free State a Cambodia.