Ještě o údajné extremistické přednášce na Karlově univerzitě
Vladimíra Dvořáková
Tento článek vyšel v nejnovějším čísle dvojměsíčníku Listy (3/2001); časopis si můžete objednat na adrese listy@economia.cz.
Ve sporu o tom, zda je možné si pozvat do politologického semináře na univerzitě představitele extremistických hnutí, mohu vyjádřit určitou míru pochopení pro obě strany: jak pro pana děkana filozofické fakulty Petra Koláře, tak pro politologa Zdeňka Zbořila. Děkan, patrně z obav z další medializace postihující fakultu, se rozhodl pro radikální řešení a kurz prostě zrušil; Zbořil logicky namítal, že při studiu extremismu je pro studenty důležité se v praxi seznámit s názory i způsoby argumentace klíčových představitelů těchto hnutí a že prostřednictvím semináře je to podstatně "bezpečnější", než kdyby studenty posílal na jejich akce.
Mimo rámec mého chápání však zůstal důvod, proč za článek v Lidových novinách, v mnohém blízkým bulvárnímu tisku, pan děkan Lidové noviny pochválil a označil je za hlídacího psa demokracie. Unikal mi také smysl následné diskuse, která si většinou nekladla otázky, které by umožnily posoudit celý problém v konkrétních souvislostech.
Začněme u textu Lidových novin, který diskusi inicioval. Sám titulek - Neonacista "učil" na univerzitě (LN 25.4: 2001) - bez ohledu na uvozovky je bulvární. Extremisté totiž rozhodně nebyli v postavení vyučujícího, představovali pouze učební pomůcku, s jejíž pomocí měli studenti analyzovat určitý fenomén. Vzpomínám na svou známou z Mexika, která v rámci diplomové práce zkoumala sociální zázemí prostitutek ve veřejných domech. Nezvala si je sice na akademickou půdu, ale zvolila riskantnější metodu - navštěvovala je přímo na jejich pracovišti. Pokud by něco podobného učinily naše studentky, Lidové noviny by to patrně rozmázly pod titulkem Univerzita "posílá" studentky do bordelu. Komerční úspěch by byl zaručen.
Ale nejde jen o titulek. Celý text podsouvá čtenáři toto vidění problému: Neonacisté přednášejí své světonázory studentům filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Opakovaně se klade otázka, zda je s extremisty možné a vhodné diskutovat na akademické půdě. Jde tu o zmatení pojmů. Diskuse předpokládá vzájemnou výměnu názorů a snahu vzájemně se přesvědčit. Tady o to nešlo. Zde jedna strana kladla otázky, na něž druhá odpovídala, přičemž obsah a způsob odpovědí měly být součástí analýzy. Uváděné názory expertů odpovídají všeobecně rozšířenému nešvaru médií, kde se pracuje především se střihem, přičemž se vytrhne z kontextu jakási jednoznačná odpověď experta /pokud vím, tak jeden se již ohradil, že došlo k posunu jeho vyjádření).
Zřejmě klasickým případem "střihu" je odkaz na Ondřeje Cakla, který připomíná vystoupení významného činitele francouzské Národní fronty (radikální, pravicová strana) na Varšavské univerzitě: Studenti na něj začali křičet a házet nejrůznější předměty… Chybí ovšem již "nepodstatné" upřesnění, zda i v tomto případě šlo o vystoupení na specializovaném odborném semináři se dvěma desítkami studentů, odborníků a policistů, nebo zda to byla veřejná přednáška pro širší akademické fórum.
To je obrovský rozdíl. Pokud by na jakékoliv univerzitě zazněla veřejná přednáška představitelů extremistických skupin, je samozřejmě nutné proti tomu okamžitě vystoupit. Nepodceňuji schopnost myšlení vysokoškolských studentů, ale i mezi pravicovými extremisty nalezneme řadu lidí s vysokoškolským vzděláním. Ale tady šlo o seminář pro několik studentů politologie. Vysoká škola chemicko-technologická také neposkytuje své laboratoře široké veřejnosti: její studenti při laboratorních pokusech vědí, že lít vodu do kyseliny není nejlepší a své práce předjímají s jistou hypotézou, odlišnou od postavy strýce Františka v Saturninovi, který na dotaz, co bude výsledkem pokusu, odpovídá , že to ví jen pánbůh….
