■ ■ ■

4. 5. 2011 / Petr Štengl

Jednou potkal na Máchalce psa. Prašivého psa. Ze zadku mu tekla krev, sotva se držel na nohou. Blížil se k němu, bylo jasné, že dnešní noc nepřežije. Možná chtěl jen poslední pohlazení, než se svalí na bok, nebo stočí do klubíčka a vydechne naposledy. Ale on ho nepohladil, protože se ho štítil. Že by něco od toho psa chytl. Jen jejich oči se na chvíli střetly a pes se vydal plahočit dál, nechával za sebou krvavou stopu a jeho šance, že ještě někoho stihne potkat, rapidně klesly k nule a on se po celou cestu domů přesvědčoval, že ten pes byl vážně odporně volezlej a že by od něj doopravdy mohl něco chytit.

Vytisknout