Černá krev

2. 5. 2011 / Alex Koenigsmark

Vzápětí se lázeňská proměnila v katova pomocníka Justina, řečeného Najust, kterého András znal z hospody. Najust mu chrstl vodu do obličeje ještě jednou.

Nebyl v koupelně. Nacházel se v nepříjemném místě, jemuž soudce Kertész říkal německy die Folterkammer.

Soudce byl -- podobně jako komisař Nánay -- spíše ortodoxním ctitelem a dodržovatelem zákona než krutým člověkem. Ačkoliv byl hrdý Maďar a skutečnost, že se císař Josef nenechal korunovat uherským králem a navíc odvezl štěpánskou korunu do Vídně a zjevně vůbec nechápal, co je na tom špatného, se ho velice dotýkala, mnohé císařovy kroky byl nucen hodnotit pozitivně, zejména všechno, co směřovalo k pořádku, úhlednosti, modernosti a vědeckosti, krátce k pokroku.

Respektoval, že uherské právo si zatím podrželo možnost přiznání v případě nezbytnosti vynutit, pociťoval však odpor k temným a smrdutým prostorám, jakými byly všechny mučírny, s nimiž se zatím setkal.

Proto, když se stal nejvyšším představitelem práva v hontské župě, nechal die Folterkammer přestěhovat do nového, světlého domu s většími okny, každý rok pak čistě vymalovat a všechny odporné předměty a pomůcky, sloužící k týrání, musely být čistě vydrhnuty, natřeny, pokud to bylo třeba a také často vyměňovány.

Die Folterkammer připomínala od té doby spíše pracovnu nějakého lékaře.

Mistr kat, jinak talentovaný výrobce léků a příležitostný ranhojič Gyözö Bárány za to byl soudci vděčný. Tento muž byl v posledních týdnech na hranici fyzického i psychického zhroucení a nebýt aspoň toho příjemného prostředí, asi by onemocněl.

András omdlel, napínán na novém, čistém světlém žebříku a proto mu Najust musel polít hlavu studenou vodou, aby se probral. Cikán velmi litoval, že není v lázních, ale pokusil se o úsměv.

Vedle u stolku -- také odporně čistého - seděl Achim Himmeler a čekal s připraveným brkem. Zatím zapsal jen první otázku, na kterou nepřicházela žádná odpověď. Mikó, poučený od zkušenějších, při týrání sice hlasitě řval a nadával, jelikož to prý přináší na chviličku úlevu, k ničemu se ale vzápětí nepřiznával. Soudce, který se při každém úkonu odvracel a díval ven z okna, se teď na cikána usmál.

"Máme pokračovat?" zeptal se. "Přiznej se už, chceš tu chcípnout?"

"Nechci," odpověděl András upřímně.

"Hele, nějak zvlášť mě to netěší. Dívám se z okna na ptáky na stromech, svítí slunce a já si říkám, jak je příroda harmonická a jak neladný je tvůj hnusný řev. Ještě pořád chceš, abych šel k čertu?"

"To se jen tak říká, milosti," řekl András trochu chraptivě. "Tak jsem to nemyslel."

"To vím taky," zkřivil ústa soudce. "Jenže dža andre bul, říkám teď já tobě, a ty tam na rozdíl ode mne půjdeš. Tak co -- už se přiznáváš ke kanibalismu?"

András se nadechl a pokusil o úsměv.

"Odpusťte, milosti, jsem jen hloupý cigán," pravil, "cizí slova neznám."

"Nerozčiluj mě," odpověděl Kertész.

"Pane soudce, lhát nebudu," vzdychl András. "Já vím, jsem cigán, ale lhát nebudu."

Mistr kat - měl ovázaný prst, protože se při posledních popravách bolestivě poranil o hřebík a začínalo to hnisat - se podíval na soudce a naznačil otázku, zda mají žebřík přitáhnout. Kertész zavrtěl hlavou.

"To ale byly jen dva stupně," připomenul soudci tiše hlavní kat. "Podle zákona chybí třetí."

Kertész se zamyslel. Barány měl pravdu.

"Ano, ano. Zkuste kleště," nařídil velmi tiše, aby to cikán neslyšel, "ale ne příliš. Jen aby si uvědomil, co všechno se mu může stát. Nemá to stejně smysl, obávám se, ten nám raději chcípne."

