Kosovo: rodí se děti znásilněných žen
Během loňských kosovských masakrů bylo znásilněno až 20 000 žen. Nyní tyto ženy začínají rodit děti. Jejich společnost většinou odvrhuje tyto ženy i děti. Zveřejnil o tom v neděli 16. dubna týdeník Observer tento poněkud drastický článek.
Byl to zdravý chlapeček a Mirveta ho právě porodila. Když jí ho vytáhli z lůna v kosovské Brity vedené univerzitní nemocnici, mladá albánská matka si ho vzala a připravila se na svůj čin. Pochovala ho na prsou, podívala se mu do očí, pohladila ho po tváři a zlomila mu vaz. Říkají, že to udělala docela čistě. Pak mrtvé dítě v slzách vrátila zpět zdravotním sestrám. Od té doby je v Prištině v psychiatrické léčebně a neustále tam pláče.
"Kdo ví? Třeba pohlédla do očí toho dítěte a uviděla v nich oči Srba, který ji znásilnil."
Tato slova pronáší nevzrušeně Sevdije Ahmetiová, skoro jako by o nic nešlo. Ahmetiová je neúnavná aktivistka za lidská práva a členka prozatímní kosovské vlády. Nechce, aby někdo z osudu této ubohé ženy dělal senzaci. "Je to taky oběť. Je jí jen dvacet let a je negramotná. Manžel ji opustil. Podruhé byla znásilněna psychicky."
Čte o Mirvetině případu z tlustého žlutého bloku. "Samozřejmě, činí pokání, ale názor, že je to chladnokrevná vražedkyně, není správný. Kdo ví, čím ta ubohá dívka vším prošla? Kdo ví, proč neměla potrat? Byla celá pohmožděná. Pokusíme se jí sehnat nového právníka."
A to právě dělá Ahmetiová: mluví za přibližně 20 000 žen, které nyní nosí temné kosovské tajemství. Jde o bezpočet žen, které byly znásilněny, otěhotněly a které opustily jejich rodiny i přátelé. Jsou to ženy vyhnanci - znásilněné, mučené a pak odmítnuté, jako by byly mrtvé - jsou to ženy, na které "sáhl" někdo jiný a které tím přivodily hanbu na rodinu svého manžela. Jsou to ženy, které vidí každý den ve své mysli válku, jejich tělo je svědkem války, protože porodilo děti - důsledek znásilnění.
Je pátek ráno a kolem oken Střediska na ochranu žen a dětí, založeného v roce 1993, poletují sněhové vločky. Ženy se vydávají na kopec, kde Středisko stojí, a někdy, když mají pocit, že jsou silné, vstupují dovnitř. Někdy, když má Ahmetiová štěstí, jí vyprávějí, co se jim stalo. Dosud našlo jen 76 žen, většinou mladých a krásných, byly to dcery významných Kosovců a starších představitelů vesnic (právě na takové ženy se Srbové zaměřovali) dostatek odvahy na to, aby vešly do střediska.
Na každou takovou ženu, která přišla, říká Ahmetiová, jich existuje nejméně stokrát víc. Jsou pouze špičkou ledovce, je to jen několik málo žen, jimž se podařilo rozbít "železné ticho" které obklopuje otázku "poznamenaných" žen.
Neboť kosovské ženy nikdy neužívají slova znásilnění. Tady to není Bosna: není zde kosmopolitní Sarajevo. Je tu jen provinční Priština. Ve vesnicích a vesničkách, kde zjevně šílela srbská policie, armáda a srbské polovojenské jednotky, ještě slovo "znásilnění" nevstoupilo do jejich starobylého slovníku.
"Jsou to prosté ženy, ženy, které byly poníženy a ponesou toto trauma jako kulku v těle po celý život," říká Ahmetiová a kouří jednu cigaretu za druhou. "Znásilněné ženy po celém světě o tom velmi těžko hovoří, tady o tom nehovoří skoro nikdy. Neřeknou si to ani mezi sebou - máme tady případy sebevražd, případy šílenství, kdy ženy přišly o přístup ke svým ostatním dětem, když vyšlo najevo, že byly znásilněny."
Mirveta, krásná dívka, která svého syna hned po porodu zavraždila, není výjimkou. Podle zprávy organizace Human Rights Watch, zveřejněné minulý měsíc, je typickou obětí výběru, jaký prováděli pachatelé.
Během úsilí Kosovo etnicky očistit vyhledávali příslušníci polovojenských jednotek - jimž často pomáhali místní maskovaní Srbové - systematicky mladé dívky na vrcholu potenciální porodnosti.
Cílem bylo ovládnout a zlomit, ponížit a pomstít se. A jak lépe zničit morálku nepřítele než tím, že mu zničíme rodinu? "Naše společnost je tradiční. Albánští muži jsou vychováváni k tomu, aby se považovali za ochránce a za osoby, které pro rodinu vydělávají peníze," konstatuje Ahmetiová. "Jakmile ´poznamenáte´ ženu, dotknete se cti rodiny a vyprovokujete muže k reakci. Srbové toto dobře věděli. Bělehrad léta šířil propagandu, že jediné, co albánské ženy umějí, je rozmnožovat se jako myši. A tak byly dcery před očima otců, manželů, bratranců, před očima svých matek a svých dětí skupinově znásilňovány, aby byly poníženy a odlidštěny.
"Světová zdravotnická organizace a americké Středisko pro kontrolu nemocí odhadují, že během dvou let před tím, než do Kosova vstoupily jednotky NATO, bylo znásilněno až 20 000 kosovských žen (4,4 procent obyvatelstva). Je to velmi podobný počet jako v Bosně, jestli není vyšší.
