Kdysi to tak snad fungovalo i na českých školách. Dnes zájem o studium na českých vysokých školách zdaleka převyšuje kapacity v mnoha ohledech neuspokojivého českého vysokého školství. Potenciálním studentům se tedy nepomáhá, mladé lidi je nutno od studia odradit. Jak nejlépe?

Před časem jsme se podrobně zabývali, v souvislosti s podvody při přijímacích zkouškách, páchanými na Právnické fakultě UK, tím, jak nesmyslně rozsáhlé encyklopedické znalosti musí mít úspěšný žadatel o studium na této fakultě a jak fakulta vytváří bariéru sestavenou ze změti zcela nekongruentních útržků faktů z historie, z politiky, z kultury a z vědy, takže je docela náhodné, zda někdo dokáže takové přijímací zkoušky udělat. Fakulta ovšem musí většinu žadatelů o studium odradit nějak, že?

Jinou neseriózní metodu používá například při přijímacích zkouškách i Fakulta humanitních věd Karlovy Univerzity, kde je děkanem Jan Sokol a zástupcem děkana pro studium a vědu je Zdeněk Pinc.

Tito pánové a jejich fakulta předkládají uchazečům o studium při přijímací zkoušce z angličtiny (pozor! nikoliv při přijímací zkoušce ke studiu angličtiny!!) tak obtížné a nesrozumitelné texty, které by zřejmě jen s potížemi přeložil do češtiny i velmi dobrý absolvent vysokoškolského studia anglistiky. Takový překladový text, jakým se snaží Fakulta humanitních věd KU při přijímací zkoušce odradit žadatele od studia, bych těžko zadal k překladu při závěrečné zkoušce i dobrému absolventu anglistiky. Ukázka textu, jaký musí být schopen zvládnout uchazeč o studium na FHV UK (viz její internetové stránky), je totiž nepříliš dobře stylisticky strukturována a je psána nesrozumitelným odborným žargónem, za nějž se autor dost skrývá. Ten text je temný a je, zdá se nám, docela neetické předkládat takovýto materiál při přijímací zkoušce absolventu střední školy.

Posuďte sami: publikujeme tento text k překladu, kterou má FHV UK na svých internetových stránkách jako ukázku textu k přijímací zkoušce, a pro čtenáře neznalé angličtiny (aby si mohli udělat představu, o jaký text jde) i náš český překlad.

Princip přijímacích zkoušek na vysokou školu je stejně nesmírně kontroverzní: student, který udělal maturitu, by měl být přijat na vysokou školu podle maturitních výsledků. Jenže maturity v ČR dosud nejsou centrálně srovnatelné, a tak výsledky maturitních zkoušek nestačí a ubohý žadatel o studium musí dělat ještě další, jak je zjevné, často zcela arbitrární zkoušky.

Zadávat však do přijímacích zkoušek na vysokou školu otázky na znalosti, které se student má na dané škole teprve naučit, je nepřijatelné. Ještě horší je požadovat schopnosti z oboru, které daný student vůbec studovat nebude - k překladu takovýchto anglických textů potřebujete bilingvního mluvčího češtiny i angličtiny, s dlouholetou zkušeností z překládání.

Je součástí podmínek pro přijetí ke studiu na této fakultě dokonalá bilingvní znalost češtiny i angličtiny, s hlubokou překladatelskou zkušeností? Jsou přednášky vedeny v angličtině?

Možná, že by se měli o tento překlad pokusit pánové Sokol a Pinc - myslím, že by s ním nepohnuli. Ale oni už své univerzitní tituly mají, že, tak proč ulehčovat přístup ke studiu jiným? A nějak se ta touha mladých lidí po vzdělání omezit musí, když česká vláda velkému procentu příslušníků mladé populace přístup na vysoké školy znemožňuje.

Bohemistika na Glasgow University vypsala konkurs na lektora češtiny na školní rok 2002-2003. Podrobnosti jsou zde.

Pane Pecino, hezkou zábavu!