Kat ukázal pomocníkům na ohniště, kde se žhavily kleště; Najust zkřivil ústa, ale mistr mu naznačil, aby mlčel.

"Slyšel jsi pana soudce," napomenul ho Barány.

Najust tedy vytáhl kleště z ohně. Chvilku počkal, až trochu vychladly a kov přestal sálat a žhnout a pak se s nimi vydal k Andrásovi, ještě nataženém na žebříku. Sklonil se nad ním a tiše se s úšklebkem zeptal:

"Máš to zapotřebí?"

András otevřel oči a úšklebek mu oplatil.

"Máš to zapotřebí ty?" sykl.

Najust na otázku nereagoval, sklonil se jen ještě blíže.

"Kdybys chtěl poslat nějaký vzkaz...," zašeptal.

András se na něj pozorně zadíval a pak kývl a mrkl.

Barány, kterému připadalo, že Najust zbytečně nahání cikánovi strach, se zeptal písaře Himmelera, jaká je další otázka.

"Přiznáváš," četl starý písař z dotazníku, " že jsi zabil a při odporných rituálech pak spolu s jinými snědl slečnu Emílii, dceru kantora ze Szóbószló?"

"Ne," vykřikl András.

Kertész dal palec dolů jako imperátor na hrách a Barány popohnal Justina.

"Tak na co čekáš?"

"Je to moje práce -- promiň," pravil Justin a sevřel kleštěmi Andrásův bok. Cikán příšerně zaječel a zařval:

"Ááááááááááá! Jdi do prdele! Kurva, to bolí!"

"Zavřete ho do temnice a na samotku," nařídil Kertész. "Bude tam, dokud nepřijde k rozumu."

"To bude dlouhé," vzdychl András. Čistým prostředím mučírny se ošklivě táhl pach jeho spáleniny. András sám si s hanbou uvědomil, že ten pach poněkud připomíná vepřovou pečeni.

Kapitola 39

Zatímco v katovně marně trápili cikána, navštívili Bernard a Nánay hraběte Erdödyho a předložili mu lebku z kostnice. Hrabě si ji dlouho unaveně prohlížel. Jeho dlouhá, v posledních dnech stále delší tvář na sebe vzala nechápavý výraz.

"Lebka," pronesl posléze. "Podle všeho lidská. No a co má být?"

Nánay si odkašlal.

"Vaše milosti, je velmi podobná těm lebkám, které jsou doličným předmětem."

Erdödy se na oba -- Bernard stál s falešnou skromností v pozadí -- zkoumavě a nechápavě, téměř pobouřeně zadíval.

"A co to má jaksi znamenat?" zeptal se. "Je to lebka, která se podobá jiným lebkám. Proč jste mi ji přinesli a proč oba? Co mi takhle chcete jako tichošlápkové naznačit?"

"Milosti," dovolil si Bernard, "jde o to, že tato jaksi kalva..."

Erdödy zamítl pohybem levé ruky jeho další řeč.

"Vy mlčte, pane vychovateli," řekl. "Pane komisaři, milý Rudolfe, je to prostě lebka, která se podobá jiným lebkám, jako se všechny lebky navzájem podobají a jako se budou i naše lebky navzájem podobat, ačkoliv jsme zdánlivě tak rozdílní, mimochodem. Můžete mi ji tu jistě nechat, že?"

"Ovšemže," souhlasil Nánay.

"Bude to tak lepší," kývl hrabě. "Doufám, že o tom nebudete zbytečně nikde mluvit."

"Patrně máte pravdu," přikývl zase komisař.

"Musím ji mít," pravil Erdödy. "Těšilo mne."

Nánay se měl k odchodu, Bernard s ním, ale Erdödy ho zastavil.

"Vy tu zůstaňte, Schillere," sykl.

Bernard se tedy uklonil Nánayovi. Erdödy počkal, až se za komisařem zavřely dveře. Pak se -- vzbuzoval při tom dojem, že každou chvíli omdlí vyčerpáním -- pomalu obrátil k Bernardovi a zároveň položil lebku před sebe.

"Tak to byl ten váš výlet po nudné hontské krajině," řekl. "Rozumím vám, ale... Je to složité. Pojedeme do Vídně, pokusím se pohovořit o tom s císařem."

