Dítě bylo v naději pojmenováno K-For: o dva dny později zemřelo
K-For zemřela včera ráno. Byly jí teprve dva dny a ležela na barevné utěrce v rukou příbuzného, když její otec, Mehdi Lahu, šel špinavými uličkami Vranjevace cestou k provizornímu hřbitovu pod stromy.
"Byla počata, když nás pronásledovala srbská policie," plakal. "Její matka ji nesla v břiše dva měsíce během našeho útěku do lesů. A zemřela, když se se mnou její matka schovala na dvě hodiny ve sklepě, protože policie u nás provedla razii."
Byla to poslední razie srbské policie, onoho večera, co do Prištiny dorazila britská vojska. Mehdi a jeho žena, Hajrie, chtěli oslavit narození dítěte jako chvíli osvobození, ale dítě se narodilo pozdě a - v důsledku posledního srbského záchvatu plenění - se narodilo bez lékařské pomoci. Stará Mehdiho matka přeřízla pupeční šňůru žiletkou.
"A pak se to stalo dnes ráno: umřela. Chtěli jsme ji pojmenovat K-For a chtěli jsme požádat pana Jacksona, aby jí byl za kmotra, ale tohle se nemělo stát. Doufáme, že život K-For bude delší než život této malé holčičky a že nám poprvé za 120 let přinese svobodu."
Myslel skutečně každé slovo vážně. Byl přesvědčen, že generál Sir Michael Jackson se stane kmotrem jeho dítěte. A když mluvil, malá K-For ležela pod utěrkou v náručí Lutfiho Lahu, tchána Mehdiho sestry. Byl to srdcervoucí pohled.
Možná je K-For poslední albánskou obětí války. Anebo je první osobou, která zemřela v míru. Mehdi neměl pochybnosti o tom, kdo nese vinu.
"Jsme uprchlíci z Glamniku," uvedl. "Srbové nás vyhnali z našich domovů onoho dne v březnu, kdy delegáti OSCE odešli z Kosova - a chodili jsme následující dva měsíce lesy.
Hajrie byla velmi silně těhotná. Nebylo jí dobře a dítě se narodilo o pět dní pozdě. Byli jsme v domě příbuzných tady ve Vranjevacu a každý den uspořádala do domu policie razii. A každý den jsme se museli schovat do sklepa. V sobotu jsme tam byli dvě hodiny a když policie odešla, narodila se naše dcera."
Kolem se shromáždila malá skupina Albánců, za námi byl vypálený albánský dům, nedaleko stály stromy hřbitova.
Mehdi plakal: "Chtěli jsme se vrátit domů do Glamniku. Bylo tam mnoho vypálených domů. My jsme měli jeden ze tří domů, které byly ještě nepoškozeny. Ale dověděli jsme se, že v něm bydlela policie a po odchodu ho také zapálila."
Jiný muž v růžové košili se zeptal, jestli by mohl něco říct. "Jsem Mehdiho bratr Nexhmi," uvedl. "Organizoval jsem loni 24. května svatbu svého bratra a chci vám o tom povědět."
"V naší tradici jedou přátelé ženicha a jeho příbuzní k nevěstině rodině ji v den sňatku vyzvednout. Toho dne tam mohlo jet 100 aut. Ale srbská policie to nedovolila. Strašně jsme se báli. Mohli jsme poslat jen dvě auta. A nesměli jsme vyvěsit naši vlajku.
Mehdi poslouchal a utíral si slzy. Občas od Lufti vzal téměř nehmotný balík v utěrce a držel si ho na prsou.
"Naše dítě se narodilo v devět hodin ráno," opakoval Mehti. "Šla elektřina, ale netekla voda - měli jsme jen dost vody na sterilizaci nože. Pomáhal jsem manželce s porodem, ale moje matka je stará a moc pomáhat nemohla. Teď je moje hlavní starost najít léky pro mou ženu. Přišel jsem o dceru, ale mám ještě manželku."
Mahdimu Lahu je třicet a je zaměstnáním mechanik. Hajrie je teprve 24. Bylo to jejich první dítě. "Neobviňujeme NATO z utrpení našich lidí," řekl. "Jen je obviňujeme, že s válkou začalo pozdě. Naše dítě neumřelo kvůli NATO, ale kvůli nedostatku léků." Nexhmi ho přerušil. "Naši lidi věří životu," řekl tiše. "Říkáme, že nikdy není pozdě."
Podali jsme si všichni ruce a oni pod stromy odešli. Mehdi s rukama sepjatýma na prsou, Nexhmi nesl balík. Pak zmizeli za rohem vypáleného domu.
