S cestovní kanceláří FISCHER za hranice slušnosti a podnikatelské etiky
S Fischerem? Jednou a dost!
Co se Vám vybaví, když slyšíte o cestovní kanceláři Fischer? Mně až donedávna solidnost, spolehlivost. Jak jsem ale zjistila, je to pouze zdání.
Využily jsme s kolegyněmi jejich služeb pro dopravu na kongres poblíž Heraklionu na ostrově Kréta. Varováním nám mělo být už to, že jsme musely při telefonické objednávce uvést rodná čísla. Nemám téměř žádné zkušenosti s leteckou dopravou a tak jsem netušila nic zlého. Když jsem ale týden před odletem chtěla vyzvednout letenky na ruzyňském letišti, snažila se mne pracovnice CK Fischer přinutit, abych podepsala souhlas se zpracováním osobních údajů, a to i za všechny kolegyně, které se mnou cestovaly. Když jsem si ale přečetla, co má podepsat, zjistila jsem, že by naše data mohl kromě CK Fischer použít kdokoli, komu by je CK Fischer poskytla.
Stejně pochybný byl i další dodatek k cestovní smlouvě. Ten se zdánlivě vztahoval spíš na kompletní zájezdy a pouze v bodě 8 se zmiňoval o samostatných letenkách a nutnosti jejich rekonfirmace před letem tam i zpět, což ovšem obsahovala i cestovní smlouva. Jak se ale později ukázalo, nebyla to tak docela pravda. Když jsem odmítla dodatky podepsat, vyslechla jsem si od pracovnice za přepážkou výhružky, že mi neprodá letenky. To bylo obzvlášť úsměvné, když to bylo již dva týdny poté, co CK Fischer inkasovala za tyto letenky platbu. Nakonec se mi podařilo pracovnici umluvit a podepsala jsem pouze dodatek k cestovní smlouvě.
Vše bylo zdánlivě v pořádku a my jsme 19. května odletěly tak, jak bylo uvedeno na letence z Prahy do řeckého Heraklionu. Ještě na letišti v Praze nám na letence opravili zpáteční odlet 26. 6. 2001 na pozdější dobu, takže z Heraklionu jsme měly odletět v 19:50 v sobotu 26. května. Až do večera 24. května jsme se plně věnovaly kongresovému programu. Pak jsem se ale snažila rekonfirmovat zpáteční letenky a začaly první problémy. Na telefonu, který jsme měly uvedený na letence to nikdo nebral. Byla jsem lehce nervózní a hned druhý den ráno jsem to zkoušela bez úspěchu znovu. Nezbylo nic jiného, než zavolat do Prahy. Tam jsem se dozvěděla, že je vše v pořádku a že odlet je následující den z Heraklionu v 19:50. Domluvily jsme si program na další den a protože Hersonidos je od Heraklionu pouhých 20 km, nebyl důvod spěchat. Večer, když jsme se vrátily do hotelu, jsem ale zjistila, že se něco děje. Na mém soukromém mobilním telefonu jsem měla 7 zmeškaných telefonních hovorů z mně neznámého pražského čísla a pak i textovou zpravu z CK Fischer, že se náš let přesouvá na letiště v Chanii, což je ovšem na opačném konci Kréty!
Ihned jsem telefonovala do Prahy a tam jsem se ke svému zděšení dozvěděla, že o této změně věděli již při odletu z Prahy. Nezbylo nám, než zrušit plánovaný program na druhý den a objednat taxi do Chanie. Jistě si dovedete představit, že taxi na 20 km je podstatně levnější než na 160 km. Věděla jsem, že CK Fischer neplatí transfer na letiště, ale doufala jsem, že je natolik solidní, že v tomto případě, kdy to byla evidentně jejich chyba, se nám pokusí pomoci nebo se bude alespoň podílet na zvýšených výdajích. Nestalo se. Pouze jeden házel chybu na druhého a když jsme si stěžovaly písemně, dostalo se nám sice omluvy, ale také ujištění, že CK Fischer jednala naprosto v souladu s dodatkem k cestovní smlouvě, kde je uvedeno, že z provozních důvodů může dojít ke změnám na plánované trase přepravy. Nevím, ale trasa přepravy je pro mě to, jestli letadlo poletí například přes Bulharsko, nebo přes Francii. Trasa může být kratší nebo delší, ale stále má stejný start i cíl. A Tak nakonec vlastně můžeme být rády, že odlet byl z Chanie a ne z Athén. To je přece také v Řecku.
Takže pokud Vám cestovní kancelář pana senátora Fischera připadá stále solidní a spolehlivá, klidně použijte jejích služeb. Já a vím, že ani mé spolucestující, to již nikdy neuděláme.
