Britské listy

V komentáři k jeho výtce píšete: "Omlouvám se Jiřímu Lobkowiczovi, že jsem ve své poznámce zaměnil termíny "správní" a "dozorčí" rada. Problém je, že rozdíl mezi oběma termíny je velmi malý."

To je ale docela závažný omyl. V našim právem definovaném systému řízení platí, že zatímco představenstvo velmi zjednodušeně řídí a odpovídá za chod podniku (odpovídá za věcnou náplň), úloha dozorčí rady je mnohem více zaměřená na kontrolu formální správnosti, případně na kontrolu kontrolních mechanismů firmu (vím, že "kontrola kontroly" zní dost leninsky, ale ta věcná náplň je docela důležitá).

K nějaké "manažerské akci" získává mandát teprve v okamžiku, kdy se děje něco nebvyklého, co ji vede k názoru, že hrozí, že management/představenstvo nejedná nebo nemusí v zájmu všech akcionářů.

Jako příklad lze uvést třeba případy, kdy získá (od pracovníků vnitřní kontroly, auditora nebo i jinak) signály o tom, že v podniku dochází např. k "tunelování", zkresleně se účtuje atp., ale i např. v anglosaském realitě relativně častém okamžiku, kdy managent nabídne odkup firmy od akcionářů financovaný vnějším subjektem nebo vlastními zdroji, nebo v okamžiku, kdy je třeba hledat kompletně nový top-management podniku (jako se u nás stalo v případě KB).

V poloze relevantní pro špatně hospodařící podnik s podvádějícím managementem, kterou, zdá se, považujete za relevantní pro IPB a J. Lobkowicze, hlavní věcnou úlohou dozorčí rady by bylo žalovat představenstvo o náhradu škody po té, co bylo zjištěno, že představenstvo špatně hospodařilo, či dokonce zkreslovalo výsledek svého hospodaření.

Do doby než to zjistí/dostane o tom signály, však nenese za toto zodpovědnost, zvláště v okamžiku, kdy je firma auditovaná renomovaným auditorem jako zisková a slušně se rozvíjející, což byl do roku 1997 případ IPB.

Do polohy relevantní pro rozhodování jednotlivého člena dozorčí rady platí, že v okamžiku, kdy získá signály o tom, že není ve firmě něco v pořádku (a to skutečně nezíská během několika měsíců), musí se pokusit přesvědčit ostatní členy dozorčí rady, že je třeba něco dělat. Pokud se mu to nepodaří, odchází. Otázka, zda tak učinil pozdě nebo včas, je otázkou, kdy byl schopen signály o problémech v IPB dostat.

Samozřejmě, že v této souvislosti lze namítnout, že stížnosti na hospodaření správce fondů řízeného IPB z řad některých investorů byly známy už dřív, stejně jako fakt, že IPB se vymkla kontrole státu už pár let před rezignací J. Lobkowicze.

Nic z toho však nemuselo znamenat, že IPB nejedná v zájmu svých akcionářů, nebo porušuje zákon, což by byly relevantní důvody pro akci člena dozorčí rady. Je na každém, aby posoudil, zda J. Lobkowicz odešel včas, či v okamžiku, kdy se už po urychlené výměně jednoho auditora IPB za druhého nemohl kdokoliv, kdo chtěl být považovaný za soudného člena dozorčí rady či obecně soudného člověka (mezi takovými ovšem nebyli i členové tehdejší Tošovského vlády), domnívat, že hospodaření IPB nevyžaduje kontrolu.

Nicméně to, co Vám píši nepíši proto, abych se zastával J., Lobkowicze, ale proto, že případů jako je IPB je celá řada, a pro jejich správné hodnocení činnosti osob, které budou v souvislosti s nimi jmenovány, je nutné rozeznávat mezi dozorčí radou a představenstvem.