Oběd a popírání reality mezi etnickými očišťovateli
Kosovo Polje není zrovna známou svou kuchyní, napsal Robert Fisk v úterý 15. června v deníku Independent. Je to jádro srbismu, v roce 1389 tady byli Srbové poraženi Turky -a je zde jedno z nejošklivějších titovských nádraží z celé Jugoslávie.
V současnosti části toho nádraží hoří, ale všechno je dobré, když se člověk snaží uniknou z restaurace, plné švábů, v Grandhotelu v Prištině.
Naše první zastávka - příjemná zahradní pizzerie, kam jsem chodil loni, byla zavřená, na vratech visel zámek, majitel už uprchl do "skutečného Srbska", jak se tomu tady nyní říká.
Jen o ulici dál hořel dům, jeho střecha se pomalu propadala do hořících místností, kachlíčky explodovaly horkem. V každé jiné zemi by u toho byly davy, hasičské stříkačky, plačící majitelé. My jsme však před praskající budovou našli jen chlapce na kole, který se učil, jak se brzdí pohybem pedálů dozadu.
Šel jsem po cestě zahradou až k tomu domu a viděl jsem, jak do vedlejšího domu zmizela postava. Pod stromem na zahradě byla hromada lahví a plechovek s jídlem - vojenské zásoby. Srbský majitel, nebo policisté, kteří dům převzali po jeho odchodu, ho prostě zapálili, aby tam nikdo jiný nemohl bydlet, asi tak, jako byste vy a já za sebou zamkli, kdybyste jeli pryč.
O čtyři sta metrů dál byl bar, kde pili vojáci Sprite - alespoň myslím, že to byl Sprite a já jsem se jich zeptal, kde se dá jíst. Dali nám adresu a takovéto instrukce: "Jděte touhle ulicí kolem vypálených domů, pak jděte první ulicí doleva kolem hořícího domu a tam napravo je dobrá restaurace, která k obědu servíruje vepřové."
Splnili jsme instrukce do písmene a došli jsme k taverně Živil Gaj, vedle zahrady nádherných červených a žlutých růží.
Bratislavu Valikojičovi, majiteli, vůbec jak se zdá nevadily všechny ty požáry kolem, ani kaskády střelby ze samopalů, které se řinuly z ústí všech zbraní vojáků v Kosovo Polje. Podával srbský salát (příliš málo sýra a příliš mnoho cibule) a obrovské kusy vepřového, které by dokázaly nasytit armádu.
Ostatní hosté v restauraci byli zajímaví. U jednoho stolu seděl jugoslávský plukovník a jeho hezká řena a u jiného seděli tři muži s vlasy až po pás, nože za pasem a jeden z nich s lahví koňaku zastrčenou do khaki kalhot. Ostatní hosté měli černé košile a za pasem pistole.
Byl slunečný den, navzdory kouři z požárů, a požádali jsme o minerálku a červené víno. V tom momentě do restaurace spadly z oblohy vypálené náboje, které vystřelil do vzduchu jugoslávský voják někde asi půl kilometru odtud. Člen jugoslávské milice je pobaveně zvedl. Venku, ve vzdálenosti dvaceti metrů se hádali dva opilí vojáci, jeden z nich bil druhého do hlavy pažbou svého samopalu, až třetí voják zabránil tomu, aby se navzájem zastřelili.
"Víno neprodáváme, je to proti zákonu.," oznámil Valikojic. Proti čemu? "V Kosovu platí velmi přísné předpisy proti prodávání alkoholu," odpověděl. Vládní předpisy. Jugoslávské úřady, ve snaze zabránit nedisciplinovaným elementům, aby páchaly zločiny, zakázala před několika týdny v Kosovu prodej alkoholu. Ulicí pomalu projížděla kolem restaurace ozbrojená kolona - tanky, dělostřelectvo a raketomety.
Teprve když ostatní hosté odešli, pozval nás Valikojič dovnitř a řekl, že "teď můžeme objednávat svobodně". Přinesl nám nejlepší vychlazené červené víno - příliš mnoho - a další vepřové a salát. A chtěl nám povídat o místních Srbech. "Pokud odejdou z Metohije Srbové, nikdo tady nezůstane. Ale tady na Kosově Poli, jsou Srbové nejtvrdší. My si tohle všechno podržíme. Tahle oblast je skoro úplně etnicky čistá.
Hovořil o obětech. Jeho souseda a 19 dalších srbských vojáků usmrtila mina, kterou nastražila Kosovská osvobozenecká armáda (která ji ukradla od jugoslávské armády).
Valikojič nepřemýšlel o Albáncích, ani, jak se zdá, nepomyslel na to, co všichni hosté v jeho restauraci museli vědět a na čem - to mě napadalo často - se museli podílet. Nemyslím, že mladý muž s nože a dlouhými vlasy nebo muž s poloprázdnou lahví koňaku zastrčenou do kalhot trávili svůj čas v armádě zrovna strážní službou v kasárnách. Jsem si jist, že jsme seděli mezi etnickými očišťovateli z tohoto města, které už bylo "skoro úplně etnicky čisté".
Tak jsme se Valikojiče zeptali, jestli si uvědomuje, jak silně Albánci trpěli. Řekl toto: "Buďte si jisti, že tomu tak nebylo. Jistě, byli poškozeni tím, že museli odejít ze svých domovů, ale fyzicky jim nikdo nic neudělal... Žili jsme spolu v pokoji. Albánci mi pomohli postavit tenhle dům. Albánci přišli na svatbu mých rodičů." Lži a polopravdy a - když hovořil o stavbě domu a o svatbě - asi pravda. První přežije druhé.
