25. 7. 2011 / Jan Čulík
Strávil jsem poslední čtyři dny v Berlíně. Znovu jsem si potvrdil svůj předchozí pocit z minulosti, že určujícím dojmem z německého hlavního města je povědomí o jeho drsně násilné minulosti. Berlín tyto skutečnosti nijak nepotlačuje, ani, jak se zdá, je příliš neideologizuje - zejména svědectví o nacistických zločinech je nesmírně otevřeně a faktograficky připomínáno na každém kroku. Před každým domem v Berlíně, kde žili židi a byli nacisty odvlečeni do koncentračních táborů, je s příslovečnou německou systematičností umístěna na chodníku bronzová plaketa: "Zde žili Izaak Kohn a Eržika Kohnová, narozeni 2.11. 1900 a 5.12. 1901, odvlečeni do Terezína 12.4. 1942, zavražděni nacisty 15.8. 1943."
V Berlíně je obrovské množství židovských památníků. U Braniborské brány v centru je obří Památník židů vyvražděných v Evropě. V Berlíně je hypermoderní Židovské muzeum, též ZDE, dále sídlo židovské komunity též ZDE
Bydlel jsem v hotelu nedaleko někdejšího nádraží, nyní stanice S-bahn Anhalter Bahnhof. Z vybombardovaného nádraží zůstává jen troska průčelí, před nímž je pomníček, na němž je - zase s německou precizností - uvedeno, že z toho nádraží byli deportování do Terezína od začátku 40. let němečtí židé. Je přesně napsáno, kdy vlaky odjížděly a který vlak odvezl kolik deportovaných. Děsiví duchové minulosti jsou v dnešním, dynamicky se rozvíjejícím Berlíně, přítomni všude.
S děsivou precizností je zdokumentováno i komunistické násilí - na několika místech ve městě zůstávají pozůstatky berlínské zdi. Na všech místech, kde při pokusu o překonání zdi útěkem na Západ zahynuli lidé, jsou v zemi věcné plakety s jménem oběti, jejím datem narození a úmrtí.
Historie předchozích vražedných režimů je v Berlíně zdá se mi pociťována bezprostředně a daleko intenzivněji - není to město, které by bylo schopno se zatím s touto minulostí vyrovnat. Vyrovnává se s hrůzami minulosti prostě tím, že je bez komentáře staví na odiv.
Pokud jsem to jako outsider mohl posoudit, nevnucuje Berlín ani místním lidem, ani cizím, falešné či lživé narativy - tak, jak je to běžnou praxí v daleko pohodovější a domáčtější Praze. Tam si za posledních čtrnáct dnů frekventanti glasgowské letní školy o středovýchodní Evropě povšimli asi deseti falešných historických narativů, které Praha vnucuje místním i outsiderům - od lživé rekonstrukce historických budov v centru Prahy, přes bolestínský narativ o tom, jak Češi byli vždycky jen oběti, až po lži o tom, že je dnešní ČR údajně "nebezpečně zadlužena". Proč mají Češi potřebu sobě i cizím o sobě lhát?