Nezaslouženě exkluzivní podmínky bankovního podnikání a podlézavé vlády

23. 5. 2011

Podnikatelé mají k dispozici účetní standardy, které jim na rozdíl od zaměstnanců umožňují ve značné míře promítat v nákladech podniku i to, co je jejich osobním nákladem. Dokazuje to zdánlivý paradox, kdy podnikatel po několi let nevykazuje zisk a současně on sám ani jeho případní zaměstnanci netrpí nouzí, jež by nulovému čistému důchodu měla odpovídat. Budiž, riziko podnikání je doslova hmatatelně přítomné a odvážlivcům musí být nějak kompenzováno. Jako bonus pak individuální podnikatelé čerpají plošné zvýhodnění u daní (např. výdajové paušály či daňové odpisy) a u sociálního pojištění (vyměřovací základ je polovinou daňového). Ti korporátní pak využívají vedle odpisů i možnost odstěhovat svůj podnik do daňově přívětivějšího prostředí. To vše je sice důvodem k zamyšlení, nakolik jde o adekvátní zvýhodnění podnikání oproti námezdní práci, ale nelze v zásadě pochybovat o systémovosti a nediskriminaci jednotlivých forem podnikání. Přesněji, nebylo by, kdyby...

Banky jsou považovány za klíčového finančního zprostředkovatele, jehož podnikání je založeno na poskytování peněžních služeb. Jednou z takových klíčových služeb je poskytování úvěrů. Nelze se tedy divit, že úročení úvěrů je vyšší než úročení vkladů, což poskytuje bankám prostor pro podnikatelský výnos. Co však již standardní není, je účetní tolerance operace, kterou mohou ze zákona provádět právě pouze banky. Pochybujete-li, zkuste to sami, ale vězte, že se budete protivit zákonu!

Tou operací je poskytování úvěrů bez současně existujícího zdroje. Banky poskytují úvěry v mnohem větší výši než činí jejich vlastní kapitál a jim svěřené vklady klientů, což znamená, že významnou část úvěrů poskytují bez reálně existujícího zdroje. Účet 221 je zajímavý tím, že když sečteme všechny zůstatky těchto účtů finančních institucí, získáme sumu peněžní zásoby -- tedy všech peněz. Účetně se poskytnutý úvěr zanese nejen logicky debetně např. na aktivní účet 211 poskytnutých úvěrů (krátkodobé úvěry), ale současně kreditně na pasivní účet 221 závazků ke klientům (běžné účty klientů). Výsledkem je současné zvýšení aktiv i pasiv a nárůst peněžní zásoby o výši úvěru. Všimněme si, že jde o jediné zachycení úvěrové operace, aniž by byla jakkoli použita jediná koruna skutečných finančních zdrojů banky. Splacený úvěr pak znamená vyrovnání na obou uvedených účtech (úroky se účtují jinde) s tím, že sice peněžní zásoba klesne, ale likvidita banky zůstane nezměněna. Kde jinde než u bank lze účetně "vyrobit" neexistující finanční zdroj a zvýšit si tak likviditu jako v tomto případě?

Banky pochopitelně čelí šíršímu spektru rizik než běžné nefinanční podniky, zejména riziku úvěrovému spočívajícímu v nesplacení úvěru klientem. Toto riziko se ale přeceňuje, neboť je v silách bankéřů půjčovat jen těm, u nichž je splácení fakticky zaručeno nebo alespoň kryto dostatečnými aktivy. Podmínky zakládání bank nedovolují založit ji diletantům, proto je přirozené požadovat od bankéřů nejvyšší profesionalitu, jejíž součástí je schopnost analyzovat bezrizikový úvěrový potenciál u klientů. Poskytovat úvěry dlužníkům neschopným své dluhy splácet by tato profesionalita měla vylučovat. Jenže jde o peníze, a to hned a v co největším množství, což je motivace schopná eliminovat profesionalitu z rozhodování bankéřů. V tomto hazardu s profesionalitou a finanční stabilitou bankéře podporuje vědomí, že mají k dispozici jako okamžité nové likvidní peníze z právě poskytnutých úvěrů to, co dokáže do určité hranice kompenzovat ztráty z nevymahatelných pohledávek za klienty. Pokud navíc vlády a parlamenty chrání banky před důsledky jejich vlastních chybných rozhodnutí, jde o morální hazard nejhoršího ražení. Proč?

