čtvrtek 10. února

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Zdraví:
  • Kouření je nemoc, konstatují lékaři Rakousko a jeho politický kontext:
  • Haider (analýzu americké Kongresové knihovny připravil P.B.) Role soukromých poskytovatelů informací:
  • Příklad: Kdo je RemediaNet (Štěpán Kotrba) Zdravotnictví pro cizince v USA:
  • Co s cizincem u dveří nemocnice (Ota Ulč) Británie z rychlíku:
  • Zápisky českého studenta angličtiny v Glasgow (Rudolf Merkner) Česká politika:
  • Hovory s Evropou (Ivan Hoffman) Na okraj:
  • K neutuchající debatě o Bohu, písnička z filmu Monty Python 'The meaning of Life (přeložil Václav Pinkava) Reakce:
  • O svobodě slova (Vojtěch Polák)
  • Reakce na článek "O údajném rasismu v ČR" (Petr Adam)
  • Vina NATO (Dalibor Žůrek) Polemika:
  • Co bylo na příspěvku pana Motla neslušného? (V. Novák)
  • Starého psa Jaromíra Jedličku novým kouskům nenaučíš (Luboš Motl)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Starého psa Jaromíra Jedličku novým kouskům nenaučíš

    Luboš Motl

    Byl jsem upozorněn na reakci ing. Jaromíra Jedličky na můj mail pro pana Málka (jenž byl díky novinářské neposednosti pana Čulíka okamžitě zveřejněn), v němž jsem se vyjádřil k úvahám bývalé horlivé mluvčí a obhájkyně POLDI Kladno a rodiny Stehlíkových Dany Cihelkové (jejíž minulost jsem náhodou odhalil až později, v Blistech jaksi o ní nebylo ani vidu, ani slechu) o Bohu a o vědě; to se to zamotává, že ano? K textu pana Jedličky mám několik komentářů.

    Za prvé, čtenář mohl dojít k mylnému závěru, že mě pan Jedlička nezná a že můj text hodnotil podle obsahu. Skutečnost je zcela jiná: s panem Jedličkou jsem přibližně před rokem a půl vyměnil stovky a stovky kilobajtů mailů - ukázka o velikosti 250 kB je zde. Moji adresu získal kdesi na diskusním fóru. Zdálo se mně, že má zájem o vědu a že se chce něco naučit, a tak jsem se mu idealisticky celé měsíce snažil vysvětlit mnohé vědecké otázky. On sám je následníkem pana Kahudy, ministra školství z padesátých let, který pěstoval materialisticko-psychotronickou teorii mentionů, částic zprostředkujících telepatii, které se pohybují nadsvětelnou rychlostí; pan Jedlička je nazývá minony. Odlesk těchto skvostných teorií měl čtenář možnost spatřit již v Jedličkově příspěvku.

    K otázce neslušnosti se nechci příliš vyjadřovat. Pozorný čtenář snad pochopil, že arogantní titulek u mého příspěvku nebyl můj, nýbrž ho zkonstruoval Jan Čulík, a o adekvátnosti slohu zbytku mého příspěvku mě částečně ujistila i řádka reakcí, které jsem dostal, všechny (až na Jedličku) byly pozitivní. Nemyslím si, že by se člověk měl snažit být ještě slušnější, než jsem já; podle mého mají špatné vlastnosti a hloupost zelenou právě proto, že se proti nim téměř nikdo dostatečně energicky neozývá.

    Trpělivost jsem měl velkou, ale postupně vycházelo na povrch, že teorie relativity není tím pravým, co by člověk měl panu Jedličkovi vysvětlovat, protože nedokázal pochopit ani pojem těžiště, ba ani základní filosofické principy vědy, které ji odlišují například od víry - zvláště tvorbu předpovědí a jejich experimentální ověřování. Po dlouhých měsících korespondence, která nikam nevedla, si začínal i pan Jedlička uvědomovat můj pocit beznaděje - a také to, že jeho filosofické předsudky o nepoznatelnosti čehokoliv není schopen ve vědě prosadit, v což pravděpodobně přesto dodnes věří. S odstupem necelých dvou let se mně tak trochu odvděčil. Ať se nám to líbí nebo ne, i tohle se může stát, je to odvrácená tvář svobody tisku, zvláště svobody Blistů, které otiskují často i příspěvky, (poslední vedlejší věta neprošla cenzurou).

