čtvrtek 10. února O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Zdraví: Kouření je nemoc, konstatují lékaři Rakousko a jeho politický kontext: Haider (analýzu americké Kongresové knihovny připravil P.B.) Role soukromých poskytovatelů informací: Příklad: Kdo je RemediaNet (Štěpán Kotrba) Zdravotnictví pro cizince v USA: Co s cizincem u dveří nemocnice (Ota Ulč) Británie z rychlíku: Zápisky českého studenta angličtiny v Glasgow (Rudolf Merkner) Česká politika: Hovory s Evropou (Ivan Hoffman) Na okraj: K neutuchající debatě o Bohu, písnička z filmu Monty Python 'The meaning of Life (přeložil Václav Pinkava) Reakce: O svobodě slova (Vojtěch Polák) Reakce na článek "O údajném rasismu v ČR" (Petr Adam) Vina NATO (Dalibor Žůrek) Polemika: Co bylo na příspěvku pana Motla neslušného? (V. Novák) Starého psa Jaromíra Jedličku novým kouskům nenaučíš (Luboš Motl) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Za zmínku stojí analýza americké Kongresové knihovny z prosince 1993 o Rakousku a jeho politické dynamice:

Od konce druhé světové války do konce let osmdesátých se rakouský politický systém jevil jako stabilní a neměnný. Rakousko bylo většinou politologů považováno za klasický případ konstituční demokracie, tedy za politický systém, ve kterém jsou soudržné sociální skupiny úzce ztotožnitelné s politickými stranami. Rakouská politika, podnikání a společnost vůbec byly rozhodujícím způsobem utvářeny vlivem tří hlavních sociálních táborů (Lager) nebo subkultur - socialistické, katolicko-konzervativní a německo-nacionalistické.

Nejdůležitějšími faktory pro určení, do které subkultury někdo přísluší, bylo územní určení (venkov, nebo město), socioekonomický status a povolání. Socialistický tábor měl svou základnu v městské dělnické třídě Vídně a dalších velkých měst a v třídě intelektuálů. Katolicko-konzervativní tábor měl svou tradiční základnu v malých městech a rolnických společenstvích. Německo-nacionalistický tábor byl menší než oba předchozí a byl založen na nadšení pro jednotu s Německem, které převládalo v letech První republiky (1918-1938). Velká část jeho členů pocházelo z povolání "bílých límečků".

Rakouské subkultury poskytovaly svým příslušníkům soběstačné prostředí, ve kterém vedli své životy a rozmanitá povolání. Vedle politických stran měl každý tábor své profesní a odborové organizace, které rovněž hrály důležitou roli ve stranické politice i ve společnosti.

Tento tradiční systém trval i v letech devadesátých. Klíčovými organizacemi socialistického tábora spjatými s SPÖ byly Frakce socialistických odborářů (FSG), Sdružení svobodného podnikání (FWB) a Rolníci SPÖ. V katolicko-konzervativním táboře, hlavními organizacemi lidovců (ÖVP) byly Spolek rakouských dělníků a zaměstnanců (ÖAAB), Spolek rakouského podnikání (ÖWB) a Spolek rakouských rolníků (ÖBB). Německo-nacionalistický tábor v čele se Svobodnými (FPÖ) měl jedinou takovou významnější organizaci - Kruh svobodných podnikatelů (RFW).

Klíčovým zdrojem vlivu profesních a odborových organizací bylo jejich ovládání hospodářských komor zemědělství, obchodu a práce. V rakouském korporatistickém systému tyto komory zodpovídají za uplatňování některých stránek zákonů a dalších právních norem. Navíc, členství v nich je pro řadu osob povinné. Tak ÖVP prostřednictvím ÖAAB ovládala Zemědělskou komoru a přes ÖWB Obchodní komoru. SPÖ zase skrze FSG kontrolovala Komoru práce.

V raných letech Druhé republiky politici SPÖ a ÖVP po zkušenostech let třicátých, občanské války r. 1934 a nacistického věznění dávali přednost politickému konsenzu a kompromisu s cílem vyhnout se konfliktu. Po dlouhé období v zemi vládla velká koalice ÖVP a SPÖ. Došlo také k řadě změn ve společnosti, v životním způsobu, k sekularizaci a růstu sektoru služeb. Vzrostlo uvědomění Rakušanů jako svébytného národa (od méně než 50 % v polovině let šedesátých do 74 % v roce 1990), což oslabilo politický vliv pangermanismu. Rozvoj předměstí a přeměny venkova pod vlivem turismu omezil stejnorodost tradičních oblastí SPÖ a ÖVP. Oslabení tradičních táborů dalo příležitost menším stranám. Identifikace Rakušanů s politickými stranami poklesla na 20-30 %. Zaměstnanci sektoru služeb a "bílé límečky" tvoří blok tzv. nestálých voličů, kteří se neztotožňují s nějakou jednotlivou stranou. Takový blok může být klíčem k volebnímu vítězství strany, která se ho získá.

První příznaky změn se ukázaly při volbách 1986, kdy nejvíc hlasů bývalých voličů SPÖ a ÖVP získala FPÖ, která zdvojnáslobila svůj výsledek a Zelení poprvé vstoupili do parlamentu. Trend pokračoval v roce 1990, kdy nejvíc ztratili lidovci (ÖVP) - ze 41,3 % spadli na 32,1 %. Tyto volby byly předělem v poválečných dějinách, když postavení lidovců jako jedné z hlavních stran bylo zpochybněno. Pod vedením Jörga Haidera Svobodní (FPÖ) změnili rakouský stranický systém z dominace dvou stran na vícestranický.

