Co je nového v České republice

Skutecne si myslim,ze by mela byt doporucenou nebo snad i povinnou cetbou vsem redaktorum z 'oteenky' , zejmena pak pasaze o 'konstrukci reality' ve zpravodajstvi.

Všiml si někdo z Vašich spolupracovníků "úrovně pod úroveň" programu se záhlavím "O.K."? (Vč. onoho pseudo-vyváženého řazení scén: po "tahu" jakoby do vykřičeného domu s min. Grégrem následovalo přece vystoupení jakoby p. místopředs. PS ČR Langra? Že obé bylo--s prominutím--na shora citované úrovni, padá na vrub koho? Nechci se dotýkat těch, kdo zmíněný program realizovali, ale soudnost a jisté kultivované nároky by neměly chybět ani těm, kdo si takto vydělávají na svůj chléb.)--Se smutkem nad programovou vizí (tele)vize M. Dokulil, prof. MU v Brně

Svata pravda, Mistre. Navic Pilip si chtel udelat novou image protoze to vypada ze pujde "z kola ven" pro svoje podrazactvi, ktere lide, a pripustme Mistre, ze i v Cechach jsou nekteri volici lidmi, neodpousti.

Pokud jde o Havla - ten strejda si uz nevidi do huby. Exemplarni ukazka dvojakosti proklamaci a cinu.

Mluvime-li o jeho novorocnim projevu - pokud president statu nema k vlastnimu narodu tolik ucty, aby jedenkrat do roka predstoupil pred lidi ze svym vystoupenim v primem prenosu, ale striha a lepi sve moralizujici navody jak za Husaka, tak takovy president a jeho projevy si zaslouzi stejne narodni a lidove pozornosti, jako jiz vyse zmineneho normalizacniho maga.

Novorocni projev byl urcen pro zahranicni media, nikoliv pro nasince. Vi to Havel, vim to ja, a ted uz take Vy, Mistre.

Clanek zajimavy, s tezi naprosto souhlasim, jenze ne s poslednim odstavcem. V USA je to mnohokrat horsi nez u nas. Napriklad jeden znamy meho znameho je mezinarodne pronasledovanym zlocincem za to, ze neplati alimenty v USA. Totiz, prilis pracoval a prilis vydelaval, ale nebyl dost doma. Znudena zenuska si nasla milence (s vlastnim vysokym prijmem). Rozvedla se s manzelem, vysoudila od nej vsechno, barakem za milion dolaru pocinaje, a k tomu alimenty jako hrom. V zasade proto, ze ji svou prilisnou pracovitosti zpusobil psychickou ujmu zanedbani. Chudinka jedna. Deti zadne.

Pokud by skutečně byla pravda, to co jste napsal ve svém článku,

("Náš zoufalec se pokouší alespoň o snížení částky výživného. Přikládá k ní potvrzení o výši svého příjmu. Soud mu odpovídá, že jej nezajímá, kde pracuje, jestli pracuje a kolik vydělává, ale že má platit tolik a tolik. Mám ten text v ruce, jen jsem jej přeložil ze soudnické hatmatilky do běžného jazyka. Zasílá jí poloviční částku, než má, ona mu jí vrací a zároveň žádá stát o  sociální příspěvek, jelikož je ve stavu nouze. I toto je pro soud irelevantní.")

a Váš příbuzný by byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu, (jestliže se nedopustil také jiné trestné činnosti,) pak by bylo namístě, abyste se obrátil na ministra spravedlnosti s podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona.

"Neboť tyto informace jakožto telekomunikační tajemství požívají ochrany podle § 84, odst. 3, písm. c), zákona č. 151/2000 Sb. o telekomunikacích a v odst. 2 téhož paragrafu je stanovena povinnost mlčenlivosti pro každého, kdo se je dozví, vzniká podezření, že popsaným skutkem byl spáchán trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178, odst. 2, trestního zákona, přičemž v úvahu přichází zpřísněná trestní sazba podle odst. 3, písm. b), tohoto paragrafu, jelikož předmětný skutek byl spáchán televizním vysíláním."

Viz o tom v BL zde. (JČ)

Kdo se zajímá o podstatu nynější krize, nechť se podívá na rozhovory Britských listů s Ivanem Kytkou a Janou Bobošíkovou o České televizi z roku 1998. (Též v knize ...jak Češi jednají, Milenium Publishing, 2000, která se podrobně věnuje kořenům krize v  ČT, informace viz níže; v žebříčku nejprodávanějších titulů knihkupectví Kosmas se v posledních čtrnácti dnech tato kniha opět vrátila na první místo.) - V tematickém archivu Britských listů naleznete za poslední cca tři roky pod heslem "sdělovací prostředky, Česká televize" více než 800 článků a analýz o ČT. Ukazují, jak vznikl nynější problém.

Dovíte se v ní mnoho o interních problémech České televize a proč jsou pořád odvolávání její generální ředitelé. Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Jiří Jírovec

Britské listy se tomuto tématu věnovaly již na podzim roku 1999, kdy se objevily první zprávy o použití zmíněné munice při bombardování Jugoslavie. V té době byla k dispozici dobře zdokumentovaná studie fyzika V.S. Zajíce o vlastnostech, výrobě, použití a účincích obohaceného uranu.

Celý problém má dvě stránky, vědeckou, kterou lze zúžit na chemická a radiační rizika spojená s přítomností ochuzeného uranu v živém organismu, a politickou nebo spíš politicko-vojenskou. Otázka tedy je, co může člověk od vědy a politiků očekávat.

Začněme posledně jmenovaným. Pilátská reakce politiků je zcela předvídatelná. Tito lidé, kteří rozhodují z bezpečí svých ministerských, hradních a jiných úřadoven se kryjí hned dvakrát. První stupeň obrany spočívá v mlžení (jaké střely?, jaký uran?, jaké choroby?) spojeném se zadními vrátky (nic nepotvrdit, nic nevyvrátit). Pokud z různých důvodů neuspějí, stáhnou se do předem připravené pozice.

Důvodů počátečního popření problému je hned několik. Připustí-li například politik (vláda), že munice z obohaceného uranu je škodlivá, vystavuje se nebezpečí, že se někdo zeptá, jak dlouho takovou věc ví. Odtud je jen krok ke zjištění, že existují studie, které politik kvůli vojenským a jiným zájmům potlačil. Tím vznikne skandál, který má pro vlády nejen politické, ale i ekonomické důsledky, protože postižení se budou domáhat náhrad.

Druhosledová obrana obsahuje prvek překvapení. Politikové nejen připustí, že se cosi děje, ale pokusí se vyrazit zbraň z ruky protivníka tím, že převezmou iniciativu, předstírajíce, že právě oni a jenom oni se postarají. Součástí této taktiky může být tvrzení, že problém je jinde než se veřejnost domnívá, doprovázené bagatelizací "nepřátelských" argumentů.

V případě ochuzeného uranu se reakce politiků vyvíjela zhruba takto:

Na počátku byla informační tma. Duch nevědomosti se vznášel nad vymytými hlavami televizních diváků, kteří s obdivem a pivem v ruce sledovali zásahy raket v Iráku. Když se objevily první zprávy o zdravotních potížích vysloužilců z války v Zálivu, politikové popřeli, že by šlo o cokoli jiného než stress, bez nějž se válka tak nějak neobejde. Teprve o několik let později, kdy již bylo zjevné, že záhadné zdravotní potíže se nedají zcela ututlat, termín „příznak války v Zálivu“ zoficiálněl.

O ochuzeném uranu se v souvislosti s válkou v zálivu začalo mluvit až v roce 1992. Použití této munice při zákroku NATO v Bosně bylo ponořeno do informačního stínu a teprve bombardování Jugoslávie v roce 1999 znovu zvedlo zájem o tuto zbraň.

