K diskusi na téma theismus a atheismus
Značně zavádějící je teze, že "věda je berlička atheismu". V
přírodních vědách platí, že to, je-li vědec atheista nebo theista, nehraje
žádnou roli, neboť jde o objektivní vědecké poznání hmotného světa a to, zda
poznávající subjekt považuje hmotu za prvotní nebo stvořenou, nemá vliv na
hodnotu jeho poznatků.
Poněkud jiná je situace ve společenských vědách, kde se zejména v
oborech klasické filosofie zřetelně projevuje, zda filosof je theista nebo
atheista. Je-li vědec theista, pak lze naopak říci, že "věda je berličkou
theismu".
Pokud jde o účelnost diskusí mezi theisty a atheisty, zkušenost
ukazuje, že jsou-li účastníci na zhruba stejné intelektuální úrovni a se
stejně pevným vnitřním přesvědčením, výsledkem diskusí je, že theista stále
lépe zdůvodňuje svůj theismus a atheista stále lépe zdůvodňuje svůj
atheismus. Když se v diskusi mezi theistou a atheistou tomu či onomu podaří
druhého získat na svou stranu, pak je to prakticky vždy účinkem vyšší
intelektuální úrovně a síly osobnosti, nikoli síly argumentů.
Jak dále uvedeno, argumenty proti theismu lze v rámci jednoho typu
atheismu zpravidla shrnout do jedné antiteze. Stejně tak jako u theistů
existuje mnoho různých vyznání, tak existují různé formy atheismu. Příkladmo
uvádím:
atheismus scientistický ("Boha nelze dokázat, proto je nesmysl v něj
věřit.")
atheismus materialistický ("Prvotní je hmota, proto neexistuje stvořitel.")
atheismus pozitivistický ("Boha si lidstvo vykonstruovalo v jednom stadiu
svého vývoje, v dalším stadiu se již bez něj obejde." /obdobně u Nietzscheho )
atheismus "pesimistický" ("Bůh neexistuje, protože kdyby existoval,
nedopustil by hrůzu, která je na světě.")
atheismus "praktický" ("V praktickém životě žádného Boha nepotřebujeme,
proto nemá smysl se nějakým Bohem zabývat.")
atheismus buddhistický ("Nejvyšší transcendentno nelze personifikovat.")
Naproti tomu theista, aby logicky zdůvodnil, proč je theistou, musí
nastínit svoji theologii. Proto nemusí znamenat nevyváženost, jestliže
theisté dostávají ve sdělovacích prostředcích více prostoru k hlásání svého
názoru než atheisté. Porušením ústavou zaručených práv a svobod a zákonů
demokratické společnosti by bylo, jestliže by ve veřejnoprávních médiích
bylo zakázáno někomu říkat, že je atheista a proč jím je, anebo dokonce by
mu bylo zakázáno vystupovat vůbec jen proto, že je atheista. Rozhodně
nepovažuji za oprávněné tvrdit, že propagace atheismu by měla mít stejně
prostoru jako náboženské vysílání. To je, jako kdybychom například
požadovali, aby stejně velký prostor, jaký je věnován dostihům, byl věnován
vystoupením ochránců zvířat, kteří jsou jejich odpůrci.
Názor, který se v BL objevil, že ve dvacátém století byla vyvrácena
tomistická metafyzika, také nelze považovat za nezpochybnitelný. Podle
některých filosofů (např. J. Maritain, u nás J. Fuchs) je výsledky moderní
vědy správnost tomistické filosofie naopak spíše potvrzována.
Pokud jde o spojování náboženství a politiky, dějiny nás učí, že
nikoli žádné náboženství samo osobě nezpůsobilo zlo, ale zlo bylo působeno
politikou zneužívající náboženství. Tzv. náboženské války v evropských
dějinách lze zjednodušeně historicky zrekapitulovat: Když se prosadilo
křesťanství, které hlásalo, že dobyvačné války vedené nepokrytě za účelem
získání území či kořisti jsou amorální, začali si dobyvační mocipáni války
zdůvodňovat špatnou vírou těch, proti nimž vytáhli. Když se pak i války
vedené s náboženským odůvodněním začali lidem protivit, politici začali
válčit "za národní zájmy lidu". Rozdílnost náboženství sama o sobě nikdy
není a nebyla skutečným důvodem k válce, tím vždy byla snaha o získání či
udržení moci a kořisti. Náboženská válka vzniká jako důsledek politického
zneužití rozdílnosti náboženství. Stejně tak lze zneužívat rozdíl barvy
pleti nebo rozdílnost jazykovou.
Na závěr krátkou poznámku k článku p. Obereignera v BL 27.1.2000.
Když píše o desateru, které nezná nazpaměť, měl si je před tím alespoň někde
přečíst. Určitě neměl na mysli, to co napsal, že 5. přikázání -
"Nezabiješ!", patří k těm málo důležitým.
Jaroslav Štemberk