"Já s vámi?" podivil se Bernard.

"Máte ve Vídni snoubenku," pokrčil hrabě rameny, "aspoň ji zase navštívíte. Samozřejmě, že k jeho Veličenstvu vás nevezmu. Ale zejména budu mít jistotu, že tady zatím nic neprovedete."

Ve vedlejší místnosti se něco zřítilo.

"Ano, hošíci jsou doma," řekl Erdödy a usmál se. Posadil se ke stolu a otočil se k Bernardovi zády.

"Apropos, kalva není lebka,"řekl. "Kalva je její část, kalva je kost temenní a čelní, pak jsou tu ještě kosti týlní a tak dále, spodní čelist či mandibulu jste nepřinesl."

Vložil lebku do zásuvky a zamkl.

Kapitola 40

Baron měl smutnou náladu a rozsvícenou svíčku na okně.

Bernard chtěl vědět, komu je pietní vzpomínka věnována.

"Zemřel můj přítel," odpověděl Selméczy pochmurně. "Píší o tom budapešťské noviny. To znamená, že už to muselo být dávno."

"Nevěděl jsem, že nějakého ještě máte," podivil se Bernard.

Podíval se na noviny na stole; dřív by je začal okamžitě prohlížet, teď ale pocítil podtón jakéhosi odporu. Proto se papíru ani nedotkl.

"Tsss," odsekl baron. "Zemřel Carlo Broschi, ale pod tím jménem ho neznáte, nicméně i mladý ignorant, jako vy, možná někdy slyšel o Farinellim."

Byl to podivný příběh. V roce 1761 baron Selméczy, tehdy ještě svěží šedesátník, podnikl po smrti své choti italskou cestu. Italskou cestu, stejně jako Goethe, musel v zásadě podniknout každý, komu na sobě záleželo.

V Bologni se baron zamiloval. Poseděl večer v jakési vinárně, kde prozpěvoval chlap s mandolínou, kterému chyběly dva přední zuby. Zpíval chraptivě a trochu jako mlýnek na kávu, všechny popěvky se podobaly jeden druhému a místní se při nich většinou smáli, asi byly vtipné a zřejmě neslušné. Selméczy však neuměl tak dobře italsky, aby se vyznal ještě v nějakém dialektu. Tím spíše se mu to nelíbilo.

Navíc si objednal žabí stehýnka a spolustolovníci mu líčili, jak nějaký mladý profesor na universitě způsobuje, že sebou mrtvé žáby cukají, protože se jich dotýká drátem.

Když se ale vracel podél řeky Reno, zaslechl nádherně zpívat nějakou dívku. Zpívala úžasně. Baron se posadil na kámen a poslouchal, dokud nepřestala. Do svého příbytku se vrátil šíleně a směšně zamilován. Netušil sice, jak jeho milovaná vypadá, ale bytost, která tak nádherně zpívala, nemohla být opravdu a zcela šeredná, nějaký půvab mít musela. Konečně, bylo mu šedesát let a půvab jí jistě bude dodávat mládí samo!

Druhý den se nechal dokonale oholit, napudroval si paruku, zakoupil krabici nejlepších bonbonů a obrovskou kytici růží a nechal se dovézt kočárem až k domu zlatého hlasu. Když zabušil klepadlem, mladičký sluha se netvářil ani trochu překvapeně, že vidí pána s bonbony a květinami, zvedl však obočí, když se pán ptal po slečně.

Požádal barona o vizitku, pak, aby se na chvilku posadil a sám vyšel nahoru. Baron se rozhlížel. Byl už zvyklý, že některé italské paláce jsou podobné šperkovnicím, tenhle byl však vyzdobený s takovou pečlivostí, že se podobal bonboniéře a tak byl baron opravdu zvědavý, jak paní domu bude asi vypadat... Nahoře bouchly dveře.

Baron vstal, vzal svou kytici a bonboniéru...

Po schodišti však sestoupili dva muži, jeden vyšší a trochu prošedivělý, druhý mladší, trochu při těle, jemného obličeje, skoro bez vousů, s černýma očima. Zdálo se, jako kdyby se na chvilku nahoře na schodišti drželi za ruku.

Starší muž k němu přistoupil a představil se jako Pietro Metastasio di Andria. Mladší muž se na Selméczyho neodolatelně usmál bezvadnými bělostnými zuby.