Politikové, zejména ministři národních obran, postupně zaujali obranné postavení číslo dvě. Připouštějí, že jakýsi problém existuje, ale to ne kvůli uranu - věda přece neukázala jeho škodlivost, jak například tvrdil před několika týdny kanadský ministr obrany. Ale prý se na to podívají.

V arsenálu těchto politiků zaujímá významné místo lež kamuflovaná jako polopravda. Jen opravdu hodně hloupý a nevzdělaný politik totiž může nepochopit, že mezi kusem uranu v plášti střely a týmž uranem rozptýleným na mikroskopické částice, velmi dobře připravenými pro cestu do plic, je nebetyčný rozdíl.

Polopravdy a lži politikům procházejí nejen kvůli obecné nevzdělanosti veřejnosti ale především proto, že nejrůznější zájmy zabraňují sdělovacím prostředkům, aby politiky postavily do správného světla.

K podstatné změně na politické scéně došlo teprve v koncem roku 2000. Deník The Ottawa Citizen uveřejnil 25. ledna 2001 článek v němž shrnuje důvody oživení zájmu takto: „Spory (mezi státy NATO – poznámka JJ) týkající se munice obsahující ochuzený uran propukly v Evropě poté, když 20 vojáků NATO, kteří sloužili na Balkáně, onemocnělo nebo zemřelo na rakovinu. Evropský Parlament odhlasoval minulý týden zákaz používání zbraní s obohaceným uranem silami NATO, dokud nebude prokázáno, že jsou bezpečné.“

Zmíněný článek se ovšem nezmiňuje o tom, že některé státy NATO mají dobrý důvod domnívat se, že je Američané podfoukli, protože je příliš neinformovali o použití zmíněné munice a už vůbec ne o tom, že svoje vlastní vojáky vybavili ochrannými prostředky.

Článek v Citizenu, který napsal Michael Petrou, se týká osobní tragedie kapitána kanadské armády Terry Riordona. Po návratu ze Zálivu onemocněl chrobou, která ho postupně mentálně i fyzicky paralyzovala. Zemřel v dubnu 1999, s trpkým pocitem nezájmu politiků a armády o jeho osud. Původní diagnóza, odpovídající tehdejším potřebám armády byla „epilepsie, stres a stárnutí“. V jeho úmrtní listu stálo (nyní již jakž takž přijatelné) „Gulf War Syndrome“.

Kanadské ministerstvo obrany zřídilo před časem v rámci sebeobrany lékařskou instituci „Gulf War Clinic“, kde byl Terry Riordon testován na přítomnost ochuzeného uranu ve svém organismu s negativním výsledkem.

Petrou zmiňuje, že klinika již byla zrušena, ale její závěry jsou stále dostupné na internetové stránce ministerstva: „Nálezy (kliniky) byly v souladu se zdravotním stavem ostatní populace. Nexistuje důkaz, že by veteráni z války v Zálivu trpěli nejakou unikátní chorobou.“

Když se Terry Riordon a jeho žena Susan dozvěděli o akci „Uranium Medical Project", kterou organizuje bývalý profesor radiologie a mediciny na Georgetown University ve Washingtonu, rozhodli se poskytnout tělesné orgány Terryho pro posmrtnou analýzu. Její výsledek, datovaný 28. února 2000 zní:

„Posmrtná analýza plic, ledvin, jater a kostí Terry Riordona byla provedena. Pomocí hmotového spektrometru jsme stanovili koncentraci čtyř radioisitopů uranu (238, 235, 234 a 236). Úroveň těchto isotopů byla zvýšená a jejich poměr odpovídá ochuzenému uranu. Analýza potvrdila přítomnost ochuzeného uranu v kostech. Vzorky ledvin a jater neobsahovaly významné množství ochuzeného uranu. To je v souladu s metabolismem uranu v těle, který vede k přednostnímu hromadění uranu v kostech. Tato posmrtná analýza stejně jako výsledky rozboru moče patnácti kanadských, britských a amerických vojáků dokazuje vnitřní kontaminaci ochuzeným uranem. Laboratorní výsledky jsou v souladu s  klinickými příznaky běžně spojovanými s termínem Gulf War illness (nemoc). Přesvědčivý důkaz přítomnosti ochuzeného uranu ve vzorcích moči a tělesných orgánech kontaminovaných vojáků sloužících v Zálivu naznačuje možnost, že ochuzený uran je jedním z příčinných faktorů v komplexní symptomatologii těchto pacientů a ospravedlňuje další klinický a laboratorní výzkum.“

To samozřejmě není nic, co by politikové a válečníci zrovna chtěli slyšet. Opusťme ale politiky a podívejme se na to, co lze čekat od vědy.

Máme-li zkoumat účinek určité látky na lidský organismus, musíme mít možnost udělat tři věci: měřit koncentraci dané látky, měřit odezvu živého organismu a na základě výsledků vytvořit model pro odhad obecného účinku a případného rizika na zprůměrovaného člověka. Princip zůstává stejný, ať se jedná o ochuzený uran nebo o vývoj nového léku.

Potíž je v tom, že citlivost analytických metod často předstihuje citlivost metod pro zkoumání změn organismu. V případě měření radioaktivity až o několik řádů. Jinak řečeno, moderní přístrojová technika umožňuje měřit koncentrace daleko nižší než ty, které způsobují poslední měřitelnou změnu jednotlivého živého organismu.

Tento problém lze do jisté míry překonat pomocí statistických metod, které umožňují dojít k zobecnitelným závěrům porovnámím dostatečně velikých souborů informací - tedy jsou-li takové vzorky k dispozici.

Je-li například výskyt rakoviny u vojáků, sloužících v místech zasažených uranovou municí, statisticky významně vyšší než u srovnatelné kontrolní skupiny, lze učinit závěr, že uran onemocnění způsobuje nebo k němu v kombinaci s dalšími faktory přispívá.

Slabinou vědy je to, že je veřejnosti málo srozumitelná. To umožňuje nejrůznějším aktivistickým šarlatánům jakož i politikům šířit veřejně takové bludy, jaké právě potřebují.

Věda může s jistou pravděpodobností předpovědět, co určitá látka – v daném případě mikroskopické částečky uranu - s živým organismem v průměru provede a odvodit míru rizika, jemuž je exponovaná část populace vystavena.

Nemůže ale určit, jaké riziko je společensky únosné.

Přijatelnost rizika se pohybuje v obrovském rozmezí. V horní části tohoto spektra jsou nejspíš některé chirurgické zákroky a chemoterapie s mnoha vedlejšími účinky (tonoucí se stébla chytá). Obavy ze záření (kromě lékařského použití) naopak stlačují přijatelnost rizika až k hranici absurdnosti.

Není třeba pochybovat o tom, že věda nashromáždila dostatek informací o uranu, aby mohla říct své i k problematice jeho používání ve střelách. Řadu odkazů lze najít ve zmíněné Zajícově studii.

Otázka, která nás musí přednostně zajímat, je tato: podle jakých kriterií přefiltrovali politikové a vojáci vědecké informace, že jim nakonec vyšlo zanedbatelné a tudíž přijatelní riziko? Na tuto otázku lze možná získat odpověď projeví-li veřejnost dostatek zájmu a vědci se nebudou bát vystoupit s důkazy, které mají.

Použití uranové munice, neboli nekontrolovatelné "uvolnění ionizujícího zážení" (termín, jímž bylo v roce 1993 zdůvodněno odsouzení německého vědce za to, že přivezl do Německa úlomek uranové střely, který sebral kdesi v Iráku) jde proti všeobecnému trendu omezit co nejvíce kontakt lidí s radioaktivním zářením, zejména pak se zářiči alfa. Zápach celé věci bude ještě výraznější, když si uvědomíme aroganci západních nadlidí, kterým je osud civilního obyvatelstva na zasaženém území zcela lhostejný. Kdo by litoval nějaké Iránce nebo Srby, když víme, jací jsou to proti nám barbaři.