Ale na rozdíl od Bosny, kde byly po celou dobu války přítomny mezinárodní organizace, Kosovo zůstalo samo. O osudu žen nehovořili ani politikové, ani humanitární organizace.
"Myslím, že bylo úmyslně rozhodnuto to potlačit. Věděli jsme, že v takovéto patriarchální společnosti, kde lidé pohlížejí na znásilnění tak středověce, by to vyvolalo velké množství bolesti," konstatuje Gamilla Backmannová, poradce o prevenci proti násilí u Světové zdravotnické organizace. "Mezinárodní společenství zaujalo vůči znásilňování žen cynický postoj. Na případech znásilněných žen v Bosně se ukázalo, jak máločeho se dosáhne vyjednáváním."
Když bylo Kosovo osvobozeno, byly objeveny stovky žen, které si Srbové vybrali z kolon uprchlíků, jak bloudí po kopcích, často dezorientované, pod silným vlivem utišujících prostředků, polonahé a pološílené.
"Všichni se strašně soustřeďovali na uprchlíky, kterým se podařilo dostat se z Kosova ven a málo na těch 700 000 lidí, kteří v Kosovu zůstali. A ti utrpěli to nejhorší trauma," konstatuje Ahmetiová..
Kolik těchto žen pak zjistilo, že jsou těhotné, zůstane tajemstvím. Kolik z nich pak porodilo dítě se taky nikdo nedoví, protože je to tabuové téma.
Místní organizace na ochranu lidských práv, včetně Červeného kříže, odhadují, že se jen lednu 2000 narodilo asi 100 dětí, které byly počaty při znásilnění. Bezpočet jiných takovýchto dětí se narodil na podlaze koupelen a na kuchyňských stolech, za vysokými zdmi rodinných klanů, které se zapřísáhly nikdy o tom nehovořit.
"Jen Pánbůh to ví," řekl profesor Skender Boshnjaku, čelný kosovský neuropsychiatr, který se specializuje na ženské choroby, "kolik dětí se tajně narodilo.Vím o dětech, o které se starají babičky, ženy, které chtějí ochránit své dcery. Tyto děti budou terčem nenávisti."
Otázka dětí, narozených "v důsledku násilí" není námětem, o němž Kosovci hovoří lehce. Bosnjaku se při rozhovoru soustřeďuje na špičky svých bot. Bylo by možné promluvit s některými obětmi?
"V žádném případě," řekl jasně. Albánské ženy o sobě nemluví. Nemluví o svých pocitech. Užívají jazyka spoře, jen k vyjadřování základních rysů svého primitivního života. Jsou "majetkem mužů, jsou na prodej a před narozením už jsou přislíbeny budoucímu manželi". Jsou to "pytle, které existují kvůli naplnění", cituje Kanun, středověký kodex chování, který je tu stále ještě dodržován.
"Naše společnost byla vybudována na generacích nenávisti. Existují někteří starší Albánci, kteří hovoří srbsky, ale všeobecně vzato styky mezi Albánci a Srby skoro vůbec neexistovaly. A teď," mává zoufale rukama, "jsou tady tyto děti."
I pro Ahmetiovou, která pochází z rodiny světa znalých, kosmopolitních intelektuálů, je existence srbsko-albánských dětí nepříjemná. Některé ženy je přijmou, jiné se o ně budou starat neochotně, jiné je odmítnou. Ale ty děti neskončí v sirotčincích ani na ulici.
"Jsou to nevinné děti, samy za nic nemohou," konstatuje. "Lidi si je tu rozeberou domů a vdané ženy je skryjí ve svých vlastních rodinách. Doufáme, že ty děti vyrostou bez viny svých matek." Místní úřady se chystají zahájit televizní kampaň, v jejímž rámci budou pro ty děti hledat rodiče. "Velmi mě znepokojuje, že někteří lidé říkají těm dětem ´děti hanby´."
Ale znásilnění, dovídáme se během našeho prvního večera v Prištině, je horší než smrt. Být albánskou ženou, která porodí srbské dítě, znamená být odsouzen do živoucího pekla.
Pedrič, který to řekl, je mladý a světa znalý. "Kdybych byl normální, dítě bych si nechal a manželku bych přijal. Ale v Kosovu, v naší kultuře je smrt lepší než znásilnění. Nemohl bych manželku přijmout. Byla by špinavá, zosobnění zla, hradem nepřítele," zdůrazňuje. "Mnoho žen se v té věci zachovalo velmi rozumně. Utajily to, porodily doma a pokud byly opravdu rozumné, učinily to, co učinila minulý měsíc ta Mirveta. Usmrtily své špinavé děti."
Agron Krasiqi, gynekolog z prištinské fakultní nemocnice konstatoval: "Všichni z nás děláme potraty čtyřiadvacet hodin denně. Jen před několika týdny jsme tu měli ženu, která přišla do nemocnice, že byla znásilněna a že potřebuje pomoc. Byla v šesti měsících. Takových žen je obrovská spousta. Jsou to ženy, které se nebyly fyzicky schopny vydat na cestu do nemocnice či do soukromé kliniky, protože buď na to neměly anebo se to neodvážily říct manželovi. V tomto případě jsme jí nemohli pomoci. Je to strašné, stejně jako ty opuštěné děti, které také máme v nemocnici. Máme celý nemocniční pokoj plný opuštěných dětí. A jsou to chlapci. V naší kultuře nejsou chlapci skoro nikdy opouštěni. Je zjevné, že většina z nich se narodila v důsledku znásilnění. Nikdo o těch opuštěných dětech nechce mluvit, nikdo s nimi nechce mít nic společného. Snažíme se je chovat, bereme je často do náručí, protože víme, jak neobyčejně důležitých je prvních šest týdnů života. Předtím jsme to nedělali a bylo to vidět. Matky si pro ně nikdy nepřijdou. Většinou je přinášejí v pět hodin ráno a udávají falešné jméno."