    Ještě bych se rád velmi zhruba (nezdá se, že diskuse postoupila na vyšší úroveň) zamyslel nad obsahem Jedličkova posledního díla. V prvním odstavci na rovinu přiznává, že svůj článek nepsal proto, že měl co sdělit čtenářům, nýbrž proto, že byl "otřesen neslušností" mého příspěvku; skutečné pozadí snad již čtenář chápe. Píše také, že nedokážu zodpovědět na základní otázky ani ve fyzice, která je "zřejmě" mým oborem (autor předstírá, že to neví stoprocentně, ačkoliv jsme spolu vyměnili půl megabajtu korespondence). Sám moc dobře ví třeba to, že na základní otázky (nejen) ve fyzice zodpovídám rád a moje odpovědi třeba profesoři ani v USA, ani v ČR zatím jinak než na výbornou neohodnotili; tím se samozřejmě nechci tvářit, že jsem celý život jen zářil.

    Jedlička tvrdí, že současný vědec prý věří tomu, že opakovaně prokázaná korelace mezi dvěma jevy je přírodním zákonem. Z opakované korelace mezi dvěma jevy je schopen vyvodit poučení každý člověk, který přemýšlí alespoň trochu racionálně; mezi vědci by takových mělo být mnoho. Přírodní zákon je ale něčím více - má daleko širší a obecnější platnost. Přírodní zákon není jen odpozorovaná korelace mezi dvěma jevy, přírodní zákon je pravidlo, podle něhož se příroda chová i v dalších situacích, než je jev, z něhož byl zákon odpozorován a vydedukován. Vědecká teorie má smysl jen tehdy, pokud je schopna činit předpovědi výsledků dalších jevů, než jsou jevy, které pomohly k jejímu zformování. V opačném případě nejde o vědeckou teorii, jen o sbírku faktů, analogickou telefonnímu seznamu nebo herbáři. Zvláště o fyzice často říkáme, že je životně závislá na rovnováze mezi horkými a divokými spekulacemi a chladnými a nudnými fakty z experimentů; narušení takové rovnováhy fyziku degraduje buď na botaniku, nebo na filosofii.

    Náhoda je nepochybně součástí světa; podle kvantové mechaniky je jistá forma náhody neoddělitelnou součástí každého jevu. Například v principu nelze předpovídat jednoznačně, co se stane s částicí; je možné určovat jen pravděpodobnosti, že nastane takový či onaký výsledek. Povahu této náhody ale dnes dost dobře chápeme; tento fakt přírody neimplikuje, že je podstata jakéhokoliv jevu na světě nepoznatelná.

    O částicích zapamatování (mentionech a minonech), na nichž je podle autora založeno veškeré vědění, bych se nerad vyjadřoval, už jim bylo věnováno místa příliš. Autorovi budiž omluvou, že nemá s vědou nic společného a že může svoje pozoruhodné myšlenky omlouvat nejen tím, že je před ním pěstoval i jeho komunistický kolega Kahuda, ale i stářím autorovy mozkové hmoty. Spojování nekonečnosti a nepoznatelnosti světa je mně také jaksi nesrozumitelné - zvláště proto, že mezi ateisty je obvyklejší přesvědčení, že je svět nekonečný než mezi věřícími. Dnes již vím, že za autorem proklamovanou "nepoznatelností" světa je cosi pravdivého. Půl megabajtu intenzivní výuky fyziky, která nikam nevedla, je přinejmenším náznakem, že je pro pana Jedličku svět skutečně nepoznatelný, jakož i toho, že fyzika není schopna panu Jedličkovi zodpovědět ani základní otázky. Tato nepoznatelnost základních otázek panem Jedličkou mu zjevně ani v nejmenším nemůže zabránit v tom, aby mohl otisknout "esej o povaze fyzikálního zákona".