PS. Informovanost kanadské veřejnosti je velmi malá, zjevně proto, že jde o politicky velmi citlivé téma. Sdělovací prostředky většinou prodávají emocionálně příběhy jednotlivců, které v podstatě nevedou dál než k tomu, že čtenář setře slzu, pokud se k takovému textu od sportovní nebo bursovní rubriky novin vůbec dostal. Pozoruhodně podezřelá je očividná neangažovanost protijaderných skupin. Důvod je nejspíš v tom, že téma „uranová munice“ není dostatečně nosné a nezaručuje tudíž významnější publicitu a s ní spojený příliv finančních prostředků. Onehdá jakýsi politik pil veřejně vodu z odzávadněné vodovodní sítě, aby dokázal, že už je bezpečná. Je to jistě čin hodný následování. Ministr národní obrany by například mohl dokázat neškodnost uranové munice tím, že by nechal prostřelit pancíř vyřazeného tanku a pak bez ochraných prostředků seděl uvnitř a chvíli inhaloval. Podřízeným je dobré dát osobní příklad.

Jiří Svoboda

dekuji za Vas mily e-mail z Londyna, ktery mne potesil nejen samotnym faktem, ze jste si dal tu praci a napsal mne o svych pocitech, dojmech a nazorech tak zevrubne.

Dvojnasob mne potesil svym pregnantnim obsahem, ktery konecne po dlouhe době skyta nadeji, ze by ve Vas mohla Ceska televize najit nejen schopneho pragmatickeho manazera, ale především člověka, ktery je schopen věci uvadet do sirsich souvislosti a evropskych i svetovych kontextu.

Zduraznujete sve manazerske zamereni, ja vsak ve Vasich projektech, ktere se zajmem ctu, honoruji především jejich intelektualni hodnotu, a proto o Vas vzdy hovorim a premyslim jako o modernim intelektualovi, který neni zatizen predsudky minulosti, je zvykly zit v evropskych rozmerech, a tim vsim je chranen (a do budoucna muze i CT ochranit) před urousanym provincionalismem, ktery je (navzdory Vasim optimistickym prognozam) v ceskem prostredi hluboce zakorenen.

Nelze zapominat na biedermaierovskou divadelni tradici, ze ktere vychazeji nase novodobe dejiny. Deje mají v nasem terenu proto tak casto podobu uplakanych a zaprasenych divadelnich kulis.

Soucasna skepse rady lidi k dalsimu vyvoji v CT zahrnuje podle mne urcity casovy horizont. Nikomu, kdo se podejme ukolu promenit post-socialistickeho molocha v moderni verejnopravni instituci, nezavidim. Jako velmi vycepravajici vidim predevsim souboj s  pohyblivymi pisky nejruznejsich zajmu, v kterych se behem minuleho roku utopili dva reditele a dve Rady a konec koncu nadavkem jeste cely zákon.

Neverim prilis tomu, ze vedomi vize a touha spolupracovat na  jejim uskutecneni za cenu osobnich ztrat a enormniho nasazeni strhne pragmaticke sibry, kteri se v kalnych vodach CT tak snadno pohybuji. Rad se vsak budu mylit, dokazete-li opak.

Souhlasim plne s tim, ze po vsem, co se stalo, musi byt pristi vyberove rizeni na misto gen. reditele CT predevsim velmi, velmi transparentni, coz je spolehlivejsi ochrana pred jakoukoli manipulaci nez sebedokonalejsi model volby clenu Rady. Projekty by mely byt opravdu verejne prezentovany a diskutovany a uchazeci by měli mit sanci je obhajovat pred sirokym gremiem. Bylo by to urcite stejne dulezite, jako soucasne prime prenosy z jednani Poslanecke snemovny. Verejne slyseni a verejna oponentura. Za to bych se moc primlouval. I kdyz prave tato vec nebyla v poslednich mesicich diskutovana takrka vubec.

Dvakrat bych podtrhl Vasi myslenku, ze nemuze do CT prijit pouze jakysi reditel-spasitel, nybrz clovek s vizi, s predstavou, JAK tuto vizi uskutecnit, a s TYMEM spolupracovniku. Reditel J.Puchalsky doplatil zejmena na to, ze takovy tym nemel a teprve za pochodu se ho casto velmi prekotne a chaoticky pokousel vytvorit.

Volani nekterych kritiku CT po rozmetani nefunkcnich ridicich struktur, o kterem pisete, ma svou logiku. Ne predevsim proto, ze jsou nefunkcni, nybrz naopak proto, ze jsou velmi funkcni, mají obrovsky brzdici ucinek, schopnost blokovat jakekoli zmeny a  navazovat maligni metastazni bujeni ruznych zajmovych skupin a  bratrstev, kde se politika, penize a vliv (a nevylucuji, ze v tom ma sve opodstatneni i otazka, polozena ve Vami uvedenem citatu: Does that mean that television is an inherently psychopathic medium, or is it just run by psychopaths?) misi do jednoho nechutneho eintopfu.

Mate od deni tady v Praze odstup. A to je dobre. Patogenni psycho- socialni klima, ktere se zde v souvislosti s denim CT uhnizdilo, dava pruchod predevsim iracionalite a emocim. Mechanismus vyvolani takoveho klimatu je navic do budoucna varujici a  zaslouzi si blizsi zkoumani.

Rozsah frustrace mnoha lidi, kteri se nedokazou smirit s vlastnim neuspechem, selhanim, starnutim etc. je zrejme alarmujici.

Nemene alarmujici je však rozsah falesnych sebe-projekci, kdy lide vlastní neuspech, selhani, starnuti etc. nedokazou unest, vytesnuji sve vlastni limity a velmi usilovne se zachycuji jakehokoli vhodneho vysvetleni, ktere jim nabidne milosrdnou iluzi, ze za vsechno mohou ti, na ktere se ve vhodnou chvili a s patricnou medialni masazi ukaze prstem.

Včera adorovani, milovani spasitele, dnes zatracovani, nenavideni skudci naroda. To je priznacne pro vytesnene obsahy vlastní odpovednosti, viny a  selhani. S. Freud by mohl mit radost, jak se jeho teorie proveruje v naší socialni praxi.

A tak se dramatickym obloukem vracim do onech biedermaierovskych zaprasenych divadelnich kulis, v nichz z hrdinskych gest cpi skleb, falesny patos, glycerinove slzy a laska k fanglickam.

Pracujte s cistou hlavou. Moc Vam fandim, protoze lide jako Vy, kteří veri na vize a zaroven jsou realisty, kteri jsou schopni pohybovat se v intelektualnich abstrakcich stejne samozrejme jako v technologii rizeni, mohou tu nasi karu z onech biedermaierovskych kulis nekam vytahnout.

S pranim vseho dobreho, energie a optimismu,

Vas

Jiří Svoboda, režisér

Nikolaj Savický

Představa týmu pod mým vedením, který sepisuje jakýsi projekt, z rozhodnutí zaměstnanců dodatečně přidělený vybranému kandidátovi na generálního ředitele ČT, patří od A do Z do říše fantazie. Vzhledem k tomu, že jsem byl jako analytik podřízený D. Chmelíčkovi přítomen vzniku zmíněného dokumentu a znám vývojové fáze, jimiž procházel, mohu o něm podat věrohodné svědectví. Projekt „ČT v roce 2000 a nejblíže následujících letech“ vychází v základních obrysech z konsolidačního plánu, který D. Chmelíček vypracoval na přelomu října a listopadu 1999 ještě jako ředitel ČT pro strategický rozvoj na podporu vedení J. Puchalského.

