Řešení nelze hledat v žádných radikálních revolučních zvratech

23. 5. 2011

Článek Ivo Šebestíka "o nové várce hladových čuníků u korýtka" mě zaujal nejen podařenou titulní metaforou, ale hlavně rozborem možností, které máme my, řadoví občané, nechtějící se smířit s aktuálním stavem společnosti a s jeho stále se zrychlujícím zhoršováním, píše Ivo Matuszek.

Do značné míry souhlasím s jeho závěrem, že východisko spočívá v individuálním rozhodnutí každého člověka, který to ještě nevzdal, vzdorovat všemi prostředky vůči porušování jeho osobních práv. Což, jak píše Ivo Šebestík dále, znamená i vyžadování co nejlepšího pracovního výkonu zvolených zástupců, kteří nemají být vládci, ale spíše správci společných záležitostí národa. Souhlasím i s tím, že řešení nemůžeme hledat v nějakých radikálních revolučních zvratech. Nejen proto, že "představa malé evropské země vydávající se jinou cestou než kam kormidluje globální lodivod je absurdní" jak pan Šebestík pokračuje. Jako velmi podstatný vidím v této souvislosti fakt, že představy lidí o způsobu řešení ekonomicko-politické podstaty celého problému jsou tak různorodé, že jejich nekompromisní prosazování by teoreticky mohlo vést až k něčemu co by velmi připomínalo občanskou válku. Já osobně jako velmi perspektivní sice vidím cestu takzvané ekonomické demokracie (David Schweickart, PO KAPITALIZME Ekonomická demokracia), příslušných změn ale není možno dosáhnout celospolečensky, naráz, nějakým diktátem, ale dobrovolným rozhodnutím se těch, kteří mají o takový způsob "vydělávání na chleba" zájem.

Co ale je nutné udělat celospolečensky a co nejdříve, je zefektivnění našeho vlivu na volené zástupce. Cestou osvědčenou v praxi např. ve Švýcarsku je přímá demokracie. Podporujme myšlenku všeobecného referenda, trvejme na přímé volbě prezidenta jako na prvém kroku. Pro zájemce doporučuji web HzPD (Hnutí za Přímou Demokracii).

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 23.5. 2011