"Srebrenica byla inside job"

3. 8. 2011 / Andy Wilcoxson

Následně po pádu enklávy Srebrenica v červenci 1995 byly zabity nebo se ztratily tisíce muslimských vojáků a mužů schopných odvodu. Někteří byli zajati a hromadně popraveni bosensko-srbskými silami a další zemřeli v boji. Západní vlády, zpravodajská média a tribunál OSN pro válečné zločiny v Haagu vytrvale uváděly veřejnost v omyl ohledně povahy tohoto masakru a současně zůstaly být nápadně zticha, pokud jde o roli, kterou sehráli představitelé OSN a muslimský režim v Sarajevu při přípravě onoho masakru.

Pádu Srebrenice šlo předejít

Jasuši Akaši, který byl tehdy zvláštním vyslancem generálního tajemníka OSN pro bývalou Jugoslávii, řekl, že OSN měla "omezené kapacity" a nemohla pádu Srebrenice předejít. Akaši sdělil Associated Press: "Byly tam stovky vojáků OSN proti tisícům srbských vojáků. Co jsme mohli dělat?" ^[1]

Podle nizozemského praporu mírotvůrců OSN, kteří byli rozmístěni ve Srebrenici, mohlo být uděláno poměrně hodně. Měli oprávnění vyžádat si letecké údery, ale ty byly blokovány OSN, dokud nebylo příliš pozdě.   Podle hlášení personálu nizozemského praporu: "Prapor počítal s masivní leteckou podporou... o leteckou podporu bylo požádáno okolo 10:30 [11. července 1995]. OSN se poté, navzdory všem slibům, nepodařilo uvolnit vzdušné síly."

Zpráva nizozemského praporu dále uvádí: "Velitelství praporu bylo i se zbytkem praporu přesvědčeno, že pád této enklávy je možné připsat zjevně nedostatečné podpoře ze vzduchu;

k omezené vzdušné podpoře nedošlo dříve, než bylo ve skutečnosti po bitvě." ^[2] Režim bosensko-muslimského prezidenta Aliji Izetbegoviće mohl zasáhnout dokonce i bez pomoci OSN, aby zamezil pádu enklávy a následnému masakru, ale OSN a stejně tak tento režim se rozhodly nejednat. Sefer Halilović byl v době bosenské války velícím důstojníkem Armády Bosny a Hercegoviny. Byl nejvyšším důstojníkem Izetbegovićovy armády a dosvědčil pod přísahou před ICTY v Haagu, že "velení 2. sboru a generální štáb, věděly o tom, že začala operace proti Srebrenici, ale z řady svědectví - od lidí, kteří byli ve Srebrenici, a kteří patřili jak k vojenským, tak politickým kruhům -, můžeme jasně vidět, že žádali o pomoc jak od velení 2. sboru, generálního štábu, tak od prezidenta Izetbegoviće, jenomže této pomoci se jim nedostalo. Abych odpověděl na vaši otázku, zda měli kapacity a materiál, aby pomohli, aby přišli na pomoc Srebrenici, domnívám se, že měli." ^[3]

I když byla Srebrenica ponechána svému osudu, jak ze strany svých údajných ochránců v OSN, tak vlastní vlády v Sarajevu, muslimské síly umístěné ve Srebrenici měly být schopny bránit tuto enklávu samy. Místo toho 12. července 1995 z enklávy uprchly společně se zbytkem fyzicky zdatných mužů a ponechaly srebrenické ženy, děti a staré lidi na milost a nemilost útočícím bosensko-srbským silám.   Ačkoli si vojenští pozorovatelé OSN (UN Military Observers) nebyli úplně jistí přesným počtem personálu muslimské armády ve Srebrenici, byli přesvědčeni, že přinejmenším polovina z nich měla ruční zbraně, těžké kulomety, lehké minomety a protitankové zbraně, včetně střel RPG a modernějších zbraní." ^[4]

Velitelství 2. sboru Armády Bosny a Hercegoviny (ABiH) vypracovalo zprávu, která detailně popsala operaci, kterou srebreničtí muži podnikli, aby uprchli ze Srebrenice přes území bosenských Srbů do Tuzly. Zpráva uváděla: "Když se utvořila kolona, údaje o počtech nebyly stanoveny. Ale některé odhady určily, že v koloně bylo 10 000 až 15 000 lidí, včetně přibližně 6 000 ozbrojených vojáků, nepočítajíc mezi ně vojáky z Žepy." ^[5]