Dokumenty:
"Jak jsme obžalovali Miloševiče"
Týdeník Observer včera publikoval rozhovor s Lynne Patersonovou, prokurátorkou z Haagu a autorkou žaloby proti Miloševičovi. Shrnujeme.
Už dva měsíce zuřil v Kosovu hurikán násilí, když v březnu 1999 povolala Louise Arbourová, hlavní prokurátorka u tribunálu pro válečné zločiny v Haagu tým, který vyšetřoval tato zvěrstva. Rozhodla, že nastal čas připravit žalobu proti Slobodanu Miloševičovi.
Žaloba byla hotova za 52 dní. Shodou okolností minulý týden Patersonová odešla od soudu v Haagu - přitom vysvětlila týdeníku Observer celou historii, která ji přivedla z kanceláře v Holandsku do sklepů v Kosovu, plných ohořelých mrtvol.
Její žaloba proti Miloševičovi je stručná a věcná.
Předtím, než Patersonová začala pracovat u soudu v Haagu, působila jedenáct let v úřadu okresní prokuratury na Manhattanu. Pomohla založit jednotku, která se zabývala stíháním zneužívání dětí, případů domácího násilí a trestných činů mladistvých. Posléze působila jako náměstek jejího ředitele.
"Ne všichni právníci jsou schopni pracovat na případech sexuálního zneužívání," vysvětluje. Člověk vede stíhání, ale na straně oběti a pro oběť. Je nutno vytvořit si k oběti osobní vztah, je nutno věnovat takovýmto případům daleko víc času než jiným případům. Zejména v případech sexuálního zneužívání dětí oběti často nejsou schopny vyjádřit slovy, co se jim stalo. Tato zkušenost pro ni byla cennou zkušeností při vyšetřování situace obětí válečných zločinů. Jedním z problémů nynějšího haagského tribunálu je, že "ne každý má tyto osobní vazby".
Patersonová začala vyšetřovat gulag srbských koncentračních táborů kolem nechvalně známé Omaršky a zzkoumala první, drastické, případy znásilnění, k nimž došlo na jejich území.
Stala se součástí týmu, který získával důkazy o znásilnění jakožto válečném zločinu - a loni skutečně, poprvé v historii mezinárodního práva, byli za znásilnění jako válečný zločin odsouzeni tři muži z města Foca. "Nikdy jsme nepochybovali o tom, že se to z právního hlediska udělat dá," vysvětluje Patersonová, "problém byl, že se přirozeně oběti znásilnění nechtěly přihlásit, což je problém, který jsem znala z New Yorku."
V lednu 1999 zahájily srbské jednotky systematické zabíjení v Kosovu a Západ - po osmi krvavých letech - se konečně rozhodl, že by se měl Miloševič za své zločiny zodpovídat. Patersonová a kolega z týmu pro CHorvatsko, Clint Williamson, dostali úkol, aby začali shromažďovat a zpracovávat důkazy proti Miloševičovi.
"Miloševič," říká Patersonová, "byl vždycky v pozadí všech akcí. Ale v Bosně neexistovala přímá spojitost s Miloševičovým velením. V Kosovu šlo od samého začátku o Miloševičův projekt."
V březnu svolala hlavní prokurátorka tribunálu Louise Arbourová schůzi týmu pro Kosovo a sdělila jeho pracovníkům, že je načase, aby byl vládce Srbska obžalován.
Williamson a jeho pracovníci se setkali s tisíci uprchlíky ze svých domovů a provedli s nimi pohovory. Na místě v Kosovu se tým soustřeďoval na výpovědi uprchlíků týkající se nedávných zvěrstev. Bylo vybráno několik konkrétních míst zločinů, kde bylo svědectví uprchlíků potvrzeno - zároveň musela být splněna definice, že zločiny jsou "systematické a velmi rozšířené". Šlo o vesnici Izbica, kd bylo usmrceno kolem 28. března 1999 130 mužů, Mala Kruša, kde srbská policie zastřelila 105 mužů a chlapců a spálila jejich mrtvoly ve stohu sena.
Patersonová také sledovala linii seshora dolů, aby získala důkazy o Miloševičově odpovědnosti za velení v těchto akcích. "Pracovali jsme zezdola i zeshora, směrem do středu, a žaloba je právě založena na středu."
Souvislost s onou střední vrstvou byla zjištěna prostřednictvím aplikace dvou principů: Miloševičových pravomocí de jure a de facto, jako šéfa celého státního aparátu.
Argument de jure je založen na řetězci, který definuje ústava - "že Miloševič, jako prezident Jugoslávie, byl podle ústavy velitelem policie a armády". Argument de facto - "to bylo podobné jako s mafií, kde oficiálně neexistuje žádná souvislost, ale ve skutečnosti ani a rozkazy se vydávají a plní. Ale jak to dokázat?"