Na dětském křídle nemocnice je dalších asi dvanáct opuštěných dětí, všechny ve věku od šesti do osmnácti měsíců. Když otevřeme dveře, vyběhnou, tahají nás za sukně a za kalhoty, chtějí, abychom je vzali do náruče. "Jsou to překrásné děti," říká přítomná zdravotní sestra. "V jiných nemocnících jsou taky děti, které se narodily v důsledku znásilnění."
Je velmi obtížné přimět ženy, aby promluvily o svém osudu. "Setkáváme se tu s mnoha případy násilí páchaného v rodině proti ženám, je to v této kultuře velmi časté," konstatuje Jeanne Wardová, americká psychoterapeutka, která pracovala v programech pro ženy, které se stávají terčem fyzického násilí, také ve Spojených státech. "Avšak dosud k nám žádná žena nepřišla s případem znásilnění, i když mnoho žen trpí depresí, izolací, nočními můrami, neustále se jim vracejí do mysli scény znásilnění, a trpí i dalšími typickými příznaky takovéhoto traumatu. Nic se tady totiž neutají a společenské stigma je prostě příliš velké. Kosovské ženy se obávají, že kdyby se o nich lidé dozvěděli, že byly znásilněny, budou odříznuty od příbuzných, od rodiny, od dětí, ode všech.
V Lubeniqu bylo na náměstí zastřeleno asi sedmdesát mužů, kteří se pokusili se zbraní v ruce ochránit své ženy. Slyšeli o hromadném znásilňování a báli se. Zastavili jsme se v Lubeniqu a viděli jsme, jak si tam děti hrají kolem hrobů svých příbuzných. "Vevnitř mám tatínka," řekl Mentor Ukšinaj a ukázal na mohylu se jménem Hajdar Ukšinaj. "Umřel, když se snažil ochránit mou maminku. Umřel mi před očima."
Když jsme dojeli do Belegu, ukázali nám místní lidi, kde došlo k masakru a ke znásilnění. Bylo to ve velké stodole. "Přišli, oddělili muže od žen, odebrali nám dokumenty a odvedli mladé ženy. Slyšeli jsme, jak křičí, prosí, brečí. Mnoho z nich se do vesnice nevrátilo. Odešly do Albánie a myslím, že pak šly do zahraničí.
Ty ženy, které se do Belegu vrátily, jsou zlomené. "Je tady jedna dívka, je jí sedmnáct let. Znásilnilo jí šest Srbů, drželi jí a pořezali ji na prsou. Kdykoliv ji nějaký muž pozdraví, vyskočí a křičí. Je nemocná. Dostává léky. Nemluví. Nikdo se s ní neožení. Její život je u konce."
Když jsme požádali Ahmetiovou, abychom mohli promluvit s některými oběťmi, zle se na nás podívala. Jen její organizaci se podařilo přimět ženy, izolované ve vesnicích, jako je Belegu, aby přišly. Ahmetiová se velmi zlobí, že nikdo pro tyto ženy nedělá víc.
Po vraždě nemluvněte, k němuž došlo minulý měsíc, zahájila Světová zdravotnická organizace program pro lékaře a zdravotní sestry, aby se naučili předem citlivě vnímat, která žena snad odmítne své nově narozené dítě. Jinak však je sociálně psychologická podpora naprosto minimální. Tyto ženy jsou považovány za společenské vyvrhele. Některé z nich jsou válečnými vdovami a mnoho z nich nemá zaměstnání, nemá rodinu, nemá nikoho, na koho by se mohly obrátit. Skoro nikdo se nepokusil je znovu integrovat do společnosti, najít jim, kde by se mohly usadit či poskytnout jim terapeutické poradenství. Anebo ochránit je jako svědky, aby mohly svědčit u trestního tribunálu v Haagu.
"Tohle je roztříštěná společnost a je třeba tady napravit tolik věcí, nikdo se o potřeby těchto žen nezajímá. Všude, kam v Kosovu přijdete, narazíte na oběti, ale tyto oběti nezískají nic z toho, že by o svém osudu hovořily. Jen podruhé znásilníte jejich duši."
Má samozřejmě pravdu. V Kosovu byli všichni v určité etap obětí a opravdu není nutno chodit daleko, aby člověk našel další. Ahmetiovou interviewuje devětadvacetiletá Luljeta Selimi, novinářka, která je povoláním gynekoložka (to povolání nesmělo za srbské vlády být příliš aktivně provozováno). "Promiňte, že nemluvím dobře anglicky. Dřív jsem mluvila velmi dobře, ale loni v dubnu mě Srbové zatkli, když jsem pomáhala přítelkyni při porodu. Drželi mě devět hodin ve vodě, bili mě, až jsem omdlela a pak mě hodili na smetiště. Zachránili mě cikáni, kteří mě odvezli do Makedonie," řekla. "Ty ženy nikdy nenajdete. Musela jsem strávit ve vesnicích dlouhé týdny a předstírat, že jsem lékařka. Teprve tak jsem získala jejich důvěru a bydlela jsem v jejich bytech."