Podle vojenských pozorovatelů OSN se v době útoku "vědělo, že situace Drinského sboru bosensko-srbské armády je z hlediska rezerv napjatá" a že síla bosensko-srbských jednotek okolo Srebrenice byla "1000 až 3000 příslušníků pěchoty, 20 tanků, dělostřelectvo a raketomety." Když Srebrenica padla, vojenští pozorovatelé OSN odhadli, že místní bosensko-srbské brigády "měly celkově asi 1500 příslušníků pěchoty" a dohromady s posilami z jednotek rozmístěných v přilehlých oblastech činil celkový počet bosensko-srbských sil v okolí Srebrenice "pravděpodobně ne méně než 2000 příslušníků pěchoty." ^[6]

6000 ozbrojených muslimských vojáků, přestože byli opuštěni OSN a svou vlastní vládou, mělo být schopno bojovat s 1000 až 3000 příslušníky srbské pěchoty.

Když bosenští Srbové zaútočili na enklávu, vojenští pozorovatelé OSN byli ohromeni, že se ji muslimská armáda nepokusila bránit. Ve své zprávě uvádějí: "Kvůli poměru sil měla Armáda Bosny a Hercegoviny enklávu bránit, zvláště s ohledem na její kopcovitý a lesnatý charakter." A pokračovali: "Z vojenského hlediska výhody patrně stály na straně [muslimských] obránců. Přinejmenším mohli déle vydržet a způsobit bosensko-srbské armádě větší ztráty, než se myslelo. Nicméně to vypadalo, že vedení ABiH ve skutečnosti jednalo proti svým vlastním zájmům, proti snaze úspěšně se bránit." ^[7]

Personál nizozemského batalionu ve Srebrenici byl překvapen, když muslimské jednotky v enklávě nevyužily zbraně, které jim nabízel. Ráno 6. července 1995 personál batalionu "informoval bosenské vládní síly, že pokud bosensko-srbská armáda překročí hranice enklávy, budou zbraně ze shromaždiště zbraní ve Srebrenici uvolněny. Když tato situace později skutečně nastala, bosenské vládní síly tuto příležitost nevyužily." ^[8]

Předvídání masakru 

Izetbegovićovo rozhodnutí srebrenickou žádost o pomoc odmítnout a nechat ji na pospas bosensko-srbské armádě je o to více šokující vzhledem ke skutečnosti, že jeho režim věděl, k čemu by došlo, pokud by Srebrenica padla. Byli si plně vědomi toho, co je v sázce. Dva roky před tímto masakrem řekl místopředseda bosenské vlády Zlatko Lagumdžija reportérům londýnských Times, že "budeme svědky velkého masakru, pokud Srebrenica padne." ^[9] OSN také předem věděla, co by se stalo. OSN se v roce 1995 rozhodla nejednat, ačkoli již od roku 1993 věděla, jaký masakr by po pádu Srebrenice následoval. Když před tribunálem OSN pro válečné zločiny v Haagu svědčil francouzský generál Philippe Morillon, bývalý velitel UNPROFORu v Bosně, sdělil soudu, že "Naser Orić [velitel bosensko-muslimských sil ve Srebrenici] podnikal během pravoslavných svátků výpady a ničil vesnice, masakrujíc všechny jejich obyvatele. V tomto regionu to vyvolalo zcela mimořádnou zášť." Morillon řekl: "Naser Orić byl válečník, který nad touto oblastí a obyvatelstvem vládl pomocí teroru. Myslím si, že to chápal tak, že taková jsou pravidla této strašné války, že si nemůže dovolit brát zajatce. Jak si vzpomínám, ani pro to nehledal omluvy. Prostě řekl: Člověk se nemůže otravovat s vězni." 

Morillon svědčil: "Nebyl jsem překvapen, když mne Srbové vzali do jedné vesnice, aby mi ukázali odklízení těl jejích obyvatel, která byla vhozena do jakési jámy. Byla to vesnice poblíž Bratunce. A to mi umožnilo pochopit, do jaké míry tato příšerná krveprolití a pomsta vedla k okolnostem, kterých jsem se osobně obával, tj. že by došlo k nejhoršímu, pokud by se bosenští Srbové pokusili vstoupit do Srebrenice a okolních enkláv."

Řekl: "Viděl jsem stav absolutního utrpení a uvědomoval jsem si reálné riziko, že budou zabity desetitisíce lidí." 

"Obával jsem se, že tito Srbové, místní Srbové, Srbové z Bratunce se budou chtít pomstít za všechno, co připisovali Naseru Orićovi. Nebyl to pouze Naser Orić, komu se chtěli pomstít, chtěli pomstít své mrtvé z pravoslavných Vánoc. Dostali se do ďábelského soukolí pomsty. A nejen muži, ale i ženy, veškeré obyvatelstvo tím bylo prodchnuto. Nebyla to nemoc ze strachu, který zachvátil veškeré obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny, ze strachu z nadvlády a zlikvidování, byla to čistá nenávist." 

