Britské listy

Už dva měsíce zuřil v Kosovu hurikán násilí, když v březnu 1999 povolala Louise Arbourová, hlavní prokurátorka u tribunálu pro válečné zločiny v Haagu tým, který vyšetřoval tato zvěrstva. Rozhodla, že nastal čas připravit žalobu proti Slobodanu Miloševičovi.

Žaloba byla hotova za 52 dní. Shodou okolností minulý týden Patersonová odešla od soudu v Haagu - přitom vysvětlila týdeníku Observer celou historii, která ji přivedla z kanceláře v Holandsku do sklepů v Kosovu, plných ohořelých mrtvol.

Její žaloba proti Miloševičovi je stručná a věcná.

Předtím, než Patersonová začala pracovat u soudu v Haagu, působila jedenáct let v úřadu okresní prokuratury na Manhattanu. Pomohla založit jednotku, která se zabývala stíháním zneužívání dětí, případů domácího násilí a trestných činů mladistvých. Posléze působila jako náměstek jejího ředitele.

"Ne všichni právníci jsou schopni pracovat na případech sexuálního zneužívání," vysvětluje. Člověk vede stíhání, ale na straně oběti a pro oběť. Je nutno vytvořit si k oběti osobní vztah, je nutno věnovat takovýmto případům daleko víc času než jiným případům. Zejména v případech sexuálního zneužívání dětí oběti často nejsou schopny vyjádřit slovy, co se jim stalo. Tato zkušenost pro ni byla cennou zkušeností při vyšetřování situace obětí válečných zločinů. Jedním z problémů nynějšího haagského tribunálu je, že "ne každý má tyto osobní vazby".

Patersonová začala vyšetřovat gulag srbských koncentračních táborů kolem nechvalně známé Omaršky a zzkoumala první, drastické, případy znásilnění, k nimž došlo na jejich území.

Stala se součástí týmu, který získával důkazy o znásilnění jakožto válečném zločinu - a loni skutečně, poprvé v historii mezinárodního práva, byli za znásilnění jako válečný zločin odsouzeni tři muži z města Foca. "Nikdy jsme nepochybovali o tom, že se to z právního hlediska udělat dá," vysvětluje Patersonová, "problém byl, že se přirozeně oběti znásilnění nechtěly přihlásit, což je problém, který jsem znala z New Yorku."

V lednu 1999 zahájily srbské jednotky systematické zabíjení v Kosovu a Západ - po osmi krvavých letech - se konečně rozhodl, že by se měl Miloševič za své zločiny zodpovídat. Patersonová a kolega z týmu pro CHorvatsko, Clint Williamson, dostali úkol, aby začali shromažďovat a zpracovávat důkazy proti Miloševičovi.

"Miloševič," říká Patersonová, "byl vždycky v pozadí všech akcí. Ale v Bosně neexistovala přímá spojitost s Miloševičovým velením. V Kosovu šlo od samého začátku o Miloševičův projekt."

V březnu svolala hlavní prokurátorka tribunálu Louise Arbourová schůzi týmu pro Kosovo a sdělila jeho pracovníkům, že je načase, aby byl vládce Srbska obžalován.

Williamson a jeho pracovníci se setkali s tisíci uprchlíky ze svých domovů a provedli s nimi pohovory. Na místě v Kosovu se tým soustřeďoval na výpovědi uprchlíků týkající se nedávných zvěrstev. Bylo vybráno několik konkrétních míst zločinů, kde bylo svědectví uprchlíků potvrzeno - zároveň musela být splněna definice, že zločiny jsou "systematické a velmi rozšířené". Šlo o vesnici Izbica, kd bylo usmrceno kolem 28. března 1999 130 mužů, Mala Kruša, kde srbská policie zastřelila 105 mužů a chlapců a spálila jejich mrtvoly ve stohu sena.

Patersonová také sledovala linii seshora dolů, aby získala důkazy o Miloševičově odpovědnosti za velení v těchto akcích. "Pracovali jsme zezdola i zeshora, směrem do středu, a žaloba je právě založena na středu."

Souvislost s onou střední vrstvou byla zjištěna prostřednictvím aplikace dvou principů: Miloševičových pravomocí de jure a de facto, jako šéfa celého státního aparátu.

Argument de jure je založen na řetězci, který definuje ústava - "že Miloševič, jako prezident Jugoslávie, byl podle ústavy velitelem policie a armády". Argument de facto - "to bylo podobné jako s mafií, kde oficiálně neexistuje žádná souvislost, ale ve skutečnosti ani a rozkazy se vydávají a plní. Ale jak to dokázat?"