Miloševičova odpovědnost byla zjištěna podrobným zkoumáním pohybů jednotek armády a policie, analýzou velitelské hierarchie při vydávání rozkazů a prostřednictvím celé řady konkrétních spojitostí mezi velitelstvími a činností polovojenských jednotek, vyslaných proti kosovským Albáncům. V každém případě byla zjištěna souvislost prostřednictvím osob, které už mezitím byly obžalovány, anebo jsou vyšetřovány.
"A to všechno jsme dělali," říká Patersonová téměř překvapeně, "když probíhala válka. Pracovala jsem na první části žaloby a večer existovalo 200 000 obětí válečných zločinů. Ráno počet stoupl na 250 000 a do dalšího večera na 300 000. Jaké číslo jsem měla dát do žaloby?"
Z obou stran byl vyvíjen velký tlak. Někteří lidé se domnívali, že je chybou vydat žalobu na Miloševiče během války, že to válku prodlouží a celou situaci to pro NATO zkomplikuje.
Nakonec přišla ta chvíle: "Bylo to obtížné rozhodnutí, ale rozhodli jsme, že to ani neprodlouží ani nezkrátí válku, měli jsme žalobu, měli jsme věcné důkazy, satelitní fotografie a svědectví jednotlivých osob."
Množství a kvalita důkazů, které byly k dispozici tribunálu, se podstatně zlepšily zejména od doby, kdy v roce 1997 přišla v Británii k moci Labouristická strana.
"Podařilo se nám přesvědčit vlády, že jsme schopni nevyzradit důvěrné informace. Někdy jsme získali důkazy, které byly příliš citlivé i pro nás - nemohli jsme je přijmout a museli jsme je získat z jiných zdrojů."
Týdeník Observer zjistil, že Velká Británie poskytovala tribunálu v Haagu transkripty komunikace mezi jugoslávskými vojenskými jednotkami.
Některé lidi možná překvapí, že se žaloba proti Miloševičovi zaměřuje na mikroskopické podrobnosti. "Nikdy si neberte větší úkol, než jaký můžete zvládnout," to je heslo Patersonové. "Nepřehánějte to. Nechtěli jsme, aby byl shledán nevinným." Žaloba má dvě části: první část se týká deportací a druhá hierarchického řetězce velení. Jakmile válka skončila, bylo možno začít zkoumat konkrétní místa, kde docházelo k vraždění.
"Zkoumali jsme mrtvoly a scény vražd. Na jedné úrovni si říkáte: dělám to z profesionálního hlediska. A pak : tohle jsou muži, ženy a děti. Vzpomínám, jak jsem šla do jednoho sklepa, kde uhořelo 19 žen a dětí. Na schodech ležela ohořelá dětská bačkorka. Tyhle podrobnosti utkvějí člověku v paměti."
"Zkoumali jsme tam mrtvoly a přicházeli sousedé a říkali: Vy jste z tribunálu, chcete vidět ještě další?" Mezi našimi spolupracovníky byli lidé, kteří se zabývali vražděním gangů ve velkých městech, ale nikdo dosud nezažil nic takovéhleho. Nakonec jsme měli celkem 500 "míst zločinů". Začalo to být nezvládnutelné - jak si máte vybrat z 500 míst, která z nich jsou nejdůležitější?
Pak Patersonová a kolegové museli ověřovat svědky. Šlo o tyto otázky: "Kolik máte svědků? Jsou spolehliví? Budou k dispozici v budoucnosti? Budou ochotni svědčit proti obžalovanému, jímž není nějaký sedlák v sousedství, ale Slobodan Miloševič? A pak: Měli jsme lidi v Bosně, kteří řekli: Ano, budeme svědčit, a pak o rok později byla polovina jejich příbuzenstva vyvražděna ve Srebrenici a oni už pak svědčit odmítli."
"Někdy musíte opravdu vyvinout obrovské úsilí, abyste si zachovali profesionální odstup. Někdy chtějí svědci hovořit o skutečnostech, které nejsou důležité z právního hlediska, anebo nechápou, proč se ptáte na určité věci. Je důležité, jak mluvíte se svědky, jak dlouho s nimi mluvíte. Je důležité, pokud byl někdo v jejich rodině usmrcen, abyste zjistili, jak se jmenoval: musejí vyslovit jméno toho mrtvého člověka. "
"Skutečně velkou frustrací při práci v Haagu bylo, že Karadžič a Mladič nebyli pohnáni před soud - a důvody, proč ne. Ideálně řečeno by měl být tribunál v Haagu nezávislý. Ale realitou je, že jsme závislí na politické organizaci, a tou je OSN. A i když je nutno všechny tři prokurátory pochválit (Richard Goldstone, Louise Arbour a nyní Carla del Ponte), politika zasahuje do vaší práce, - ano - politika je důvodem, proč není Karadžič v Haagu."
Minulý pátek večer byla už zveřejněná žaloba pozměněna a bylo přidáno 5 dalších "míst vraždění".
