Příběh o smrti. Nic neobvyklého.

Marná je naděje na nové, lepší, svobodnější a spravedlivější časy, které by byly laskavější k životu a ve kterých by byla omezena moc smrti -- a to ne moc nad existencí jednotlivce, avšak alespoň nad jeho imaginací. Na pozadí všeobecného zabíjení druhé světové války a koncentračních táborů se pozorovatel stále jasněji přiklání k poznání, že něco takového není možné. Člověk je totiž už ze své podstaty posedlý smrtí, jež je jeho nejvyšším životním mezníkem a bodem, přes který se jeho pohled nepřeklene.

Od exploze terénního automobilu nebo zřícení letadla na počátku románu až k sebevraždě židovky Sabiny či zabití špačka i celé řadě podobných plútarchovských smrtí v prvním dílu příběhu Koenigsmarkova románu Siromacha, ať již náhodných či ne, děj jakoby připravuje jeho podstatnou část, která se rozuzlí, až když je jasné, že počáteční události (sice osudové, ale neosobní) jsou jakýmisi generáliemi, ze kterých vyplývají propozice, kterým se nebude možné vyhnout. Soudě z popisů, slohu i neosobních komentářů, se v těchto případech jedná o "smrt někoho jiného", avšak smrt, která je v každém z nás, a která je naším životním faktem: je přece jen první a nejdůležitější propozicí, následkem které se my, všechny lidské bytosti, dříve nebo později, nacházíme ve stejné kaši.

Typologie různých způsobů smrti je takřka názorně symbolická, nebo by alespoň mohla být, pokud by si to autor takto přál. Ale on si to nepřeje. On pouze vypráví. Respektive vypráví vyprávěč, kterým v našem případě může být autor, ale také nemusí, avšak to v žádném případě není důležité, protože narativní struktura nemá na ideovou a interpretační stránku příběhu vliv. Několik flash-backů (v závorkách a kurzívou), bezprostřední hovory hrdinů a vševědoucí, avšak velmi diskrétní vypravěč, kterého ani nepozorujeme - zdá se, jako by se příběh vypravoval přímo sám...

Hrdiny, ve skutečnosti velmi rozdílné, totiž spojuje stejný pohled, ne jejich, ale vypravěčův, jehož pomocí se vynořují specifika jednotlivců, leč pouze ve  čtenářově fenomenologicky determinovaném poznání, avšak v samotném pohledu ne, neboť tyto rozdíly pouze zprostředkovává, uvnitř sebe je však ruší. Vypravěčův pohled je pohledem smrti, pohledem, ve kterém každým okamžikem žijí všichni hrdinové příběhu a ve kterém konec konců po celou dobu svého bytí žijeme všichni, ať už si to uvědomujeme, jako Vincenc Laška a Sergej Komarovskij, anebo ne. Toto možná platí pro všechny ostatní postavy, které - v porovnání s výše zmíněnými - v příběhu nastupují spíše jako zajímaví statisté.

Sergej, ďábelská romantická duše, která vůlí i sílou ovládá svět a Vincenc, který jej neovládá - protože nechce, ale udržuje si od něj odstup a pokouší se mu porozumět, se potkávají na skutečně úzkém okraji světa, kde jejich osobnosti vyzařují energii, která přesahuje svět a ke slovu se hlásí jejich velikost. Přímo podle Pascala ("člověk není ani anděl ani zvíře, a bohužel kdykoli chce dělat anděla, stává se zvířetem") bychom mohli říci, že se jedná o dva různé typy, lámané vesmírnými zákony, jež však jsou oba alespoň morálně - totiž ve smyslu poznání a ne jakési pozitivní morálky - vysoko nad neosobními silami, které je zničí.

Zde srovnání samozřejmě končí. Nejedná se o nějakou morálku nebo etiku, neboť Sergej Komarovskij je svým podivným způsobem mnohem zásadovějším člověkem než Vincenc; ten však uznává absolutnost omezení lidského konání a považuje za samozřejmé, že ne vše, co dokážeme, smíme i provést.

