Monitor Jana Paula:

Doprovázel jsem svoji matku když umírala, hledám práci s touto kvalifikací

3. 6. 2011 / Jan Paul

A než jsem si ji vzal z nemocnice zemřít domů, vyžádal jsem si tišící prostředky pro případ nouze, kdyby náhodou měla bolesti, myslel jsem na všechno, ale nemusel jsem je použít. Jsem schopen uvažovat nad umírajícím samostatně o všem, co ho provází, jsem schopen ho zabezpečit základní péčí, jsem schopen ho i pohladit, říci mu milá slova, dokonce jsem -- myslím -- schopen trpět či soucítit s ním, ale práci v tomto "oboru" člověk bez odborné způsobilosti jako já stejně nedostane. Musí mít magisterské a nebo bakalářské studium za sebou, musí ho doložit, a to já nemohu.

Například nyní hledá domácí hospic Cesta domů do svého týmu zdravotní sestru nebo bratra na plný úvazek a není sám. Mnohé lůžkové hospice hledají zdravotní sestru nebo bratra, jenže ty aby člověk opravdu pohledal. Kolik absolventek středních zdravotních škol jde dnes vykonávat nesnadné povolání, které já považuji za poslání? Velmi málo. Těm ostatním stačí, že mají maturitu umožňující jim na jiném místě o něco vyšší výdělek. Práce ve špitálu je namáhavá, když je vykonávána poctivě a s láskou, se vztahem k pacientům.

Jsem malíř, vystudovaný akademický malíř, patlal svých obrázků, to doložit mohu, ale jsem malíř, kterého život musel přelít a naučil ho umět si poradit i s umírajícím člověkem. To umím, tuto službu mohu nabídnout komukoliv z bližních, komukoliv z vás, ale tuto práci stejně neseženu. Nemám požadované vzdělání, a nemám ani požadovanou tříletou praxi v lůžkovém zařízení. Sic! Jak ji mohu mít, když ji nemohu podstoupit, protože mi to nikdo neumožní? Dost možná, že kdybych se opravdu chtěl věnovat tomuto poslání, tak si založím svůj vlastní soukromý hospic.

Trochu mám pocit, že se nám z toho bláznivého světa vytratila normálnost. Hospicové hnutí je stále v plenkách, stát na téma umírání v nemocnicích kašle, a lidé umírají dál stejně, jako se rodí. Ti, co se rodí,.mají zaručeno všechno, ti, co umírají, mají zaručenou jenom smrt, buď za chvilku, anebo později, podle toho, kam se dostanou, kdo je bude mít z těch odborně v zdělaných a frustrovaných zdravotníků v péči. Já kdybych chtěl sloužit, tak nemohu, sestřičky s odborným vzděláním by mohly, ale raději někde prodávají v obchodě.

Raději někde postávají nebo posedávají, než aby se upomenuly ke službě, ke smyslu svého vzdělání a k odpovědnosti za ně. Raději budou trávit hodiny nad ničím, vzdychat nad nesnadností zdravotní péče o umírajícího, raději budou nabízet k prodeji to či ono, co beztak nemá hlubšího smyslu, než aby naplnily své poslání. Potkal jsem během svého života mnoho sester, a u mnoha z nich nechápu, proč zdravotní školu studovaly a proč je na zdravotní školu přijali. Řekl jim tenkrát vůbec někdy někdo něco o těžké službě člověku? O sebezapření?

Pochybuji, protože v nemocnici se jenom léčí, uzdravuje, dávají se do podpaždí teploměry, možná že už ani to ne, a na stolek pilulky, a ti co umírají se strčí za plentu, však oni už si tam nějak sami poradí. Kam se poděla lidskost? Jak snadné je dnes věřit nejrůznějším energiím, všem těm módním pseudo-esoterismům, a nebo já nevím jakým okultismům, čemu všemu, modlám všeho druhu, nebo třeba i Bohu, jen on se nějak vytratil z našeho života, protože žvaníme místo toho, abychom přemýšleli, a slyšíme jen sebe místo toho, abychom naslouchali.

Hospicová hnutí se obtížně staví na vlastní nohy, nemocnice stále nevědí co s umírajícím člověkem, sester je málo a stát na své občany už dlouho kašle. Jak dál? Milé bývalé zdravotní sestry, mluví k vám člověk bez odborného vzdělání, který unese bolest druhého člověka, který je přesvědčený, že s ním soucítí. Mluví k vám patlal, kterému nevadí pach moče, výkalů, dokonce snad ani zápach rozkládajících se tkání, protože všechno to je stále ještě člověk, prach, který se v prach obrátí jako vy, jako my všichni. Jděte tam, kde je vaše místo, vraťte se tam, odkud jste vyšly, k péči o člověka. Když už ne stát, tak on vám to vynahradí. No, řekni milý čtenáři, nejsem cvok?

Vytisknout