Lekce z politického pragmatismu?

Nejen se zřetelem k libyjskému Tripolisu

2. 6. 2011 / Miloš Dokulil

Nezvykle rychle krátce po sobě padly autoritativní režimy v Tunisku a v Egyptě. Občas člověk ještě zakopne o informaci, zda manželka bývalého tuniského prezidenta jako spoluzavazadlo letecky převážela také jeden a půl tuny zlata, které měla předtím vyzvednout z banky jako zřejmě zálohu na příští pobyt prezidentské rodiny v cizině. V Egyptě sice také rychle byla nastolena prozatímní přechodná nová vláda, ale tam se bývalý prezident nejdříve uchýlil na svou rezidenci na Sinajském poloostrově. Což asi neměl. Hrozí mu doma soudy.

A do třetice -- málem jako epidemie -- občanské nepokoje propukly v Libyi, která je mezi oběma zmíněnými státy zrovna uprostřed. Libyjský vůdčí představitel rozhodně má jinou náturu než jeho bývalí dva partneři v sousedství. Takže usoudil, že nejlepší obranou je ---samozřejmě protiútok. V Libyi bojují povstalecké síly s těmi tzv. vládními už čtyři měsíce. Sice po jistém výchozím váhání mohli být povstalci letecky zaštiťováni silami NATO, ale čím déle tyto boje trvají, tím jako kdyby se mohlo zároveň potvrzovat, že by se nemuseli diktátoři ukvapovat, když masy lidí v ulicích chtějí svobodu od autoritativního a svémocného útlaku a uplatňování občanských práv. Jen neztratit nervy! Balit kufry je -- možná -- až to poslední pro autokrata...

Sice se po lednu objevovaly zprávy o rostoucím neklidu v ulicích měst jak třeba Sýrie, Bahrainu nebo Jemenu, ale "arabské jaro" tam nikde zatím nekvete. Svou roli zde navíc kromě brutálních zákroků policie a armády sehrává také významně to, že ne vždy se rychle rodí respektovaní vůdci těchto spontánních protestů (s očekávaným rizikem rychlého umlčení ze strany státní moci), takže stále jen umírají další lidé, aniž je přímo sjednocuje nějaký nový uspokojivý program, o případném solidně organizovaném branném odporu nemluvě.

Nemalou komplikací tu navíc jsou náboženské tradice (šíitské, anebo sunnitské, ne-li dokonce třeba v rámci jednoho státu občansko-politicky na protipólech), celkové sociální složení obyvatelstva, anebo hospodářské možnosti v rámci té které země. Také možná rizika pro sousední a zatím klidné státy nemůžeme opomíjet. --- Třeba v Sýrii po Assadu-otci (byl jím Hafez Assad) přešla moc na jednoho z jeho synů, Bašara. Jako kdyby šlo jen o monarchický převod vlády. Je pak jedno, že otec jako velitel letectva se zmocnil vlády pučem, zatímco syn, jako původně školený zubař, moc "jenom" zdědil. Přitom alawitská verze šíitského islámu, k níž Assadové patří a o kterou se opírají, je v zemi menšinová. Tři čtvrtiny syrského obyvatelstva jsou sunnité.

Nelze vyloučit, že dokud je aspoň v západní Libyi, v Tripolisu, v sedle Kaddáfi, bude moci v Sýrii tvrdě zacházet s opozicí v ulicích měst rovněž Bašar Assad. (Jeho manželka ale už zemi opustila. On sám ještě nemá obstaveny účty v zahraničí, jako tomu je u Kaddáfiho.) V Sýrii již bylo napočítáno na tišíc obětí na životech. Rovněž v Jemenu je zatím všechno jakoby při starém. (V Bahrainu nedávno zasáhla Saúdská Arábie. Stalo se tak zřejmě i z nábožensko-politických důvodů. Nervozita ze situace v Sýrii trvá jak třeba v Turecku, tak v Jordánsku. Že šíitský Írán má své sympatie vůči Assadovi, není asi třeba zdůrazňovat.)

Mezinárodně-politicky a přímo geopoliticky zcela odlišně musíme hledět na Libyi a zase jinak na Sýrii, i když jde navenek jakoby o obdobný problém. V obou zmíněných zemích už autoritativní moc vládne přes 40 let. Přitom se zdá, že Rusko od předchozího neutrálního postoje již začíná také tlačit na řešení aspoň libyjského problému. A Čína, byť je od toho všeho daleko, také od samého začátku má zřejmě děs z toho, že by se informace o občanské neposlušnosti v řadě muslimských států nekontrolovaně rozšířily také mezi čínským obyvatelstvem.

Jako prioritní se zdá být naléhavost řešení libyjské krize. Zájem Kriminálního soudního dvora v Haagu na postavení Kaddáfiho a dalších osob před soud může nemálo zbrzdit vyjednávání, kam by se případně mohl on a jeho věrní beztrestně uchýlit (zvláště kdyby mu navíc chyběly finanční prostředky k pobytu v nějaké příhodné zemi). Bašar Assad a jeho zločinné chování vůči vlastnímu obyvatelstvu zatím nejsou okamžitě na pořadu dne. Přispívá k tomu nemálo také mezinárodně-politické klima našeho současného světa, který stále dramatičtěji ví, že v dnešní době bránit dalšímu krveprolití ozbrojenou mocí automaticky k míru nevede. (V Iráku stále ještě nenastaly normální poměry. V Afghánistánu také nelze mluvit o pacifikaci poměrů; situace v pákistánských oblastech se svrchovanou pravomocí kmenových náčelníků se také jen nesnadno vysvětluje. A nejde o jediná místa na světě, kde okolní svět neví, jak hasit.)

Vytisknout