Rus tyto hranice neuznává, a když Vincencovi nabízí své přátelství a svého boha, nechápe, proč by je Vincenc nemohl přijmout. Tedy vlastně z toho stejného důvodu, pro který Vincenc nemůže a ani se nechce stát členem komunistické strany, i když ví, že jej to může přijít draho. Vincenc je západní intelektuál, který z posledních pěti století evropské historie zdědil několik všeobecných pravd, o které se jeho společnost opírá v období mezi koncem nacismu a počátkem komunismu, stejně tak jak se možná bude opírat i někdy v nedefinované budoucnosti. Za Rusem těch pět století není, proto také tyto pravdy ani nezná a nemůže se s Vincencem navzájem pochopit a vlastně ani domluvit, i když miluje verše.

Sergej má více životů - jako to dítě, které nemůže zemřít a žije z krve druhých - vlkodlak, siromacha, vampýr, jakkoli jej už pojmenujeme. Takový je i on sám: přejede jej auto, je postřelen do krku, ale vždy se opět sebere a žije dál. Rus není alegorií a ani snad nereprezentuje zlo. Jeho činy nejsou řízeny zlem, i když jsou zločinné, ale zdá se, jako by on sám zlo ovládal. Anděl smrti.

No ano, iluze - dokud trvá - je krásná. Na druhé straně Vincenc kategoricky odmítá každý vědomý a úmyslně zlý čin. Ne, že by byl vysoce etickým nebo dokonce ušlechtilým člověkem, on pouze ví, v čem spočívají stoleté normy mezi lidmi, kde žije. Tyto hranice nepřekračuje, protože je to pod jeho úroveň, respektive pod nejnižší hranicí sebeúcty.

Ústředním obrazem a metaforou knihy, se kterým se čtenářův pohled nikdy bezprostředně nesetká, ale dozví se o něm z "nepřímých" zdrojů, je jezero v lese, kde leží zbělelá mrtvá těla většinou mu známých postav, které svoji touhu po lepším životě zaplatily právě životem. Nečteme detektivku, ale druhově vymezitelná struktura příběhu je velmi blízká také tomuto žánru. Konec, který samozřejmě nemůže být šťastný, není ale ani příliš nešťastný -- alespoň pro toho, na jehož stranu se čtenář zajisté už dávno postavil. I to se občas stává. Avšak to je zcela nepodstatné v příběhu, kde je vypravěčem, a zároveň také přímo hlavní postavou sama smrt.

Maeterlinckovské jezero by asi bylo krásné v nějakém dramatu tohoto autora, avšak Alex Koenigsmark není Maurice Maeterlinck. Jezero, strašlivé v nevýraznosti bledých nebožtíků v něm, si jako funkcionální ucelenost nasazuje jen výsměšný výraz, ve kterém se ztrácí sice jinak i ušlechtilý a diskrétně sarkastický humor, ironie autora či osudu -- kdo ví. Tohle jezero není krásné ani pro svou modrou barvu, ani z důvodu jakési hloupé vznešenosti, protože smrt není pěkná ani pro toho, kdo ji prožívá, ani pro onoho, kdo se dívá. To jezero je drtivé -- ale ne krásné... Možná může být smrt pěkná pro někoho, kdo u toho nebyl.

Až poslední čtenář překročí její práh a zavře za sebou dveře, nezbude už nikdo, kdo by si pročítal její příběhy, vždyť ty se vytratí spolu s ní. Také jezero -- jezera jsou už odpradávna místem přechodu na druhý svět -- zmizí, když vyhasne její pohled. Co bude v té chvíli dělat Alex Koenigsmark, nevím. Ale ať do té doby napíše ještě nějakou knihu, pokud možno tak dobrou, jako je ta, která leží před námi.

Dr. Miha Pintarič