Ukazuje se, že Selimi shromáždila svědectví od 200 obětí znásilnění. Má je zdokumentovány v černých zápisnících a na audiokazetách. "Chci, aby svět věděl, co se stalo mé zemi, co se stalo těmto ženám. Tisícům žen, které přišly o všechno."
Během následujících tří týdnů nám přivedla tři ženy: mladé a vzdělané ženy, rozhněvané na na svět. Rozhněvané, že NATO nezasáhlo dříve anebo nevyslalo pozemní vojska do Kosova dříve. Rozhněvané, že jim nikdo nepomohl: jsou odkázány samy na sebe, na drobné náhodné laskavosti spoluobčanů. Chtějí o svém osudu hovořit, protože chtějí, aby svět věděl, že existují. Přišly o domov, přišly o majetek (ten jim sebrali násilníci). Mají ale štěstí - alespoň neotěhotněly.
"Zastavili naše auto, když jsem s manželem, se synem a s dcerou jela 22. března, dva dny před začátkem intervence NATO, směrem k makedonské hranici," konstatovala učitelka z vesnice jižně od Prištiny. "Byli to příslušníci polovojenských jednotek, měli masky.
Donutili nás, abychom vystoupili z auta, přiměli nás, abychom šli pěšky do kopců - pak mě odvedli a znásilnili. Když se jim v tom můj manžel pokusil zabránit, zastřelili ho. Byly u toho moje děti, víděly to."
Obě dvě druhé ženy byly také takto zatčeny, když se pokusily utéci přes albánskou hranici. Jedna z nich poté, co se v lesích skrývala s rodinou, když Srbové vypálili jejich vesnici.
Obě ženy byly před znásilněním panny a od té doby se vyhýbají sexuálnímu styku. Obě mají nejsmutnější, nejprázdnější oči, jaké jsme kdy viděli.
"Tak co bychom měli udělat?" zeptali jsme se jedné z nich, té s vlasy nabarvenými na červeno, co ji dlouhé hodiny znásilňovali v lese.
Ano, co můžeme udělat - stali jsme se svědky nejbolestnější události, jakou tato žena kdy zažila a nemůžeme jí nabídnout nic, žádnou úlevu - jen máme schopnost učinit zjevným, že tato žena a děti války "existují"...
Západu nehrozí invaze přistěhovalců
Tento článek Saskie Sassenové vyšel v sobotu 15. dubna v deníku Guardian. Autorka je profesorkou sociologie na University of Chicago a vydala knihu Guests and Aliens (Hosté a cizinci, New Press, New York, 17.95 liber).
Na Západě se teď pořád hovoří o tom, že ho ohrožuje obrovská, nezaměřená vlna přistěhovalců, kteří chtějí uniknout chudobě a zoufalství a proniknout do bohatství "našich" zemí. Ale v současnosti víme daleko více než dříve o imigračních proudech. Na vystěhovalectví se typicky podílí vždy jen malá část obyvatelstva. S výjimkou situace,kdy jsou uprchlíci vyhnáni terorem či hladomorem, většina lidí prostě nechce opustit své rodné vesnice a města. Proporčně vzato, z indického subkontinentu skoro nikdo nevyužil volné možnosti přestěhovat se do Británie, než tam byl v šedesátých letech zpřísněn zákon o přistěhovalectví. Přesto tehdy vládla v Indii a v Pákistánu obrovská chudoba.
Ani k tomu nedošlo, jak mnozí argumentovali, koncem osmdesátých let, kdy prý veškeré obyvatelstvo východní Evropy chtělo na Západ. Většina přistěhovalců z východní Evropy do Německa byli etničtí Němci a "cikáni" z Rumunska, kteří byli pronásledováni.
V mnoha zemích světa jistě existuje menšina lidí, kteří jsou rozhodnuti vydat se do zahraničí stůj co stůj: představují koncentrovanou poptávku po vystěhovalectví. Pak existuje šedá zóna potenciálních vystěhovalců, kteří možná odejdou nebo ne, podle toho, jak to pro ně může být atraktivní, ale drtivá většina lidí v chudé zemi nebude uvažovat o vystěhovalectví.
Jinou důležitou skutečností, která není široce známa, je to, že jen menšina obyvatel Evropské unie využívá možnosti stěhovat se v rámci EU, navzdory tomu, že by to často bylo pro ně velmi výhodné, neboť by v jiných zemích EU vydělával podstatně víc. Nedávná data ukazují, že přeshraniční mobilita je velmi malá. Jen asi 5 milionů obyvatel Evropské unie - z celkového počt 344 milionů občanů EU - pracuje v zemi, která není zemí jejich původu.
Stejně tak jsou přistěhovalci v cílové zemi vždycky menšinou. V Evropské unii tvoří přistěhovalci méně než 5 procent celkového obyvatelstva a ve Spojených státech méně než 9 procent. Osm hlavním členských zemí EU má celkem 2 miliony přistěhovalců z oblasti Maghrebu (v severní Africe) - jde o skupinu přistěhovalců, která vyvolala silnou veřejnou debatu. Je to 14, 5 procenta z oněch výše uvedených pěti procent, tvořících celkovou imigrační populaci v EU. Je to pouhých 0.62 procent celkové evropské populace. Obdobné znepokojení vzniká ohledně Turků v Německu: představují tam méně než 2 procenta německé populace.
