Co se stane, když se ke korýtku přihrne nová várka hladových čuníků?

19. 5. 2011 / Ivo Šebestík

Tak nějak, velmi stručně, by se dala charakterizovat česká politická scéna, jež zplodila kauzu Věcí veřejných. Do politiky, která není správou věcí veřejných, ale neřízenou spontánní likvidací státu, se nelze přiřítit tak nenadále a s tak nezkrotným apetitem. A přitom začít ještě odstrkávat zkušené a protřelé kňoury s dvacetiletou tvrdě nabytou politickou praxí. To se pak starý zkušený a hrozivě naježený chrochtáček hezky rozčílí a s nováčky je amen. V politice se musí umět chodit a u korýtka se sluší počínat si velice obezřele, nečvachtat, nemlaskat, nestrkat se a nevystrkovat rypáček, neboť nikdy nevíš, kdo bužíruje vedle tebe a kdo právě nabývá pocitu, že mu výrazně ubylo pomejí.

Pravidla české vrcholné politiky jsou tedy nabíledni, stejně jako pravidla chléva či jiné srovnatelné instituce. Ovšem nemá cenu hořekovat nad stavem domácí politiky. Je katastrofální a v českých zemích se patrně sotva najde ještě někdo, kdo by se v těch troskách pokusil najít kousek neporušeného zdiva.

Spíš je třeba hledat cestu, kudy se z tohoto stavu dostat ven. Na počátku devadesátých let minulého století se střední a starší generace, které nad sebou udělaly dobrovolně kříž, a prohlásily se za již nereformovatelné, utěšovaly nadějí, že se společenské klima zlepší s příchodem nové generace. Ten požehnaný čas právě nastal. V současné vrcholné politice zasedli skutečně už i ti, kteří listopadovým událostem roku 1989 přihlíželi z oken, v náručí svých otců, s nasáklou plenou u zadečku a s růžovým dudlíkem v ústech. Jejich tehdejší zraky s roztomilou dětskou moudrostí (kam se asi poděla?) sledovaly tehdejší hemžení lidu opojeného nadějí.

Tak tahle kalkulace nám prozatím nevyšla. Nevadí, můžeme se i nadále utěšovat nadějí, že co nedokázala generace dětí, zkažená naším vlastním vlivem, to zcela určitě zvládne příští pokolení. To je dnes ve věku batolat a do vedení politických stran, do parlamentu či dokonce do vlády by mohlo nastoupit tak, řekněme, někdy kolem roku 2030. Máme tedy ještě chvíli času. Ovšem, to je jen zdání, proces rozkladu politické kultury, který má za následek rozpad všeobecné důvěry v cokoliv, nepočká, bude mezitím pokračovat, což může mít netušené následky.

Francouzský osvícenec Rousseau, který se věnoval všem možným vědám a uměním, včetně šachové hry, skládání oper či dokonce pedagogiky, soudil, že děti lze vychovávat ku prospěchu jejich i celé společnosti jedině tak, že budou naprosto izolovány od vnějšího světa. Své vlastní potomstvo Rousseau svěřil nalezinci, soudě, že tam bude o děti postaráno lépe, než v rodině filozofa.

Možná udělal dobře, avšak vychovávat děti stranou od globálních trendů, od technických a módních novinek, je dnes v podstatě nemožné. Naopak děti "rozumí" nové době mnohem lépe než jejich rodiče a s prarodiči je pro ně domluva již skoro tak obtížná jako by byla s Janem Žižkou, kdyby zavítal do našich časů. Rousseaova cesta je tedy neaplikovatelná a budeme se patrně muset smířit s tím, že i další generace budou pokračovat v galopu naší doby a budou jej ještě zrychlovat. A vzhledem k tomu, že se všechno zdokonaluje a stává technicky propracovaným, může se stát, že také bažina české politiky ještě získá na hloubce, hustotě, na zápachu a na produkci otravných plynů.