Plný text žaloby v angličtině je zde.
Byl vydán v Čechách: Měl by být Mein Kampf v Německu konečně povolen?
Mein Kampf udělal z Hitlera milionáře a stále ještě z této knihy plynou peníze anonymním dobročinným organizacím. Julia Pascalová napsala o Mein Kampfu článek v týdeníku New Statesman na tomto místě.
Německo, 1945. Jak zemi osvobozovali Spojenci, tisíce Němců spěšně zakopaly Mein Kampf na zahradě svých domů. O 56 let později se tato kniha stále ještě nesmí v Německu kupovat ani prodávat. Je načase zpřístupnit Mein Kampf nové generaci Němců? Vyvolalo by to rasovou nenávist? Většina německých a židovských vědců, s nimiž hovořím, si to nemyslí, ale představa, že by v Německu znovu byl volně k dostání Mein Kampf, otevírá celou řadu složitých otázek ohledně svobody projevu a ohledně toho, kdo by měl prospěch z Hitlerových autorských práv.
Do Hitlerovy smrti se prodalo osm milionů výtisků Mein Kampfu. Tato kniha, kterou koupil stát a dával ji v Třetí říši při svatbě každému novému manželskému páru, udělala z Hitlera milionáře. Do roku 1942 bylo manželským dvojicím rozdáno šest milionů výtisků Mein Kampfu. Hitler se vychloubal, že se Mein Kampf stal celosvětově nejprodávanější knihou, pomineme-li bibli. Plynul mu honorář ve výši 1 milionu dolarů ročně.
Hitler napsal Mein Kampf v bavorské vězeňské pevnosti Landsberg am Lech v letech 1923 - 24, po svém neúspěšném puči, zorganizovaném v hostinci. Kniha je stylisticky nabubřelá a silně se opakuje. První verzi Hitlerovi posléze přepsali, aby nebylo tolik znát, že ji napsal polovzdělanec. Podle Hitlera způsobuje veškeré potíže Němcům "židovský národ", který usiluje o to "pošpinit árijské ženství a árijskou pokrevní linii" - což je názor, který často dodnes najdeme na neonacistických internetových stránkách. Kdo si přečetl Mein Kampf, nemohl nevědět, co Hitler plánuje učinit se židy, s invalidy a se všemi ostatními lidmi, které považoval za "rasově podřadné". Původní titul Hitlerovy knihy zněl "Čtyři a půl roku bojů proti lžím, hlouposti a zbabělství". Hitlerův editor, Max Amman z nakladatelství Franz Eher, ho přesvědčil, aby přijal kratší titul: "Můj boj".
Oficiálně nelze koupit Mein Kampf v Německu, v Maďarsku, v Izraeli, v Lotyšsku, v Norsku, v Portugalsku, ve Švédsku a ve Švýcarsku, ale kniha je normálně k dostání v Rusku, v Rumunsku, ve Spojených státech a ve Velké Británii (kde se jí pravidelně prodá 3000 výtisků ročně).
V českých zemích se Mein Kampf poprvé prodával v roce 1936 a znovu byl vydán v roce 1993, v obou případech ve zkrácené verzi s poznámkami. V březnu 2000 vydalo v češtině kompletní verzi nakladatelství Otakar II. Nakladatel Michal Zítko nechal vyrobit 10 000 výtisků; průměrný náklad dnešních českých knih je 400. Německé velvyslanectví v Praze požadovalo, aby Zítko přestal knihu distribuovat. Zítko to odmítl udělat. Nové vydání neobsahovalo žádný komentář a na obálce byl orel a hákový kříž. Několik organizací protestovalo, včetně českých Romů a Českého svazu bojovníků za svobodu. Tomáš Kraus, výkonný ředitel české Federace židovských obcí, říká: "Šířit takovou knihu jako Mein Kampf volně na trhu je dokonce nebezpečnější než její přístupnost na internetu." Fedor Gál, žid, který se narodil v Terezíně a je dnes v Praze nakladatelem, se staví k záležitosti také ostře kriticky: "Využívat této knihy k vydělávání peněz je nejhorší, nejdegenerovanější formou nakladatelské praxe."
Situace s autorskými právy je složitá. V roce 1933 si nakladatelství Eher Verlag zakoupilo pro Mein Kampf světová práva a prodávalo je jiným nakladatelstvím pro překlady. V Británii tato práva získalo nakladatelství Hutchinson. V roce 1939 si nakladatelství Hutchinson objednalo překlad Mein Kampfu od židovského emigranta Ralpha Mannheima. Berlín volbu překladatele neschválil.