Dochází k podstatnému návratovému migračnímu proudu, pokud to neznemožňuje vojenskopolitická situace ve výchozích zemích. Odhaduje se, že 60 procent Italů, kteří odcestovali kolem roku 1900 do Spojených států, se navrátilo do Itálie. Velký počet Mexičanů se po několika letech či na odpočinek vrací ze Spojených států do Mexika. Legalizace mexických přistěhovalců ve Spojených státech v roce 1986 vedla k velkému počtu Mexičanů, kteří se navrátili do Mexika, neboť si nyní uvědomili, že mohou pobývat svobodně v obou zemích.
Současná imigrační politika v mnoha zemích světa nenapomáhá logistice návratu, částečně protože je založena na předpokladu, že většina lidí chce na Západ přicestovat a nikoliv z něho odjet. Ale máme nyní četné důkazy od osob, které by se chtěly vrátit, jenže na to nemají prostředky anebo se obávají trestu od vlád, protože pobývají v cílové zemi bez povolení.
Součástí přistěhovalctví jsou jedna lidé, kteří se chtějí v cílové zemi usadit, jednak lidé, kteří hledají dočasnou práci a chtějí mít možnost jezdit tam a zpět. Toto jsou dva základní přistěhovalecké trendy dneška. Víme, že došlo k podstatnému zvýšení v počtu imigrantů v Evropě v letech 1973-1974, kdy byly uzavřeny hranice. Z toho vyplývá, že by k tomuto zvýšení zřejmě nedošlo, kdyby existovala možnost volné cirkulace.
Velká část přistěhovalectví je spojena s potřebou doplnit si příjem v rodné zemi. Vzhledem k obrovským rozdílům příjmů v zemích Západu a třetího světa, často na to stačí jen krátkodobý pobyt v zemi s vysokými platy.
V současnosti roste počet přistěhovalců, kteří se nechtějí trvale usadit v cílové zemi. Chějí mít možnost volně cestovat přes hranice a dokonce i na globálním pracovním trhu.
Víme, že když ilegální přistěhovalci dostanou povolení k pobytu, často v cílové zemi pracují jen po dobu několika měsíců a navracejí se do domovské země. Polky, které pracují v Německu jako uklízečky, to činí jen po dobu dvou či tří měsíců v roce. Stejně si počínají mnozí afričtí přistěhovalci v Itálii.
Většina přistěhovaleckých vln končí. Přistěhovalecké vlny nepokračují po dlouhá staletí. V Evropě mívají přistěhovalecké vlny většinou trvání cca 20 let. Velké množství Italů a Španělů se přestěhovalo do severní Evropy: tyto statisíce pracovních sil se přesunovaly v šedesátých letech a v podstatě přesuny skončily v letech sedmdesátých.
Mezinárodní stěhování lidí se děje za rozličných podmínek, má různé rysy a je začíná a končí. Mezinárodní stěhování lidí nemá charakter hromadných invazí národů.
Tisková zpráva CME:
"Chyťte zloděje"
Praha 18. dubna 2000 - Právě dva dny před prvním výročím zahájení sporu mezi CME a Vladimírem Železným potvrdil Arbitrážní tribunál se sídlem v Amsterodamu svůj arbitrážní nález z 10. listopadu 1999. Ten nařizoval Vladimíru Železnému "nepodílet se přímo či nepřímo jménem svým ani jménem jiné osoby bez ohledu na funkci (vyjma jako vlastník menšího než 5% podílu), sám nebo ve spojení s žádnou jinou osobou, za úplatu nebo bezúplatně, na žádném úkonu, kterým by vykonával nebo kterým by se účastnil nebo by měl jakýkoliv finanční nebo jiný podíl na činnosti, která se výrazně shoduje nebo která konkuruje televiznímu nebo rozhlasovému vysílání či službám poskytovaným pro rozhlasové a televizní vysílání provozované v České republice společnostmi CME a ČNTS nebo jinou společností přidruženou k CME". Dále bylo Vladimíru Železnému nařízeno "nepobízet zaměstnance ČNTS k tomu, aby odešli ze společnosti ČNTS, ani tak nečinit prostřednictvím dalších osob". Vladimíru Železnému bylo znovu uloženo "ukončit veškerou účast na činnostech týkajících se TV Prima a vzdát se jakéhokoliv majetkového podílu ve společnosti Beseda". Navíc tribunál potvrdil svůj předběžný názor, že Železný své smluvní závazky vůči CME skutečně porušil.
S ohledem na změnu ve vlastnickém podílu Vladimíra Železného v CET 21 rozhodl arbitrážní tribunál, že jeho původní arbitrážní výrok o předběžném opatření bude v ostatních částech s okamžitou platností revokován. To se týká zejména obnovení exkluzivního stavu mezi CET 21 a ČNTS, které Železný údajně nemůže naplnit.
Fred Klinkhammer, prezident a výkonný ředitel CME vyjádřil naději v pozitivní výsledek závěrečného výroku arbitráže, který má být vydán do konce května, po šestidenním slyšení, jehož začátek je stanoven na 29. dubna 2000. "Arbitři se tak znovu postavili za svou původní výzvu k 'chycení zloděje'," tvrdí Klinkhammer. "Věříme, že v květnu budeme moci oznámit: 'Pravda se ukázala'," prohlásil Klinkhammer optimisticky.
Pondělní arbitrážní výrok výslovně stanovuje, že tento příkaz Arbitrážního tribunálu nevylučuje formulaci odlišných závěrů v jeho definitivním nálezu. Příkaz zůstává v platnosti, dokud Arbitrážní tribunál nerozhodne jinak. Vydáním příkazu také zamítl Arbitrážní tribunál jakékoliv další návrhy obou stran na další předběžná opatření. Zamítnuta byla rovněž žádost dr. Železného na vydání ochranného opatření.
