Otazníky kolem ochuzeného uranu
Zdravotní potíže a řada umrtí vojáků, kteří patrně byli vystaveni účinkům záření z rozprášené munice, obsahující ochuzený uran, vyvolaly novou vlnu zájmu o tento materiál.
Britské listy se tomuto tématu věnovaly již na podzim roku 1999, kdy se objevily první zprávy o použití zmíněné munice při bombardování Jugoslavie. V té době byla k dispozici dobře zdokumentovaná studie fyzika V.S. Zajíce o vlastnostech, výrobě, použití a účincích obohaceného uranu.
Celý problém má dvě stránky, vědeckou, kterou lze zúžit na chemická a radiační rizika spojená s přítomností ochuzeného uranu v živém organismu, a politickou nebo spíš politicko-vojenskou. Otázka tedy je, co může člověk od vědy a politiků očekávat.
Začněme posledně jmenovaným. Pilátská reakce politiků je zcela předvídatelná. Tito lidé, kteří rozhodují z bezpečí svých ministerských, hradních a jiných úřadoven se kryjí hned dvakrát. První stupeň obrany spočívá v mlžení (jaké střely?, jaký uran?, jaké choroby?) spojeném se zadními vrátky (nic nepotvrdit, nic nevyvrátit). Pokud z různých důvodů neuspějí, stáhnou se do předem připravené pozice.
Důvodů počátečního popření problému je hned několik. Připustí-li například politik (vláda), že munice z obohaceného uranu je škodlivá, vystavuje se nebezpečí, že se někdo zeptá, jak dlouho takovou věc ví. Odtud je jen krok ke zjištění, že existují studie, které politik kvůli vojenským a jiným zájmům potlačil. Tím vznikne skandál, který má pro vlády nejen politické, ale i ekonomické důsledky, protože postižení se budou domáhat náhrad.
Druhosledová obrana obsahuje prvek překvapení. Politikové nejen připustí, že se cosi děje, ale pokusí se vyrazit zbraň z ruky protivníka tím, že převezmou iniciativu, předstírajíce, že právě oni a jenom oni se postarají. Součástí této taktiky může být tvrzení, že problém je jinde než se veřejnost domnívá, doprovázené bagatelizací "nepřátelských" argumentů.
V případě ochuzeného uranu se reakce politiků vyvíjela zhruba takto:
Na počátku byla informační tma. Duch nevědomosti se vznášel nad vymytými hlavami televizních diváků, kteří s obdivem a pivem v ruce sledovali zásahy raket v Iráku. Když se objevily první zprávy o zdravotních potížích vysloužilců z války v Zálivu, politikové popřeli, že by šlo o cokoli jiného než stress, bez nějž se válka tak nějak neobejde. Teprve o několik let později, kdy již bylo zjevné, že záhadné zdravotní potíže se nedají zcela ututlat, termín „příznak války v Zálivu“ zoficiálněl.
O ochuzeném uranu se v souvislosti s válkou v zálivu začalo mluvit až v roce 1992. Použití této munice při zákroku NATO v Bosně bylo ponořeno do informačního stínu a teprve bombardování Jugoslávie v roce 1999 znovu zvedlo zájem o tuto zbraň.
Politikové, zejména ministři národních obran, postupně zaujali obranné postavení číslo dvě. Připouštějí, že jakýsi problém existuje, ale to ne kvůli uranu - věda přece neukázala jeho škodlivost, jak například tvrdil před několika týdny kanadský ministr obrany. Ale prý se na to podívají.
V arsenálu těchto politiků zaujímá významné místo lež kamuflovaná jako polopravda. Jen opravdu hodně hloupý a nevzdělaný politik totiž může nepochopit, že mezi kusem uranu v plášti střely a týmž uranem rozptýleným na mikroskopické částice, velmi dobře připravenými pro cestu do plic, je nebetyčný rozdíl.
Polopravdy a lži politikům procházejí nejen kvůli obecné nevzdělanosti veřejnosti ale především proto, že nejrůznější zájmy zabraňují sdělovacím prostředkům, aby politiky postavily do správného světla.