Po válce byl Mein Kampf v nakladatelství Hutchinson přesunut na seznam titulů v záloze, ale v roce 1969 vyšo nové vydání. Richard Cohen, který je dnes ředitelem firmy Richard Cohen Books, byl v roce 1985 obchodním ředitelem firmy Hutchinson´s a vzpomíná, že bylo obtížné rozhodnout, co s tou knihou dělat. "Otázky, jimiž jsme čelili v nakladatelství Hutchinson´s byly: jakou má nakladatel odpovědnost tváří v tvář takovéto knize a máme dělat něco, abychom zvýšili její odbyt?" Morální dilema bylo vyřešeno tím, že byla kniha na obálce označena za odpornou. Dnešní verze, která vychází v nakladatelství Pimlico, stále Mein Kampf charakterizuje jako "knihu, která zosobňuje zlo". "Každé další vydání vždy vyvolalo protestní dopis od německé vlády," dodává Cohen.
Nakladatelství Hutchinson bylo mezitím prodáno americkému nakladatelství Random House, které pak získal německý mediální konglomerát Bertelsmann. Cohen si je vědom ironie: "Tak bude Hitlerův rasistický traktát, který není v německých knihkupectvích k dostání, vydávat v Británii a v celém Britském společenství národů německé nakladatelství."
Co se týče německých autorských práv, po válce zkonfiskoval stát Bavorsko Hitlerův majetek a vlastní všechna autorská práva, s výjimkou autorských práv pro vydání v angličtině. V Británii plyne honorář za anglická vydání Mein Kampfu prostřednictvím literární agentury Curtis Brown od roku 1976 jedné charitativní organizaci, jejíž totožnost Curtis Brown nechtěl odhalit. Tato "anonymní" dobročinná organizace se však právě identifikovala veřejnosti. V minulých dnech proběhla tiskem zpráva, že honorář za anglické vydání Mein Kampfu dostával od roku 1976 German Welfare Council. Tvrdí, že rozděloval ty peníze německým židovským uprchlíkům, avšak nyní, když už je jich naživu tak málo, se rozhodla správní rada, že už není rozdělování honoráře vhodné". Celých čtvrt milionu liber má být předáno zpět nakladatelství Random House.
Kdo jiný by mohl mít prospěch z Hitlerovy knihy? Hitler měl sestru Paulu a nevlastního bratra Aloise, který se usadil v Dublinu, oženil se s Brigid Elizabeth Dowling a posléze byl souzen za bigamii. Existovala také Angela, Hitlerova nevlastní sestra. Většina jejích vnoučat - Hitlerových prabratranců a prasestřenic - žije v Linzi, v oblasti, kde se Hitler narodil. Aloisovi potomci žijí v Americe na Long Islandu. Teoreticky by mohli zdědit honoráře za Mein Kampf, kdyby stát Bavorsko někdy povolil německé vydání.
Vydělal někdo peníze tím, že byl Hitlerův příbuzný? Brigid Dowlingová se pokusila využít svých příbuzenských vztahů k Hitlerovi tím, že napsala nevydaný rukopis My Brother-in-Law, Můj švagr, který se snažila uplatnit v New Yorku. Podle Timothy Rybacka (autora knihy The Last Survivor) prý si Alois Hitler vydělávat kapesné tím, že "podepisoval fotografie svého nevlastního bratra a v New Yorku v roce 1953 je prodával turistům". Ostatní členové Hitlerova příbuzenstva ve Spojených státech a v Rakousku dávají přednost tomu se veřejně neprojevovat. Rodinné zájmy zastupuje Werner Maser, samozvaný administrátor Hitlerovy pozůstalosti. Maser, jehož dům je porostlý břečťanem, získaným z hrobů Hitlerových rodičů, tvrdí, že honorář za Mein Kampf dosahuje "téměř 9 milionů marek". Ostatní "aktiva" zahrnují fotografická alba Evy Braunové, která jsou v národním archívu ve Washingtonu, DC.
Maser sdělil Rybackovi, že nemá "absolutně žádné morální zábrany" a bude se snažit Hitlerovy miliony získat. "Židé získali své odškodnění a získali ho nyní i vězni z koncentračních táborů. Je načase, abychom dostali něco i my." Je pozoruhodné, že přiznal židovským obchodním partnerům, že je částečně žid.
Maser se snaží dostat zisky z Mein Kampfu pro Hitlerovu rodinu, ale Siegrief Zangl a Nicole Langová, kteří mají autorská práva pro Mein Kampf jménem bavorského ministerstva financí, konstatují, že "neexistuje absolutně žádný právní základ, že by Hitlerovi dědicové mohli požadovat honorář. Nechápeme, jaké právní zdůvodnění má profesor Maser pro to, že si říká administrátor Hitlerovy pozůstalosti. Žádná Hitlerova pozůstalost neexistuje a není co administrovat. Je naší odpovědností zajistit, aby se tato kniha nevydávala."