Kontakt:
Michal Donath
Donath-Burson-Marsteller
Tel.: 02/2421-1220
Fax: 02/2421-1620
Příloha:
Pracovní překlad výroku arbitrážního tribunálu ze 17. dubna 2000
Arbitrážní příkaz
1. Rozhodnutí (arbitrážní příkaz) z 10. listopadu 1999 se tímto potvrzuje v těch bodech, které nařizují Dr. Železnému:(a) nepodílet se přímo či nepřímo jménem svým ani jménem jiné osoby bez ohledu na funkci (vyjma jako vlastník menšího než 5% podílu), sám nebo ve spojení s žádnou jinou osobou, za úplatu nebo bezúplatně, na žádném úkonu, kterým by vykonával nebo kterým by se účastnil nebo by měl jakýkoliv finanční nebo jiný podíl na činnosti, která se výrazně shoduje nebo která konkuruje televiznímu nebo rozhlasovému vysílání či službám poskytovaným pro rozhlasové a televizní vysílání provozované v České republice společnostmi CME a ČNTS nebo jinou společností přidruženou k CME;
(b)nepobízet zaměstnance ČNTS k tomu, aby odešli ze společnosti ČNTS ani tak nečinit prostřednictvím dalších osob;
(c) ukončit veškerou účast na činnostech týkajících se TV Prima a vzdát se jakéhokoliv majetkového podílu ve společnosti Beseda;
2. Ve všech ostatních ohledech se arbitrážní příkaz (listopadový - pozn.překl.) s okamžitou platností revokuje.
3. Toto rozhodnutí nebrání arbitrážnímu tribunálu ve formulaci závěrů závěrečného výroku odlišných od závěrů uvedených v tomto rozhodnutí.
4.Tento příkaz zůstává v platnosti dokud arbitrážní tribunál nerozhodne jinak.
5. Tímto se zamítají jakékoliv další žádosti obou stran o vydání předběžných opatření.
6. Tímto se zamítá žádost Dr. Železného o vydání ochranného opatření.
7. Žádost CME, aby arbitrážní tribunál potvrdil, že strany sporu mohou zveřejnit obsah jak vydaného, tak budoucích arbitrážních příkazů, jež nebudou obsahovat utajované skutečnosti obchodního charakteru nebo jiné osobní či firemní údaje s oprávněným nárokem na ochranu, se tímto zamítá.
(Pozn. překladatele: Z odůvodnění arbitrážního příkazu, které není jeho součástí vyplývá, že arbitrážní tribunál tuto žádost CME musel zamítnout, protože pro takové potvrzení nenašel oporu ani v arbitrážních pravidlech ICC, ani v nizozemském arbitrážním právu.
V důsledku tohoto stavu zaujal arbitrážní tribunál stanovisko, že strana, která takové informace uveřejní, tak činí na vlastní nebezpečí. Pokud jedna ze stran dojde k názoru, že takové informace byly uveřejněny nevhodným a nezákonným způsobem z hlediska aplikovaného práva, a to bez ohledu na to, o jaké právo se jedná, může přijmout právní kroky na svou ochranu. Vzhledem k tomu, že o takových právních krocích může rozhodovat i tento arbitrážní tribunál, k čemuž již také došlo, může vzniknout arbitrážnímu tribunálu povinnost rozhodnout v této záležitosti.)
8. O žádosti Dr. Železného v souvislosti s údajnými náklady na toto řízení bude rozhodnuto v rámci závěrečného výroku arbitrážního tribunálu.
Pierre A. Karrer
Kaj Haber
[Pavel Dobiáš]
(s výhradou části I arbitrážního příkazu, viz odůvodnění nesouhlasu, připojené k příkazu z 10.11.1999)
Poznámka překladatele:
Jedná se o pracovní překlad bez jakékoliv právní závaznosti pro kteroukoliv stranu sporu či překladatele samotného.
Michal Donath v.r.
Odpadky dělnické třídy
Citace z pripodotku Jana Culika k memu vcerejsimu clanku:
Dovolil bych si však trochu rozlišovat. Mám pocit, že Pavlem Trtíkem výše popisovaný primitivismus se spíše týká zvyklostí tzv. dělnických vrstev - lidí žijících většinou ve vnitřních čtvrtích měst, případně na dělnických panelových sídlištích na okrajích měst, v podstatě v ghettech. Proto nechodím dost často do jiného kina než do kina filmového umění, protože mě skutečně štve, jaký obrovský nepořádek tam prostý lid za jediné představení kolem sebe učiní.
V prvních letech svého života v Británii jsem se snažil věci přijít poněkud na kloub a dospěl jsem k názoru - nevím, zda to není příliš umělé vysvětlení - že to dělání svinčíku kolem sebe je určitým výrazem odcizenosti těchto společenských vrstev od veřejného prostoru a prostředí. Doma by totiž přirozeně odpadky neodhazovali.
A druhá důležitá věc: k odhazování odpadků v podstatě vůbec nedochází na venkově: vesnice jsou velmi čisté a úpravné, a to v Anglii i ve Skotsku. Rozdíl v míře odpadků ve velkých městech a na vesnicích je markantní. Na venkově odhazují odpadky v podstatě jen příslušníci dělnických vrstev, ti ale sport často nepodnikají a do přírody na pěší výlety příliš často nejezdí. Naopak ve střediscích dělnické zábavy (přímořská promenáda v Blackpoolu či jiné přímořské letovisko Scarborough) se odpadků najde spousta.