Poté, co si předsedající soudce vyslechl jeho svědectví, se Morillona zeptal: "Říkáte tedy, generále, že to, co se stalo v roce 1995, byla přímá reakce na to, co Naser Orić udělal Srbům dva roky před tím?" A svědek odpověděl: "Ano. Ano, Vaše Ctihodnosti. Jsem o tom přesvědčen." Podle zprávy nizozemského batalionu se bosensko-srbské vojenské jednotky, které v roce 1995 obkličovaly Srebrenici, "skládaly převážně z bosensko-srbských uprchlíků, kteří předtím žili v této enklávě." ^[10] Vojáci, kteří se nakonec v červenci 1995 dopustili masakru, se sami předtím stali oběťmi. Jelikož generál Morillon věděl, co by se mohlo stát, pokud by bosenští Srbové vstoupili do Srebrenice, pokoušel se dostat civilní obyvatelstvo do bezpečí, ale bylo mu v tom zabráněno bosensko-muslimskými orgány. 

19. dubna 1993, dva roky před tímto masakrem, Reuters a New York Times přinesly zprávu: "Úřady ve Srebrenici dnes odmítly umožnit evakuaci civilistů z tohoto obléhaného muslimského města. Představitel OSN řekl: `Právě jsme dostali potvrzení, že bosenské orgány ve Srebrenici žádnou evakuaci nepovolí.` Mluvčí Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky uvedla v Bělehradě, že 'muslimské orgány zablokování této operace nijak neodůvodnily.`" ^{[ 11]} 

Během svého svědectví Morillon poznamenal: "Byl jsem schopen evakuovat všechny, kteří to po mně žádali v době, kdy jsem za to ve Srebrenici intervenoval. Mohli jsme s jistotou zachránit mnoho lidských životů." 

Morillon řekl, že "Bosňáci využívali přítomnosti svého obyvatelstva, aby pozornost světa zůstala zaměřena na jejich situaci. Zabránili evakuaci ze Srebrenice... byly to Izetbegovićovy úřady, kdo se postavil proti evakuaci těchto lidí do Tuzly, všech, kteří to chtěli, a takových tam bylo mnoho." ^[12] 

Souběžně s Morillonovou neúspěšnou snahou o evakuaci civilního obyvatelstva ze Srebrenice, označila Rada bezpečnosti OSN v dubnu 1993 Srebrenici za "bezpečnostní zónu OSN". Jakožto "bezpečností zóna" měla být Srebrenica demilitarizována. Ratko Mladić za Srby a Sefer Halilović za Muslimy podepsali 8. května 1993 za přítomnosti gen. Morillona dohodu o demilitarizaci Srebrenice. ^[13] Podle ustanovení této dohody měly být veškeré zbraně z této enklávy předány pod kontrolu OSN. A na druhou stranu OSN měla zodpovídat za bezpečnost enklávy. Tak to stálo na papíře, ale skutečnost byla odlišná. 

Muslimové Srebrenici nedemilitarizovali. Místo toho využili tzv. "bezpečnostní zónu" jako základnu, ze které útočili proti bosensko-srbské armádě a okolním srbským vesnicím.   Dva týdny před pádem této enklávy napadly muslimské jednotky ze Srebrenice nechráněnou srbskou vesnici. 26. července ve 4:30 ráno napadly vesničku Višnjica nedaleko Srebrenice, zapálily domy, pozabíjely živý inventář a donutily srbské civilisty k útěku. ^[14] 

Komploty se utají jen zřídka a Srebrenica není výjimkou. Ačkoli se západní zpravodajská média odmítají zaobírat jinou než srbskou rolí, někteří bosensko-muslimští představitelé promluvili. Ibran Mustafić byl zakládajícím členem Izetbegovićovy politické strany, členem bosenského parlamentu a politickým představitelem ve Srebrenici. V roce 1996 sdělil sarajevským novinám Slobodna Bosna, že "zrada Srebrenice byla připravena záměrně. Bohužel byl do tohoto podniku zapojen Úřad bosenského prezidenta a velení armády. Pokud chcete jména, doplňte si je sami. Rozuměl jsem situaci ve Srebrenici, a v tom mi můžete věřit, pokud by mi nebránila jistá skupina zločinců, tak by dnes mnoho obyvatel Srebrenice žilo. Kdybych dostal rozkaz, abych z této demilitarizované zóny zaútočil proti srbské armádě, tak bych bez rozmýšlení odmítl takový rozkaz vykonat. Člověka, který by takový rozkaz vydal, bych požádal, aby svou rodinu přivedl do Srebrenice, dal bych mu pušku a nechal bych ho podnikat útoky z této demilitarizované zóny. Věděl jsem, že takové hanebné a vypočítané kroky přivedou moje lidi do katastrofy." ^[15] 