Je jasné, že lze argumentovat, že by se měl povolit prodej německého vydání Mein Kampfu kvůli svobodě projevu, ale je to přesto spojeno s komplikacemi. Svobodomyslným argumentem, proč by se mělo šíření Mein Kampfu v němčině povolit, je, že vyvolávání rasové nenávisti lze neutralizovat vzděláváním, soudy a veřejnou debatou. Navzdory zákazu není obtížné získat německou verzi Mein Kampfu. Německý origiál je k dispozici na internetu a silně ho využívají neonacistické stránky. Kdykoliv byla kniha nabídnuta na internetu k prodeji, vznikly protesty. Knihkupectví Barnes and Noble bylo požádáno německým ministrem spravedlnosti, aby prodej knihy zastavilo. Internetové knihkupectví Amazon zastavilo prodej Mein Kampfu na svých německých internetových stránkách v listopadu 2000. Loni se německé úřady pokusily žalovat firmu Yahoo, že prodávala výtisky Mein Kampfu v dražbě, ale v březnu byla žaloba zrušena.
Stojí také za to zkoumat americkou situaci. Během druhé světové války vydělala americká vláda na honoráři za Mein Kampf 20 000 dolarů. Zkonfiskovala autorská práva pro tuto knihu v rámci Zákona o obchodování s nepřítelem (Hitlerova kniha byla jedním z prvních aktiv, které americká vláda získala v rámci tohoto zákona.) Do roku 1979 shromáždilo americké ministerstvo spravedlnosti honorář ve výši více než 139 000 dolarů. Nakonec byly tyto peníze vyplaceny rovnou měrou žadatelům, většinou americkým válečným zajatcům. V roce 1979 zaplatilo nakladatelství Houghton Mifflin, americký vydavatel Mein Kampfu, americké vládě více než 35 000 dolarů za autorská práva. Nakladatelství prodává více než 15 000 výtisků této knihy ročně, a tak realizuje podstatné zisky. Když to bylo zpochybněno z etického hlediska, nakladatelství předalo tyto zisky dobročinným organizacím.
Jak k tomu přijdou ti lidé, kteří přežili holocaust a zažili Mein Kampf jako přímou zbraň? V knize The Holocaust: the Jewish tragedy zaznamenává Martin Gilbert, jak během křišťálové noci v Baden_Badenu bylo nařízeno jistému dr. Flehingerovi "aby ostatním kolegům, také židům, předčítal pasáže z Mein Kampfu. ´Četl jsem ty pasáže tiše, ano, tak tiše, že mě esesák, který stál za mnou, opakovaně bil do krku.´"
Je pravda, že mnoho lidí, kteří přežili, by to urazilo, kdyby se měl Mein Kampf v Německu volně prodávat. Nejde tady ani tolik o otázku svobody projevu, ale o otázku citlivosti lidí, kteří přežili. Je sice možno považovat za absurdní, že se oficiálně nehraje v Izraeli Wagnerova hudba, ale není obtížné pochopit, že by Útěk Valkyrií v izraelském rozhlase šokoval Hitlerovy oběti.
Jako divadelník bych nikdy nepodporovala návrh, že by se měl zakázat Shakespearův Kupec benátský, avšak obraz žida, jak si škodolibě ostří nůž, aby si vyřízl maso z křesťanových prsou, má po Osvětimi odpornou rezonanci a tu neutiší žádná liberální interpretace. Svobodná prezentace obtížných textů může since čtenáře či diváka šokovat, ale ten materiál utajovat by znamenalo popírat složitost rasismu a minimalizovat debatu.
To, zda se má či nemá Mein Kampf v Německu volně prodávat, většinu Němců příliš neovlivní. Většina z nich o zákazu prodeje Mein Kampfu ani neví a tisíce lidí mají stále ještě výtisky Mein Kampfu od svých prarodičů, schované na půdě. David Guttenplan, autor knihy The Holocaust on Trial: history, justice and the David Irving libel case, konstatuje: "Jako člověk, který není Němec, se mi nechce doporučovat, co mají Němci dělat - mají vlastní historické důvody pro potlačování této knihy, ale jsem přesvědčen, že státní potlačování čehokoliv je kontraproduktivní." Právník a spisovatel Anthony Julius souhlasí: "Zákaz Mein Kampfu je do určité míry nesmysl. Ale zastávám názor, že základní principy svobody projevu musejí záviset na konkrétním kontextu a je zapotřebí určitého politického úsudku."
Luke Holland, autor dokumentárních filmů o lidech v koncentračních táborech, argumentuje: "Přenechte zakazování a pálení knih nacistům."
