Sociální demokraté opakují stejné chyby, dočkají se tedy i podobně hořkých výsledků jako v minulosti?

24. 6. 2011 / Miroslav Pořízek

Sobotka pokračuje v chybách svých předchůdců

Snaživý Bohuslav Sobotka dlouho trpělivě budoval svoji politickou kariéru, nejprve za zády Miloše Zemana, později Vladimíra Špidly -- a po krátké a pro stranu velmi nešťastné, víceméně sebevražedné epizodě Stanislava Grosse i za zády Jiřího Paroubka. Nenápadně si mezi spolustraníky hledal spojence, budoval vliv v regionech, učil se zákulisním jednáním, občas publikoval v tisku a krůček po krůčku stoupal vzhůru směrem k metě zatím nejvyšší, tedy postu předsedy strany. Do povědomí veřejnosti se poprvé dostal jako jeden z nejmladších poslanců v řadách ČSSD v polovině 90. let a následně jako předseda jejího poslaneckého klubu. Jeho vstup do strany má v sobě nádech romantismu a idealismu, podal přihlášku ještě v roce 1989, tedy v době, kdy ČSSD byla malou a málo vlivnou stranou a ani mladé tudíž příliš do svých řad netáhla.

Vstoupil do partaje nepochybně z přesvědčení a začal v ní takříkajíc od píky, na rozdíl od mnoha svých dnes vysoce postavených spolustraníků, kteří přišli až k hotovému. Do funkce ministra financí v roce 2002 již potom vstupoval jako široké veřejnosti známý a oblíbený politik. Dlouhodobě si drží pozici mezi nejoblíbenějšími politiky v zemi. V letošním souboji o vedení strany s hejtmanem Michalem Haškem měl nakonec poměrně těsně navrch právě Sobotka, což ale nebylo žádným překvapením. Trpělivá mnohaletá práce budování kontaktů slavila úspěch.

Oba kandidáti na funkci předsedy strany však měli a mají trvalý handicap. Oba před vstupem do politiky pracovali jen velmi krátce v civilním zaměstnání. Budiž ke cti Sobotky, že tuto skutečnost se nesnaží nijak přikrášlovat ani ve výčtu pracovní praxe v osobním životopisu na svém webu. Již případ Stanislava Grosse ale jasně ukázal, že to může zvláště v určité situaci být velmi vážná nevýhoda. On sám do politiky přišel především zbohatnout, což bylo zjevné již v 90. letech, kdy tento muž s nevinnou andělskou tváří patřil k mladým nadějím strany, což opakovaně prohlašoval i Miloš Zeman. Výrazně zbohatnout z politiky se také Grossovi nakonec podařilo, stal se tak asi nejbohatším bývalým mašinfírou u nás -- a nepochybně nejen u nás. Z hlediska celkového osobnostního profilu, včetně toho mravního, je absence pracovní praxe v civilním zaměstnání před vstupem do vysoké politiky každopádně zřejmým nedostatkem. Zvláště v levicové straně, která klade důraz na zájem o člověka a sociálně ohleduplnou politiku.

Sobotka se může snadno stát adresátem nepříjemných otázek i mezi spolustraníky či voliči své strany, ve stylu jak může takový předseda rozumět problémům onoho mnohokrát zmiňovaného "obyčejného člověka", když vlastně nikdy nebyl třeba nezaměstnaný ani nemusel žít s nízkými příjmy a z nich třeba živit početnou rodinu. Tyto situace sám na sobě Sobotka nikdy nezakusil, ostatně nikdo z vedení strany, zřejmě ani z poslaneckého klubu. Jistě, časy Josefa Hybeše, "maršála chudých," který rozdal první poslední a žil celý život v dobrovolné chudobě násobené častým namáhavým cestováním, přespáváním ve vlacích a vůbec celkovou askesí, zřejmě patří minulosti, ovšem jistá skromnost a viditelná osobní pomoc těm nejpotřebnějším je nezbytnou výbavou důvěryhodného levicového politika i dnes.