Tehdejší management ČT však prvotní soupis a harmonogram kroků, vedoucích ke konsolidaci ČT, přijal v natolik okleštěné podobě, že jeho plán ztratil šanci na úspěch. Koncem prosince 1999 a začátkem ledna 2000 potom D. Chmelíček původní plán rozšířil zejména o návrh dlouhodobých cílů ČT a přepracoval do podoby projektu pro výběrové řízení. Dokument vyjadřoval názory D. Chmelíčka a jeho vznik byl bez něj nemyslitelný. Žádný tým se na vypracování tohoto projektu nepodílel.

K celé věci mohu jenom dodat, že v době svého nástupu do funkce čelil D. Chmelíček nedůvěře naprosté většiny zaměstnanců ČT. Byl členem managementu Jakuba Puchalského a už z toho byl pro dlouholeté pracovníky ČT zpočátku nepřijatelný. Myslet si, že by ho zaměstnanci ČT v lednu 2000 vybrali jako vhodného kandidáta na post generálního ředitele ČT, může jenom ten, kdo historii, tradicích a chodu ČT neví skutečně vůbec nic.

Nikolaj Savický, analytik strategického rozvoje ČT

Martin Stín

Duch kapitalistického výrobního způsobu upravil vztah zaměstnavatele a zaměstnance jako dobrovolný svazek, navázaný účelově k zabezpečení potřeb obou stran. Zaměstnavatel si dobrovolně, ze své svobodné vůle najímá zaměstnance, aby pro něj pracovali, způsobem, který vyhovuje jeho představám. Vybaví je potřebným zařízením a pomůckami s podmínkou, že je zaměstnanci budou používat v jeho prospěch, způsobem jím určeným. Zavazuje se současně platit zaměstnancům přiměřenou odměnu za odvedenou práci a poskytovat jim další podmínky a výhody, které jim ze zákona náleží. Také zaměstnanci vstupují do tohoto vztahu dobrovolně, ze své svobodné vůle, aby si obstarali prostředky k životu a zhusta i z důvodu seberealizace. Vědí, že jejich nároky jsou podmíněny plněním závazků vůči zaměstnavateli. Dojde-li při naplňování vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci k nesrovnalostem, nastupuje kolektivní vyjednávání. V případě jeho neúspěchu mají zaměstnanci právo použít na ochranu svých sociálních práv stávku. Pokud by se pracující ve spořádaném kapitalistickém státě zmocnili svěřeného zařízení a začali je používat proti vůli zaměstnavatele nebo dokonce k jeho škodě, patrně by se brzy střetli se státní mocí.

V našem případě nedošlo ke kolektivnímu vyjednávání a sociální práva pracujících televize nebyla dosazením Jiřího Hodače a jeho spolupracovníků nijak ohrožena. Právo na stávku bylo zneužito. Zaměstnanci používají naprosto svévolně zařízení, které jim nepatří, působíce svému zaměstnavateli a kladouce odpor legitimním nadřízeným. Dožadujíce se mzdy říkají: zaplaťte nám za škody, které jsme vám způsobili. Jejich jednání zřejmě odporuje duchu kapitalistického výrobního způsobu.

Jinak i v té nejzaplivanější hospodě platí pravidlo, že kdo poroučí, ten platí. Každému je naprosto jasné, že stranou, která ve skutečnosti poroučí na Supích horách, jsou povstalci a jejich anarchističtí a kryptobolševičtí našeptávači. Nezbývá, než aby se rozpomněli na svou hrdost slušných lidí a zaplatili aspoň svými mzdami za negativní reklamu o slabosti právního řádu tohoto státu, kterou za peníze koncesionářů z uloupené obrazovky již dva měsíce vysílají do celého světa. Zřejmě jim to nezpůsobí žádnou újmu. Rudé odbory to za ně rády zatáhnou.

Poznámka JČ: Zatímco je jistě nesporné, že zaměstnanci podniku musejí vykonávat příkazy svých nadřízených, mají-li dostávat plat, a je pravda, že se od prosince mnozí zaměstnanci ČT, zejména redakce zpravodajství, proti svým legitimním nadřízeným vzbouřili, v nynější situaci není jasné, zda Věra Valterová právoplatně zastupuje odstoupivšího Jiřího Hodače, protože Hodač, pokud víme, nikoho svým zástupcem po rezignaci nejmenoval. A nehorázné a právně neudržitelné je před vyplacením platů vyžadovat od zaměstnanců ČT prohlášení loajality - zejména proto, že většina pracovníků ČT zjevně dál vykonává svou normální práci. Zaměstnanci redakce zpravodajství v žádné stávce nejsou, pouze zneužívají veřejnoprávního zpravodajství pro své účely podstatně výrazněji než v měsících před vzbouřením. Problém nedostatečné subordinace však snad bude vyřešen brzkým jmenováním dočasného generálního ředitele.

Milan Valach

Milan Knížák nedokázal vyvracet oponentovi argumenty, jedinou obranou, která mu zbývala, byly často opakované výzvy, aby ho M. Ransdorf „neagitoval“.

Zdá se mi, že se zde ponejvíce projevuje slabost českého demokratického myšlení. Jestliže na námitky, že kubánský režim je ve srovnání s mnoha jinými latinsko-americkými diktaturami mnohem demokratičtější, a  dokonce i humánnější, i když nikoliv tak demokratický a humánní jako evropské demokracie, nedokážeme odpovědět ničím více, než výzvou aby nás oponent „neagitoval“, je to více než trapné.

Nechci se však nyní zabývat touto dimenzí sporu. Jen podotýkám, že podle mého názoru je morální povinností bojovat za lidská práva nejprve tam, kde dochází k mučení a vraždění lidí, kde je tedy naléhavost jejich obrany největší. A dále především v těch zemích, s nimiž jsme spojeni nějakými spojeneckými svazky.

I když nemohu souhlasit s kubánským režimem, považuji za prioritní věnovat pozornost lidským právům v Turecku, s nímž společně jsme členy NATO a v němž je míra porušování lidských práv podle mého názoru mnohem větší než na Kubě.

Argument, který na stránkách Britských listů zazněl, že obhajoba lidských práv v Turecku podkopává pozice armády, tradičního garanta světského charakteru státu, nepovažuji za zcela průkazný. Nebezpečí náboženského fundamentalismu nelze trvale zažehnávat silou, ale je třeba hledat jiné cesty k řešení tohoto problému. Ale jak jsem již řekl, to je téma na  další diskusi.

Čeho si chci nyní všimnout, je tvrzení p. Ransdorfa, že na Kubě je přímá demokracie, či že je to jakýsi pokus o přímou demokracii, které opakoval i v celostránkovém rozhovoru v sobotním Právu (3. 2. 2001). Důkaz pro toto tvrzení spatřuje v tom, že Kubánci si sice nemohou vybrat mezi více stranami, ale mohou si vybrat z více kandidátů.

Pro mne je to příliš zvláštní logika, protože pak bychom tu přímou demokracii měli u nás taky, a to v podstatně větší míře. Abychom zabránili matení pojmů, ke kterému zde dochází, pokusím se alespoň stručně nastínit jak je tomuto pojmu běžně rozuměno, než se jej zmocní nějaký „newspeak“.

Přímá demokracie znamená, že občané rozhodují přímo o otázkách, jež se jich týkají. Rozhodování není v tomto případě věcí volených zástupců, jako je tomu v demokracii zastupitelské.

Aby skutečně rozhodovali občané, je běžně požadováno i právo na iniciativu.

To znamená, že lidé sami určují, o čem chtějí rozhodovat formou petice. Pokud pod tuto petici získají potřebný počet podpisů, musí být daný problém předán k hlasování všem občanům. Výsledky hlasování jsou pak závazné.

U nás by to například znamenalo, že v případě Temelína by aktivisté museli získat asi 2% podpisů z celkového počtu voličů. Pokud by se jim to podařilo, a myslím, že to se jim skutečně podařilo, muselo by být vypsáno referendum o této otázce. Jestli má být Temelín dostavěn, či nikoliv, pak rozhoduje většina z hlasů odevzdaných v referendu.

