Budiž tu řečeno obecně a zásadně, že slovem "pracující lidé" rozumíme nejen dělníky, úředníky a jiné zaměstnance, nýbrž všechny lidi, kteří se skutečné živí svou prací, tělesnou nebo duševní, tedy stejně zemědělce, živnostníky, řemeslníky, obchodníky, drobné podnikatele, příslušníky svobodných povolání a vrstev středních vůbec. Všichni jsou postiženi důsledky a krisemi dosavadního hospodářského řádu, často sice popíranými, ale projevujícími se nakonec vždy tím, že se společnost hospodářsky stále ještě dělí na utlačované a utlačující.

A slovem kapitalismus, kapitalistický řád, jenž má být nahrazen sociálně spravedlivějším a hospodářsky účelnějším, nemyslíme, jak už z předchozího patrno, veškeré soukromé podnikání a soukromé vlastnictví. Co musí být odstraněno, je to, že výroba se řídí a o pracovní příležitosti se rozhoduje s hlediska soukromého zisku a jeho hromadění, rozhoduje moc finančního kapitálu, místo aby rozhodovaly skutečné lidské potřeby a zvyšování spotřební síly. Je to dále soustřed'ování hospodářské moci v malém kruhu držitelů výrobních a finančních prostředků, ovládání politického a všeho veřejného života vůbec touto mocí, bez kontroly a odpovědnosti. Je to vyřazování malých a středních podnikatelů nezřízenou soutěží mamutích koncernů. Je to bezplánovitá anarchičnost hospodářského života, která vede do ničivých krisí a spolu s dravým konkurenčním bojem do válek. Je to řád, který z racionalisace a moderní strojové výroby dělá prostředek vykořisťování místo šiřitele blahobytu. Řád, který brání sociální spravedlnosti v ocenění lidské práce a v rozdělení národního důchodu, brání uplatnění hodnoty člověka, z něhož dělá předmět hospodářské činnosti, místo aby ho učinil jejím pánem. Krátce, brání ve všech směrech demokratisaci hospodářského života. Ale toto všechno není dílem živnostníků, sedláků, řemeslníků, menších a ani středních podnikatelů, majitelů domů - nýbrž dílem velikých koncernů, které strhly na sebe moc. Ty to jsou, které musí být zveřejněny nebo zespolečenštěny dle povahy a velikostí podnikání, aby výroba se řídila zájmem většiny společnosti, aby se mohl uplatnit nárok každého člověka na práci zajišťující slušný život. Do určitých rozměrů, jejichž hranice budou účelně stanoveny, může hospodářská činnost zůstat v soukromých rukou, arci bez výjimky pod veřejnou kontrolou - činorodou a tvořivou, nikoli byrokratickou a brzdící - a včleněna do plánovitého hospodářství. Nebude však podkopávána osobní iniciativa a osobní zájem v hospodářské činnosti; musí se uplatnit naopak i v oněch oblastech, jež budou zveřejněny. Bojem proti kapitalismu není tedy míněno nic, co by podlamovalo zdravé síly hospodářského života, nýbrž naopak odstranění toho, co se v zastarávajícím řádu stalo překážkou rozvoje - všechno, co brání uplatnění jedinečných možností, jimiž dnešní technika, organisace a účelné hospodaření mohou poskytovat blahobyt všem.

Je cílem demokracie, aby toto rozdělení bylo překonáno, aby společnost byla uspořádána na základě netřídním. Domáhajíce se toho, nepřezíráme, pro význam činnosti hospodářské, činitelů duchovních a mravních. Ale nemůžeme mlčet k přehlušování životních hmotných zájmů lidových vrstev domněle idealistickými frázemi, jak si v tom libují fašisté a nacisté, aby ochránili kapitalistický řád a předstíraný idealismus sytého proti materialismu hladového.

Poučeni vývojem po minulé válce, budeme musit stůj co stůj zabránit, aby se neopakoval katastrofální zjev krise a nezaměstnanosti, až se válečná výroba bude měnit v mírovou. Nesmí se opakovat, aby nejstarší a nejmladší ročníky dělnictva nenacházely práci a aby inteligence, vstupující do života, byla odmítána jako přebytečná. Právě bezradnost demokratů a socialistů vůči krisi a záměrný postup kapitalistů proti každému jejímu sociálně pokrokovému řešení zavinily v mnohých zemích pád demokratické soustavy a pomohly nastolit fašistické režimy, které pak zavlekly Evropu do válečné katastrofy. Obnovení republiky po stránce správní i hospodářské poskytne ve sku-tečnosti nedohledné množství úkolů a tím i pracovní příležitosti všem. Půjde o to, aby jich bylo využito v zájmu společnosti, aby obnovení nepostupovalo nahodile a podle zájmů dílčích.

Proto bude nutno vzít řešení hospodářské činnosti plánovitě do rukou. To ovšem není plně možné bez mezinárodního dorozumění, zejména se státy, s nimiž bude náš hospodářský styk nejživější. Ale základy hospodářského řízení si může a musí vytvořit každý stát sám. Součinnost se středoevropskými státy nabude i v tom rozhodujícího významu.

(Kapitola 20)

Má-li se v budoucnosti zabránit krisím a válečným katastrofám, je nutno, aby i hospodářský život byl přebudován na demokratickém základě a spolu s ním i rozvrstvení společnosti. Pracující člověk má také ve své hospodářské činnosti a nejen ve svých občanských právech nárok na svobodu a rovnoprávnost, t. j. na to, aby kapitál napříště neurčoval jednostranně jeho životní a pracovní podmínky. V kapitalistickém řádu tomu nemůže zabránit ani kolektivní organisace pracujících, protože ti v něm nepožívají faktické rovnoprávnosti. Té dosáhnou teprve podílem na hospodářské moci, t. j. zároveň na řízení hospodářského života, čímž bude také umožněna žádoucí rovnováha mezi jednotlivcem a společností v hospodářské činnosti. Až dosud skrytá, nekontrolovaná a neodpovědná moc nečetné skupiny hospodářsky vládnoucí přerůstala jednotlivce i společnost a rozhodovala o osudech národů, ale tak, že je vedla z krise do války a z války do krise. I tato moc musí být úměrně rozdělena a podřízena zájmu společnosti.

Musí se dále také v životě uplatnit hodnota člověka a lidská důstojnost. Dosud v celé soustavě hospodářství nebyla lidská práce základem, nýbrž pouhou součástí výrobních nákladů. Sociální spravedlnost musí i v hospodářském životě potlačit "právo" silnějšího, které bezohledně ovládá celé dosavadní zřízení společnosti; kapitalismu je totiž demokratická snaha o překonání násilí v základě cizí. Hospodářský život nikdy dosud nepřevzal ani formální znaky demokracie a neřídil se souhlasem většiny občanstva, tím méně pak jejími skutečnými hospodářskými potřebami. Toho bude možno dosáhnout teprve plánovitým hospodářstvím, v němž potřeby a zájmy většiny budou skutečně rozhodovat a v němž také obecné zásady demokratické budou důsledně uplatněny. Potom se pracující člověk i v hospodářském životě stane rovnoprávným činitelem a z poddaného postoupí na občana.

(Kapitola 24)