"Také to Slunce ohnivé" je teď nestydatě svéhlavé!

23. 6. 2011 / Miloš Dokulil

Nelze si možná také nevzpomenout na Jana Nerudu. Po jeho smrti uplynulo ještě nemálo vody, než věda zjistila, jak to, že Slunce již dávno (a proč) neshořelo na škvarek. Na počát-ku léta 2011 se vůbec nezdá, že bychom si mohli být některými projevy sluneční aktivity jisti natolik, abychom suverénně předvídali třeba jen další -- jedenáctiletou -- periodu výskytu slunečních skvrn. (To příchod astronomického léta nebo některé aktivity české vlády jsou předvídatelnější! Koneckonců také jde o to, zda se zbrzdí stávající ještě riziko oteplení klimatu...)

Slunce nám představuje -- kromě jiných slastí -- také velmi zvláštní a jedinečnou křivku projevů tzv. slunečních skvrn (viz obecně http://en.wikipedia.org/wiki/Solar_variation). Záznamy o jejich výskytu máme už 400 let. Přitom jednotlivé cykly (také nejsou jen ty "11-leté") se mohou vzájemně rozmanitě lišit (jsou součástí dalších procesů, viz mj. ten poslední cyklus, zatím 23., poněkud ke svému konci protažený ). Teď byli ast-ronomové již možná nervózní z toho, že už měl začít další nemálo pravidelný cyklus těch skvrn na slunečním povrchu (24.), a ono pořád nic. Ty první skvrny se vždycky objevovaly zhruba ve středních šířkách slunečního disku a pak se postupně stěhovaly (a přibývalo jich) směrem k slunečnímu rovníku. Zároveň také, čím bylo více skvrn, tím rovněž přibývalo tzv. slunečních bouří a s nimi takřka paralelně bylo na Zemi třeba řešit různé poruchy, včetně těch komunikačních.

Mělo by se jedním dechem dodat, že ani příroda není šita doslova "na míru" nějakých zcela přesných ukazatelů, křivek, či parametrů. Je dynamickým systémem. Vykazuje různé "nepravidelnosti"; alespoň z hlediska nás lidí jako pozorovatelů (ne-li uživatelů či hodnotitelů). Známe mj. zatím dvě výrazná období, kdy sluneční aktivita byla minimální a vzhledem k dalším přírodním (a nepředvídatelným) procesům zde na Zemi se to pak navíc promítlo ještě pronikavěji, než by tomu bylo za jinak "normálních" okolností (jaké kupodivu stěží bývají pravidlem!). Jedno to období snížené sluneční činnosti trvalo mezi lety 1645 -- 1715 a to zatím druhé (nesporně kratší) v době od 1790 do 1830. V těchto obdobích také navíc byly teploty na Zemi nižší než "průměrně očekávané".

Odborníci se v mezičase již shodli na tom, že poslední sluneční minimum by se mělo spojovat s prosincem 2008. Jinak řečeno, už bylo možno uvést na záhlaví grafů nebo přímo na navazující křivku výskytu slunečních skvrn, že -- konečně -- začal 24. cyklus. Přitom tomuto cyklu se hned do vínku dávala předpověď, že bude co do své intenzity méně výrazný. Solární maximum bylo pak hbitě předpovězeno na květen 2013 (samozřejmě bez záruky!).

Teď ovšem se konalo pod hlavičkou Americké astronomické společnosti zasedání, které si nemohlo nevšimnout, že v posledních několika letech na Slunci začalo docházet k rozmanitým dříve nepozorovaným jevům, které by měly být podrobeny analýze. Bez ohledu na to, co všechno se děje v nitru Slunce nebo aspoň pod jeho povrchem byly např. pozorovány proudy, které zřejmě byly vůči výskytu slunečních skvrn v předstihu (tým dr. Franka Hilla). Něco podobného ale tentokrát -- přinejmenším aspoň po roce 2008 -- pozorováno nebylo! Na Slunci byly zjištěny další znepokojující souvislosti naznačující další možné nepravidelnosti pro příští čas. (Snížila se magnetická síla doprovázející výskyt slunečních skvrn. Také účinnost působení sluneční korony přenášející magnetické efekty směrem k pólům zatím nebyla pozorována. Heslovitě se kupodivu o tom zmiňuje také The Economist z 18. června 2011.)

Člověka možná hned napadne (co jako "alternativa" ostatně nemohlo nenapadnout také autora právě zmíněného článku z The Economistu), že kdyby nám teď začalo nějaké období ochlazování (díky možná už pozorované snížené aktivitě Slunce), tak by přece ty obávané spaliny v nadoblačnu byly obratem ruky spásonosné, že?

Asi by bylo užitečné přinejmenším teď nemít okamžitě zase po ruce suverénní řešení, kterým bychom vzápětí -- stylem "hlava nehlava" -- mohli pohotově namlátit těm svým pří-padným odpůrcům, kteří varovnými poukazy na oteplování našeho ovzduší "vlastně" si jen "přihřívali svou polívčičku".

Měli bychom se zajisté vrátit někam na konec toho 23. cyklu, který končil tak váhavě, aniž ovšem spolehlivě začal ten 24. cyklus, v němž již bychom měli spolehlivě -- a bez rozpa-ků -- být již třetí rok. A nejsme! Přírodní jevy nejsou především na jeden ukazatel omezený proces, který bychom mohli bez obav sledovat jen podobně jako čas na ciferníku hodinek.

Stále je předčasné již teď vykřikovat, že jsme "za vodou". Že do konce 21. století teplota ovzduší naší planety nestoupne ani o ty "škarohlídské" 2° C, neřkuli o celých 5° C, jak již prorokovali ještě větší pesimisté; o dalším katastrofálním tání ledovců a stoupání hladin moří nemluvě. Nechcete se raději podívat na některé ty (shora citované) grafy dřív, než si -- že by aspoň provizorně, s úlevou? -- oddychnete? (Pokud ovšem už tři roky slušně nevíme, co přesně nás v příštích letech čeká jako možný důsledek zatím stále nemálo minimální sluneční aktivity, neměli bychom naslepo střílet žádné ukvapené závěry. Také bychom si měli uvědomit, že důsledky některých navozených procesů mohou být nevratné!)

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 23.6. 2011