Postrádá to sice jakoukoli logiku, protože předseda RRTV je pouze prvním mezi rovnými, není nadřízeným ostatních radních a Rada ve všech věcech ze zákona rozhoduje jako kolektivní orgán, ale inu což, soud je soud a i bez logiky se to respektovat musí. Takže se těším, jak kolega Muchka panu Pecinovi odpoví.

V souvislosti s kolektivním rozhodováním Rady je však poněkud úsměvná i logika páně Pecinova. Šlo prý mu o to ukázat, "že není třeba, aby občan ustupoval před arogancí byrokratické moci (reprezentované v daném případě zejména místopředsedou Rady Petrem Štěpánkem)..."

Jsem vpravdě poctěn, jakou moc mi Tomáš Pecina připisuje, nicméně musím jej ubezpečit, že mám pouze dvě ruce a jenom jednou z nich mohu hlasovat. Až bude Pán Bůh oceňovat naše pozemské skutky, pevně věřím, že poctivě a štědře odmění i pány Kužílka a Žantovského, že se svým zákonem o přístupu k informacím postarali o smysluplnou náplň volného času všem našim milým grafomanským kverulantům. Pane Pecino, přeji hezkou zábavu!

Tříčlenný senát Městského soudu v Praze vydal rozsudek, jímž vyhověl správní žalobě Britských listů z prosince 2000 proti rozhodnutí Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání neposkytnout informace o vlastnících celoplošných televizních stanic, požadované na základě zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím. Rozsudek, proti němuž není přípustný řádný opravný prostředek a je pravomocný, ukládá Radě rovněž povinnost uhradit žalobci v plné výši náklady řízení.

Žalobě bylo vyhověno na základě procedurální námitky proti tomu, že Rada porušila při svém rozhodování instanční princip, tudíž se věc vrací do stavu, kdy bude o odvolání proti původnímu rozhodnutí znovu rozhodovat předseda Rady Martin Muchka. Nyní záleží na něm, jestli ustoupí a požadované informace poskytne, nebo zvolí cestu dalšího soudního sporu.

Záležitost má přirozeně hlavně symbolický význam, šlo o to ukázat, že není třeba, aby občan ustupoval před arogancí byrokratické moci (reprezentované v daném případě zejména místopředsedou Rady Petrem Štěpánkem), a v tomto směru je rozsudek Městského soudu v Praze nepochybným úspěchem.

Pentagon přislíbil už před dvěma měsíci, že vydá oficiální prohlášení o tom, na jakém základě budou vojenské tribunály fungovat. Dosud nic takového nevyšlo. Nyní je nepravděpodobné, že by 194 vězňů, zadržovaných na Kubě mohlo být postaveno před takové tribunály: nikdo z nich zřejmě nebude charakterizován jako válečný zločinec, což je měřítko, které navrhuje americké ministerstvo spravedlnosti.

Americký Nejvyšší soud právě vstoupil do veřejné debaty o vztahu mezi vlastnictvím a kreativitou v informačním věku. Bude zkoumat, kde jsou hranice vlastnictví intelektuálního majetku, a tím velmi zvýrazní debatu, která dosud probíhala většinou jen mezi univerzitními pracovníky a intelektuály.

Podstatně zdvořileji než v předchozím dopise jeho náměstek zareagoval na naše odvolání ve stejné věci předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) Karel Neuwirt. Argumentace, proč nám ÚOOÚ požadované informace neposkytne, však přesto kulhá na obě nohy: žaloba se zcela jistě vztahuje k jeho působnosti, a je sice pravda, že jde o údaje vztahující se (byť nepřímo) k rozhodovací činnosti soudů, nikoli však o informace o této rozhodovací činnosti, jak požaduje v § 11, odst. 4, písm. b), zákon o svobodném přistupu k informacím. Aby mohl ÚOOÚ informace odepřít, musel účelově nepřesně ocitovat zákon! Inu, jako malí kluci...

Proti nezákonnému rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů podáváme tuto správní žalobu.