K podstatné změně na politické scéně došlo teprve v koncem roku 2000. Deník The Ottawa Citizen uveřejnil 25. ledna 2001 článek v němž shrnuje důvody oživení zájmu takto: „Spory (mezi státy NATO – poznámka JJ) týkající se munice obsahující ochuzený uran propukly v Evropě poté, když 20 vojáků NATO, kteří sloužili na Balkáně, onemocnělo nebo zemřelo na rakovinu. Evropský Parlament odhlasoval minulý týden zákaz používání zbraní s obohaceným uranem silami NATO, dokud nebude prokázáno, že jsou bezpečné.“
Zmíněný článek se ovšem nezmiňuje o tom, že některé státy NATO mají dobrý důvod domnívat se, že je Američané podfoukli, protože je příliš neinformovali o použití zmíněné munice a už vůbec ne o tom, že svoje vlastní vojáky vybavili ochrannými prostředky.
Článek v Citizenu, který napsal Michael Petrou, se týká osobní tragedie kapitána kanadské armády Terry Riordona. Po návratu ze Zálivu onemocněl chrobou, která ho postupně mentálně i fyzicky paralyzovala. Zemřel v dubnu 1999, s trpkým pocitem nezájmu politiků a armády o jeho osud. Původní diagnóza, odpovídající tehdejším potřebám armády byla „epilepsie, stres a stárnutí“. V jeho úmrtní listu stálo (nyní již jakž takž přijatelné) „Gulf War Syndrome“.
Kanadské ministerstvo obrany zřídilo před časem v rámci sebeobrany lékařskou instituci „Gulf War Clinic“, kde byl Terry Riordon testován na přítomnost ochuzeného uranu ve svém organismu s negativním výsledkem.
Petrou zmiňuje, že klinika již byla zrušena, ale její závěry jsou stále dostupné na internetové stránce ministerstva: „Nálezy (kliniky) byly v souladu se zdravotním stavem ostatní populace. Nexistuje důkaz, že by veteráni z války v Zálivu trpěli nejakou unikátní chorobou.“
Když se Terry Riordon a jeho žena Susan dozvěděli o akci „Uranium Medical Project", kterou organizuje bývalý profesor radiologie a mediciny na Georgetown University ve Washingtonu, rozhodli se poskytnout tělesné orgány Terryho pro posmrtnou analýzu. Její výsledek, datovaný 28. února 2000 zní:
„Posmrtná analýza plic, ledvin, jater a kostí Terry Riordona byla provedena. Pomocí hmotového spektrometru jsme stanovili koncentraci čtyř radioisitopů uranu (238, 235, 234 a 236). Úroveň těchto isotopů byla zvýšená a jejich poměr odpovídá ochuzenému uranu. Analýza potvrdila přítomnost ochuzeného uranu v kostech. Vzorky ledvin a jater neobsahovaly významné množství ochuzeného uranu. To je v souladu s metabolismem uranu v těle, který vede k přednostnímu hromadění uranu v kostech. Tato posmrtná analýza stejně jako výsledky rozboru moče patnácti kanadských, britských a amerických vojáků dokazuje vnitřní kontaminaci ochuzeným uranem. Laboratorní výsledky jsou v souladu s klinickými příznaky běžně spojovanými s termínem Gulf War illness (nemoc). Přesvědčivý důkaz přítomnosti ochuzeného uranu ve vzorcích moči a tělesných orgánech kontaminovaných vojáků sloužících v Zálivu naznačuje možnost, že ochuzený uran je jedním z příčinných faktorů v komplexní symptomatologii těchto pacientů a ospravedlňuje další klinický a laboratorní výzkum.“
To samozřejmě není nic, co by politikové a válečníci zrovna chtěli slyšet. Opusťme ale politiky a podívejme se na to, co lze čekat od vědy.
Máme-li zkoumat účinek určité látky na lidský organismus, musíme mít možnost udělat tři věci: měřit koncentraci dané látky, měřit odezvu živého organismu a na základě výsledků vytvořit model pro odhad obecného účinku a případného rizika na zprůměrovaného člověka. Princip zůstává stejný, ať se jedná o ochuzený uran nebo o vývoj nového léku.