"Promiňte, pane barone," řekl pak starší, "ale úplně jsme nepochopili, koho hledáte."

"Svou nejspíše poslední lásku v životě," řekl baron svou nejlepší italštinou. "Tu dívku, která v noci zpívala O caro mio ben. Vím, jsem starý muž, ale jsem šlechtic, mám peníze i původ a vzdělání a moje srdce promluvilo silou, o jaké jsem si myslel, že už ve mně dávno zemřela..."

Mladší muž rozpřáhl náruč.

"Polibte mne, pane," řekl. "Budeme přáteli, když už nemohu být vaší přítelkyní."

Tak se baron zamiloval do hlasu Carla Broschiho, řečeného Farinelli, seznámil se s ním a stali se korespondenčními přáteli, protože se už pak nikdy neuviděli.

Carlo Broschi-Farinelli byl zvláštní bytost. Když mu bylo asi šest, nebo sedm let, nechali ho rodiče vykastrovat, jelikož měl krásný hlas. Broschiovi -- otec byl starostou v obci Cisternino u Bari - byli velmi muzikální rodina, i starší syn Riccardo se věnoval hudbě, stal se skladatelem, tak pěkný hlas však neměl a tudíž mu varlata zůstala.

Kastrace chlapců za účelem zachování mimořádného hlasového rozsahu mimochodem přetrvala až do roku 1870, kdy ji Garibaldi -- možná nikoliv osobně -- sjednoceným Italům zakázal. Kladu si otázku, co si katoličtí Italové s odňatými žlázami počali -- pohřbívali je? Anebo snad mumifikovali? Nosil snad Farinelli své testum v medailonu na krku? Nevím.

Malý kastrovaný Carlo byl intenzivně školen ve zpěvu, hudební historii, hře na cembalo a violu d'amour; v kompozici a zpěvu byl jeho učitelem skladatel a kapelník Niccolo Porpora, ale jelikož v Neapoli žila rodina Fariniů, jejíž členové z nějakých důvodů milovali a podporovali tyto zpívající eunuchy a podpořili také malého Carlo, dal si na jejich počest jméno Farinelli. Bylo to něco podobného, jako když lidé vozí na dveřích svých aut reklamy.

Už jako chlapec byl v jižní Itálii díky mimořádnému talentu velice populární a když někdo řekl "il ragazzo", bylo jasné, že má na mysli malého kastrovaného Carlo.

Když dospěl, dovedl prý na jedno nadechnutí vyzpívat až sto padesát tónů, byl schopen držet tón déle než minutu a našel jsem také informaci, že jeho rozsah činil až tři a půl oktávy, údajně od C3 do D6.

Zpíval nejprve v Itálii, pak v Německu, Londýně a Francii, všude měl úžasné úspěchy, až se dostal ke španělskému dvoru, kde ho očekával zajímavý zážitek.

Po několika vystoupeních, kde diváci aplaudovali ve stoje, a dámy omdlévaly, byl už nikoliv malý Carlo pozván ke královně Isabele. Kromě královny byl přítomen ještě jakýsi vysoký, štíhlý pán v černém, ze kterého měl Farinelli podivný pocit. Existovali lidé, kterým byli eunuši odporní, a on se už dávno naučil je rozeznávat.

"Maestro," řekla královna Isabela, "váš zpěv se velmi líbil Jeho Veličenstvu."

Carlo se podivil, protože až dosud král Filip Pátý na žádném jeho koncertu nebyl. Zřejmě navštívil jedno z vystoupení v převleku, nebo se skrýval v některé lóži za závěsem. To bylo lichotivé a velice dobrodružné.

"Madame," uklonil se, "cítím se nesmírně polichocen."

"To můžete být," usmála se Isabela. "Jeho Veličenstvo trpí určitou ušlechtilou nemocí, totiž melancholií a zdá se, že váš zpěv je tím, co jej pozvedá na mysli. Proto bych vás ráda na nějaký čas požádala, abyste zůstal u dvora a zpíval králi."

"Madame," uklonil se Carlo ještě hlouběji, "nic mě nemůže více potěšit."

"Jsem ráda, že souhlasíte," pravila královna a vstala. "Budete jmenován jedním z prvních ministrů s příslušným platem."