Miloševičova odpovědnost byla zjištěna podrobným zkoumáním pohybů jednotek armády a policie, analýzou velitelské hierarchie při vydávání rozkazů a prostřednictvím celé řady konkrétních spojitostí mezi velitelstvími a činností polovojenských jednotek, vyslaných proti kosovským Albáncům. V každém případě byla zjištěna souvislost prostřednictvím osob, které už mezitím byly obžalovány, anebo jsou vyšetřovány.

"A to všechno jsme dělali," říká Patersonová téměř překvapeně, "když probíhala válka. Pracovala jsem na první části žaloby a večer existovalo 200 000 obětí válečných zločinů. Ráno počet stoupl na 250 000 a do dalšího večera na 300 000. Jaké číslo jsem měla dát do žaloby?"

Z obou stran byl vyvíjen velký tlak. Někteří lidé se domnívali, že je chybou vydat žalobu na Miloševiče během války, že to válku prodlouží a celou situaci to pro NATO zkomplikuje.

Nakonec přišla ta chvíle: "Bylo to obtížné rozhodnutí, ale rozhodli jsme, že to ani neprodlouží ani nezkrátí válku, měli jsme žalobu, měli jsme věcné důkazy, satelitní fotografie a svědectví jednotlivých osob."

Množství a kvalita důkazů, které byly k dispozici tribunálu, se podstatně zlepšily zejména od doby, kdy v roce 1997 přišla v Británii k moci Labouristická strana.

"Podařilo se nám přesvědčit vlády, že jsme schopni nevyzradit důvěrné informace. Někdy jsme získali důkazy, které byly příliš citlivé i pro nás - nemohli jsme je přijmout a museli jsme je získat z jiných zdrojů."

Týdeník Observer zjistil, že Velká Británie poskytovala tribunálu v Haagu transkripty komunikace mezi jugoslávskými vojenskými jednotkami.

Některé lidi možná překvapí, že se žaloba proti Miloševičovi zaměřuje na mikroskopické podrobnosti. "Nikdy si neberte větší úkol, než jaký můžete zvládnout," to je heslo Patersonové. "Nepřehánějte to. Nechtěli jsme, aby byl shledán nevinným." Žaloba má dvě části: první část se týká deportací a druhá hierarchického řetězce velení. Jakmile válka skončila, bylo možno začít zkoumat konkrétní místa, kde docházelo k vraždění.

"Zkoumali jsme mrtvoly a scény vražd. Na jedné úrovni si říkáte: dělám to z profesionálního hlediska. A pak : tohle jsou muži, ženy a děti. Vzpomínám, jak jsem šla do jednoho sklepa, kde uhořelo 19 žen a dětí. Na schodech ležela ohořelá dětská bačkorka. Tyhle podrobnosti utkvějí člověku v paměti."

"Zkoumali jsme tam mrtvoly a přicházeli sousedé a říkali: Vy jste z tribunálu, chcete vidět ještě další?" Mezi našimi spolupracovníky byli lidé, kteří se zabývali vražděním gangů ve velkých městech, ale nikdo dosud nezažil nic takovéhleho. Nakonec jsme měli celkem 500 "míst zločinů". Začalo to být nezvládnutelné - jak si máte vybrat z 500 míst, která z nich jsou nejdůležitější?

Pak Patersonová a kolegové museli ověřovat svědky. Šlo o tyto otázky: "Kolik máte svědků? Jsou spolehliví? Budou k dispozici v budoucnosti? Budou ochotni svědčit proti obžalovanému, jímž není nějaký sedlák v sousedství, ale Slobodan Miloševič? A pak: Měli jsme lidi v Bosně, kteří řekli: Ano, budeme svědčit, a pak o rok později byla polovina jejich příbuzenstva vyvražděna ve Srebrenici a oni už pak svědčit odmítli."

"Někdy musíte opravdu vyvinout obrovské úsilí, abyste si zachovali profesionální odstup. Někdy chtějí svědci hovořit o skutečnostech, které nejsou důležité z právního hlediska, anebo nechápou, proč se ptáte na určité věci. Je důležité, jak mluvíte se svědky, jak dlouho s nimi mluvíte. Je důležité, pokud byl někdo v jejich rodině usmrcen, abyste zjistili, jak se jmenoval: musejí vyslovit jméno toho mrtvého člověka. " "Skutečně velkou frustrací při práci v Haagu bylo, že Karadžič a Mladič nebyli pohnáni před soud - a důvody, proč ne. Ideálně řečeno by měl být tribunál v Haagu nezávislý. Ale realitou je, že jsme závislí na politické organizaci, a tou je OSN. A i když je nutno všechny tři prokurátory pochválit (Richard Goldstone, Louise Arbour a nyní Carla del Ponte), politika zasahuje do vaší práce, - ano - politika je důvodem, proč není Karadžič v Haagu."

Minulý pátek večer byla už zveřejněná žaloba pozměněna a bylo přidáno 5 dalších "míst vraždění".

Plný text žaloby v angličtině je zde.