(Podotýkám, že toto rozhodnutí není věcí odborníků, ale preferencí, hodnot, kterým dáváme přednost. A to nemohou rozhodnout žádní odborníci. Ti nám jen mohou dát podklady pro toto rozhodování. Proto také nemáme vládu odborníků -jaderných fyziků, lékařů, matematiků atd. - ale politiků.)

Nechci zdržovat technickými detaily, i když ty jsou někdy rozhodující. Jde mi o něco jiného. Přímá demokracie je založena na přesvědčení, že lidé mají o sobě rozhodovat sami a jen tam, kde to není z praktických důvodů možné, pověřují rozhodováním své zástupce. Výše popsaný postup je jednou z cest jak to technicky provést.

Základní ideou je tedy vláda občanů a nikoliv nad občany či občanům. Jak je vidět, tato vláda se uskutečňuje prostřednictvím svobodné volby, svobodného rozhodování občanů samých. To je v přímém protikladu se systémem, kde ve jménu dobra, strany, boha, národa atd. rozhoduje někdo těmto občanům nadřazený, jimi nevolený a neodvolatelný(!).

Pokud by na byl na Kubě systém přímé demokracie, museli by mít lidé sami možnost vybírat si kandidáty, které chtějí, a to ze všech kubánských občanů. Tak tomu ale není. Stejně tak je neslučitelná s demokracií vůbec, natož s přímou, vláda jedné strany. To by všichni lidé museli myslet stejně a mít stejné hodnoty, ale to je nemožné. Z tohoto důvodu všude tam, kde se lidé svobodně rozhodují, vzniká nakonec systém více stran. Proto jsou výroky p. Ransdorfa čistou demagogií. Nehledě na nutnost svobodného přístupu k informacím, bez něhož je každá svobodná volba nemožná.

Avšak jak víme ze zastupitelské demokracie, ani to samo o sobě nestačí. V politologii je znám „železný zákon oligarchizace politických stran“, tj. odtržení profesionálních funkcionářů od členské základny a vznik nové „třídy“ stranických bossů. Václav Bělohradský to kdysi popsal jako svět, v němž staré heslo „proletáři všech zemí spojte se“ bylo nahrazeno heslem „funkcionáři všech stran spojte se“. Jestliže jsou strany ve sporu o přístup k moci, jsou jednotné ve snaze udržet moc jako privilegium pro tuto „funkcionářskou třídu“.

Nevím, proč bych měl věřit v existenci bruselských byrokratů, jak rádi zdůrazňují někteří čeští politikové, a přitom nevěřit v existenci pražských byrokratů? Kdysi byl v Lidových novinách článek s výstižným titulkem „Kdo platí, ten rozhoduje!“. Pokud se nemýlím, platím já a ostatní občané tohoto státu. Nevidím žádný důvod, proč bychom se neměli domáhat práva kontroly a rozhodování o tom, co se má stát s našimi penězi.

Mohli bychom ovšem namítat, že lidé v referendu rozhodují pod vlivem propagandy atd. A pod vlivem čeho rozhodují ve volbách? Nemají snad i volby spíše podobu reklamní kampaně, organizované právě proto reklamními agenturami? Právě pocit přímé neodpovědnosti vede k takovéto degeneraci demokratické myšlenky.

Abychom však nezabíhali příliš do detailů. Není nutné, aby občané stále organizovali nějaká referenda atd. Stačí, když tuto možnost reálně mají. Domnívám se, že již ona samotná by politiky vedla k mnohem většímu respektu vůči přání voličů a přispěla tak ke kultivaci dosud bídné politické kultury.

Ostatně případ České televize je toho dobrým příkladem. Orgie demagogie ze všech stran, zákulisních machinací a dalších nechutností jsou výsledkem systému, v němž rozhodují úzké skupinky zasvěcených.

Obávám se, že na tom nic nemohou změnit různá schémata volby Rady ČT. Kde jsou volby zástupců, tam je i vliv stran. Je lhostejné, jestli Radu volí jedna nebo dvě komory parlamentu. Ostatně čtyřkoalice usilovala o zapojení senátu jen proto, že v něm má momentálně většinu.

Jen posílení přímé kontroly občanů nad činností Rady, ČT ale i politiků vůbec může vést k nápravě tohoto neutěšeného stavu.

Bylo by velice škoda, kdyby se díky vystupování p. Ransdorfa zdiskreditoval tak účinný nástroj občanské aktivity, jakým jsou metody přímé demokracie.

Vladimír Rott

Žasnu, ne-li zuřím, a jímá mě hrůza, kolik let ještě takové "dialektické" bláboly Češi jsou ochotni snášet. Pan Ransdorf má tu drzost blábolit, že - jak píšete - "na Kubě je přímá demokracie" (ČT), či že je to "jakýsi pokus o přímou demokracii" (Právo)? Než o nebezpečnou demagogii jde ale spíše o neuvěřitelnou hloupost. Hloupost umožněnou zase jen hloupostí nečinnosti lidí, co přenechávají věci svoje pánům.

Žasnu, ale trochu se slovanským smutkem na duši, jak opatrně - zdá se mi - popisujete přímou demokracii, jako kdybyste psal pohádku na uklidněnou.

Na teoretické úrovni s Vámi souhlasím. Zcela.

Ale vůbec se nedomnívám, že - jak píšete - "není nutné, aby občané stále organizovali nějaká referenda atd." Naopak, nutné to je. A velmi, jak na obecní, tak kantonální, tak spolkové úrovni. Vúbec nestačí, když pouze "tuto možnost reálně mají", kdyby tato možnost měla být jen další prázdá snůška frází, nebo dokonce tak vzácná, že se na ní vlastně nesmí ani sáhnout.

Pokud se občan nenaučí soustavně kecat politikům do jejich práce, tak nikdy nic připomínajícího demokracii nenastane. Bez toho se politik nikdy nenaučí naslouchat a bez naslouchání není dialogu. A bez dialogu se věci nehýbají.

Přidejte k neustálým iniciativám a referendům množství spolků a lobby - s jasně vyhlášeným účelem - a máte další tlakové skupiny, co do politiky denodenně politikům kecají. Bez toho denodenního tlaku na politiky, dialogu mezi lidmi a těmi, co pro ně pracují, není soudobá správa věcí veřejných možná. Tak se děje ve Švýcarsku.

Až tyto doby lidi nastolí i v Čechách, tak bláboly pánů Ransdorfů nebudou ani v pohádkách.

Miroslav Hruška

Názory Petra Uhla bývají skutečně svérázné a mnohdy obtížně stravitelné i nezúčastněným osobám. V diskusích vídával a slýchával jen to, co vidět a slyšet chtěl, další aspekty ho zpravidla nezajímaly. Činitel ve funkci vládního zmocněnce pro lidská práva však musí se zájmem o svou osobu i s možností kritiky počítat. Místo ublíženecké pózy mohl Petr Uhl jako svéprávná osoba s názorem moderátora polemizovat a vyvracet ho pomocí seriózně podložených argumentů. Ve studiu byli pouze oni dva, šance měli stejné. Situaci v „Jedenadvacítce“ však nezvládl a kopí za něho zdvihl kamarád ministr.

„Petr Uhl je na podobné zacházení - pokud se týče zkreslené prezentace své osoby - zvyklý z předlistopadového režimu. Pro mě je ale hrozným poznáním, že podobné metody používá Česká televize,“ sdělil čtenářům a s neskrývanou výhružkou dodal: „Prozatímní generální ředitel by měl tyto věci řešit. Padni komu padni, bez ohledu na stužku. Protože ta by měla být především závazkem, že chceme jinou televizi. A to včetně redaktorů, kteří nebudou účelově tvrdit, že černý čtvereček je červené kolečko…“ Lepší politickou ukázku potírání svobody slova a vyžadování loajálnosti médií vůči spřáteleným osobám už Pavel Dostál ani poskytnout nemohl. Postavil se tím po bok odvolané rady ČT i své jmenovkyni Kateřině Dostálové. Jeho „podpásovka“ byla pro mnoho lidí možná překvapivá, ale rozhodně ne premiérová.

