Yom HaShoah 2011 v Jeruzalémě

3. 5. 2011 / Andrej Rogačevskij

V mnoha jiných zemích, v souladu s rezolucí OSN z r. 2005, se vzpomíná na holocaust dne 27. ledna (v ten den r. 1945 sovětští vojáci osvobodili Osvětim). V Izraeli ale, po inauguraci v roce 1953, která zdůraznila ozbrojené povstání, se vzpomínání na hrdiny a mučedníky holocaustu spojuje s povstáním ve varšavském ghettu a dochází k němu v období od oslav Pesachu (který pro Židy symbolizuje propuštění z otroctví) do Dne nezávislosti.

Během let se vzpomínky a oslavy, týkající se osob, které přežily holocaust, a čelných politiků a hodnostářů, proměnily v určitý rituál, který jsem měl letos možnost sledovat osobně a to z relativně krátké vzdálenosti.

Ceremonie se odehrávala v prostorách Muzea historie holocaustu (Yad Vashem) v Jeruzalémě. Jede se tam autobusem k blízkému hrobu Theodora Herzla a pak dalším autobusem zadarmo přímo do muzea. Do toho druhého autobusu vás pustili pouze, pokud jste měli pozvánku. Údajně bylo vydáno více než 2000 pozvánek, každá pro dvě osoby, a mě bylo doporučeno, abych se dostavil dvě hodiny před zahájením, abych získal lepší místo.

Bezpečnostní opatření byla přísná i podle izraelských měřítek. Na silnici vedoucí k Yad Vasehmu byl nejméně jeden voják každých přibližně 200 metrů. Také tam byly tři bezpečnostní bariéry. Nejprve jste musel ukázat svou identifikaci a vysvětlit, jaký je váš zájem na této akci a jak jste získali pozvánku (já ji obdržel z kanceláře navštěvujících profesorů na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě). U druhé bariéry vám kontrolovali ruce, jestli na nich nejsou stopy po výbušninách. U třetí bariéry vás kontrolovali detektory kovových předmětů. Kromě toho nám nad hlavami nad prostorem s židlemi z umělé hmoty po určitou dobu kroužil vrtulník. Židle byly umístěny před jevištěm, po obou jehož stranách byly dvě velká plátna.

Pokud jsem to mohl posoudit, ceremonie se většinou účastnily děti ze středních škol, vojáci, duchovní (viděl jsem nejméně dva ortodoxně křesťanské kněze), cizinci jako já a novináři. Do sluchátek se ceremonie simultánně překládala, do angličtiny a do ruštiny. Seděl jsem přibližně uprostřed prostoru pro diváky. Nalevo ode mne a za mnou seděli lidé hovořící anglicky, asi to byli studenti či čerství držitelé doktorských titulů (soudě podle útržků jejich rozhovorů). Napravo a vpředu seděli vojáci a vojačky, všech šarží, z různých izraelských pluků. V pohledu na jeviště mi do určité míry bránily jejich barety nejrůznějších barev.

Ceremonie, která se vysílala živě v televizi, začala ve 20 hodin tím, že byla izraelská vlajka snížena na půl žerdi. Pak zapálil Avner Shalev, předseda ředitelství muzea Yad Vashem, velkou pochodeň.

Po krátké hudební mezihře, kterou hrál houslový ansámbl promluvili izraelský prezident Šimon Peres a premiér Benjamin Netanyahu. V publiku byli mimo jiné i předseda izraelského Nejvyššího soudu a hlavní izraelský rabín. Peres argumentoval, že holocaust dokázal nade vší pochybnost, že židovský stát musí mít vlastní židovskou armádu. Netanyahu hovořil o třech poučeních z holocaustu: 1. Hrozby těch, kdo chtějí zničit nějaký národ, se nesmějí ignorovat, 2. Fyzickým útokům proti Židům obyčejně předcházejí vlny protižidovské nenávisty a dnešní svět není v tomto smyslu výjimkou, 3. Židé se musejí sami bránit. Jak Peres, tak Netanyahu opakovaně zdůrazňovali, že pro Izrael je nebezpečím Írán, který je ostatně nebezpečný i mezinárodnímu společenství.

Po další krátké hudební mezihře, kterou obstarala izraelská pop hvězda Yehudit Ravitz, zapálilo šest osob, které přežily holocaust, na jevišti vpravo, malé pochodně, každou za jeden milion obětí. Šest osobních příběhů, vyprávěných samotnými svědky, bylo předem natočeno na videozáznam a teď byly ty záznamy odpromítány, na plátna u jeviště. (Jednou přeživší osobou byla Hannah Pressburgerová z Prahy, přežila Terezín a žije v Izraeli od roku 1949.) Tato část ceremonie skončila projevem, který živě přednesl jménem přeživších bývalý vězeň z Osvětimi Michael Goldman-Gilad, který se narodil r. 1925 v Polsku. Pak jsme slyšeli tradiční modlitbu za duše zemřelých, El Maleh Rahamim, kterou krásně zazpíval hlavní zpěvák izraelských ozbrojených sil, plukovník Shai Abramson. Pak následovala izraelská státní hymna, kterou zpaměti znala většina publika a zpívala ji s nadšením. V řadě přede mnou byli dva plukovníci natolik dojati, že vojensky salutovali.