Zatímco Gross v politice zanechal převážně jen negativní stopu, když sloužil spíše jen jako maskot v čele strany bez hlubších odborných znalostí, o jeho vysokoškolských studiích se tradují podobné historky jako o mnoha ostatních veřejně známých rychlostudentech a může sloužit dnes už jen jako příklad typu chladnokrevných kariéristů, kteří svoje působení ve veřejné funkci podřídili jen snaze po získání majetku. Sobotka jde zatím poněkud jinou cestou. I on v politice samozřejmě výrazně zbohatl, o tom není pochyb. Především si ale trpělivě buduje pozici charakterního a vzdělaného politika, který umí dobře mluvit, pozitivně působit na veřejnost a získávat si tak přirozenou autoritu a respekt i mezi politickými soupeři z pravé i levé strany. Jako stín jej však bude provázet ona nevýhoda velmi krátké pracovní praxe mimo politiku před vstupem do ní. Což se ale týká i druhého muže v současné ČSSD Michala Haška, který sice před vstupem do vysoké politiky několik let dělal místostarostu a posléze starostu menší obce, ale pozici obyčejného řadového zaměstnance s tomu odpovídajícím příjmem vlastně též nikdy nezakusil. Miloš Zeman musí mít z těchto skutečností ve své tvrzi na Vysočině neskonale škodolibou radost. Nepochybně tuto zbraň v budoucnu ještě proti Haškovi či Sobotkovi v správný okamžik vytasí.

ČSSD tak opakuje jednu z chyb, kterých se dopustila v minulosti a které stranou výrazně otřásly. Druhou chybou je velmi předčasné vyhlašování s kým po případných budoucích úspěšných volbách nevládnout. Tedy slovy Sobotky s VV a KSČM. Třetí opakující se chybou jsou špatné vztahy s bývalými předsedy, což straně trvale škodí a nenašel se dosud nikdo, kdo by tento ožehavý problém systematicky řešil. O vztazích se Zemanem a Grossem ani nemluvě, ale ani Špidla a zejména Paroubek si nestojí v současné ČSSD nijak dobře a chyba rozhodně není jen na jejich straně. ČSSD bude vždy oslabována, dokud si v těchto záležitostech nesjedná pořádek nebo aspoň klid zbraní. ČSSD v minulosti tvrdě doplatila na vládnutí se dvěma malými stranami po volbách v roce 2002, což bylo násobeno navíc velmi těsnou parlamentní většinou 101 poslanců. Jen otázkou času bylo vypuknutí vládní krize, která smetla tehdejšího předsedu Špidlu. Ten však záhy získal lukrativní funkci evropského komisaře. I on tedy v politice výrazně zbohatl, ačkoliv jeho primárním cílem to jistě nebylo na rozdíl od Grosse.

Spolupráce na levici je nutná a přirozená

Když si shrneme, jaké vlády jsme u nás měli od vzniku ČR v roce 1993, zbývá skutečně již jen model levicové koalice či menšinové levicové vlády podporované stranami s blízkým programovým zaměřením. ČSSD patrně nebude mít v úmyslu opakovat tzv. oposmlouvu z let 1998 - 2002, která by mohla zaručit vládní stabilitu na celé volební období.