Poznámka JČ: Potíž je, že pořad Patrika Kaizra o Petru Uhlovi byl opravdu špatný a ignoroval nejen základní principy evropské civilizace, ale i běžné profesionální zásady novinářské práce. Kaizr prostě není dobrý novinář a bude-li Česká televize vysílat chaotické, nestrukturované, amatérské a zaujaté reportáže, jaké plodí zrovna on, bude i nadále lehkým terčem politiků, kteří budou zneužívat jejích chyb k vlastním politickým účelům. Ale to už jsme v Britských listech mnohokrát psali - proč se nikdy nenašel žádný ředitel ČT, který by tento problém razantněji řešil, je po prosincovém vzbouření redakce zpravodajství ČT, která nad sebou nepřipustí jako vedoucího pracovníka žádného televizního profesionála, nad slunce jasné.

K pořadu ČT o Petru Uhlovi psal v BL také Jan Jařab na tomto místě.

Dalibor Žůrek

Pokud má pan Pecina pravdu, a jeho názor o nevině pana Traerupa je správný, soud dokázal, že je nezávislý,a že policie v ČR není všemocná.

A to je rozhodně dobrá zpráva, která nám zlou reklamu neudělá.

Přesto to může být opačně, než se pan Pecina domnívá. Mladý Dán může být vinen - ostatně případ není ukončen, protože se, pokud vím, žalobce odvolal k vyššímu soudu. A další rozsudek může být stejný, ale také zcela opačný. S jistotou nic nevíme - ani pan Pecina, ani já, ani nikdo jiný.

Musíme si uvědomit, že stejně jako všechno ostatní, ani soudy nejsou dokonalé. A už vůbec nejsou vševědoucí a neomylné.

Záleží na  kvalitách soudců, žalobců i obhájců. Dobrý obhájce dokáže splést svědka tak, že po výslechu neví, ani jak se jmenuje.. Zažil jsem osobně případ, kdy obhájce dokázal splést svědka tak, že nebyl schopen říct jedno rozumné slovo.

Prostě je to zápas s určitými pravidly, které je nutno dodržovat, protože nic lepšího není, a ani být nemůže. A výsledek musíme respektovat, ať už si myslíme cokoli.

Pokud se nám předkládá názor, že je ostudné, když policie někoho požene k soudu, a pak není schopna o jeho vině přesvědčit soud, stává se to i v zemích daleko vyspělejších, a dosti často. ( Možná by pan Čulík dokázal uvést několik případů i z GB).

Myslím že ani britská policie není schopna vždy dosáhnout odsouzení například všech zatčených rowdies, které postaví před soud.

Před několika lety byl v USA centrem pozornosti případ, kdy trestní soud řešil případ jednoho celostátně známého sportovce ( jméno si bohužel nepamatuji), který byl obžalován z vraždy vlastní manželky. Byl osvobozen. Nato následovalo něco zvláštního. Rodina zavražděné ho žalovala o náhradu škody, která ji vznikla tím, že zavraždil dotyčnou manželku a před tímto, nikoli trestním soudem se tentokrát jeho vina prokázala, a byl odsouzen k finanční náhradě. Protože byl již viny jednou zproštěn, nemohl již být odsouzen do vězení.

Nebyly tyto rozsudky, řekněme ještě "zvláštnější" ?

Poznámka JČ: Ve Velké Británii existují zvláštní součást státní prokuratury, která zkoumá trestní případy, které mají jít k soudu, a pouští k soudu jen ty případy, u nichž je velká pravděpodobnost, že by na základě důkazního řízení byl obviněný shledán vinným. K soudu tato instituce nepřipouští případy, kdy je jasné, že důkazy nejsou dostačující.

Pro televizní zprávu o soudním procesu s Madsem Traerupem bylo irelevantní, jakého byl přesvědčení. Nebyl souzen za členství v politické straně - kromě toho ČT ani nic takového neuvedla, označila ho subjektivně za "levicového aktivistu"; to může znamenat cokoliv. Zmínka o údajném politickém zaměření Madse Traerupa dokazuje, obávám se, zaujatost ČT.

Reaguje Tomáš Pecina:

Souhlasím, že za dané situace by byl ostudný každý výrok soudu, a je dobře, že soud Traerupa zprostil obvinění. Hlavní líčení je jen malou, i když nejexponovanější částí trestního řízení a vzhledem důkazní situaci mi připadá neuvěřitelné, že ani vyšetřovatel, ani státní zástupkyně nebyli schopni odhalit, že se jedná o falešné obvinění, už v přípravném řízení. Největším skandálem je samozřejmě Traerupova téměř dvouměsíční vazba.

Ano, i britská policie v některých případech pachatele neusvědčí, ale nevím o případu, že by britští policisté osobě zatčené na demonstraci podstrčili do ruksaku dlažební kostky - to by byl skandál, který by vážně otřásl celou ostrovní justicí!

Co se týká D. Žůrkem zmiňovaných dvou procesů s O. J. Simpsonem, sledoval jsem je před lety dost pozorně a nezdá se mi, že by výrok trestní poroty byl v rozporu s následným rozhodnutím soudu o občansko-právní žalobě: kritéria pro odsouzení pachatele v trestní věci jsou zcela logicky přísnější (dokazuje se "nad rozumnou pochybnost") a protože policie tehdy odvedla mizerou práci, nedokázala obžaloba porotu přesvědčit.

Jaroslav Štemberk

Anděl nebo Démon?

Vedle toho pochopitelně starobylé rodové heslo:

Popel jsem a popel budu.

Pokud by tedy Jiří Lobkowicz stanul v čele politického hnutí, pak by zřejmě byl pro ně používán název: "hnutí popelářů".

Podle historiků (zejm. dr. Buben) je však rodově významnější větev Křimická, kterou představují ze známých osobností:

Jaroslav L: http://www.kdu.cz/OSOBNOSTI/poslanci/lobkowicz.htm

a František Václav L: http://www.doo.cz/biskup.htm

Zdeněk Vaněk

V každém kolektivním orgánu platí jednací pravidla pro přijímání rozhodnutí a obvykle platí názor většiny. Tvrzení, že za názor většiny odpovídá každý člen považuji za nekorektní úvahu typu "viděl jsem Vás ve společnosti alkoholiků, zlodějů, levičáků, pravičáků a proto jste alkoholik, zloděj, levičák, pravičák". Abych mohl u člena dozorčí rady konstatovat podporu nemravného chování, musel bych mít:

(1) signál, ze kterého odborník pojme pochybnost o charakteru posuzované operace

(2) jeho stanovisko, že tato operace je v pořádku a není nutno ji prošetřovat.

V případě IPB prakticky stejné podklady jako dozorčí rada pravděpodobně měl i útvar bankovního dohledu ČNB. Je tedy podle výše uvedené logiky nemravný i každý pracovník bankovního dohledu ČNB, protože nezasáhli do roku 1997, dokdy byl členem dozorčí rady IPB Jiří Lobkowicz? Není to opět variace na oblíbené české téma o kolektivní odpovědnosti?

Poznámka JČ: Osobně se nedomnívám, že mohou být členové dozorčích orgánů individuálně zbaveni takovýmto způsobem odpovědnosti za nepravosti, k nimž během jejich "dozoru" docházelo, jen proto, že šlo o kolektivní rozhodnutí! Ano, samozřemě, Česká národní banka jako centrální banka České republiky, která vydává bankovní licence a kontroluje bankovní provoz, nese přímou odpovědnost za skandály zbankrotovaných bank. Totéž platí i o Josefu Tošovském - je neuvěřitelné, že po tom všem mohl být předsedou české vlády...

