Britské listy

K článku Peníze nesmrdí nikomu, ani Svěrákům! připojil Tomáš Pecina obvyklou "britskolistovní doušku". Podle standardně v Blistech používaného principu "kolektivní viny" hodil všechny české novináře do jednoho pytle, když konstatoval: "Celá kampaň kolem Tmavomodrého světa mi přijde velice divná: Nebýt Britských listů, nedozvěděl bych se např., že Svěrák byl devět let členem té samé komunistické strany, která nechávala zavírat československé letce z RAF. Stydí se aspoň? Nestydí? Na to se ho nikdo netroufl zeptat, všichni novináři přičinlivě pomáhají budovat svěrákovský kult."

Prosím, všimněte si "nikdo" a "všichni". Jak zářný příklad novinářské neprofesionality, zkreslení, zobecnění, neznalosti popisovaného problému, předpojatosti. Tedy tolik pány Čulíkem a Pecinou kritizovaných vlastností českých novinářů. Pan Pecina nikde nepostřehl, že by se nějaký novinář Z. Svěráka na jeho "stinnou minulost" zeptal, nebo že by se o ní sám Svěrák někde zmínil, proto tedy vyvozuje soud "na to se ho nikdo netroufl zeptat, všichni novináři přičinlivě pomáhají...".

A důkaz onoho Pecinova omylu? Nemusí se pro něj chodit příliš daleko do minulosti ani hluboko do okrajových periodik. V jednom z nejčtenějších společenských časopisů Reflex, kde zhusta publikuje i J. Čulík (což doufám nedovolí T. Pecinovi označit tento titul za nehodný zájmu), dotázal se redaktor Andrej Halada ve velkém rozhovoru uskutečněném právě u premiéry Tmavomodrého světa Zděnka Svěráka na jeho vnímání komunistické minulosti a on odpověděl:

"Jako dospívající kluk jsem měl oporu ve svém tatínkovi. Když něco řekl, věřil jsem mu. A táta, který byl národní socialista, mi třeba řekl: "Že prej Plzeň osvobodila Rudá armáda. Na tom vidíš, jak kecaj´." Věděl jsem, že komunisti lžou. Bohužel, když jsem se dostal na vysokou, ve druhé polovině padesátých let, moje důvěra k tátovým názorům začala opadávat. Říkal jsem si, že ti univerzitní profesoři musí být přece chytřejší než on, který nemá ani maturitu. Jsou sečtělí, filozoficky zdatní, tak snad není možné, aby neměli pravdu. Někteří mi připadali i svobodomyslní, přístupní debatě. Začal jsem jim prostě věřit, že ta vysněná dějinná spravedlnost je možná a správná věc. Nevím, jestli je to dostatečně pochopitelné, ale já do KSČ nakonec i vlezl. V roce 1961. Vstoupil jsem tam jako učitel. Viděl jsem ve sborovně kolegy, kterých jsem si vážil a kteří ve straně už byli. Rozhodování i přesvědčování se nesly v duchu: Když tam nebudeš, tak nemůžeš nic dělat, ničemu dobrýmu nemůžeš pomoct. Čím víc tam bude dobrých lidí, tím víc se s tím dá hnout. Tehdy mi taky připadalo, že se strana za své hříchy stydí a chce být lepší. A také později, v rozhlase, byli výborní lidé-straníci. V jedné organizaci se mnou byl například Ludvík Vaculík. Ze strany jsem vystoupil až po šoku, v roce 1969, to už pak ze všeho najednou: z KSČ, z rozhlasu i z ROH. Ono je to ale všechno ještě složitější. Táta sice měl své názory, ale i on do té strany nakonec vstoupil. Ve sklepě schovával agitační skříňku národně socialistické strany s brkem a kladivem, jenže jednou za ním přišli kamarádi a řekli: "Franto, teď tady má být nový vedoucí stanice, když to nevemeš, veme to tamten vůl. Franto, prosím tě, vem to. Jen musíš vstoupit do strany." Tak táta vstoupil. A najednou mi nemohl nic vyčítat. Byl tam taky. Tohle asi těžko pochopí někdo, kdo tady nežil."

Tolik tedy poměrně obšírné vyjádření Zděnka Svěráka. O jeho názory mi ale v této reakci nejde. Chtěl jsem jen poukázat na jednoznačné profesionální selhání Tomáše Peciny jako novináře, jenž tak rád poukazuje na selhání svých kolegů. K vyhledání podkladů pro jeho veřejné úvahy o vztahu novinářů a obou Svěráků stačilo prosedět 5 minut u některého z internetových vyhledávačů. Že byl Zdeněk Svěrák v KSČ, není nijak utajovaná informace (a sám Svěrák se o ní v médiích občas zmínil), stejně tak jako například, pod jakými pseudonymy kryl svou zejména ranou uměleckou tvorbu. Že o tom neví pan Pecina, ale není asi chybou českých novinářů, ale vinou nedostatečného rozhledu či rešeršních schopností samotného pana Peciny.

Spíše z hecu :-), jsem si dovolil ten zatraktivňující titulek. Zas tak unfér k panu Pecinovi ale není. Zcela záměrně na něj používám stejně nepatřičnou metodu paušalizujícího odsudku, kterou on aplikuje na českou novinářskou obec (jejíž úroveň tímto nijak nehodnotím).

MZ: Ještě vlastní douška... Pro jistotu, abych nebyl snad některými čtenáři nařčen ze "svěrákofilství" - líbí se mi komedie tandemu Svěrák - Smoljak z 70. a 80. let. Filmy Obecná škola či Kolja vůbec nemusím a Tmavomodrý svět jsem zatím neviděl a ani se na něj nijak nehrnu. S oběma pány jsem se v životě nesetkal.

Poznámka JČ: Na tento Svěrákův rozhovor jsme upozornili už před dvěma dny v BL zde, ano udělali jsme chybu, za kterou se omlouváme. - To, do jakých časopisů Jan Čulík píše, nikterak v žádném směru nevypovídá o jejich kvalitě. :)