Hercům souboru je od devatenácti do dvaadvaceti. Jejich režisérovi Tomášovi Staňkovi určitě není víc než pětadvacet. Oldstars, tedy "staré hvězdy" se nazvali, protože všichni prošli unikátní velkoměstskou průpravou v Dismanově souboru, který je zřízen Českým rozhlasem jako umělecké těleso, vedoucí děti k všestranné kulturní výchově. Dismanův soubor trvale spolupracuje s různými uměleckými agenturami, dabingovými a televizními studii. Tedy jsou to vlastně takoví mladí profesionálové, už příliš staří pro Dismanův soubor.

Před třemi roky jsem od nich viděl živelný Poprask na laguně podle Goldoniho, byla to opravdová teenagerovská "itálie", tehdy se jim ještě příliš nevěřilo. Avšak loni o prázdninách se do dějin českého divadla zapsali podivuhodným postmoderním návratem ke kočovnému divadlu. S divadelním vozem taženým zahradním traktůrkem putovali od vesnice k vesnici a místním divákům na náměstích odehrávali večer co večer svoji inscenaci. Cesta vedla Žatcem, Podbořany,Krásným Dvorem, Mašťovem a Radonicemi. Hráli Sen noci Svatojánské a projekt se jmenoval Sen noci Podkrušnohorské. Finančně to bylo podpořeno Nadací Život umělce. Mediálním partnerem byl Český rozhlas sever. Letos budou pravděpodobně jezdit s Macbethem a lokalita se ještě upřesňuje. Peter Brook také kdysi putoval africkým venkovem, za nadační peníze amerických boháčů, zkoumal tak prameny divadelnosti. Také slovenské Teatro Tatro vyjelo s maringotkou na podobnou pouť do Itálie a Rumunska, avšak samoúživně.

K představení: Původně jsem se samozřejmě chtěl nudit:Vidět ani dvacetiletého jak hraje tátu v pyžamu a pantoflích, nebo nějaké cool výkřiky mladistvých, se mi příliš nechtělo. Avšak, co se nestalo, byli krásní a autentičtí. Ve scénách, kdy bratr spí se sestrou nádherní, nad scénou jsou promítány dotáčky z podobných scén ve sprše. Také když sestřička dělá rukou bratříčkovi dobře na jeho údu, vůbec to není trapné a obscénní, ale pouze okouzlující a závist budící. Abych nebyl nařknut z voyerismu, tvrdím, že to byla Aristotelovská rozkoš s nápodoby (hedoné mimesis). Mayenburg hru napsal pro postavy jejich věku a i postavy rodičů byly věrojatné.

K příběhu: Olga je holka, co má mladšího bratra a začíná chodit s klukem, přece nebude žít s bratříčkem! Kurt je trochu více trucovitý pubescent, co žárlí na kluka své sestry, to je přece docela přirozené. Děs pak plyne nejen z  toho, co v zápletce coolnes tragédie provádí a co nakonec provedou rodičům, ale hlavně z toho, že právě pro takové mladistvé jako Kurt je asi třeba zřizovat věznice. Opravdu nevíme jak pomoci těmto dětem, už jenom pobavit se s někým podobným, je nám na obtíž. Ivan Vyskočil, gurú většiny českých alterujících divadel, kdysi právě s takovými pracoval. Naše společnost není tak čistá, jak si myslíme. Děsí mě v jakém sterilním ghettu žiju a jak si ho snažím udržet.

Musíme si uvědomit jak těm šíleným událostem, jako je žhářství a incest na představení podezřele rozumíme. Je to dáno charakterem tragické postavy, jenž už Aristoteles postihl takto: "Nešťastníkem se před divákovýma očima nemá stát člověk s vynikajícími vlastnostmi, neboť to by mohlo diváka znechutit, ani člověk zcela špatný, neboť pak by měl divák potíže pohnout se k lítosti a ke strachu." Prostě se s tím žhářem identifikujeme a fandíme mu. Jsme spolu s ním tváří v ohni.

Děsivým pramenem všeho neštěstí na scéně má být už samo narození Kurtovo. Porodní i poporodní šok Kurta jako novorozeněte, je interpretován tak, že se narodit nechtěl. Takováto událost a její následky jsou prostě tragicky neřešitelné, či lépe řečeno řešitelné jedině tragicky. A nemůžeme nevzpomenout na konečný výkřik Sofoklova Oidipa krále nad svým osudem se kterým nešlo vlastně nic udělat: "Lépe se nenarodit!" Zapálit několik domů a násilně přervat ta nejsilnější mezilidská pouta.

Tolik snad o této hře, avšak upřímně řečeno, nevím, proč tato elita mezi mladými něco takového velice věrojatně hraje. Je mezi nimi například dvacetiletý polyglot, nebo student matematiky a logiky. Ovšem, ptám se hloupě! A už jsem si vlastně svou recenzí odpověděl a jen jsem hloupě znevážil jejich mládí. Tragédie se hrají, abychom byli vzbuzeným soucitem a děsem očištěni, pro naše životní potýkání. A že tuto tragédii dokáží svými vlastním sehrát v Praze tak mladí lidé, je opravdu velkoměstské. Kromě toho je třeba Oldstars brát v jejich celé dramaturgické šíři 11.6. například hrají kabaretní "Slaměný klobouk" (Suchý/Labiche) aby byli emocionální šťávy komedie i tragédie vyrovnány.

O jejich dalších představeních ZDE