Máj
1. 5. 2015 / Karel Hynek Mácha
Úvod připravil Jan Čulík
Máchovo postavení v české literatuře se vždycky zdálo být kontroverzní - jako by jeho dílo nemělo absolutně nic společného s tradicí české poezie z devatenáctého století. Existenciální motivy, úvahy o nicotě, smrti, časnosti, vině a trestu jsou nesmírně moderní, jako by patřily nejméně do dvacátého století. Hudební struktura Máje, založená na integraci všech vrstev jazyka básně (jak to ukázal ve třicátých letech dvacátého století Jan Mukařovský) je neuvěřitelně složitá a nepřeložitelná do jiných jazyků.
Loupežník Vilém není český literární typ, napsal Josef Jedlička. Ani jeho družka Jarmila jím není. Přesto - nemůžeme Máchu jen tak beze všeho obejít. Vyjádřil za nás cosi skrytého a zapíraného a cosi z jeho díla nám přešlo do krve, třebaže jsme o to dvakrát nestáli a vůbec jsme to nefedrovali.
Jedlička pokračuje:
To, čemu jsme obvykle přiznávali hodnotu a úctu vlasteneckého konání, byla ona drobná zlepšovatelská práce, čím klopotnější, tím úctyhodnější, to jaré a důvěřivé spění k cílům komunálně občanským. Věru, že bylo mnoho co dělat: reformovat pravopis a vydat slovník, zakládat školy a spolky, cvičit v Sokole, psát české kuchařky, přeložit světovou literaturu, vést státoprávní boje, učit se obecní samosprávě, vymaňovat se z vlivu kapitálu a dohánět, dohánět a dohánět - jednou Evropu, podruhé Ameriku, potřetí Sovětský svaz...
Ta přemíra úkolů nás vždycky vedla k tomu, že jsme do své představy vlastenectví zahrnovali i jakousi povinnou spokojenost s málem, snadno se smiřovali s tím, že nejsme původní, a když se z dopuštění osudu stalo, že u nás vyrostla světová osobnost, jakou byl třeba Purkyně, honosili jsme se tím sice, ale za jeho hlavní zásluhu jsme přece jen pokládali, že si občas zašel na pivo k Tomášovi.
Urpostřed toho shonu a kutění nám byl na obtíž každý, kdo se nechtěl podřídit této vlastenecké disciplíně, kdo - třebas byl Čech - chtěl na daném terénu svést svůj nejprivátnější existenciální boj, kdo široce a tvořivě pojal svou národní určenost a snažil se ji povznést na úroveň všelidskou.
První kritikové obvinili Máchu, že je "cizí a nečeský".
A skutečně: loupežník, oblečený v plášť rudě podšitý jako karbonář, aristokratický vůdce tlupy spříseženců je vlastně nemyslitelný v zemi Babinského, který jak známo na stará kolena okopával kajícně v Kartouzích kedlubny. Česká dívka bledá "co amaranth na jaro svadlý" a k tomu ještě v bílém rouchu tesknící na skalním ostrohu je zjev právě tak exotický a právem se jí nedostalo obliby Mařenčiny, Vendulčiny či paní Mullerové. Jen právě zase naše vlastenectví nás přimělo k tomu, abychom děj Máje situovali k doksánskému rybníku, když je přece nade vši pochybnost zřejmé, že scenérií Máje je italské jezero, až do těch plachetních člunků a labutí. Sotvakdy se našimi lesíky ozýval "táhlý trouby zvuk" a vůbec je nepředstavitelné, že by u nás byl někdy zval k lásky hrám "hrdliččin hlas"...
A přece. Navzdory všemu rozumu a zkušenosti, navzdory přízemnímu pragmatickému vlastenectví, navzdory pohodlnosti, z níž se neradi dáváme vyrušovat, a i navzdory politické manipulaci vyvstává u nás od dob Máchových nad temné hory růžný den, borovými háji vane vítr, který nad lesy řídí divokých husí let a po horách mladičké stromky sklání, chvějeme se zvukem strhané harfy a opíjíme se sladkostí pýru na ladech a dokud nejsme zcela staří anebo dočista zlí a nelidští, občas k nám zaléhá i přes hory a doly, přes oceány a šílený mumraj světa žežulčino volání a sladký hrdliččin hlas.
Neboť nad pravdu zkušenosti a denní potřeby je koneckonců vždycky pravda básníkova. Ona nás pak vede i k tomu, abychom byli více lidmi, a lidmi co nejúplnějšími.