Vracím se tedy znovu k otázce, co s tím? Nebylo by možné tu stoku nějak vyčistit, vypustit, nebo alespoň zbavit zápachu? O to třetí se svým způsobem může postarat zkušená politická strana, která už umí s bažinami zacházet, takže puch nemusí být tak zřetelný a hejno komárů vznášející se nad zatuchlou hladinou je vidět jen, když se na ně posvítí silnou baterkou. To ale asi není řešení, o které bychom společně stáli.

Kde je hledat? Nápravě věcí bohužel leží v cestě neblahá skutečnost, že vrcholná politika není sedlinou společnosti, ale jejím vzorkem. Zrcadlí stav, ve kterém se toho času česká společnost jako celek nachází. Moc korumpuje a svádí, a tak v prostoru nějakého vlivu je obraz detailu zřetelnější a vystupuje více do popředí, zatímco v celku se detaily ztrácejí. Odpovědnost celé společnosti za stav její politické kultury je ale nepopiratelná.

Úkol, který stojí před obyvateli českých zemí, je tedy snadno definovatelný, ale nesmírně obtížně proveditelný. Trend, při kterém devalvuje politická kultura, probíhá v mnoha zemích Evropy. Projevuje se určitá únava starého kontinentu. Apatie a pocit bezmoci se šíří všemi směry. Zasahuje tradičně citlivý organismus Francie, jejíž prezident nedorostl velikosti a významu země a táhne ji dolů, na svou úroveň, a do nejrůznějších podivných dobrodružství zavánějících mimo jiné africkým neokolonialismem. V Itálii si s výjimkou průmyslových oblastí, Piemontu a Lombardie, dělal vždycky každý, co chtěl, a bylo v podstatě jedno, kdo a jak zemi vládne, a za posledních tisíc let taky nikdy nikoho nenapadlo dávat Itálii za vzor jinak nežli jako zemi neobyčejného tvořivého ducha.

Pro nás ostatně tyto velké státy nemají velký srovnávací potenciál. Naproti tomu celá řada co do počtu obyvatel nevelkých či malých evropských států se houževnatě brání současným rozkladným prvkům. Především Nizozemsko a skandinávské země. Stojí za to studovat tyto země detailněji, i když je zřejmé, že není možné provést v rychlosti totéž, co tam -- navíc s odlišnou mentalitou obyvatel -- probíhalo celá staletí.

Přesto ale můžeme vypozorovat jisté znaky, které v těchto společnostech fungují. Především je to vědomí vlastních práv, k nimž patří také právo nenechat si nic líbit. Jestliže si každý člověk střeží svou vlastní důstojnost a svůj prostor, jestliže nepochybuje sám o sobě, nenechává sebou manipulovat, a nakonec jestli považuje veřejný prostor za součást své vlastní existence, pak je celá společnost jaksi zdravější, odolnější, odpovědnější.

Holanďany užitečným vlastnostem naučilo moře, které hrozilo zaplavením každému, kdo se včas nepostaral o záchranu. A také brzké odložení feudalismu a dlouhý boj za práva třetího stavu a svobodného podnikání a obchodu. Skandinávcům pomohlo k solidaritě drsné klima, nepatrná hustota obyvatel, kteří žili v malých usedlostech roztroušených mezi lesy a sněhovými pláněmi. Solidarita, pořádek, dodržování slova, to všechno bylo jedinou možností, jak přežít. Samozřejmě, že je tento obraz zjednodušený, a že tvrdé podmínky s sebou přinášely i alkoholismus a drsné způsoby. Nakonec ale v konkurenci pozitivního a negativního převážily solidarita, respekt k právům vlastním i těch druhých a společná starost o blaho země. K tomu přistupuje i hrdost na vlastní historii a její nezpochybňování, i když každý evropský národ ve svých dějinách nachází temná místa a prostor pro sebezpytování. Ne však pro flagelantství, ke kterému jsme na počátku devadesátých let minulého století byli kormidlováni my.