Od bank se totiž očekává, že budou sloužit ekonomice jako zprostředkovatelé peněz pro vše, co umožní lidem vyrábět a spotřebovávat a tím kulturně a smysluplně existovat. Peníze činí penězi jejich funkce, zejména funkce transakční, která znamená, že peníze zprostředkovávají směnu. Jelikož se peníze nedají jíst ani se jimi nelze ohřát, logicky se předpokládá, že peníze zprostředkovávají reálné transakce vedoucí k uspokojení poptávky po reálných statcích potřebných k životu. Jenže právě banky se nejčastěji a v největší míře účastní finančních transakcí, jejichž podstatou není zprostředkování směny, ale pouhý obchod s penězi. Peníze se tak stávají zvláštním druhem komodity, která je sama předmětem obchodu. V okamžiku, kdy peníze vstoupí do takové transakce jako její předmět, nikoli zprostředkovatel, přestávají být penězi do doby, dokud je někdo opět nepoužije nebo neurčí k použití pro směnu nepeněžních komodit. Jenže ve skutečnosti za této situace peníze neztrácejí svůj status peněz ani na okamžik.

Daň z přidané hodnoty zdaňuje v zásadě všechny transakce, jejichž smyslem je zisk a předmětem zboží a služby. Nejširší osvobození od DPH se týká finančních činností, tedy toho, čím se jako dominantní činností zabývají všechny finanční instituce. Pokud se všeobecně předpokládá, že poskytování zboží a služeb znamená současně protitok peněz placených za uvedené zboží a služby, jeví se osvobození peněz od DPH jako logické, protože jde o druhou stranu již zdaněných transakcí. Pokud se ale peníze osamostatnily a staly se samotným předmětem transakce, pak ztrácejí charakter peněz, neplní své funkce a měly by být považovány za obyčejné zboží zdanitelné jako kterékoli jiné. Avšak HDP se ani zde neplatí, neboť peníze nejsou dle zákona o DPH zboží. Cui bono? Stabilitě ekonomiky a veřejných financí jistě nikoli...

Posledním zde uváděným exkluzivním znakem finančních institucí je skutečnost, že disponují veřejností podceňovanou ekonomickou silou. Výše uvedená zvýhodnění v konkurenci s jinými formami podnikání společně s oligopolně orientovanou holdingovou strukturou (banky vlastní jiné specializované finanční i nefinanční instituce jako dceřinné společnosti) a globálním rozsahem činnosti znamenají obrovskou moc. Jejím důkazem je, že o vnitřním chodu a uspořádání bank se nehovoří -- stejně jako o podivném účetnictví, natož o vlastnické a kapitálové struktuře. Neoficiální personální, vlastnické a kapitálové unie mezi finančními institucemi a vládami pak tak jako v případě USA vedou k poškozování celé ekonomiky, aniž by bylo možné hnát všechny škůdce k odpovědnosti za způsobené škody. Vlády a parlamenty ochotně vycházejí finančníkům vstříc za drobnou protislužbu snadného umístění a zobchodování vládních dluhopisů a vstřícné legislativy. Jen málo finančníků si za této situace zachovává rovnou páteř a neindividualizuje či neskupinuje své exkluzivní výnosy -- budiž čest takovým vzácným profesionálům.

Pokud chtějí vlády jako na předem vymezený čas zvolené sbory správců svých zemí spravovat svěřené hodnoty řádně, pokud chtějí stabilizovat veřejné finance a bránit nežádoucím výkyvům ekonomického vývoje, pak by měly urychleně a přednostně odstranit ty nestandardní výhody, které způsobují největší škody nebo jsou toho pod ekonomickým tlakem bezprostředně schopné. Nebylo by od věci, kdyby mnozí finančníci začali jako lidé bezesporu inteligentní působit v oboru, který lidem peníze šetří, nikoli který je jim bere -- třeba v řízení vývoje alternativních energetických systémů a účinných a široce dostupných všeobecně prospěšných technologií.

Pokud vlády jdou na ruku finančníkům, pak jim nelze udělit či ponechat důvěru. Česká vláda plánující v rámci "důchodové reformy" nové "důchodové fondy" se při existenci penzijních fondů a životních pojišťoven zcela odborně blamuje -- stejně jako odebíráním finančních motivací běžným lidem a jejich ponecháváním finačně zajištěným exkluzivistům. Tato vláda bude občany s ostudou a po právu vyhnána, nezačne-li úsporná opatření u těch, kterým tím bere málo z velkého a ne u těch, jimž hrozí vzít z mála většinu. Úspory v oblasti vzdělávání jsou tím více zarážející, že vzdělání finanční instituce nepodporují (pokud vyjímečně ano, pak v zanedbatelné míře a nikoli nezištně).

Podrobněji k ekluzivitám bank při emisi peněz např. viz ZDE.

Tak co, ovčí zvyky odhazující občané, s jakou se obrátíme k naší současné vládě?

Vytisknout