2. 5. 2002
Miláček L. P. 1885Guy de Maupassant
Postřílet pár Arabů? Ale, ale, ale... Vy nad tím sice tady můžete ohrnovat nos, ale tam se to tak nebralo. Ty slepice jsme totiž nutně potřebovali. To, co nám servírovali v kantýně šestého husarského, se žrát pomalu nedalo. A když už těm třem chlápkům s utěrkama na hlavě stejně nebylo pomoci, vzali jsme si pár věcí k tomu - dva berany a trochu toho zlata. Půl roku jsme si pak s klukama měli o čem vyprávět. Jestli se to vyšetřovalo? Ne, proč? Kdo? |
O čem to jeNečekejte rozbor historických příčin izraelsko - palestinského konfliktu. Tahle Maupassantova knížka je o kariéře žurnalisty Georga Duroye. Synka francouzských živnostníků z Centeleu, co dobýt Paříž přišel. Oklikou přes Maroko, Alžír, Tunis a ředitelství Severní dráhy s mizivým platem 1500 franků ročně. Poprvé jsem tu zaprášenou knihu četl jako gymnazista před dvaceti lety, za pozdního bolševického babího léta. Z pohledu občánka malého podkrušnohorského městečka i pozdějšího chemika zpracování ropy kategorie D7, popisovala dávno zaniklý bídný svět ošklivého raného kapitalismu. Ale protože mnoho dcerek a synků, nic zlého netuše o velikosti zbytku zeměkoule, přišlo dobýt i Prahu a protože tu máme zas - raný kapitalismus s opičí tváří... Poslanec za levý středBývalý kolega z Alžíru Forestier a vedoucí politické rubriky deníku La Vie Française dojednal Duroyovi schůzku s ředitelem listu Walterem na třetí hodinu. Měl odevzdat vstupní článek "Vzpomínky afrického pěšáka." Téma se zrovna hodilo k interpelaci politického protivníka v poslanecké sněmovně. Předpokoj byl plný divných lidí, ostatně jako jsou divné všechny "civilní" návštěvy v redakcích. Pořád něco chtějí, v něco doufají a furt si myslí, že právě jejich záležitost bude někoho zajímat. Pan ředitel měl důležitou už hodinovou poradu s dvěma členy Rozpočtové komise. Duroy dostal nápad a znovu oslovil redakčního sluhu. "Pan Walter mě pozval na třetí hodinu," řekl. "Ale podívejte se, jestli tu není můj přítel Forestier." Pan Walter držel karty, hrál soustředěně a pozorně. Jeho protivník, velký hubený poslanec za levý střed, svižně sbíral a míchal lehké pestrobarevné listy. Básník Norbert de Varene seděl v ředitelově křesle a psal článek, spisovatel Jacques Rival ležel se zavřenýma očima na pohovce a kouřil doutník. Jeho povídky v deníku nikdy neměly víc než 200 slov. Honoráře měli oba skvělé. Na černém stole s měděným kováním ležela neuvěřitelná halda papíru. Dopisy, pohlednice, noviny, časopisy, účty a tiskopisy všeho druhu. Ředitel se náhle nad čočkami brýlí podíval na Duroye: "Nesete mi ten článek? Dneska by se hodil, vyšel by zároveň s Morelovou interpelací." Duroy měl práci. Vedoucí společenské rubrikyTuhle funkci před ním zastával redakční tajemník Boisrenard. Starý poctivý novinář, přesný a úzkostlivý jako úředník. Už třicet let byl redakčním tajemníkem jedenácti různých deníků, ale své názory a způsob práce nikdy nezměnil. Přecházel z jedné redakce do druhé, jako se střídá restaurace, a skoro nepostřehl, že ve všech kuchyních se nevaří úplně stejně. Politické i náboženské přesvědčení mu bylo cizí. Byl oddaným služebníkem. Pracoval jako slepý, který nic nevidí a hluchý, který nic neslyší. A jako němý, který o ničem nikdy nemluví. Potrpěl si však na stavovskou čest. Pan Walter si ho velice cenil, ale v malých společenských zprávách se rozhlašují novinky a pověsti, jimi se působí na čtenáře a kurs renty. Proč šikovný Durouy?Mezi zprávami o dvou společenských večerech musí redaktor narážkami dovést čtenáře, aby sám uhodl, co chce. V malých zprávách musí každý čtenář každý den nalézt aspoň jednu řádku, která ho zajímá, aby zprávy četli všichni. La Vie Française byl deník, kde šlo především o peníze. Majitel byl burzián, který využíval tisku a poslaneckého mandátu jako páky. Vykoval si zbraň z dobromyslného