Jörg Haider bývá často zařazován mezi fašizující, nebo postfašistické vůdce. Toto hodnocení se však jeví jako nespr ávné. Podle Daniela Verneta z pařížského le Monde, často zvaného i na pražské "hradní" akce,  je Haider člověk kultivovaný, jeho myšlení se neomezuje na několik ponižujících hesel. Před pár lety na výzvu jednoho vydavatele, který požádal hlavní vídeňské politické vůdce o jejich "výhledy pro Rakousko", šéf Svobodných sepsal knihu s názvem Osvobozená budoucnost leží mimo levici a pravici (Befreite Zukunft jenseits von links und rechts), ve které vyložil svou politickou filosofii.

Jistě, lze v ní nalézt náznaky xenofobie, obsažené v hesle "Rakušané především", ale to, co navrhuje v oblasti přistěhovalectví, jen shrnuje ta nejpřísnější opatření již uplatňovaná jinde v Evropě: ve Švýcarsku vůči sezónním dělníkům, vyhoštění odsouzených cizinců z Německa, potlačování delikvence mladistvých v Blairově Británii. Jeho obava z nájezdu cizinců (termín Überfremdung se však v jeho knize vůbec nevyskytuje) se projevuje jen v odkazu na teorii Samuela Huntingtona o střetu civilizací a nevyhnutelné válce kultur.

Nepřátelství vůči "budování Evropy" ho vede k požadavku renacionalizace zemědělské politiky s cílem udržet rolníky na statcích a zabránit tomu, aby jejich exodus zatížil pracovní trh. Společný trh označuje za ekonomický substrát Severoatlantického paktu, proto ho podporuje, ale je proti politickým cílům Evropské unie. Globalizace je podle něho jen záminkou pro vznik rozsáhlých mezinárodních byrokracií, od bruselské Komise po Mezinárodní měnový fond.

Boj proti funkcionářům, proti vyvlastnění státu kastou byrokratů, pocházejících ze dvou velkých stran, které si po Druhé světové válce rozdělily moc v Rakousku, jinak řečeno - proti "mandarínům Proporz" (proporcionality, sdílení moci), to je jeho pravý boj. Chce poslat do předčasného důchodu učitele, kteří jsou "v Evropě nejlépe placení s nejhoršími výsledky"; chce omezit úvěry pro kulturu, aby šly opravdovým umělcům, a ne "funkcionářům umění". Jako obránce "obyčejných, malých lidí" nebojuje proti velkým příjmům, pokud odpovídají vykonané práci, duchu iniciativy, obnově, ale proti  "příživníkům samobslužného státu".

Haider se obrací jak na ty, kteří jsou odkázáni na výsledky hospodářských proměn, tak na mladé vlčáky, kteří se cítí být drženi na uzdě zákony, korporatismem a zasahováním státu, aniž by v tom cítil rozpor. Jím vyhlašovaná "mírumilovná kulturní revoluce" má Rakousko osvobodit od panství starých stran, které si je rozdělily a brání jeho modernizaci. Tato diagnóza není zcela původní, podobně se vyslovili i činitelé sociálních demokratů a lidovců.

"Modernizaci může přinést jen síla, která nezneužívala systém", říká Haider. Jeho strana nechce být stranou jako jiné, je to hnutí, "nové společenství", pro které čest, práce, sebevědomí, zodpovědnost a občanskost "nejsou prázdná slova", zatímco staré strany šíří jen lži. "Jsme přesvědčeni, že nejsme jako oni, jsme lepší, čestní, neúplatní", píše Haider. Boj proti korupčnosti establišmentu je zřetelnou součástí jeho repertoáru, i když finanční skandál jednoho vedoucího představitele Svobodných v Dolním Rakousku ještě pár měsíců před volbami mohl být pro něj osudový.

Když tato Haiderova kniha vyšla, jeden komentátor v Süddeutsche Zeitung ji přirovnal k dílu sociologa a nacionálním socialismem pokoušeného filosofa Hanse Freyera o "pravicové revoluci" z roku 1931, které bylo v Třetí říši nicméně zakázáno. Freyer také spoléhal na "lid", který vyvede průmyslovou společnost z její bídy. Domníval se, že buržoazní společnost je odsouzena k úpadku, a že "pravicová revoluce" již podkopala burtžoazní stát zevnitř.

Haider je přesvědčen, že má dějiny na své straně. "Mandaríni státu a Proporz sní o tom, že zastaví čas. Ale nezastaví dějiny; to dějiny na ně zapomenou. Jakkoli toto zapomnění bude bolestivé, bude zasloužené."

Tato témata poukazují na epochu, která předcházela nacionálnímu socialismu. Jörg Haider není ani fašista, ani postfašista; je "prefašista", neboť odkazuje ke koncepcím, úvahám, instinktům, na které hráli rakouští populisté ze začátku století: na obranu malých lidí proti mocným, kteří je utlačují; na obranu lidí ambiciózních proti státu, který je šikanuje; na nenávist k cizincům, kteří na sebe poutají pozornost, patřící pravým Rakušanům, aniž by zde však, na rozdíl od svých předchůdců, Haider vyjadřoval antisemitismus. Jörg Haider dokonale ztělesňuje tu formu populismu, která tvořila ideologický humus jisté "revoluční" extrémní pravice mezi dvěma válkami. V tom je nebezpečný, končí Daniel Vernet, stoupenec teorie a praxe mondialismu, jak Francouzi říkají globalismu.

Z obou textů vybral a přeložil pb.