Nebylo možné si nepovšimnout, jak důležitý je holocaust pro izraelskou politiku. Konec konců, dá se říci, že stát Izrael vděčí své samotné existenci, alespoň částečně, uznání zvěrstev, která spáchali na Židech nacisté. Mezi osobami přítomnými dnes v Yad Vashemu bylo zřejmě hodně lidí, jejichž příbuzní zemřeli v ghettech a ve vyhlazovacích táborech (mí také), a tak měla tato ceremonie podstatný osobní význam.

2. května 2001 vzpomínkové aktivity Yom HaShoah pokračovaly. V 10 hodin ráno dvě minuty trvající zvuk sirénu zastavil dopravu a dokonce i chodce, na památku holocaustu. Siréna také označila začátek ceremonie pokládání věnců na náměstí Varšavského ghetta, jíž se účastnil prezident, premiér, náměstek předsedy Knessetu, předseda Nejvyššího soudu, předseda Židovského úřadu, šéf generálního štábu, šéf policie, děkan diplomatického sboru, starosta Jeruzaléma a další veřejné osobnosti, stejně jako představitelé organizací přeživších a bojujících osob, školní děti a delegace z celého Izraele i ze zahraničí. Po této ceremonii následovalo čtení jmen obětí holocaustu v parlamentě, za dohledu mluvčího parlamentu Reuvena Rivlina. Ale to jsem neviděl a na tom jsem se neúčastnil. Namísto toho jsem šel na koncert "hudby z Terezína", který zorganizovala katedra muzikologie Hebrejské univerzity v Jeruzalémě v univerzitním kampusu na hoře Mount Scopus. Byl jsem v Terezíně a vím trochu o tom, že tam kvetla kultura, ale dosud jsem žádnou terezínskou hudbu na koncertě neslyšel. Hudbu prezentovala na akci, která byla částečně přednáškou a částečně koncertem, zpěvačka Hannie Ricardo, která je také ředitelkou hudebního divadla a vystudovala historii. Na klavír ji doprovázel Allan Sternfeld. Ricardová schopně předvedla celou řadu hudebních skladeb, složených v Terezíně, od medidativních "Čtyř písní" v němčině (opus 6) od James Simona (Berlín 1880 - Osvětim 1944), až po "Lietala, gálala", "V mikulášské kompanii", "Dárek z lásky" a "Přípověď" od Janáčkova studenta Pavla Haase (Brno 1880 - Osvětim 1944), částečně ovlivněné lidovou hudbou, částečně jazzem (tyto písně se zpívaly česky s atraktivním izraelským přízvukem). Koncert skončil zdánlivě zábavnými kabaretními písněmi "Ich weiss bestimmt, ich werd dich wiedersehn" od Adolfa Strausse (Žatec 1902 - Osvětim 1944) a "Drunt im Prater" od Otta Skuteckého (1907-1944). Člověka opravdu mrazí, když si uvědomí, co se ve skutečnosti dělo, když se tyto písně skládaly (Ricardová nejzábavněji přednesla poslední dvě). Nejlepšími skladbami byly ale podle mého názoru "Ein Jüdisches Kind" od Carla Sigmunda Taubeho (Halič 1887 - Osvětim 1944). Nemám pro tento článek nahrávku, a tak zde uvedu jen německý text této písně, od Eriky Taube, který dokazuje atraktivně melancholickou náladu této hudby:

Du bist ein Kind wie all' die vielen
Die auf der ganzen Erde sind
Wie all' die anderen gespielen
Und doch bis du so anderes Kind.

Du bist ein Kind dem Heimat fehlt
In allen Städten bist du fremd
So lang dich nicht das Wort bestellt
Heimat dein Herz ist ungehemmt.

I když to byl polední koncert, kterého se účastnilo ne více než padesát lidí, kam si většina lidí nosí sendviče, hlasitě je žvýkají a kašlou častěji, než by bylo pro takovou akci vhodné, zanechal na mě tento koncert trvalý dojem a stal se dojemným soukromým dodatkem k oficiální rétorice z předchozího dne, k níž se skeptikové mohli postavit poněkud chladně. Mimochodem, zpěvačka Ricardová natočila celý koncert ze stativu na svůj mobilní telefon. Možná bude brzo zveřejněn na YouTube.

Vytisknout