Otázky související s tímto případem se bytostně dotýkají každého badatele, který tuto složitou problematiku zkoumá. Mnozí z nich trvale zvažují, zda si například mohou dovolit navštívit oficiální tiskovou konferenci podobných hnutí a stran (s vědomím, že jejich přítomnost může být extremisty zneužita pro vlastní propagaci, případně použita proti nim), když pro vědeckou analýzu těchto hnutí tyto materiály potřebují. Nemluvě o riziku, že jako pozorovatelé při různých demonstracích je buď jejich organizátoři fyzicky napadnou, nebo budou považováni za přímé účastníky těchto akcí a bude je monitorovat policie. V některých případech badatelů či novinářů, kteří tuto situaci zkoumají, je možné doložit fyzická napadení, anonymní výhrůžku jim i celé rodině.
Výzkum této problematiky má i další rozměr, výraznou psychickou náročnost, srovnatelnou jen s nemnoha vědními obory. Sama jsem se asi před dvěma lety rozhodla tuto problematiku opustit, byť ji rámcově dále sleduji. Snaha o textový rozbor a analýzu veřejných vystoupení radikálně pravicových skupin je psychicky velmi náročná, navíc mi bylo jasné,m že pro další výzkum a získání materiálů musím vstoupit do užšího kontaktu i s jejich představiteli. Neměla jsem k tomu dostatek síly. Práce lidi v tomto oboru lze z hlediska psychické zátěže přirovnat k pracím na soudní patologii či výzkumu některých problémů světové historie (mušení, holocaust atd.).
Politologie je ovšem vědecký obor, do něhož výzkum těchto problémů patří. A nedokážu si představit žádný vědecký obor, jehož teoretický rozměr by nebyl spjat s výzkumem reality. Souhlasím s panem děkanem, že na akademickou půdu "politika" nepatří, tj. že akademická půda nemá být využívána pro volební kampaně; ale to neznamená, že ve specializovaných politologických kurzech není možné studentům předvést "živé politiky". Naopak, hlubší seznámení vytváří imunitu vůči jednoduché manipulaci, umožňuje vhled do dané problematiky.
Přibližně před rokem jsem v rámci projektu Výchovy k ústavnosti (projekt Americké rady vědeckých společností) pro učitele občanské výchovy a základů společenských věd zorganizovala přednášku o skinheadských písních. Na tomto semináři učitelé tyto písně poslouchali. Zároveň však poslechu předcházel teoretický úvod, po každé písni její textová analýza a rozbor motivů (sledování historických tradic českého fašismu, nových mezinárodních vlivů, apod). Ohlas mezi učiteli byl obrovský, protože se dostali k informacím, které (možná na rozdíl od některých svých studentů) neznali. Bylo to ku prospěchu jejich pedagogickému působení.
V rámci kurzů extremismu a autoritarismu je zcela běžné u nás i ve světě (vím to z vlastní zkušenosti ze spolupráce s mezinárodní výzkumnou skupinou pro extremismus), že do hodin se zvou představitelé těchto hnutí, ale výsledek závisí na kvalitě učitele a jeho schopnosti vhodně zasadit tato vystoupení do teoretických souvislostí. Není to vůbec jednoduché a bývá také běžné, že dotyčný učitel si na daná setkání zve i další odborníky či kolegy, protože řízení takového semináře je velmi náročné. Podobně, když studentům přednášíme o drogové problematice, také je svým způsobem seznamujeme s účinkem jednotlivých narkotik, jejich atraktivitou o způsobem aplikace a možných rizicích, což neznamená, že poskytujeme "návod k použití", byť špatně připravená protidrogová prevence může mít zcela opačný efekt.