Nechci zde idealizovat jiné evropské země. Všude v současné době probíhají procesy, které rozrušují tradiční hodnoty, vnášejí neklid a nejistotu do dříve stabilních struktur a otřásají tradičními hodnotami.

Národy střední a východní Evropy měly koncem osmdesátých let minulého století tu smůlu, že s velkou slávou a plny očekávání vstupovaly do světa, který se právě začal měnit. Se zpožděním byly aplikovány jevy, které se jinde už vytrácely, a s nimi i takové, které byly všude dávno překonány. Proto je v zemích, jako je ta naše, všechno negativní, co přinášejí tyto neklidné časy, jaksi více koncentrované a viditelné. Schází obranné mechanismy, chybí tradice, dlouhodobá zkušenost se systémem, který poskytuje více svobody, ale i více nebezpečí.

Ukázalo se, že hladových bezohledných vlčáků, kteří přetrhli řetězy a vrhli se na kořist, bylo v českém prostředí až příliš. Není divu, že mnozí z nich to zkoušeli a zkoušejí přes politiku nebo v její blízkosti.

Proces úpadku politické kultury a mnohých dalších hodnot je tak rychlý zejména proto, že schází silná platforma, která by proti rozkladným vlivům nastolovala, prosazovala a propagovala pozitivní hodnoty. Touto tribunou "nápravy" by mohla být média. Mají k tomu nejlepší předpoklady. Jejich vliv ve veřejném prostoru je jednoznačně největší. Bohužel, právě média tuto roli nehrají a ani ji hrát nebudou.

Sdělovací prostředky veřejné služby jsou v českých zemích plně pod vlivem politických stran či přesněji mocenských uskupení uvnitř nebo v blízkosti politických stran. A komerční média mají zase vlastníky, kteří sami patří k vládnoucím elitám nebo jsou s nimi provázáni, ale hlavně se řídí situací na trhu. Jejich záměrem je zisk, a nikoliv ochrana společnosti. Bažina, kterou představuje politika, je jim zdrojem živin.

Novináři v mainstreamových médiích vystupují jako spravedliví, kteří přinášejí kauzy, aby zdánlivě prostřednictvím medializace společnost čistili a ozdravovali. Nic není nepravdivějšího, než toto zdání. Kauzy nejsou reflektovány proto, aby se dosahovalo ozdravění národa, ale proto, že představují námět a atraktivní téma. Ostatně, většina z nejvydatnějších kauz není získána investigativní činností novinářů, ale vlivná média je dostávají v úhledném balení i s návodem k použití z různých obskurních zdrojů, které se živí sběrem kompromitujících materiálů v podstatě na každého, kdo trochu vystrčil nos ze soukromé ulity.

Když špína dojde a přestane zajímat diváky, čtenáře a posluchače, pak se kauza jednoduše opustí a mediálním magnátům i redakčnímu managementu je naprosto jedno, zda její zveřejnění dospělo k nějaké katarzi či nikoliv. Okamžitě je na pořadu dne nový případ, a když ne kauza, pak válka, živelná katastrofa.

Média, která by mohla zásadním způsobem přispět k prosazování pozitivních hodnot ve společnosti, se místo toho živí jejím kalem. Špatné svědomí si vydavatelé i novináři léčí občasnými dojemnými lidskými příběhy, kterým se v některých médiích přezdívá DLP. Ty jsou pak o to nasládlejší a nechutnější, oč je zbytek zpravodajství a publicistiky cyničtější a prvoplánově zaměřený na efekt a na zisk.

Při hledání východisek tedy neustále narážíme na překážky pevně zabudované do systému a odpovídající trendům současné doby. Východisko ale být musí. Většina lidí je nachází v nezájmu o veřejné dění. Jenomže, pokud člověk nevěnuje pozornost tomu, že přílivová vlna zaplavila domek a zahradu sousedovi, pak příští obětí pohromy bude on sám.