Michael Whine, mluvčí správní rady nakladatelství Hutchinson, poznamenává: "Když chtělo nakladatelství Hutchinson vydat v roce 1969 Mein Kampf pro vědecký trh, nenamítali jsme proti tomu nic. Ale dokážu sympatizovat s vládami, které musejí zápolit s růstem bělošského nacionalismu a rasismu a se vznikajícími demokraciemi, které chtějí Mein Kampf zakázat." Profesor Ian Kershaw, jeden z Hitlerových životopisců, argumentuje, že je pro "zrušení zákazu pod podmínkou, že vyjde redigované, vědecké vydání", a dodává, že tento názor sdílí i Eberhard Jackel, čelný německý vědecký odborník na Mein Kampf.
Americká historička Deborah Lipstadtová, která se dostala do soudního sporu s Davidem Irvingem, apologetem nacismu, který vyhrála, je tohoto názoru: "Německo má určité historické dědictví a je tedy ve výjimečné situaci. Jsem ale přesvědčena, že zakázat tu knihu by bylo kontraproduktivní." Německá analýza ukazuje, že je toto téma ještě daleko komplikovanější. Ludwig Fischer je německý novinář, žijící ve Švýcarsku a je aktivním antifašistickým bojovníkem, podařilo se mu úspěšně zlikvidovat několik internetových neonacistických skupin. Je si jist, že žádný současný německý politik by se neodvážil navrhnout změnu zákona v této věci. "Nacismus zůstává v Německu traumatem. Stále ještě trvá kult viny. Když nedávno řekl Gerhard Schroder: ´Jsem hrdý na to, že jsem Němec´, vyvola v zemi výkřik hrůzy. Každý německý politik, který by navrhl, že by se měl Mein Kampf začít volně prodávat, by byl vyhnán z úřadu jako stoupenec nacismu. Byla by to politická sebevražda."
Osobně jsem přesvědčena, že by zákaz prodávat Mein Kampf měl být zrušen, píše autorka. Ale oni bratranci mého otce, zavraždění v litevských lesích speciálními nacistickými jednotkami, by mi asi za tento názor zrovna nepoděkovali. A žádné vydání Mein Kampfu, ani německy ani v žádném jiném jazyce, by nemělo poskytnout peníze Hitlerovým příbuzným. Zisky by měly plynout těm umělcům a spisovatelům, kteří pracují ve prospěch smíření mezi dětmi Němců a židů a dalšími obětmi holocaustu.
Smrt latiny:
Veritas odit moras - co to je? Dnes už nikdo neví
Intelektuální internetové stránky Arts and Letters Daily mají latinské moto: Veritas odit moras.*) Nikdo dnes už neví, co to znamená - latina je nyní vskutku už mrtvý jazyk. Je tomu tak skutečně? Shrnujeme recenzi nové knihy o latině z deníku Daily Telegraph.
Requiescat in pace: Měli bychom litovat, že je latina už dnes mrtvá?
Francoise Waquet: Latin: or the Empire of a Sign (Latina, neboli impérium znaku), Verso, Londýn, 20 liber.
Její smrt je ještě v živé paměti. Během pařížských studentských nepokojů v roce 1968 požadovaly davy, aby byla okamžitě zlikvidována. V Británii dostávala smrtelné rány méně dramaticky. Nejprve byl zrušen požadavek, že uchazeči o studium na starobylých univerzitách musejí umět latinsky. Pak zavedení britských celostátních školských osnov rychle zlikvidovalo veškerý nárok latiny na kulturní či vzdělávací význam. Koncem dvacátého století došlo k tomu, že i vysokoškolští učitelé latiny v Oxfordu a v Cambridgi jsou nyní ochotni vyučovat latinu ab initio, od samého začátku, pro úplné začátečníky. Tak je to oficiální: latina je mrtvá.
Latina je mrtvá a tato kniha je její epitaf. Zvučný, vemlouvavý, jemně vyrytý - ale přesto epitaf. Ve Vatikánu dosud žije pár charismatických mužů, kteří stále používají latinu každý den, rozmlouvají hrdě latinsky o helikoptérách a o zipech. A je pravda, že většina studentů na britské soukromé škole Eton, než jim bude šestnáct, pravděpodobně bude mít přečteno daleko více Julia Caesara než současných populárních autorů. Avšak faktem zůstává - a v této knize to přesvědčivě dokazuje francouzská historička Francoise Waquetová - že latinu už nelze považovat za "pomocný pracovní jazyk". Už je jen pozůstatkem minulosti: konečně.
Měli bychom plakat anebo jí tančit na hrobě? Pro mnoho z nás je možná hlavně překvapující, jak k tomu došlo, že latina, alespoň v Evropě, přežila tak dlouho. Ještě před sto lety šel anglický spisovatel Hilaire Belloc pěšky z Alsaska do Říma a vůbec se po cestě nemusel znepokojovat, že se nedomluví. V každé vesnici byl kněz, který byl víceméně schopen komunikovat jazykem, jímž hovořili před dvěma tisíciletími k zániku odsouzení pohané v Pompejích.