Farinelli žasl a neuměl odpovědět.

"Prvních ministrů?" zakoktal.

"Neděste se, maestro, prvních ministrů je asi dvacet a nebudete mít žádné pravomoci. Detaily s vámi dohodne hrabě z Alby," ukázala Isabela na pána v černém, "prosím."

Její hedvábné šaty vyšuměly z místnosti. Pán v černém přistoupil k Farinellimu a podal mu list papíru.

"Toto," řekl suchým hlasem, "je seznam písní, které budete zpívat Jeho Veličenstvu. Budete je zpívat denně ve stejnou dobu a přesně v tomto pořadí."

"Denně?" zarazil se Carlo Broschi. "Když někdy odjedu nebo budu mít vystoupení jinde...?"

"Nebudete mít žádná jiná vystoupení, pane Broschi," usmál se lehounce a velice chladně pán v černém, "a také nikam nepojedete. Budete denně zpívat králi těchto sedm písní, to vám musí stačit."

"Ovšemže," uklonil se Farinelli. "Jak dlouho? Chtěl jsem zůstat ve Španělsku celý měsíc..."

"Dokud uznáme za vhodné," odpověděl hrabě z Alby.

Farinelli zpíval Filipu V. stále stejné písně každý den deset let. Kdykoliv se pokusil opustit palác, byl sice jemně, ale rozhodně zastaven. První dva roky to bylo téměř nesnesitelné, ale potom si zvykl. Konečně, byly to pěkné písně. Králi zpěv prospíval a pokladně zpěvákově rovněž.

Po Filipově smrti byl jmenován ředitelem dvorních divadel v Madridu a Aranjuezu, obdržel svatojakubský řád Calatravova kříže nižšího stupně a směl založit italskou operu, kde se seznámil se svým budoucím partnerem Pietrem Metastasiem, s nímž se později odstěhoval do Bologni.

Vyšší šlechta si zvykla zvát ho na večírky, aby jim tam zpíval svých slavných sedm písní proti melancholii. S klidem pokaždé vyhověl. Sedmá z nich vyvolala lásku také v baronu Selméczym.

Farinelli zemřel několik měsíců po smrti Metastasia, jako to tak často bývá s vdovami. Nicméně na Selméczyho dopisy přestal odpovídat už devět let před tím.

Od Voltairovy smrti si baron Selméczy zkoušel dopisovat ještě s celou řadou podle jeho názoru významných osobností. Napsal samozřejmě Goethovi jako prvnímu, popsal svůj názor na teorii světla, jež bylo podle něho v podstatě celé černé a ostatní barvy se na něm jen odrážely, podle toho, odkud se díváme; slavný vědec a básník neodpověděl, ba ani jeho tajemník, podle baronova mínění ze žárlivosti.

Goethova teorie barev nebyla ani zdaleka tak pěkná, elegantní a vynalézavá, jako baronova -- soudil baron. Obrátil se pak ještě na řadu učenců, ale odpověděl mu jen jeden fyzik z Magdeburgu, který po něm žádal pět tisíc tereziánských tolarů na nějaký experiment a tomu zase neodepsal baron.

"Pane barone," pravil Bernard, "je mi líto smrti toho starého kastráta, ale neznal jsem ho osobně."

"Zdálo se mi o něm," řekl baron tiše. "Ale nějak nevím, jestli to byl Farinelli, nebo ten cikán."

"Zpíval?"

"Ne, ani na housle nehrál. Ale díval se na mě tak nějak... s láskou."

Teprve v posteli si Bernard uvědomil, že neřekl baronovi o svém odjezdu do Vídně -- a kvůli tomu za ním vlastně šel, chtěl se rozloučit.

Kapitola 41

Gróf Erdödy dokázal, jako předtím cestou opačným směrem do Korpony, většinu dlouhé cesty spát. Jeli tentokrát poštovním dostavníkem, kde postilión neseděl na kozlíku, ale na prvním koni z čtyřspřeží, tudíž byla daleko lepší vyhlídka, nedívali se kočímu na záda - a hrabě z titulu župana zařídil, že jeli sami.

Bernard si vzpomněl na výrok anglického autora Samuela Johnsona, který někde napsal, že kdyby byl bohatý a neměl žádných povinností, trávil by život cestováním v takovém dostavníku s krásnou ženou. Erdödy měl daleko do krásné ženy, ale nikdo není dokonalý.