M. Singer

V komentáři k jeho výtce píšete: "Omlouvám se Jiřímu Lobkowiczovi, že jsem ve své poznámce zaměnil termíny "správní" a "dozorčí" rada. Problém je, že rozdíl mezi oběma termíny je velmi malý."

To je ale docela závažný omyl. V našim právem definovaném systému řízení platí, že zatímco představenstvo velmi zjednodušeně řídí a odpovídá za chod podniku (odpovídá za věcnou náplň), úloha dozorčí rady je mnohem více zaměřená na kontrolu formální správnosti, případně na kontrolu kontrolních mechanismů firmu (vím, že "kontrola kontroly" zní dost leninsky, ale ta věcná náplň je docela důležitá).

K nějaké "manažerské akci" získává mandát teprve v okamžiku, kdy se děje něco nebvyklého, co ji vede k názoru, že hrozí, že management/představenstvo nejedná nebo nemusí v zájmu všech akcionářů.

Jako příklad lze uvést třeba případy, kdy získá (od pracovníků vnitřní kontroly, auditora nebo i jinak) signály o tom, že v podniku dochází např. k "tunelování", zkresleně se účtuje atp., ale i např. v anglosaském realitě relativně častém okamžiku, kdy managent nabídne odkup firmy od akcionářů financovaný vnějším subjektem nebo vlastními zdroji, nebo v okamžiku, kdy je třeba hledat kompletně nový top-management podniku (jako se u nás stalo v případě KB).

V poloze relevantní pro špatně hospodařící podnik s podvádějícím managementem, kterou, zdá se, považujete za relevantní pro IPB a J. Lobkowicze, hlavní věcnou úlohou dozorčí rady by bylo žalovat představenstvo o náhradu škody po té, co bylo zjištěno, že představenstvo špatně hospodařilo, či dokonce zkreslovalo výsledek svého hospodaření.

Do doby než to zjistí/dostane o tom signály, však nenese za toto zodpovědnost, zvláště v okamžiku, kdy je firma auditovaná renomovaným auditorem jako zisková a slušně se rozvíjející, což byl do roku 1997 případ IPB.

Do polohy relevantní pro rozhodování jednotlivého člena dozorčí rady platí, že v okamžiku, kdy získá signály o tom, že není ve firmě něco v pořádku (a to skutečně nezíská během několika měsíců), musí se pokusit přesvědčit ostatní členy dozorčí rady, že je třeba něco dělat. Pokud se mu to nepodaří, odchází. Otázka, zda tak učinil pozdě nebo včas, je otázkou, kdy byl schopen signály o problémech v IPB dostat.

Samozřejmě, že v této souvislosti lze namítnout, že stížnosti na hospodaření správce fondů řízeného IPB z řad některých investorů byly známy už dřív, stejně jako fakt, že IPB se vymkla kontrole státu už pár let před rezignací J. Lobkowicze.

Nic z toho však nemuselo znamenat, že IPB nejedná v zájmu svých akcionářů, nebo porušuje zákon, což by byly relevantní důvody pro akci člena dozorčí rady. Je na každém, aby posoudil, zda J. Lobkowicz odešel včas, či v okamžiku, kdy se už po urychlené výměně jednoho auditora IPB za druhého nemohl kdokoliv, kdo chtěl být považovaný za soudného člena dozorčí rady či obecně soudného člověka (mezi takovými ovšem nebyli i členové tehdejší Tošovského vlády), domnívat, že hospodaření IPB nevyžaduje kontrolu.

Nicméně to, co Vám píši nepíši proto, abych se zastával J., Lobkowicze, ale proto, že případů jako je IPB je celá řada, a pro jejich správné hodnocení činnosti osob, které budou v souvislosti s nimi jmenovány, je nutné rozeznávat mezi dozorčí radou a představenstvem.

Jiří Tomčala

to mi teda fakt nedalo a musel jsem něco napsat !!!!!!!

Jiří Škuba má absolutní a stoprocentní pravdu ve svém článku " Také vám, slečno, zatajili matematiku ? ". Jak vůbec můžete pod tento článek napsat, že je "vůči ženám urážlivý, diskriminační" ????

Člověče vemte rozum do hrsti.

K Vašim argumentům :

To, že je Vaše dcera nadaná matematička, neznamená, že jsou všechny takové. Prošel jsem od základní až po vysokou školu (elektronika a informatika) a řeknu Vám, že na základní škole byly holky vždycky snaživější a měly lepší známky. Nicméně v osmé třídě, kde se začaly probírat třeba goniometrické funkce, se pomalu začala krystalizovat skupina žáků, která to prostě chápala lépe než ostatní. V této skupině už bylo zastoupení kluků a holek víceméně vyrovnané. Možná to zapříčinila nastupující puberta u holek, ale bylo to prostě tak.

Na střední škole toto pokračovalo v jiném prostředí, ale se stejnou tendencí vývoje. Opět se vytvořila skupina lidí, kteří té matematice prostě rozuměli a ti ostatní, kteří od nich opisovali, že jo. Bylo to za komančů a proto bylo složení kluků a holek ve třídě 50% na 50%. I přes to však v této elitní skupině bylo dvakrát víc kluků, než holek - a to jsme v té pubertě už byli všichni.

Na vysoké už více rozhodovaly vědomosti než pohlaví a tak tam holky skoro vůbec nebyly. To jsou fakta. Musím ovšem říct, že na této vysoké škole byla jednou z největších kapacit právě žena - doc.Nina Častová, která mě opravdu nadchla pro matematiku dvourozměrných komplexních čísel. Ta odcházela z přednášky celá bílá od křídy, jak na tabuli neustále něco integrovala dle imaginární osy a pak místo, aby to utřela klasickou houbou na tabuli, tak to smazala rukávem nebo co ji přišlo pod ruku. Tomu říkám zanícení pro matematiku - ona tím prostě žila. Uvědomte si ale, že to je prostě vyjímka a že skutečnost je taková, že žena je už ze své podstaty jiná než muž a tudíž mají každý jiné schopnosti !!!

To je jakoby jste tvrdil, že jablko chutná stejně jako hruška. Nechutná, protože jsou jiné. Stejně tak každý patolog Vám prostě rozezná mužský a ženský mozek, protože jsou různé. Je snad tento patolog ve chvíli rozlišení těchto mozků k ženám urážlivý a diskriminační ? Samozřejmě, že není. Stejně jako jsou tyto dva mozky jiné na pohled, tak jsou jiné také svou strukturou (z čehož vyplývá, že jsou jiné na pohled, že ?). A poněvadž se liší strukturou, tak se liší i svým projevem v těle člověka.

My muži za to prostě nemůžeme, že jsme jiní než ženy - stejně jako ony za to nemůžou. To, že označíte text Jiřího Škuby (ve kterém on POUZE popisuje skutečnost) za "vůči ženám urážlivý a diskriminační" vlastně těmito přídavnými jmény označujete eventuélního stvořitele, nebo přírodu (vyberte co libo).

Přestaňme už konečně z lidí dělat to, co nejsou, neboť by se také mohlo stát, že by přestali býti lidmi.

Co Vy na to ?

Poznámka JČ: Drobná potíž ovšem je, že výraznější rozdíly mezi akademickými výsledky chlapců a dívek v matematice se kupodivu projevily jen v ČR a v několika jiných patriarchálních zemích: v Izraeli, v Íránu a v Tunisku. Všechny tyto dopisy vlastně vysvětlují, proč tomu tak je - kulturní prostředí v ČR je zřejmě odlišné od jiných zemí?

Vzhledem k tomu, co kolem sebe vidím, a jak rychle se společnost mění a  jak rychle za ní Česká republika zaostává, mám velmi silný pocit, že většina rozdílu mezi muži a ženami jsou rozdíly vštípené kulturními zvyklostmi dané společnosti.