Potíž je v tom, že citlivost analytických metod často předstihuje citlivost metod pro zkoumání změn organismu. V případě měření radioaktivity až o několik řádů. Jinak řečeno, moderní přístrojová technika umožňuje měřit koncentrace daleko nižší než ty, které způsobují poslední měřitelnou změnu jednotlivého živého organismu.
Tento problém lze do jisté míry překonat pomocí statistických metod, které umožňují dojít k zobecnitelným závěrům porovnámím dostatečně velikých souborů informací - tedy jsou-li takové vzorky k dispozici.
Je-li například výskyt rakoviny u vojáků, sloužících v místech zasažených uranovou municí, statisticky významně vyšší než u srovnatelné kontrolní skupiny, lze učinit závěr, že uran onemocnění způsobuje nebo k němu v kombinaci s dalšími faktory přispívá.
Slabinou vědy je to, že je veřejnosti málo srozumitelná. To umožňuje nejrůznějším aktivistickým šarlatánům jakož i politikům šířit veřejně takové bludy, jaké právě potřebují.
Věda může s jistou pravděpodobností předpovědět, co určitá látka – v daném případě mikroskopické částečky uranu - s živým organismem v průměru provede a odvodit míru rizika, jemuž je exponovaná část populace vystavena.
Nemůže ale určit, jaké riziko je společensky únosné.
Přijatelnost rizika se pohybuje v obrovském rozmezí. V horní části tohoto spektra jsou nejspíš některé chirurgické zákroky a chemoterapie s mnoha vedlejšími účinky (tonoucí se stébla chytá). Obavy ze záření (kromě lékařského použití) naopak stlačují přijatelnost rizika až k hranici absurdnosti.
Není třeba pochybovat o tom, že věda nashromáždila dostatek informací o uranu, aby mohla říct své i k problematice jeho používání ve střelách. Řadu odkazů lze najít ve zmíněné Zajícově studii.
Otázka, která nás musí přednostně zajímat, je tato: podle jakých kriterií přefiltrovali politikové a vojáci vědecké informace, že jim nakonec vyšlo zanedbatelné a tudíž přijatelní riziko? Na tuto otázku lze možná získat odpověď projeví-li veřejnost dostatek zájmu a vědci se nebudou bát vystoupit s důkazy, které mají.
Použití uranové munice, neboli nekontrolovatelné "uvolnění ionizujícího zážení" (termín, jímž bylo v roce 1993 zdůvodněno odsouzení německého vědce za to, že přivezl do Německa úlomek uranové střely, který sebral kdesi v Iráku) jde proti všeobecnému trendu omezit co nejvíce kontakt lidí s radioaktivním zářením, zejména pak se zářiči alfa. Zápach celé věci bude ještě výraznější, když si uvědomíme aroganci západních nadlidí, kterým je osud civilního obyvatelstva na zasaženém území zcela lhostejný. Kdo by litoval nějaké Iránce nebo Srby, když víme, jací jsou to proti nám barbaři.
PS. Informovanost kanadské veřejnosti je velmi malá, zjevně proto, že jde o politicky velmi citlivé téma. Sdělovací prostředky většinou prodávají emocionálně příběhy jednotlivců, které v podstatě nevedou dál než k tomu, že čtenář setře slzu, pokud se k takovému textu od sportovní nebo bursovní rubriky novin vůbec dostal.
Pozoruhodně podezřelá je očividná neangažovanost protijaderných skupin. Důvod je nejspíš v tom, že téma „uranová munice“ není dostatečně nosné a nezaručuje tudíž významnější publicitu a s ní spojený příliv finančních prostředků.
Onehdá jakýsi politik pil veřejně vodu z odzávadněné vodovodní sítě, aby dokázal, že už je bezpečná. Je to jistě čin hodný následování. Ministr národní obrany by například mohl dokázat neškodnost uranové munice tím, že by nechal prostřelit pancíř vyřazeného tanku a pak bez ochraných prostředků seděl uvnitř a chvíli inhaloval. Podřízeným je dobré dát osobní příklad.