vystupování, vždycky kličkoval pod usměvavou maskou správného chlapíka, ale práci svěřoval jen lidem, které si prozkoumal, prověřil i vyzkoušel, a když zjistil, že jsou mazaní, odvážní a hodí se ke všemu. Fajnová práceVyvracet tak, aby se šeptaná zpráva potvrdila nebo ji potvrdit takovým způsobem, aby nikdo nevěřil. Výborně účinkuje i metoda dvojitého obvinění - jedno z nich se ukáže jako falešné a spolehlivě tak spláchne věrohodnost i druhé lumpárny, která se ovšem opravdu stala. Soudce i poslanec čtou přeci také noviny. Stačí pár šikovných zpráv a cenný papír klesne nebo vystoupá, jak libo. Bublina sice praskne, ale proces koupě-prodej pracuje rychleji. A na konci je přeci vysněný balík. Ale ne pro autora. Proto ten neustálý nábor mladých šikovných naivních. Se svatým leskem spisovatele v oku udělají levně špinavou práci. Než přijdou na to, co vlastně dělají, je hotovo. Pak je to začne bavit. Časem je jim to putna. Kdo jednou zahlédne velké balíky a zjistí jaké opice je vlastně přesunují, nemůže už nikdy normálně pracovat za směšnou mzdu bez kyselého výrazu. Vedoucí politické rubrikyInspirátory a skutečnými redaktory La Vie Française bylo asi půl tuctu poslanců. Ve sněmovně jim říkali "Walterova banda". A záviděli jim. Vedoucí politické rubriky Forestier byl pouhým nastrčeným panákem a vykonavatelem záměrů, které vymyslili. Hlavní článek mu vždycky našeptali a Forestier ho šel psát domů, aby prý měl klid. Tam mu ho ovšem většinou nadiktovala manželka. Informace měla přímo od zdroje. Z postele pana poslance a budoucího ministra zahraničí Třetí republiky. Noviny však měly mít literární a pařížský ráz, proto podnikatelé získali i dva slavné spisovatele z nestejných oborů, Jacquese Rivala, který psal články o aktualitách a Norberta de Varenne, básníka a pisatele vymyšlených příběhů. Vlastně povídkáře. Potom levně v záplavě žoldnéřských pisálků ochotných ke všemu, opatřili kritiky umění, malířství, hudby a divadla. Redaktora kriminalistu a redaktora rubriky dostihů. Dvě dámy ze společnosti - tlustá Bílá pacička a hubené Růžové domino - posílaly články o společenských událostech. Pojednávaly o módě, známých lidech, etiketě i společenském chování a prosazovaly zajímavosti ze života slavných žen. La Vie Française hrála ne nejnižší kurs politiky a nejvyšší kurs státních papírů. EpilogueKniha, zdá se, nezestárla ani o den. Ale proč se sakra jmenuje Miláček? Měl pan Walter nakonec parohy? Který poslanec je nakonec nasadil i panu Du Roy de Cantel? A vůbec, který román na pokračování teď vychází v Lidových novinách? Ale to jsem si právě teď vycucal z prstu. Miláček, Guy de Maupassant Odeon 1968, Cena vázaného výtisku17,50 Kčs. Z francouzského originálu Bel-Ami nakladatelství Louis Conard 1928 přeložil Břetislav Štorm |
Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
2. 5. 2002 | Volit či nevolit? K článku pana Haičmana | Pavel Trtík | |
2. 5. 2002 | Shromažďovací zákon do finále | Tomáš Pecina | |
2. 5. 2002 | Za nejhloupější článek týdne (nebo měsíce?) dostává cenu MFD | ||
2. 5. 2002 | Táhne mě to k rasově čisté společnosti | ||
2. 5. 2002 | Miláček L. P. 1885 | Radek Mokrý | |
30. 4. 2002 | Přežijí alespoň některé poslední nezávislé regionální české listy? | Petr Klukan, Daniela Pilařová | |
30. 4. 2002 | Evropa má lepší model podnikání než Amerika - a on funguje | ||
30. 4. 2002 | Izrael znovu odmítl vpustit inspektory OSN do tábora Dženín | ||
30. 4. 2002 | Prague on Film: Festival českého filmu v Londýně a v Edinburku | ||
29. 4. 2002 | Amerika je nejnerovnější společností industrializovaného Západu | ||
29. 4. 2002 | Děti, o které přišla Palestina | ||
29. 4. 2002 | "Výchovné metody" v České republice | Jan Šťastný | |
29. 4. 2002 | V Evropě se znovu šíří antisemitismus | ||
29. 4. 2002 | Konec českého tisku - v druhém vydání, tentokráte bez otazníku | Jan Čulík |