A když se podíval na spícího hraběte, vybavila se mu ještě jedna věta, kterou ani nevěděl, odkud má: nikdy nepřerušuj ženu, dokud mlčí. Proto hraběte nikdy nebudil. Tušil, že pokud s ním bude Erdödy chtít o cikánech mluvit, začne sám a že by nebylo chytré ho k tomu nutit.

Nicméně k takovému rozhovoru nedošlo ani v hostinci nedaleko městyse Mosonmagyaróváru, kde přenocovali, ani druhý den v dostavníku. Čím víc se ale blížili Vídni, tím méně hrabě ve voze dřímal. Zřejmě přemýšlel.

"Poslyšte," obrátil se hrabě k Bernardovi, když zaplatili mýto a přejížděli Dunaj, "kde spíte, Schiller? Jistě by vám někde ustlali..."

"Mám tu ještě pořád takový pokojíček, milosti, nedaleko Spittelbergu," odpověděl Bernard. "Bude jen dobře, když se tam ukážu..."

"Máte peníze?" zeptal se Erdödy.

Bernard řekl, že ano, ale podle všeho nedostatečně přesvědčivě, protože Erdödy sáhl do tašky a podal mu sáček s penězi, zřejmě už připravený předem.

"Nechci," řekl, "abyste mi dělal ostudu. Smíte všude zdůrazňovat, že máte ode mne vyšší příjem, než jste očekával. Lidé se tomu budou divit a začnou mě pomlouvat a to bude jen dobře, začínám ve Vídni jistě upadat v zapomenutí."

"Děkuji," odvětil Bernard upřímně, "každému to řeknu."

"Chci, abyste se denně zastavil v kanceláři a hlásil se," řekl hrabě, "protože s vámi chci mluvit hned po své audienci u císaře. Pošle mě za Kounicem, předpokládám, ale rád rozhoduje sám, jako to chce po jiných. Užijte si heuriger. A snoubenku..."

Kapitola 42

Heuriger si Bernard opravdu užil. Snoubenku ne.

V Korponě zatím padlo několik dalších desítek rozsudků smrti a došlo k třetí sérii poprav. Tentokrát přišlo o život třicet sedm cikánů různého věku. Nejstarší byl šestašedesátiletý Géza Csurka, který byl sťat a popravu podstoupil odevzdaně, nejmladší šestnáctiletý Dániel Horváth, jenž před oběšením křičel, bránil se, volal svou matku a pomočil se.

Popravy publiku mezitím natolik zevšedněly, že se na ně přišlo podívat jen několik desítek diváků, vesměs služek, podomků a povalečů. Služky toužily především po kusu oběšencova provazu, jenž, jak každý ví, nosí štěstí.

Zatím přinášely štěstí především provazníkovi Jánosi Tóthovi, řečenému Butatóth, který vzhledem k tolika výtečným objednávkám přijal učedníka a provdal výhodně starší dceru Mariku.

Existovali však i návštěvníci, kteří si nenechali ujít ani jedinou exekuci.

Pravidelným přihlížejícími byli také Šándor a Hans, nebo Hans a Šándor, jak chcete; exekuce nic nestály, vstupné se neplatilo a zpravidla vedly řadu občanů k následnému zapití, kdy se ti dva často napili zadarmo.

Náročnost tak velkého počtu poprav měla -- aspoň podle komisaře Nánaye -- výrazně humanizující vliv i na korponskou justici. Únava kata a jeho pomocníků vedla posléze i soudce Kertésze k tomu, že přestal dodržovat uherské právo tak doslovně, jako to činil ještě v druhé vlně.

Fyzicky nejnáročnější bylo pro katy lámání v kole, nejsnazší naopak věšení. Kertész chtěl katy ušetřit námahy, už proto, že by jen těžko hledal jiné, ale také mu jich bylo líto. Proto soudce k lámání v kole už nikoho neodsuzoval, i když se někteří cikáni přiznali například ke konzumaci dětí, kde byl trest stanoven naprosto jasně; nechával většinu delikventů oběsit.

I to samozřejmě přispělo k úbytku diváctva, podívaná byla příliš stereotypní. To ale bylo soudci lhostejné.

Vytisknout