Smrt latiny:
Veritas odit moras - co to je? Dnes už nikdo neví
Intelektuální internetové stránky Arts and Letters Daily mají latinské moto: Veritas odit moras.*) Nikdo dnes už neví, co to znamená - latina je nyní vskutku už mrtvý jazyk. Je tomu tak skutečně? Shrnujeme recenzi nové knihy o latině z deníku Daily Telegraph.
Requiescat in pace: Měli bychom litovat, že je latina už dnes mrtvá?
Francoise Waquet: Latin: or the Empire of a Sign (Latina, neboli impérium znaku), Verso, Londýn, 20 liber.
Její smrt je ještě v živé paměti. Během pařížských studentských nepokojů v roce 1968 požadovaly davy, aby byla okamžitě zlikvidována. V Británii dostávala smrtelné rány méně dramaticky. Nejprve byl zrušen požadavek, že uchazeči o studium na starobylých univerzitách musejí umět latinsky. Pak zavedení britských celostátních školských osnov rychle zlikvidovalo veškerý nárok latiny na kulturní či vzdělávací význam. Koncem dvacátého století došlo k tomu, že i vysokoškolští učitelé latiny v Oxfordu a v Cambridgi jsou nyní ochotni vyučovat latinu ab initio, od samého začátku, pro úplné začátečníky. Tak je to oficiální: latina je mrtvá.
Latina je mrtvá a tato kniha je její epitaf. Zvučný, vemlouvavý, jemně vyrytý - ale přesto epitaf. Ve Vatikánu dosud žije pár charismatických mužů, kteří stále používají latinu každý den, rozmlouvají hrdě latinsky o helikoptérách a o zipech. A je pravda, že většina studentů na britské soukromé škole Eton, než jim bude šestnáct, pravděpodobně bude mít přečteno daleko více Julia Caesara než současných populárních autorů. Avšak faktem zůstává - a v této knize to přesvědčivě dokazuje francouzská historička Francoise Waquetová - že latinu už nelze považovat za "pomocný pracovní jazyk". Už je jen pozůstatkem minulosti: konečně.
Měli bychom plakat anebo jí tančit na hrobě? Pro mnoho z nás je možná hlavně překvapující, jak k tomu došlo, že latina, alespoň v Evropě, přežila tak dlouho. Ještě před sto lety šel anglický spisovatel Hilaire Belloc pěšky z Alsaska do Říma a vůbec se po cestě nemusel znepokojovat, že se nedomluví. V každé vesnici byl kněz, který byl víceméně schopen komunikovat jazykem, jímž hovořili před dvěma tisíciletími k zániku odsouzení pohané v Pompejích.
Kniha Waquetové je vlastně studií postimperiální výdrže: latina byla neobyčejně silná jako "znak". Většina jejího pozoruhodného přežívání byla důsledkem toho, že římskokatolická církev tvrdošíjně trvala na používání latiny ve svých institucích. Ale na studii Waquetové je zajímavé, že zjišťuje, že se latina používala nejen pro liturgii, ale i pro záležitosti tělesně živočišné, pornografické a i jinak ostudné. A to není jediný paradox mnohostrannosti. Latina byla jazykem vědy a vyššího vzdělání: zároveň ji také používali podvodníci a pedanti. Často tvrdili učitelé latiny, že tento jazyk působí jedinečně blahodárným způsobem na jasnost a na pěstování duševní disciplíny: nezřídka se však latiny používalo i k zamlžování věcí.
Ve svém posledním románu, Baudolino, zachycuje Umberto Eco výstižně napětí, které existovalo už ve věku křižáckých výprav mezi scholastickou latinou a šířícími se místními jazyky. V době renesance bylo významné, že William Shakespeare uměl "jen málo latinsky a ještě méně řecky", neboť studny angličtiny nikdy nekopali legionáři nebo muži v togách. Waquetová citlivě zaznamenává celoevropskou verzi tohoto napětí, jak trvalo až do doby osvícení a ještě dál. Je škoda, že se jen okrajově zmiňuje o tom, jak vážně uctívali latinu někteří zakládající otcové Spojených států, zejména Thomas Jefferson. Pečlivě sleduje historii latiny ve Francii i obrovskou váhu sentimentální tradice, která se ještě stále (tak tak) váže na latinu v Británii.
George Orwell nám radil, abychom z angličtiny vyškrtli všechna mnohoslabičná slova, odvozená z latiny. I Winston Churchill měl silný smysl pro jazykovou loajality vůči Anglosasům. Ale v Churchillových vzpomínkách z doby, kdy chodil do školy, na místě, kde se zmiňuje o tom, jak s učitelem latiny hovořil o podstatném jménu "mensa" (stůl), zahlédneme tajemství úspěchu latiny. Magister (učitel) vysvětluje Churchillovi situaci, v níž by žák užil vocativu, pátého pádu: "Použil bys ho, kdybys mluvil se stolem." - "Ale já s ním nikdy nemluvím," odpověděl Winston. Následovala rychlá odpověď: "Jestliže budeš impertinentní, budeš potrestán, a to velmi přísně."
Jen málo studentů dosáhlo Parnassu. Těm se zamží v očích, kdykoliv ještě uslyší zvučnou vergilovskou zvukomalbu anebo smyslný verš z Horácia. Ostatní z nás sjednocuje jen sdílený zážitek bolesti a vznešené zbytečnosti. Bylo to studium, které - jaksi nemělo žádný smysl. Když jsme studovali latinu, bylo to studium, které bylo, jaksi, nepřechodné, bez vazeb k čemukoliv. A to, dneska uznáváme, vůbec nebylo špatné.
Ale teď už je to pryč.
*) Pravda nestrpí odklad.