Kniha Waquetové je vlastně studií postimperiální výdrže: latina byla neobyčejně silná jako "znak". Většina jejího pozoruhodného přežívání byla důsledkem toho, že římskokatolická církev tvrdošíjně trvala na používání latiny ve svých institucích. Ale na studii Waquetové je zajímavé, že zjišťuje, že se latina používala nejen pro liturgii, ale i pro záležitosti tělesně živočišné, pornografické a i jinak ostudné. A to není jediný paradox mnohostrannosti. Latina byla jazykem vědy a vyššího vzdělání: zároveň ji také používali podvodníci a pedanti. Často tvrdili učitelé latiny, že tento jazyk působí jedinečně blahodárným způsobem na jasnost a na pěstování duševní disciplíny: nezřídka se však latiny používalo i k zamlžování věcí.
Ve svém posledním románu, Baudolino, zachycuje Umberto Eco výstižně napětí, které existovalo už ve věku křižáckých výprav mezi scholastickou latinou a šířícími se místními jazyky. V době renesance bylo významné, že William Shakespeare uměl "jen málo latinsky a ještě méně řecky", neboť studny angličtiny nikdy nekopali legionáři nebo muži v togách. Waquetová citlivě zaznamenává celoevropskou verzi tohoto napětí, jak trvalo až do doby osvícení a ještě dál. Je škoda, že se jen okrajově zmiňuje o tom, jak vážně uctívali latinu někteří zakládající otcové Spojených států, zejména Thomas Jefferson. Pečlivě sleduje historii latiny ve Francii i obrovskou váhu sentimentální tradice, která se ještě stále (tak tak) váže na latinu v Británii.
George Orwell nám radil, abychom z angličtiny vyškrtli všechna mnohoslabičná slova, odvozená z latiny. I Winston Churchill měl silný smysl pro jazykovou loajality vůči Anglosasům. Ale v Churchillových vzpomínkách z doby, kdy chodil do školy, na místě, kde se zmiňuje o tom, jak s učitelem latiny hovořil o podstatném jménu "mensa" (stůl), zahlédneme tajemství úspěchu latiny. Magister (učitel) vysvětluje Churchillovi situaci, v níž by žák užil vocativu, pátého pádu: "Použil bys ho, kdybys mluvil se stolem." - "Ale já s ním nikdy nemluvím," odpověděl Winston. Následovala rychlá odpověď: "Jestliže budeš impertinentní, budeš potrestán, a to velmi přísně."
Jen málo studentů dosáhlo Parnassu. Těm se zamží v očích, kdykoliv ještě uslyší zvučnou vergilovskou zvukomalbu anebo smyslný verš z Horácia. Ostatní z nás sjednocuje jen sdílený zážitek bolesti a vznešené zbytečnosti. Bylo to studium, které - jaksi nemělo žádný smysl. Když jsme studovali latinu, bylo to studium, které bylo, jaksi, nepřechodné, bez vazeb k čemukoliv. A to, dneska uznáváme, vůbec nebylo špatné.
Ale teď už je to pryč.
*) Pravda nestrpí odklad.
Jak vidí české školství na počátku třetího tisíciletí muž přáteli označovaný „nestor češtinářů“, „chodící encyklopedie“ a „svědek století“? „Mít dobrou paměť je i dnes velký dar, škola by ji neměla zapomínat cvičit“, „ řadu věcí, které sleduji v českém školství, děláme špatně“, „za poměrně značné znalosti z nejrůznějších oborů vděčím ministrem školství Eduardem Zemanem a jeho ochotnými přitakávači zatracovanému osmiletému gymnáziu“, tvrdí zde v zatím nejúplnější „bilanční životní uzávěrce“.
První část tohoto rozhovoru je 
Jedno veliké nedorozumění s nadřízenými jsem měl v roce 1961 v Praze 8. Odmítl jsem tehdy místo ředitele školy Na Korábě a dal přednost právě učitelskému místu na škole Výzkumného ústavu pedagogického (VÚP) v Jeremenkově ul. v Praze 4. Tehdy se šuškalo, co jsem asi provedl, když jsem byl degradován i z funkce zástupce a stal se zase „pouhým“ učitelem. Požádal mě o to ale doc. Jaroslav Jelínek, kterého jsem si velmi vážil. Byl tehdy vedoucím oddělení českého jazyka ve VÚP. Velmi mne ovlivnil a nesmím zde na něj zapomenout. Vypracoval se z absolventa učitelského ústavu v Panské ulici, dlouholetého učitele v Karlíně a Kobylisích, redaktora časopisu Klas, tajemníka Kruhu přátel českého jazyka za okupace, na autora prvních poválečných učebnic a šéfredaktora časopisu Český jazyk. Když jsem šel na pokusnou školu, věděl jsem, že právě tuto práci chci dělat. 