Motiv pro zradu vlastního lidu

Hakija Meholjić, který byl v době války šéfem policie ve Srebrenici, sdělil v roce 1998 sarajevskému listu Dani, že mu Izetbegović v září 1993 řekl: "Víte, [prezident] Clinton mi v dubnu nabídl, že když četnické [tj. srbské] síly vstoupí do Srebrenice a provedou masakr 5000 Muslimů, potom dojde k vojenské intervenci [NATO]." ^[16] Meholjićovu výpověď potvrzuje zpráva Generálního tajemníka OSN o pádu Srebrenice, která uvádí: "Představitelé bosňácké komunity se 28. a 29. září [1993] sešli v Sarajevu, aby hlasovali o mírových návrzích [z lodi Invincible]. Delegace Bosňáků ze Srebrenice byla vrtulníkem UNPROFORu přepravena do Srebrenice, aby se zúčastnila debaty. Před samotným setkáním se tato delegace soukromě sešla s prezidentem Izetbegovićem, který jim řekl o srbských návrzích na výměnu Srebrenice a Žepy za území okolo Sarajeva. Delegace se proti této myšlence postavila a o tomto tématu se již dále nejednalo. Někteří přeživší členové srebrenické delegace uvedli, že prezident Izetbegović jim také řekl, že se dozvěděl, že intervence NATO v Bosně a Hercegovině je možná, ale mohlo by k ní dojít pouze tehdy, pokud by Srbové vpadli do Srebrenice a zabili nejméně 5000 lidí. Prezident Izetbegović kategoricky odmítl, že by takové prohlášení učinil." ^[17]

To věru vypadá, že Alija Izetbegović podněcoval masakr proti vlastním lidem ve Srebrenici, protože chtěl, aby NATO intervenovalo v bosenské válce v jeho prospěch. Izetbegovićův režim provokoval Srby tím, že se na nich dopouštěl masakrů, blokoval evakuaci civilního obyvatelstva, prováděl útoky z této bezpečné oblasti, a když vytušil, že konečně přišla srbská odplata, jeho režim ponechal Srebrenici jejímu osudu s plným vědomím důsledků. 

Pravda o tom, co se stalo, je ošklivá. Srbové popravili nepřátelské válečné zajatce, čímž porušili Ženevské konvence. Muslimové je k tomu záměrně podněcovali pro účely propagandy. OSN dopustila, aby se toto všechno stalo, ačkoli měla prostředky, jak to zastavit. Z NATO se stalo muslimské letectvo a západní vlády a média o celé záležitosti lhaly. Výsledkem toho všeho je zbytečná smrt tisíců lidí. Trestní odpovědnost 

V roce 2004 usvědčil ICTY bosensko-srbského generála Radislava Krstiće z toho, že napomáhal a podněcoval "genocidu" [sic!] ve Srebrenici a odsoudil ho k 35 letům vězení. Krstić se na masakru nepodílel, nenařídil ho a dokonce ani nevěděl, že k němu došlo. Ve skutečnosti výslovně nařídil, že se bosensko-muslimským civilistům nesmí stát nic zlého. ^[18] 

Tribunál rozhodl, že: "Soudní komora nepotřebovala dojít k závěru, že Radislav Krstić skutečně věděl, že tyto další zločiny byly páchány; stačilo, že je mohl předvídat a že se tyto další zločiny skutečně staly." ^[19] Bosensko-muslimské orgány mohly předvídat srebrenický masakr a totéž platí i pro orgány OSN. Také byly schopny a povinny masakru zabránit, ale neudělaly to. Člověk se musí podivovat nad poctivostí soudního projednání srebrenického případu, když je zodpovědným činěn někdo jako Krstić, ale ti další nikoliv. 

Člověk se také musí divit tomu, zda nedochází ke střetu zájmů, když tribunál OSN řídí své vyšetřovatele, činí skutková zjištění a stanovuje trestní odpovědnost v souvislosti s událostmi, do nichž je hluboce zapleten, jak tomu bylo v případě Srebrenice. Selhání OSN při demilitarizaci této enklávy či nezabránění jejímu pádu a následnému masakru, i když k tomu OSN měla možnosti, zajisté vyvolávají otázku, zda tato selhání nebyla záměrná.

Poznámky

Vytisknout