V případě výrazného volebního vítězství ČSSD je každá jiná varianta vládnutí než levicová vláda či levicová menšinová vláda opět odsouzena k potácení se od jedné vládní krize k té další. Jak se zdá, sociální demokraté jako by chtěli opakovat v minulosti vyzkoušené nedobře fungující a nepříliš stabilní koalice s malými stranami se silným vyděračským potenciálem. Pokud sociální demokraté chtějí vážně a poctivě prosazovat svůj program, k realizaci se nabízí řešení v podobě jejich menšinové vády či spolupráce s komunisty -- či jiným levicovým subjektem, pokud do voleb stačí vzniknout a zajistit si pozice parlamentní strany. Varianta vzniku nového levicového subjektu, který dosáhne na poslanecká křesla, ale není příliš reálná. Pokud předseda Sobotka již nyní vyhlásil stop vládní spolupráci s VV (ty asi stejně čeká brzký zánik) ale i KSČM, učinil tak minimálně velkou taktickou chybu. Když se vezme v úvahu, že s ODS vláda nepřipadá v úvahu vůbec, stejně jako s TOP 09, velmi výrazně si tím zúžil již nyní prostor pro povolební jednání. Což je jasná chyba. A pokud se ČSSD chce spoléhat na krajně nejistou koalici s lidovci a Zelenými, pak by se měl Sobotka dát rychle na modlení, bude to nepochybně moc potřebovat. I tzv. Bohumínské usnesení někteří sociální demokraté otevřeně nazývají již jen pouhou "ideologickou veteší", jako například Zdeněk Jičínský; je jen průhlednou záminkou, kterak stavět levicové spolupráci do cesty umělé překážky. To vše ovšem pouze nahrává pravicové vládě a jejím asociálním postojům. I ona je stále rozhádaná, ale když jde o zásadní záležitosti, vždy drží basu. O tom svědčí i události posledních týdnů. Další nespolupráce a hašteření na levici může vést jen k dalšímu volebnímu úspěchu pravicových stran a realizaci dalších reforem postihujících většinu občanů. Ostatně levicové koalice přece dobře fungují v řadě obcí i měst, ale i v některých krajích, ať už přímo či formou určité spolupráce v programově shodných tématech. Nutno též připomenout, že na komunální úrovni najdeme nejednou i spolupráci mezi KSČM a ODS.

Zatímco ČSSD svým tvrdošíjným postojem někdy až křečovitě brzdí spolupráci na levici, možná poněkud překvapivě jsou to právě komunisté, kteří se alespoň snaží spolupráci na části levice v rámci svých možností nějak rozvinout a to v rámci loni založené platformy Spojenectví práce a solidarity. Ta v současné době sdružuje na dvacet politických stran a sdružení (další se chystají k této spolupráci přistoupit), například i včetně Evropské levicové frakce ČSSD, jejímž členem je i bývalý ministr zahraničí Jan Kavan. Navíc těmto subjektům se dostává solidního prostoru k prezentaci v deníku Haló noviny blízkém komunistům, který se mimochodem též snaží v poslední době získat modernější tvář a oslovit nové čtenáře. ČSSD nejen že odmítla spolupráci v této platformě, ale nedokáže v současné době vydávat ani svoje noviny, natožpak dokonce deník s celostátním dosahem. Na tuto formu prezentace strana zcela rezignovala a spoléhá se dál jen na předražené předvolební kampaně, které voliče beztak čím dál více otravují. ČSSD tak jen dál pokračuje v minulých chybách a taktických omylech. Spoléhá se na vysoké volební preference a neoblíbenost současné koalice, jenže jak ukázaly minulé volby, může toto být pro stranu sebevražedné. Opravdu se nenajde silná osobnost, která by před tím spolustraníky varovala? Nebo se ČSSD už zase spoléhá na to, že příští volby vyhraje tak výrazně, že k vládnutí žádné spojence potřebovat ani nebude? Na tuto bohorovnost ale strana doplatila již loni v květnu... Chce tedy opakovat další ze svých minulých chyb?

Pokud Bohuslav Sobotka překročí stín svých předchůdců -- předpoklady k tomu má -- a najde odvahu ke změně způsobu vládnutí, tedy výraznější spolupráci na levici po předpokládaných úspěšných volbách, má šanci se zapsat výrazným písmem do dějin své strany. A po několikaletém vládním marasmu ze strany pravicových stran by tato spolupráce byla ke prospěchu naší společnosti nepochybně. Většinu lidí stálé vytahování antikomunistické karty již nezajímá, navíc po připravovaných vládních reformách mají a budou mít zcela jiné starosti. Pokud však Sobotka šanci na levicovou spolupráci opět zmaří,  zůstane nejspíše jen jedním z mnoha předsedů strany nijak nevybočujících z šedého průměru. ČSSD to pak může opět zkusit s nějakým dalším perspektivním vůdcem, v pořadí je hejtman Hašek...

Vytisknout