Západu nehrozí invaze přistěhovalců
Tento článek Saskie Sassenové vyšel v sobotu 15. dubna v deníku Guardian. Autorka je profesorkou sociologie na University of Chicago a vydala knihu Guests and Aliens (Hosté a cizinci, New Press, New York, 17.95 liber).
Na Západě se teď pořád hovoří o tom, že ho ohrožuje obrovská, nezaměřená vlna přistěhovalců, kteří chtějí uniknout chudobě a zoufalství a proniknout do bohatství "našich" zemí. Ale v současnosti víme daleko více než dříve o imigračních proudech. Na vystěhovalectví se typicky podílí vždy jen malá část obyvatelstva. S výjimkou situace,kdy jsou uprchlíci vyhnáni terorem či hladomorem, většina lidí prostě nechce opustit své rodné vesnice a města. Proporčně vzato, z indického subkontinentu skoro nikdo nevyužil volné možnosti přestěhovat se do Británie, než tam byl v šedesátých letech zpřísněn zákon o přistěhovalectví. Přesto tehdy vládla v Indii a v Pákistánu obrovská chudoba.
Ani k tomu nedošlo, jak mnozí argumentovali, koncem osmdesátých let, kdy prý veškeré obyvatelstvo východní Evropy chtělo na Západ. Většina přistěhovalců z východní Evropy do Německa byli etničtí Němci a "cikáni" z Rumunska, kteří byli pronásledováni.
V mnoha zemích světa jistě existuje menšina lidí, kteří jsou rozhodnuti vydat se do zahraničí stůj co stůj: představují koncentrovanou poptávku po vystěhovalectví. Pak existuje šedá zóna potenciálních vystěhovalců, kteří možná odejdou nebo ne, podle toho, jak to pro ně může být atraktivní, ale drtivá většina lidí v chudé zemi nebude uvažovat o vystěhovalectví.
Jinou důležitou skutečností, která není široce známa, je to, že jen menšina obyvatel Evropské unie využívá možnosti stěhovat se v rámci EU, navzdory tomu, že by to často bylo pro ně velmi výhodné, neboť by v jiných zemích EU vydělával podstatně víc. Nedávná data ukazují, že přeshraniční mobilita je velmi malá. Jen asi 5 milionů obyvatel Evropské unie - z celkového počt 344 milionů občanů EU - pracuje v zemi, která není zemí jejich původu.
Stejně tak jsou přistěhovalci v cílové zemi vždycky menšinou. V Evropské unii tvoří přistěhovalci méně než 5 procent celkového obyvatelstva a ve Spojených státech méně než 9 procent. Osm hlavním členských zemí EU má celkem 2 miliony přistěhovalců z oblasti Maghrebu (v severní Africe) - jde o skupinu přistěhovalců, která vyvolala silnou veřejnou debatu. Je to 14, 5 procenta z oněch výše uvedených pěti procent, tvořících celkovou imigrační populaci v EU. Je to pouhých 0.62 procent celkové evropské populace. Obdobné znepokojení vzniká ohledně Turků v Německu: představují tam méně než 2 procenta německé populace.
Dochází k podstatnému návratovému migračnímu proudu, pokud to neznemožňuje vojenskopolitická situace ve výchozích zemích. Odhaduje se, že 60 procent Italů, kteří odcestovali kolem roku 1900 do Spojených států, se navrátilo do Itálie. Velký počet Mexičanů se po několika letech či na odpočinek vrací ze Spojených států do Mexika. Legalizace mexických přistěhovalců ve Spojených státech v roce 1986 vedla k velkému počtu Mexičanů, kteří se navrátili do Mexika, neboť si nyní uvědomili, že mohou pobývat svobodně v obou zemích.
Současná imigrační politika v mnoha zemích světa nenapomáhá logistice návratu, částečně protože je založena na předpokladu, že většina lidí chce na Západ přicestovat a nikoliv z něho odjet. Ale máme nyní četné důkazy od osob, které by se chtěly vrátit, jenže na to nemají prostředky anebo se obávají trestu od vlád, protože pobývají v cílové zemi bez povolení.
Součástí přistěhovalctví jsou jedna lidé, kteří se chtějí v cílové zemi usadit, jednak lidé, kteří hledají dočasnou práci a chtějí mít možnost jezdit tam a zpět. Toto jsou dva základní přistěhovalecké trendy dneška. Víme, že došlo k podstatnému zvýšení v počtu imigrantů v Evropě v letech 1973-1974, kdy byly uzavřeny hranice. Z toho vyplývá, že by k tomuto zvýšení zřejmě nedošlo, kdyby existovala možnost volné cirkulace.
Velká část přistěhovalectví je spojena s potřebou doplnit si příjem v rodné zemi. Vzhledem k obrovským rozdílům příjmů v zemích Západu a třetího světa, často na to stačí jen krátkodobý pobyt v zemi s vysokými platy.
V současnosti roste počet přistěhovalců, kteří se nechtějí trvale usadit v cílové zemi. Chějí mít možnost volně cestovat přes hranice a dokonce i na globálním pracovním trhu.
Víme, že když ilegální přistěhovalci dostanou povolení k pobytu, často v cílové zemi pracují jen po dobu několika měsíců a navracejí se do domovské země. Polky, které pracují v Německu jako uklízečky, to činí jen po dobu dvou či tří měsíců v roce. Stejně si počínají mnozí afričtí přistěhovalci v Itálii.
Většina přistěhovaleckých vln končí. Přistěhovalecké vlny nepokračují po dlouhá staletí. V Evropě mívají přistěhovalecké vlny většinou trvání cca 20 let. Velké množství Italů a Španělů se přestěhovalo do severní Evropy: tyto statisíce pracovních sil se přesunovaly v šedesátých letech a v podstatě přesuny skončily v letech sedmdesátých.
Mezinárodní stěhování lidí se děje za rozličných podmínek, má různé rysy a je začíná a končí. Mezinárodní stěhování lidí nemá charakter hromadných invazí národů.