Východisko ze současného stavu patrně spočívá v individuálním rozhodnutí každého člověka, který to ještě nevzdal, vzdorovat všemi prostředky, které má k dispozici a které jsou legální, vůči porušování jeho osobních práv. K těm právům ale patří také právo na pravdivé informace, na kvalitní zboží a solidní služby. A právě k těm službám náleží také správa veřejných věcí, kterou občan svěřuje svým voleným zástupcům.

Ti vězí ve velkém omylu, když si myslí, že jsou občany pozváni, aby vládli. Slovo "vláda" je ve skutečnosti zvoleno velmi nešťastně. Některým lidem prostě nedochází, že v demokratické společnosti si národ nevybírá žádné vládce, ale hledá solidní a profesionálně zdatné správce JEHO majetku a JEHO záležitostí. Vládce ať si ustavují ty národy, které si přejí setrvat ve středověku. Moderní prezidenti, premiéři, ministři, senátoři a poslanci mají být mnohem více podobni zdvořilému a úslužnému vrchnímu v dobré restauraci než nějakému monarchovi, knížeti, prelátu či kancléři, jak si na ně hrají mnozí demokraticky zvolení politici.

V Nizozemsku si ani královna nedovolí vznášet se v takových výšinách jako kdejaký poslanec, kterého volba nečekaně vystřelila z nějakého úřadu, kde přerovnával šanony z jedné vitríny do druhé, do poslaneckého křesla. Mám za to, že cesta všenápravy (řečeno jazykem Komenského) vede přes urputné lpění každého občana na svých právech. A to i ve zdánlivých maličkostech. Nenechat se podvádět a klamat. Dát svým voleným zástupcům najevo, že oni jsou tady pro občana a ne naopak. Komenský, který ve své době hleděl na Evropu zpustošenou třicetiletou válkou, věřil, že všenápravy věcí lze dosáhnout vzděláním a zbožností. Sázka na vzdělání je velice lákavá, ale kdykoliv podlehnu dojmu, že vzdělání je samo o sobě zárukou rozvinuté kultury, vybaví se mi představa nacisty hrajícího na klavír Beethovenovu Appassionatu, a je rázem po entusiasmu.

Vzdělání musí mít oporu ve slušnosti, ohleduplnosti, empatii a v důrazu na dodržování práva. Zřejmě všechny tyto vlastnosti pospolu, pokud by na ně společnost začala konečně klást důraz, by mohly pomaličku pomoci vybřednout ze současné krize hodnot.

Existují pochopitelně i jiné cesty, jak se se současnou situací vyrovnat. Nevšímat si jí a nechat věci vyhnít. Jinými slovy, počkat, až se to všechno rozsype. Někteří lidé ostatně věří na konec světa už v prosinci příštího roku, takže rozklad nebude trvat dlouho. Další cestou je naděje, že se přece jenom nějak stane a náhoda konečně vyšle na nejodpovědnější místa v zemi skutečné poctivé hospodáře. To je východisko pro snílky a fantasty. Poslední možností je nějaká revolta, převrat, revoluce, zkrátka násilné vystoupení proti stávajícímu pořádku či přesněji nepořádku.

Tento model je možno označit za krajně nevhodný. I kdyby se náhodou podařilo dosáhnout změny, nový režim by musel žádat o uznání okolní svět. Takže v konečném důsledku by se ten nový systém musel dost nápadně podobat tomu právě svrženému. Představa, že by se jedna malá evropská země vydala nějakou jinou cestou, než kam ji kormidluje globální lodivod, je naprosto absurdní.

Takže vlastně zbývají jen dvě možnosti. Složit ruce do klína, snažit se pro sebe urvat, co se dá, nebo aspoň nějak přežít, moc se kolem sebe nerozhlížet, těšit se na dovolenou, radovat se z toho, že vyšly drobné kličky a nepřišlo se na nějaké podvůdky, a tiše se spoléhat, že to nějak dopadne. Nebo se narovnat, vzepřít trendům, domáhat se všude svých práv, kritizovat, bránit se, demonstrovat, protestovat, nechávat se slyšet, stěžovat si, bojovat!, ale sám za sebe jednat ohleduplně, čistě a s vědomím, že má vlastní práva končí tam, kde začínají práva toho druhého. Zkrátka zamést si také před vlastním prahem. Možná, pokud budeme mít všichni hezky uklizeno sami v sobě a ve svém privátním prostoru, budeme méně tolerantní vůči zlovůli, špatnostem a nepořádkům, které dělají ti, jež jsme si sami pozvali do prostoru veřejného.