    Chtěl bych se ale zastavit u předposledního odstavce, kde pan Jedlička tvrdí, že věda je víra jako každá jiná. Věda skutečně není žádná víra (ač s ní má jakési společné kořeny v historii) - a lidé, kteří pronásledovali Galilea nebo i Darwina, asi v hloubi moc dobře věděli, v čem je rozdíl. Nikam nevedoucí korespondence mezi námi také dokresluje, jak velká propast mezi vědou a konkrétními náboženskými předsudky (ale ještě spíše mezi vědou a iracionalitou) panuje. Kdyby pan Jedlička diskutoval se zastáncem jiného dogmatu, než je Jedličkovo dogma minonů, asi by si s ním dobře rozuměl. Propast mezi panem Jedličkou a racionalitou je ale hlubší; nejde jen o jednu konkrétní nesmyslnou hypotézu mentionů, ale o celý systém třídění informací a způsob tvorby názorů a teorií.

    Náboženství je postaveno kromě jiných věcí na dogmatech (jejichž nejjednodušším příkladem je axióm o existenci Boha), jakýchsi předpokladech, které byly komusi sděleny shůry, na nichž je třeba trvat a pro které je třeba hledat důkazy, přičemž lze přehlížet protidůkazy, jelikož a priori víme, že musí být neplatné; podobně je tomu s Jedličkovými částicemi vědomí. Důležité náboženské poznatky mají osobní zabarvení, lidé jsou na nich tak či onak zainteresováni; Bůh, který stojí za náboženstvím, je osobní a mnozí věřící s ním také mají osobní vztah.

    Věda je ze všech těchto hledisek pravým opakem. Jde jí o poznání pravdy, o rozhodování mezi několika konkurujícími si hypotézami o povaze věcí, které se provádí zcela neosobně porovnáním jejich předpovědí s pozorováními - jako při férovém sportovním soutěžení; výsledky takového rozhodování předem neznáme a jsme (nehledě na svá očekávání) připraveni na různé možnosti, jinak bychom experiment vůbec nemuseli provádět. Má smysl provádět jen ty experimenty, v nichž je výsledek alespoň trochu neurčitý, případně musí být očekávaný výsledek alespoň v jistém smyslu překvapivý. Sotva někdo získá peníze na experiment s miliónem hektolitrů Becherovy limonády, který má zjistit, zda se právě toto množství při smíchání s močí promění v kytici růží; je to drahé a máme důvody k přesvědčení, že výsledek známe.

    Věda nezačala s žádným úplným poznáním světa ani s dogmatem, naopak svět poznává postupně a stále lépe a jednou z jejích největších předností je právě to, že dokáže své staré principy překonat a nahradit principy dokonalejšími, které však dokážou vše, co dokázaly principy v minulosti; to vůbec neznamená, že lze principy nahrazovat, kdykoliv se nám zachce. Světový rekord ve skoku do dálky také nelze překonat pouhým výrokem, že už platí příliš dlouho a že bychom měli uvolnit místo jiným - případně vyslovením komentáře, že všechny předchozí rekordy byly zatím překonány, a proto teď musíme překonat i ten nynější. Vědec musí být vždy schopen zbavit se svých předsudků. Bůh, kterého si lze představit za přírodními zákony, které věda studuje, je naopak zcela neosobní: nelze s ním mít žádný osobní vztah.

    Věda musí poctivě a objektivně studovat výsledky pokusů a nezaujatě, logicky a racionálně promýšlet stále složitější logické a matematické vazby, které stále pevněji spojují neustále abstraktnější teorie s neustále propracovanějšími experimenty. Vědec si musí být vědom i toho, jak daleko lze tu či onu teorii užít. Nejcennější teorie, které máme, mají velmi širokou sféru platnosti, jiné lze užít jen pro omezenější kategorii jevů. Člověk ale snad nemusí být vědcem, aby pochopil, proč je třeba Jedličkův důkaz neexistence Boha pomocí nekonečného množství mentionů asi jedním z mnoha důsledků vlivu času na autorovu mysl, nikoliv seriózním argumentem k smysluplné otázce.

    Tímto příspěvkem se nestavím proti žádné víře ani proti nikomu osobně, jen jsem chtěl poukázat na nerozumnost a nepoctivost, kterou byl článek pana Jedličky, jinak velmi milého staršího pána, doslova nahuštěn.


    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|