(Od jedné čtenářky jsme dostali tento dopis:)

Na VS jsem nemusela zkousky z matiky a fyziky vubec delat. (Asi dvakrat jsem byla diky vysledkum v techto predmetech na cestne audienci u rektora.)

NENI URCENO K PUBLIKACI.

Alexandr Růzha

Dovoluji si reagovat na článek pana Jiřího Škuby, hlavně ovšem na Váš dodatek k němu. Napsal jste doslova "Text pana Škuby je vůči ženám urážlivý, diskriminační." Já s tím nemohu souhlasit, protože autor mj. napsal, že žena lépe utěší dítě a muž lépe vykope pařez, což je jistě pravda, protože je přeci zcela evidentní, že ženy mají prostě silnější mateřský/rodičovský pud, dávající jim lepší předpoklady při komunikaci s kojenci, je to totiž právě matka, kdo musí nosit plod devět měsíců ve svém těle, kdo byl přímým aktérem porody, kdo dítě kojí atd. Proč si myslíte, že při rozvodech dostávají do své péče děti daleko častěji ženy než muži (myslím, že je to číslo větší devadesáti procent)? Pokud muž mluví na kojence, mluví na něj vždy hlasem jemnějším, tak, aby více připomínal hlas matky. A muž je od přírody silnější, má robustnější konstituci, více růstových hormonů, proto ty předpoklady ke kopání pařezů.

Proč projevují ženy horší výsledky v technických vědách? Je jisté, že při narození se genetická dispozice chlapců a dívek neliší, jenže už ve výběru hraček jsou chlapci zvýhodněni - stavebnice, modely, počítače, to jsou jistě pro rozvoj dítěte, jeho sensomotorických schopností, trojrozměrné představivosti, technického intelektu lepší předpoklady než panenky, dívčí romány a falešné idoly, které jsou dívkám tak často podsouvány.

Pokud se bavíme o období cca osmé třídy, v tomto věku už jsou děvčata značně vývojově pokročilá a naneštěstí místo rozvíjení formálních intelektuálních vlastností směřují značnou část energie do snahy vyhovět společenským konvencím - "mít kluka", "být sexy" atd.

Zatímco v té době se jejich vrstevníci věnují spíše svým dětským zálibám, tak dobrým právě pro v té době rychle probíhající vývoj abstraktního a logického myšlení.

Ovšem to, co zde popisuji nezpůsobuje zásadní rozdíly mezi rozdíly mezi děvčaty a chlapci, ale právě těch několik procent při testech a ty už větší rozdíly v počtu techniků a techniček. Sám přeci píšete, že Vaše dcera je velmi nadaná matematička, i když to nechce dělat - kdo ovšem potom v tomto oboru vynikne?

Třeba i průměrný muž - matematik, který ovšem CHCE tuto činnost vykonávat, to je ten rozdíl v motivaci, v tom, k čemu jsou děti vedeny.

Jistě, ženy se prosazují do oblasti podnikání, přesto si myslím, že i v této oblasti zůstanou dominantní muži, protože to vyžaduje agresivní nasazení, které ženám není vlastní v takové míře jako mužům - což není záporné, kdyby bylo celé lidstvo agresivní jako muži, už by pravděpodobně nebylo.

Koneckonců, stále existuje mezi manažery určitý odpor vpouštět do svého oboru ženy, protože toto vrcholné soupeření je bráno (velmi abstraktně) jako aréna, kde ženské pohlaví je rušivým prvkem v souboji gladiátorů - manažerů (což jistě někdo napadne).

Koneckonců důkazem toho, jak málo je doposud žen ve vedoucích funkcích i mezi programátory je právě to, že ty co uspějí, jsou uváděny jako příklad a jejich fotografie zdobí mnohé časopisy, napadne snad někoho dělat totéž s muži - "Hle, muž uspěl mezi ženami!"

Nepochopte mne špatně, jako budoucí ekonom jsem rozhodně pro co největší začlenění žen i do vedoucích funkcí, kde nyní často jejich místa zastávají méně nadaní muži.

Ženy jsou často silnější při dlouhodobé zátěži, extrémním případem je například Rusko, kde si dovolím tvrdit, že tato celá země existuje jen díky jejich nasazení, síle a výdrži, protože tam, kde muž se dá na pití, žena vydrží. Mezi povoláními je to kupříkladu povolání zdravotní sestry, které je dozajista velmi náročné a nejeden muž by z nemocnice po dvanáctihodinové službě doslova utekl (já určitě).

Ale současný systém výchovy a celospolečenského působení na dívky je smutný až zločinný. Již od mala je jim vtloukána jejich role matky a manželky (jako by nestačily pudy), jejich mysl je tlumena imbecilními hračkami jako panenka Barbie, jsou hnány na koncerty neméně zdegenerovaných "populárních" skupin jako Lunetic, Kelly Family (což se v některých podobných oblastech týká i chlapů, ale v míře menší). To vše v rámci komerčních zájmů, které se výše uvedené snaží prodat a zpeněžit, "vytřískat" co nejvíce peněz, stejně jako kosmetické firmy, které se v rámci zisku snaží bezohledně vnutit svou produkci stále mladším a mladším dívkám - co myslíte, čím si dítě více rozvine své intelektuální schopnosti - randěním v šesté třídě, nebo hraním počítačových her?

Běžte se podívat na Matematicko-fyzikální fakultu UK, Strojní či elektrofakultu ČVUT, kolik je tam žen a kolik mužů. (A určitě to není tím, že by studenti zmíněných fakult mezi sebou nechtěli mít více studentek :)

Pan Škuba, myslím, naopak nepřímo upozornil na zásadní nedostatky v působení užších i širších sociálních skupin na dívky. Ačkoli s feministkami sympatizuji, těžko se mohou ženy stát společensky rovny mužům (intelektuálními dispozicemi jim rovny jsou), když se musí každý den líčit a odličovat, když jsou nuceny zároveň pracovat, starat se o děti a ještě k tomu všemu vypadat "přitažlivě" a neustále se "přirozeně" usmívat. Jen pokud se ženy odhodlají zničit je zotročující nástroje, potom mohou muže porážet v matematických soutěžích a vytlačovat je z jejich vedoucích pozic v daleko větší míře než doposud.

Nyní pouze doufám, že mne pře domem nepřepadne komando zuřivých feministek označuje mne za mužského šovinistu, to opravdu nejsem :)

Poznámka JČ: S odpuštěním, ty řeči o matce jsou hloupost. Matka snad na rozdíl od otce na nemluvně nehovoří jemnějším hlasem?! - V současném světě existuje množství rodin, kde děti vychovávají muži. Ženy mívají v podnikání větší úspěch, protože mají podle psychologických studií lepší schopnost přijímat velké množství podprahových signálů a reagovat na ně simultánně, kdežto muži jsou schopni většinou řešit spíše jeden problém po druhém. - Pan Růzha jen dokazuje, že je celá věc většinou umělá, daná zastaralými kulturními zvyklostmi.V západních zemích většinou nedostávají kluci "lepší", "techničtější" hračky, zatímco holky si hrají jen na "domácí práce". Ženy se nemusejí v západních zemích (tolik) líčit jako v ČR. Atd. (Zajímavé jsou v tomto smyslu české učebnice českého jazyka, které jsou plny těchto zastaralých stereotypů.) Moje patnáctiletá dcera Emma možná nebude matematička, ale těmito dopisy by byla zcela šokována, stejně jako moji studenti. Asi si moc nehrála s panenkami - webové stránky umí konstruovat jako skoro každý teenager její generace, bez ohledu na pohlaví: důkazem je snad tento poněkud záhadný server.

Zajímavé je, že tyhle dopisy se z Čech znovu a znovu vynořují, kdykoliv člověk napíše, že Romové a ženské patří mezi normální lidi...

Mimochodem, slýchávám od dívek z Čech, že raději od českých mladíků utíkají do zahraničí...