úterý 1. února O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Genetika a psychiatrie: Vědci objevili sebevražedný gen Diskuse: Zachovala se britská televize odvysíláním filmu o českém rasismu rasisticky? (Mirek Vachek, Jan Čulík) České školství: Návrh novely vysokoškolského zákona a Boloňská deklarace (Jiří Zlatuška) Česká politika: ČSSD a KSČM (Ivan Hoffman) Haider, Rakousko a Evropská unie (Ivan Hoffman) Tlak mediálních magnátů na veřejnoprávní sdělovací prostředky: Reportéři z BBC proti Murdochovi Reakce: Jak je to s Romy v Británii? (Jiří Hruška) "Já jsem český občan s bílou hubou, tedy rasista, xenofob a kdo ví, co ještě." (Jan Kyncl) Český občan s černou hubou (Vojtěch Polák) Pokračování diskuse o Bohu: Kdo ještě nediskutoval o Bohu? (Pavel Kočička) Shrnutí nejnovějších vědeckých poznatků: Diskutujeme o sobě, nebo o Bohu? (Dana Cihelková) K diskusi na téma theismus a atheismus (Jaroslav Štemberk) Těm, co je to jasné (Jaroslav Navrátil) Je nám třeba víry v Boha? (Burjan) Ferdinand nerozumí Goedelově větě (Rostislav Laifr) Dopřejte Goedelovi klid (Jiří Vacek) Oznámení: Demokratická iniciativa občanů - DIO: Hesla z Programu pro ty, které ještě vývoj v ČR nezvedl ze stoliček (Petr Cibulka) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Dana Cihelková

Je problémem všech těchto diskusí, že posuzují otázku existence či neexistence Boha - Stvořitele prizmatem lidské zkušenosti, o níž víme, že je velmi omezená, ač se v mnoha ohledech tváří, že věda dříve či později odhalí každé tajemství. Podíváme - li se nezaujatě na vnitřní obsah Bible, aniž bychom přistoupili na předpoklad, že Bible je slovem Božím, ale spíše historií vývoje určitého segmentu názorů o vzniku světa a roli Boha v něm, nutně musíme dojít k závěru, že jakákoli lidská diskuse o něm může být v nejlepším případě vedena z pozice neúplného lidského poznání, včetně toho, které se odvolává na autoritu Bible, už jen proto, že je dílem lidským, tedy omezeným.

Ve všech velkých náboženstvích světa se ze všeho nejvíce odráží nějaká lidská zkušenost s něčím, co je poněkud v rozporu s obecně sdílenou zkušeností s řádem hmotné fyzikální reality, které jsme součástí. Ať se nám to líbí či nelíbí, občas se ve světě jistot (jinak neochvějně platných principů a zákonů, formujících chování přírody) objeví něco, co do těchto jistot nezapadá.

Zřejmě se jedná o problém, s nímž se lidstvo potýká od počátku, kdy se evolučně propracovalo ke schopnosti přemýšlet nad jevy, které jej obklopují. Nemám oprávnění vynášet soudy, které jevy a události, jejichž obsah se rozchází s kauzalitou hmotného světa, jsou dílem podvodníků, dílem přebujelé fantazie, zbožných přání či projevem jiné reality, kterou souhrnně nazýváme -nadpřirozeno.

Obávám se však, že nejsem sama, kdo se podivuje nad skutečností, proč se lidstvo zaobírá přinejmenším více jak pět tisíc let něčím, co by objektivně vzato nemělo existovat? Otázkou tudíž je, zda náboženství nejsou více důsledkem lidské zkušenosti s těmito anomáliemi, než výrazem strachu a respektu před živly tohoto světa, jak se domnívá ateismus?

Není to tak dávno, kdy se prostí lidé (avšak také mnozí učenci) domnívali, že blesky a hromobití jsou projevem Božího hněvu, že andělé posedávají na obláčcích a duše zemřelých hříšníků se smaží v pekle, kdežto duše bohabojných měšťanů si vychutnávají slasti ráje. Tyto projevy víry však spíše než cokoli jiného byly projevem úpadku víry a její ideologizace (nebudete -li poslouchat vrchnost, propadnete Božímu hněvu). Dnes by něco takového sklidilo nanejvýš soucitný úsměv.

