Alexandr Solženicyn -- pozapomenutá ikona antibolševismu

2. 8. 2011 / Miloslav Štěrba

...Před třemi roky, 3. srpna 2008, zemřel Alexandr Solženicyn. Jako spisovatel odešel do záhrobí už dávno předtím. Určitě ve chvíli zániku SSSR, k jehož rozpadu napomáhal až sběratelským zaujetím pro osudy svých rodáků. I když je nepřetavil do geniálních obrazů jako jeho nedostižný příklad L. N. Tolstoj, zaujímá v moderní historii Ruska specifické místo spisovatele-filosofa, který smysl svého života hledal v práci pro svou milovanou zemi a pro svůj národ. Tak usilovně, že odmítl v roce 1970 přijmout Nobelovu cenu, aby odjezdem do ciziny nebyl zbaven možnosti žít v Rusku. S ambicemi učitele historie a moralizujícího kazatele. To co se nepodařilo hraběti Tolstému v podmínkách konce XIX. století, bylo samozřejmě nad síly jedné rozporuplné osobnosti, učitele matematiky a statečného dělostřelce během Velké vlastenecké války. Její konec ostatně zažil Solženicyn v Kaliningradu, rodišti Immanuela Kanta. Je až symbolické, že byl v tomto městě v únoru 1945 zatčen. Zatímco v troskách bývalého Královce hořely poslední zbytky osvíceneckého kategorického imperativu lidství, vlastenec, kapitán Solženicyn musí odevzdat pistoli, strhnou mu nárameníky a vyznamenání. Než ho odvedli, podle svědectví A.S., stačil generál Travkin, který byl "celou dobu nesvůj", podat Solženicynovi ruku. Později napsal, že "toto podání ruky bylo jedním z nejodvážnějších čin, které jsem měl možnost vidět během vojny". Zachycená epizoda života a její hodnocení napovídá o ruském spisovateli víc, než biografie popisující jeho životní cestu.

Celá řada ruských autorů nabídla světu drastické scény ze života stalinských muklů na Kolymě, a Solženicyn přesto zůstává nad románovými kronikami nebo otřesnými povídkami Varlama Šalamova jako nehasnoucí maják lidství: "V roce tisícím devítistém čtyřicátém devátém jsme s přáteli přišli náhodou na pozoruhodnou noticku v časopise Příroda, vydávaném Akademií věd. Byla tam drobným písmem napsáno, že na řece Kolymě byla při výkopech objevena podzemní ledová čočka, zmrzlý dávnověký potok -- a v něm zamrzlí představitelé fosilní (několik desítek tisíc let staré) zvířeny. Tyto ryby či mloci se uchovali tak čerství, potvrzoval vědecký dopisovatel, že přítomní rozbili led a hned je s chutí snědli."....Lidé s chutí pojídají zmrazené živočichy. Ne lidé, ale hladoví muklové, vězni stalinských koncentráků. Hrdinové jeho trilogie Souostroví Gulag, dokončené v roce 1967, a jak sám napsal:"V roce dvou výročí: uplynulo 50 let od revoluce, která vytvořila Archipelag Gulag, a 100 let od vynálezu ostnatého drátu (1867)".

Byl posedlý možností podat svědectví -- i když ne vše mohlo být potvrzeno jako pravdivá historická výpověď. Nepotřeboval fabulovat, jak to dokonale zvládali ruští klasici, a svůj dokumentární humanismus zachycující otřesnou realitu novodobého barbarství konfrontoval se zločiny ruských carů. Jenže sklon k idealizaci staroruské "demokracie" ho svazuje, ruskou historii by rád nabídl až od vlády Kateřiny Veliké. On totiž Ivan Hrozný dokázal umučit a povraždit víc Rusů (včetně šlechty) než zahynuli rukou Turků, Tatarů či Německých rytířů. Jeho opričniky vyvraždění vojevůdci byli přímými předchůdci Stalinem povražděných stranických, vojenských a intelektuálních elit:" (Určitě by bylo zajímavé srovnat životní osudy vlastence, knížete Kurbského, který před tyranem utekl k nepřátelům, aby zachránil holý život, s osudem Lva Trockého.)

"To co ještě šlo za cara Alexeje Michajloviče, co se za Petra jevilo jako barbarství, co se za Birona (favorit carevny Anny Ivanovny) mohlo použít proti deseti až dvaceti lidem a co od dob Kateřiny Veliké bylo úplně nemožné -- to bylo v rozkvětu velkolepého dvacátého století ve společnosti pojaté na socialistických zásadách...pácháno nikoli jedním zlosynem, nikoliv na jednom skrytém místě, nýbrž desetitisíci speciálně vycvičených lidských bestií na milionech bezbranných obětí"... "Kdyby Čechovovým inteligentům, kteří stále hádali, co bude za dvacet, třicet, čtyřicet let, odpověděli, že za čtyřicet let bude v Rusku existovat útrpné právo, že budou vyslýchanému stahovat lebku železným kruhem, potápět ho do vany s kyselinami, mučit ho, nahého a svázaného, mravenci či štěnicemi, strkat mu do konečníku vytěrák rozžhavený nad primusem, pomalu mu drtit holínkou pohlaví, a jako nejlehčí stupeň, mučit ho týdny nevyspáním a žízní a mlátit ho do krve -- ani jedna Čechovova hra by se nedohrála do konce, neboť by všichni její hrdinové přišli do blázince".

Třebaže byl skvělým autorem působivých povídek a románů ( Matrjonina chalupa, Jeden den Ivana Děnisoviče, Rakovina, ale zejména skvělý román V kruhu prvním), jeho publicistika z něj učinila osobnost nebývalých rozměrů. Třebaže se stal ikonou protibolševické propagandy, osobně se rozešel se Západem, jehož liberální kapitalismus nikdy nepřijal jako vzor pro svoji zemi. (stejně jako Dostojevskij či Tolstoj poznal na vlastní kůži život na Západě -- Švýcarsko, USA). Odsoudil představitele evropských zemí spolupracující podle jeho mínění s Kremlem. V jeho proslulé harvardské řeči z 8. 6.1978 zazněl odpor vůči "historické, psychologické a mravní krizi" západní kultury a celého politického systému. Zejména se vyhranil proti

  • opomíjení jiných kritérií než právních,
  • nerovnováze mezi svobodou pro dobré věci a svobodou pro věci špatné,
  • unifikovanému tisku, médiím, absenci možností pro svobodné vyjadřování se.

Zcela moderně požadoval "nemožné", tj. v politice mravnost, dobrovolné uskrovnění se a idealizoval - Východ.

Z pobytů v cizině si odnesl obdiv k "demokracii malých prostorů, kde místní obyvatelstvo samo rozhoduje o svých problémech a nepotřebuje zásahy vyšších úřadů".

Po zániku SSSR trpěl při pohledu na rozkrádání státního majetku, který přešel do rukou několika miliardářů, kdysi komunistických funkcionářů, za masivního zchudnutí obyvatel Ruska. Ač sám v mnoha ohledech agresivní nacionalista, připustil nutnost osamostatnění pobaltských zemí, ba i Čečenska (území, kde nežijí Rusové), ale, po matce Ukrajinec, nedovedl se smířit s osamostatněním Ukrajiny a Běloruska. Psal s opovržením o ukrajinském "nenárodním jazyce prošpikovaném německými a polskými slovy". Po návratu do Ruska našel spojence ....v autoritářském Vladimíru Putinovi.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 2.8. 2011