Tohle je vlastně vyzkoušený starý recept Nizozemců. Dát do pořádku sebe, své hospodářství, svá políčka, své kanály, své záležitosti, své vzdělání, své zásady a pak tohle uspořádané privátní bohatství i se vším respektem k práci a poctivosti přenést na veřejnou půdu, která je vnímána jako součást toho mého vlastního světa. A ne právě naopak, jako lom, ze kterého si mohu kdykoliv ulomit kus mramoru.

Obyvatelé Říma po pádu impéria si tak sami nenávratně zničili velkou část antického dědictví. Kámen z Kolosea a dalších monumentů posloužil jako stavební materiál, dokonce až v Benátkách. Kus chrámu Sv. Marka je vystavěn z arény, v níž tekla krev gladiátorů. Ale to jen na okraj jako malá ukázka toho, jak je možno pustošit a nechat pustošit hodnoty, o nichž si z nějakého podivného důvodu myslíme, že je už nebudeme potřebovat.

Češi ale, bohužel, už tradičně volí jiné cesty, jak přežít zlé časy. Stahují se z veřejného prostoru, lámou nad ním hůl. Nebojují o svá práva tam, kde by to mělo smysl, ale raději hledají skulinky, s jejichž pomocí by si mohli trochu přilepšit. Zaměstnavatel špatně platí, nebudu se bránit, organizovat odbory, stávkovat, soudit se, pokusím se ho nějak oblafnout a zbylé peníze, které mi chybí, si vydělat bokem. Ostatně, nemám jinou šanci. Pípnu a letím. Nikdo se mě nezastane a na soudy stejně nemám čas ani peníze. Vládne kapitalismus 19. století, odbory v troskách, zákoník práce nikdo nebere vážně, držet hubu a krok, dělnická hnutí za sociální práva jak by nikdy neexistovala, propadla roštem dějin.

Drobný a střední podnikatel je ovšem také v zoufalé situaci, protože daňový systém je nastaven tak, aby neměl nejmenší šanci na přežití. Je to samozřejmě proto, že se s poctivým podnikatelem v systému nepočítá ani náhodou. Ten, kdo jej stanovil, zná své Pappenheimské. Jsou ostatně z téhož těsta jako on sám. Systém počítá s podnikatelem mazaným a velice lstivým. Jen takový samozřejmě přežije. Celý český společenský systém je v současné době založen na krajní nedůvěře každého vůči každému a na základním předpokladu, že zcela určitě budu někým podveden. Abych měl nějakou kompenzaci, musím se tedy zachovat podobně a raději v předstihu.

Systému se podařilo zahnat střední a chudé vrstvy do jediné arény, ve které tito lidé s nejistou přítomností a ještě nejistější budoucností bojují navzájem proti sobě. Systém je opatřil klacky a oni se bijí hlava nehlava. Klamou se, vymýšlejí triky a lsti, žalují na sebe, navzájem se odhalují a urážejí, obviňují se z lenosti a nedostatku smyslu pro přirozené tvrdé podmínky svobodné společnosti. Uhýbají, zasazují si zákeřné rány, zatímco magnáti sedí v ochozech, pijí campari s pomerančovou šťávou a ledem a říkají si, jak je ten lid ale hloupý.

Společnost se tak stala nebezpečnou jako středověký les. Projet takovým lesem v noci, aniž si člověk zachránil aspoň holý život a kalhoty, býval vskutku zázrak. Dnes to vypadá hodně podobně. Takže všenáprava věcí českých, jakkoliv potřebná, bude asi hodně těžko uskutečnitelná. Leč, neztrácejme naději.

Vytisknout