Když se začalo vědecky zkoumat lidské tělo a anatomické studie se staly uznávanou vědeckou metodou, objevila se řada názorů, šířená uznávanými autoritami, že anatomická zkoumání prokázala neexistenci ducha, protože v lidském těle nebyl nalezen a nebylo v něm nalezeno nic, co by o jeho přítomnosti mohlo svědčit.

O nějaké to století později, kdy do blízkého vesmíru vzlétly první sondy, se objevily podobné názory. Prý Bůh neexistuje, protože sondy jej nikde nenašly. Obávám se, že na těchto a podobných moudrostech postavený ateismus má tutéž hodnotu jako na teorii o pekle a ráji postavený katolický (ale také reformistický) moralismus.

Podívejme se blíže na jeden problém, který by mohl otázku teismu či ateismu posunout do uchopitelnější polohy. Lidé ke své existenci potřebují nějaký hodnotový systém, který jim skýtá jistoty o smysluplnosti tohoto světa a toho, co konají. Vytváření konstrukce chrámu jistot vedlo mimo jiné ke vzniku geocentrického modelu světa, v němž Země byla středem všehomíra a důvodem k existenci Slunce, Měsíce a hvězd. To vše bylo dílem Božím pro člověka, kterému byla dána moc nad vším ostatním stvořením.

Hierarchie hodnot, završená Kristovým náměstkem na Zemi, společně s tímto jednoduchým modelem vesmíru, skýtala dosti přijatelný řád jistot, o nějž se mohl člověk kdykoli opřít a když náhodou selhal, vždy byly po ruce síly pekelné, na které bylo možno svést každou lumpárnu, katastrofu či jinou nežádoucí anomálii.

Astronomická pozorování však tento hodnotový řád jistot vyvrátila. Život sám si vyžádal, aby se předchozí geocentrický model evolučně přetvořil v heliocentrický model, aniž by se změny dotkly podstaty těch jistot, které člověk ke své klidné existenci potřeboval. Netrvalo dlouho a ukázalo se, že ani tento systém není udržitelný. Poznání, že planeta Země je součástí systému mnohem složitějšího, než je jen soustava planet obíhajících okolo Slunce, a navíc se nachází v okrajové částispirálové galaxie, otřáslo posledními zbytky jistot o něž se člověk opíral.

Vyvstal problém, kde najít nové jistoty? Z pozorované části vesmíru se vytratil pevný bod, vše se nacházelo v neustálém pohybu a v přeměnách, o jejichž smyslu bylo možno nanejvýš spekulovat, byť na vědecké bázi. Biblický obraz světa přestal platit a církevní autority už neměly dost prostoru k tomu, aby vytvořily nový model, který by byl v souladu s vědeckým poznáním, přebírajícím zodpovědnost za vytváření nových jistot.

Ateismus není sice nic nového, můžeme se s ním setkat už v některých směrech antické filozofie, avšak moderní ateismus, jaký byl zplozen mechanistickým materialismem, už nebyl tak spekulativní, ale odvolával se na vědu.

V užším slova smyslu lze říci, že věda zrušila Boha a na jeho místo posadila věčnou hmotu. Ta se měla stát oním pevným bodem, skýtajícím opět jistotu, že v tomto světě se lze o něco opřít. Oslava hmoty, jako příčiny existence všech věcí a bytí všech živých tvorů, pak vyvrcholila v ateistickém dialektickém materialismu.

Ten ve své vulgárnější podobě předkládal vesmír jako jeden gigantický mechanický stroj, udržovaný v chodu vzájemným působením přírodních zákonů a hmoty, v němž už nebylo pro Boha místo. Tento model jej ani nepotřeboval, měl totiž svého boha - hmotu.

