Berlusconiho "Dům svobody"
Tento článek Erica Fonera vyšel v americkém časopise The Nation. Shrnujeme.
Po dobu deseti dní uprostřed května jsem přednášel v Itálii na podporu italského překladu mé nedávné knihy, která tam vyšla, The Story of American Freedom, Příběh americké svobody. Mimo jiné se ta kniha zabývá tím, jak si za poslední generace přivlastnili američtí konzervativci myšlenku svobody: ztotožnili ji s nízkými daněmi, omezenou vládou a právem si vybírat mezi obrovským množstvím zboží z neregulovaného globálního trhu. Neočekával jsem, že v den, kdy přijedu, bude v italských volbách triumfovat koalice pravicových stran Silvia Berlusconiho, která si říká Dům svobody.
Berlusconiho vítězství bylo pro mne dobré, protože vyvolalo dočasnou vlnu zájmu o historii myšlenky svobody a mé přednášky byly více navštívené, než se očekávalo. Ale pro Itálii je velmi špatné. Berlusconi patří k jednomu z nejbohatších mužů v Evropě, má historii korupce, střetu zájmů a spojuje se s nejzpátečnějšími elementy italského života. Poprvé od druhé světové války jsou ve vládnoucí italské koalici strany, které se samy považují za dědice fašismu. Ale pro Američany je snad nejpozoruhodnější, jak si Berlusconi vypůjčil program volební kampaně, taktiku i image ze Spojených států.
Jako Ronald Reagan se Berlusconi sám charakterizoval jako "velký komunikátor" a přislíbil, že "zrevolucionizuje" Itálii osvobozením moci svobodného podnikání. Jako Newt Gingrich, oznámil s velkou fanfárou Smlouvu s Italy, jejímž prostřednictvím omezil svou volební kampaň na pár jednoduchých bodů, včetně snížení daní, privatizace státních podniků a zpřísnění policejní práce (eufemismus pro zásahy proti imigrantům). A jako George W. Bush se sám vylíčil jako "konzervativec s dobrým srdcem". Berlusconiho Smlouva s Italy slibuje, že zvýší starobní důchody a bude bojovat proti nezaměstnanosti stavbou dálnic a dalšími veřejnými projekty.
Berlusconi zamerikanizoval italskou politiku i jinými způsoby. Do kampaně investoval velké množství svých vlastních osobních finančních prostředků, vydal na předvolební kampaň desetkrát více peněz než jeho soupeři, dosud vládnoucí Koalice Olivového stromu, seskupení centristické levice. Poslal poštou každé italské rodině svůj stručný životopis (celkem rozeslal 12 milionů výtisků). Kniha má titul Italský příběh a je to v podstatě typicky americký příběh, jak chudák zbohatl. Každý Ital, zdůrazňuje Berlusconi, může dosáhnout téhož: jeho bohatství by mělo být inspirací ostatním, nikoliv znepokojením. Ale více než specifické programy a volební taktiku přinesl Berlusconi do Itálie morálněpolitické názory amerického populistického konzervatismu, který se velmi silně odlišuje od tradiční evropské pravice, která se vždy orientovala na stát, církev a společenskou hierarchii. Tak jako Reagan, využil Berlusconi široce sdílených obrazů a hodnot, které šíří sdělovací prostředky a spotřebitelský kapitalismus.
V tomto smyslu je důležité, že Berlusconiho bohatství spočívá velkou měrou na vlastnictví televizních stanic, supermarketů a významného fotbalového týmu. Jeho politika totiž ztotožňuje svobodu se soukromou říší osobního sebeuspokojení spotřebních požadavků a nikoliv se smyslem veřejné účasti na policie či na moci občanů. Daleko lépe než jeho odpůrci rozumí Berlusconi politické dynamice společnosti, která už není založena na tradičních organizacích, jako jsou odbory a církve a místní komunity, ale na snovém světě masové kultury a masové spotřeby.
Jestliže se italská pravice vyrovnala Americe, americká levice by se měla poučit z problémů italské levice. Od ukončení studené války je evropská levice skoro téměř pořád posedlá potřebou dokazovat svou legitimitu a svou dobrou pověst. Evropská levice nyní projevuje nedůvěru vůči jakémukoliv idealismu a považuje ho za naivní, zastaralý a politicky nebezpečný. V reakci na Berlusconiho utopii soukromé svobody nenabídla Koalice olivového stromu skoro nic víc než obraz kompetentní vlády bez korupce. Aura manažerské kompetence levicové vlády se líbila středostavovským voličům na prosperujícím italském severu a Koalice olivového stromu získala v těchto oblastech a ve (stárnoucích) komunistických oblastech střední Itálie silnou podporu. Ale Berlusconi zvítězil na ekonomicky nerozvinutém jihu a zejména pro něho hlasovali mladí voliči, jimž se jeho vize nové, privatizované Itálie líbila víc než levicový příslib dobré vlády. Mladí stoupenci Berlusconiho, interviewovaní v deníku La Repubblica, charakterizovali levici jako geriatrické starce a Berlusconiho jako mladého a dynamického člověka. "Je jedním z nás," řekl o nejbohatším muži Itálie jeden nezaměstnaný mladík.
Tak jako ve Spojených státech vyčítá poražená koalice mnoho malé skupině nezávislých voličů, v tomto případě Znovuzaloženým komunistům, kteří nevstoupili do Koalice olivového stromu a jejichž 5 procent hlasů by bývalo přivedlo Koalici k vítězství nad Berlusconim. Ale v obou zemích je daleko lehčí obviňovat skupinku voličů za porážku, než pohlédnout upřímně na slabosti volební kampaně, charakterizované absencí odvahy, vize a idealismu a neschopností myslet tvůrčím způsobem o tom, jak získat v zemi politickou iniciativu.
Dobře by se dalo začít úsilím znovu si přisvojit jazyk svobody - spojit ho, tak jak tomu bývalo v minulosti, s ideály participační demokracie, společenské spravedlnosti a ochoty bojovat proti výstřelkům neregulovaného kapitalistického trhu. Tenhle pojem svobody je příliš důležitý na to, aby bylo možno se ho vzdát ve prospěch Berlusconiho verze.