Souhlasim s tim, ze v oblastech, kde bydli lide s nizkymi prijmy, je volne pohazenych odpadku videt vice, to je pravda. Jenze rozhodne tomu neni tak, ze 'popisovany primitivismus' by se dal svest na (dle terminologie Jana Culika) 'delnickou tridu'.
A tak predkladam nekolik kontrapunktu, k vyse uvedenemu:
(i) Ve skotskych mestech je bezne k videni, jak odpadek na zem odhodi velmi solidne obleceny clovek.
(ii) Cestovali jste jiz nekdy v Britanii vlakem? Ted nemam na mysli primestskou dopravu do vyse zminenych "ghett" a panelovych sidlist. Mluvim konkretne o mezimestskych vlacich Glasgow-Londyn (pet hodin jizdy). Zkuste v cilove stanici vystoupit z vozu jako posledni a podivat se, jak to tam vypada. Priserny neporadek. A to vse navzdory tomu, ze tam kose jsou, a ze ulickou kazdou hodinu projde uklizec(ka) s velkym cernym plastovym pytlem na odpadky. Ze by ta 'delnicka vrstva' byla tak solventni, aby cestovala v tak hojnem poctu v Britanii relativne drahymi vlaky?
(iii) Minuly rok v lete jsme byli se sestrou na vylete u Loch Etive, uzasny fjord, jedno z nejkrasnejsich mist ve Skotsku. Potkali jsme tam tri chlapiky. Prijeli kempovat a rybarit. (Mimochodem, rekl bych, ze rybareni je sport stejneho kalibru jako pesi vylety.) Byli to tri kamaradi - delnici z Motherwellu. Hledate na prvni pohled typicke predstavitele skotske delnicke vrstvy? Tady je mate. Potetovani, silny zapadoskotsky akcent, kvuli nemuz jim slovo nerozumite, ackolive jste pred par mesici slozil/slozila Cambridge Examination in Advanced English. Jenze, na vse, co si tam svym autem k tomu kempovani privezli, meli igelitove pytle a veskery odpad odvezli pryc. Nezbylo tam po nich vubec nic.
(iv) Docela rad fotim. Jenze nefotim pouze krasne hory, jezera a lidi za slunecneho pocasi. Taky cas od casu udelam zamerne fotku neceho, co se mi hrozne nelibi. A tak mam jiz vyfoceny i nejaky ten odpadkovy neporadek. Je zajimave, ze dojem, ktery ty rozhazene odpadky vytvareji na fotografiich, je vetsinou daleko milosrdnejsi nez ten dojem realny. Mam ovsem jednu fotku, kde je 'primitivismus' zachycen docela verohodne. Kde? Stredisko delnicke zabavy - Theatre Royal, Glasgow. Kdy? Priblizne dve minuty po skonceni baletu Louskacek. Duvod? O prestavce se vrstvam prodavaly bramborove lupinky a zmrzlina v plastikovych kelimcich.
Z Paisley preje hezky den
Pavel Trtík
Poznámka JČ: Vždycky se najdou výjimky, které potvrdí pravidlo. Dělnická třída, kromě toho, to nejsou jen lidi s nízkými příjmy. Dělnická třída se v Británii řekl bych ne vždy definuje ani tak příjmem, jako spíš hodnotami a způsobem života. Kromě toho, psal jsem mnohokrát, že se třídní rozdělení v Británii postupně rozkládá, takže spíše než rigidní stratifikace vláde zmatek - a jen pozůstatky původně rigidně stratifikované společnosti.
Přitom to, co jsem napsal, nikomu nevnucuju jako stoprocentní řešení, jen jsem se pokoušel tomuto jevu porozumět. Je také pravda, jak mě vždycky upozorňovala britská tchyně, že je v Británii k dispozici v obchodech zbytečně velké množství obalů a plastikových či papírových tašek či pytlů, což pak vítr roznáší po ulicích měst. Odpadky jsou tedy většinou papírové či igelitové. Jinak - nemám pocit, že by cestování vlakem na dlouhé vzdálenosti po Británii bylo považováno za zvlášť luxusní zážitek - většina lidí ze středních vrstev řekl bych létá. A v letadle či na letištích hromady odpadků nenajdete...
S genetikou je to složitější
Pane Culiku,
Ad http://www.britskelisty.cz/0004/20000418j.html#09
Vase poznamka na zaver, ohledne geneticnosti, s odkazem na clanek bytosti
Juliany :-) mi pripada od veci.
Pisete:
"Juliana, ktera tomu rozumi, nebot v tom oboru pracuje, uz v Britskych listech
upozornovala ze specificky genetikou dane vlastnosti urcitych ras jsou velmi
nepravdepodobne, protoze vetsinu genu maji lide vsech ras spolecnou ... Rozdily
v barve kuze jsou vsak zpusobene *variabilitou jedineho genu*."
V clanku Juliany zazniva veta "Takze i kdyby vyhynuly vsechny populace az na
jednu, 85% genetickych rozdilu mezi lidmi zustane zachovano." Vy pisete
zdanlive odlisne 'vetsinu genu maji lide vsech ras spolecnou'. V tom je
zajimavy ten souhrn od Juliany, ze se mnohem vic se lisime v ramci rasy, z 85%
nez mezi rasami, z 15% , nez mezi kontinenty, z 6%. ( a od simpanzu se lide
lisi jen o 2%, byva uvadeno.
Marna slava, rasistum nejde prece o to, co mame spolecneho, ale v cem se
lisime, a naprosto kaslou na takovou moudrou uvahu, ze jednotlivci se lisi vic
nez rasy, napriklad to dokazuje tzv "genetic fingerprinting". To je nejspis nad
jejich chapani (navzdory sebeskvelejsimu IQ.)