A tady jsme u jádra problému. Lidové noviny se vůbec nedotkly otázky kvality seminářů. Nebyli dotazováni studenti, nehovořilo se o tom, jak dalece byli připraveni na danou problematiku, na jaké otázky se při semináři soustředili, jak byl seminář moderován, zda šlo skutečně o ryzí prostor pro propagaci, či zda byli "hosté" vedeni k odpovědím na zcela konkrétní otázky. A podobně děkan, který se okamžitě rozhodl zastavit celý kurz, nevyužil své možnosti jak celou kauzu přešetřit. Mohl například oslovit oborovou radu politologie FFUK (kde jsou zástupci jiných kateder i pracovišť mimo univerzitu) nebo požádat o pomoc odborníky z jiných politologických pracovišť, kteří by se posouzením programu kurzu, rozhovory s účastníky a vedoucím semináře mohli dostat k objektivnímu posouzení celé problematiky. Po několika dnech zbrklý zákaz kurzu odvolal, ale pachuť přehnané obavy z médií zůstala.
Je snad až prokletím, že procedury určené k řešení problémů společnosti jsou u nás opomíjeny a místo nich přicházejí na řadu gesta, která podléhají tlakům médií a aktuální společenské atmosféře. Výsledkem je zbytečná politizace nebo dramatizace odborného problému (z hlediska obsahu i metodiky) a zvýšená celostátní pozornosti věnovaná relativně bezvýznamnému (z hlediska společenského ohlasu) skinheadovi Filipu Vávrovi a dalším představitelům extremistických hnutí.
Mnozí se děsili, že vystoupením extremistů by extremistické "viry" mohly napadnout oněch necelých dvacet studentů politologie; nikomu nepřišlo zvláštní, že tito lidé, jejichž přítomnost na specializovaném semináři vadí, zpopularizováni Lidovými novinami dostanou prostor v soukromé televizi Prima, kde jsou diváci mnohem méně teoreticky vybaveni než studenti politologie.
Důvod, proč byl takto koncipovaný materiál v LN publikován, zůstává nejasný. Pokud bylo snahou zabránit šíření extremismu, jde o neuvěřitelně neprofesionální přístup. Pokud šlo o získání čtenářského ohlasu za každou cenu, snížily se tyto noviny na úroveň, jež jim nepřísluší, stejně tak jako v případě, že šlo o cílený útok na univerzitu, fakultu, ústav politologie či osobně na politologa Zdeňka Zbořila.
Nemám nic proti tomu, aby sdělovací prostředky upozorňovaly na problémy, a vůbec si nemyslím, že by akademická obec měla být z mediální pozornosti vyjmuta. Například problém, který média otevřela v souvislosti s kupováním testů na právnické fakultě, bez ohledu na to, že dodnes není vyřešen, přispěl k hledání, jak podobným úkazům v budoucnosti zabránit. Ale představa, že články, vytrhující jednotlivé údaje z celkového kontextu, budou ovlivňovat bytí a nebytí kurzů v oboru politologie, případně působení vyučujících, mně děsí. V tomto smyslu je akademická svoboda skutečně ohrožena, protože její limity vycházejí z akreditací a odborného posouzení jednotlivých předmětů, nikoliv z názoru laické veřejnosti a médií.
Poznámka JČ: Na článku Vladimíry Dvořákové mně od začátku do konce irituje podvědomá povýšenost příslušníka akademické obce, který si myslí, že je něčím více než jeho spoluobčané (vědecká analýza, odborný seminář, odborníci, teoretický úvod) a také praxe, běžně užívaná v oficiálních publikacích komunistické éry dávat v článku do uvozovek pojmy, které neuznávám ("světonázory" neonacistů, "tradice" českého fašismu - tuto praxi jsem zrušil. Přesto však, soudím, jde o text obsahující celou řadu věcí k zamyšlení - argumentaci paní Dvořákové bych ovšem rozšířil: vysoké školy musejí být prostorem svobodné výměny názorů padni komu padni (viz tento článek) a není důvodu, aby se tam nemohla konat i politická diskuse s "extremisty" (kdo určí, kdo je extremista?). Jiná věc je, že většina děkanů vysokých škol na Západě i na Východě je pravděpodobně stejně opatrná jako pan Petr Kolář a bohužel, by to nepřipustili.
