30. 7. 2013 / Jan Čulík
Shodou okolností mě Jana Lukeše a jeho novou "historii" českého a slovenského filmu Diagnózy času, o níž jsem zde psal včera s tím, že ta knížka vlastně o filmech skoro vůbec není, je především o politice, připomněl pěkný soubor fejetonů Café Europa od chorvatské spisovatelky Slavenky Drakuličové, dobře známé na Západě z četných překladů jejích knih do západních jazyků.
Ve fejetonu nazvaném "Proč jsem nikdy nebyla v Moskvě" píše Drakuličová v knize Café Europa toto:
Když jsem poprvé začala jezdit na literární festivaly, koncem osmdesátých let, idea literárních festivalů mě mátla. Byla jsem zvyklá na něco úplně jiného, totiž na literární sjezdy, tedy na nekonečné debaty o spisovatelích a o politické moci, o cenzuře, o autocenzuře a o tom, jak je důležité být spisovatelem obecně - aniž by se při tom hovořilo o nějakých konkrétních literárních dílech. (Str. 22, vydání z r. 1996, Abacus, Londýn, další vydání 1997, 1998, 2001, 2003, 2005, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011).
V dokonalé zkratce, aniž by o tom věděla, se Drakuličové podařilo přesně charakterizovat Lukešovu knihu Diagnózy času. Přesně takováto je. Není v první řadě o filmech, ale věnuje se "nekonečné debatě o filmařích a o politické moci, o cenzuře, o autocenzuře a o tom, jak je důležité být filmařem obecně - aniž by se při tom hovořilo podrobněji o nějakých filmových dílech".
Drakuličová mi ukázala, jak typickým produktem komunistického režimu zůstává Jan Lukeš dodnes. Svou výstižnou zkratkou demonstrovala, že východoevropští intelektuálové z různých zemí spolu mají zjevně mnohem víc společného, než tuší.