Procentualni uvahy tohoto typu jsou naprosto zavadejici, nebot stiraji prave ty
jednotlivosti, cim vetsi skupina, tim vic.
Je to jako tvrzeni, ze z dalky se jeden druhemu podobame, z dostatecne dalky
jsme k nerozeznani.
Genetiku bych do toho vubec netahal. Mluvime li o dedicnosti, je sice mozne to
chapat tak, ze mluvime o genech jako nejakych dedicnych stavebnicovych
kostkach. Ale to je zasadni nepochopeni cele problematiky instrukcniho kodu
zivouciho organismu, neboli DNA.
Gen je pojmova zkratka pro tu nejmensi jedinecnou identifikovatelnou a
prenositelnou cast DNA, respektive urcity locus chromosomu, ktery korelacne
souvisi s nejakym fenomenem. Pokud gen nemate, fenomen se nedostavi -
zjednodusene vzato.
Jenze, na genech je podstatne ne kde jsou a z ceho ('jak pruhovane'), ale zda,
jak a kdy se projevuji!
Souvisi to nejen s externim okolnim prostredim, ale
hlavne s bezprostrednim okolnim prostredim, tedy s ostatnimi geny, ktere
aktivuji ci vypinaji cinnost predmetneho genu v te ktere etape cinnosti
organismu.
Tyto ucinky se celkove vzato kombinuji pro nasi vedu dosud
neprehlednym zpusobem - a nase dnesni veda, ktera se blizi k uspesnemu
zmapovani lidskeho DNA, je jeste hodne daleko od zmapovani jak vypada 'chod' ci
'provoz' tehoz.
Nabidnu primer, ze jde o ukol nesrovatelne slozitejsi nez by
bylo zrekonstruovat dlouhatansky film, ale pak si jej umet promitnout.
Nejde
totiz jen o interakci mezi prvky v case, ale o interakce mezi interakcemi jako
promitani ne filmu, ale instrukcniho pasku programu semo tamo.
Zatim nejlepsi
analogie jsou prave pocitacove programy. Maji nejakou zasadni instrukcni sadu
na binarnim zaklade (obdoba abecedy moznych chemickych sekvenci), pak maji
konkretni zneni programu.
Mohou se vsak zasadne lisit ve svem chovani podle
vstupu a vystupu, interakci za behu programu.
Oproti tomu, i zcela odlisne
konstruovane programy na ruznych pocitacich a procesorovych instrukcnich
sadach se mohou chovat zdanlive velice podobne, (jako triviani priklad uvedu,
ze web stranka muze na jednom pocitaci vypadat obdobne jako na zasadne odlisnem
pocitaci s jinym software. )
Pripustime li si radeji vice zjednodusene ale snad srozumitelnejsi srovnani, je
to jako s jazykem. DNA je nas slovnik. Cesti autori pisi cesky, a jejich knihy
se tedy nelisi abecedou ani slovy. Texty se lisi uplatnenim a kombinacemi slov.
Zasadneji se vsak lisi v rovine abstraktni, v pojmech a uvahach, ktere
prostrednictvim slov a abecedy sdeluji - nebo i navzdory nedostatkum abeced a
slov. Napriklad je mozne psat jakz takz cesky i bez diakritiky, jak vidno.
Porovnejme si pak verejnosti zname tvrzeni ze clovek a simpanz se geneticky
lisi 'jen o dve procenta', nebo ze rasy se od ras geneticky nelisi nijak
vyrazne. Jak se to vezme. Treba anglicka a ceska abeceda (bez diakritiky) se
od sebe lisi jen v tom, ze cestina ma sve 'ch'. Presto se obe reci lisi slovni
zasobou ve prospech anglictiny asi 10:1. Nicmene se tyto jazyky skoro vubec
nelisi v celkove schopnosti vyjadrovat co je treba.
O cem vsak byla rec v dane diskusi?
Podstatne bylo, ze zdanlive nesouvisle vlastnosti napriklad barva pleti a
hudebnost mohou byt dedicne souvisle. To same plati treba i o IQ, a to lze dost
zneuzivat v ramci rasove nesnasenlivosti atd atd. Leckdy spolu kraci vlastnosti
zvenci viditelne ve sprezeni s vlastnosti neviditelnymi, jde o zdravotni nebo
psychicke puruchy. Je napriklad mozne (a jsou k tomu empiricke podklady) ze
hodne tmavohnede oci a sklon k sebevrazde spolu koreluji.
To ovsem neni duvod a priori podezirat kazdeho jedince vzezreni X , ze ma
vlastnosti Y.
Chromosomalni anomalie Downuv syndrom souvisi s mongoloidnim vzezrenim, ale
neplati, ze mongolove jsou slabomyslni nebo maji chromosom navic.
Rec byla o dedicnosti a souvztaznosti vlastnosti okatych a neokatych, a o
predsudcich, ne o genetice v nejakem tom snapshotu.
Ja napriklad usuzuji, ze rasismus je dedicna vlastnost celeho lidstva, a je
treba proti nemu bojovat vzdelanim a diskusi, v kazde generaci.
( http://www.britskelisty.cz/9810/19981001k.html#10 )
Treba v budoucnosti se zjisti, ze rasismus v druhu Homo sapiens lze geneticky
vymitit nejakym slechtenim a krizenim.
A co kdyby s rasismem geneticky souviselo (a vymizelo) i neco kladnejsiho.
Václav Pinkava