Vědecké poznání však zpochybnilo i tuto jistotu. Objev radioaktivity ukázal, že atomy hmoty nejsou ani zdaleka takovou jistotou, jakou se zdály být, ale podléhají určitým změnám, vyvolaným nějakými silami uvnitř atomů. Aby toho nebylo dost, další výzkumy ukázaly, že mezi hmotou a energií existují nějaké vztahy, které umožňují přeměny z jedné formy do druhé (E=mc2).

Dialektičtí materialisté, ve snaze zachránit svůj hodnotový řád přišli s tezi, že energie je jednou z mnoha forem hmoty. V komunistickém impériu se nevíra v tuto víru trestala zrovna tak, jak se v dobách dominance křesťanských nauk o vzniku světa a smyslu jeho existence trestala nevíra v neomylnost učení církve.

Pro úplnost se podívejme, jak to s tou ekvivalencí energie a hmoty ve skutečnosti je. Kosmologové se domnívají, že devět desetin hmoty obsažené ve vesmíru se nachází ve formě nějaké energie a pouze jedna desetina je "uschována" ve hmotných částicích (atomech), které pak utvářejí jiné hmotné objekty. Všetečnou otázkou tudíž je, zda náhodou tomu není opačně? Není hmota zvláštním případem stavu energie?

Věda však šla ještě dál. Ukázalo se, že energie je kvantována. Každá vlna je v podstatě sledem kvant energie o určitých vlastnostech. A což teprve neutrina? Chovají se až na několik málo výjimek (inverzní rozpad beta) jako by hmota vůbec neexistovala. A přec se vyskytují u všech slabých interakcí. Můžeme o neutrinech ještě hovořit jako o hmotných částicích, nebo se jedná o jeden z možných případů fluktuace vakua?

Aby toho nebylo dost, teorie relativity ukázala, že ani prostor ani čas nejsou neměnnými konstantami, ale podléhají změnám, jednoduše řečeno v závislosti na rychlosti a energii vzájemně se ovlivňujících objektů. Výzkumy posledních desetiletí v oblasti fyziky vakua prokázaly, že ani v tomto směru není nic jednoznačné, že vakuum není ani zdaleka "čistým" prostředím, prostým fyzikálních jevů. Naopak, četné pokusy prokázaly, že ve vakuu neustále probíhají energetické kmity hluboko pod schopnosti přístrojů je měřit. Jsou pozorovatelné pouze z měření v odchylkách drah některých částic od předpokládané trajektorie.

Podívejme se v této souvislosti na existenci takzvaných virtuálních částic. Vznikají fluktuacemi energie ve vakuu, aby se na velmi krátký okamžik z vakua vynořily a opět do něj spadly. Jsou to ještě hmotné objekty nebo už nejsou? Nebo jsou hmotnými objekty jen v okamžiku kreace a před tím i potom jsou energií?

Samotné vakuum může za určitých okolností tvořit plnohodnotné hmotné částice. Proč? Fyzikové odpověď částečně znají. Konkurenční teorie k teorii big bangu říká, že hmota (částice hmoty) vzniká (energetickými) fluktuacemi vakua. Zřejmě ke vzniku našeho vesmíru nebylo vůbec zapotřebí singularity, o jejíž předchozí existenci nemělo smysl se bavit, protože měla ve všech směrech nekonečné hodnoty. Vznik hmotných částic z fluktuací vakua však už dává smysl vážné diskusi na téma, co bylo před vznikem našeho vesmíru.

Tím také začíná být legitimní otázka, co se nachází za naším vesmírem? Vraťme se v této souvislosti k fyzikálním vlastnostem vakua. Mezi ně patří poznatek, že vakuum se do určitých délek chová jako prostředí s kauzální strukturou a od určitých velmi malých délek jako prostředí s diskrétní strukturou.

To znamená, že od těchto velmi malých délek je vakuum kvantováno. Když se na tento problém podíváme velmi zjednodušeně, podobně jak jej nazíral Dirac, když tvořil teorii elektronu, pak není v rozporu s dosaženým stupněm vědeckého poznání názor, že hmotné částice jsou v podstatě vzbuzená kvanta vakua a díry ve vakuu, o energii, která odpovídá energii příslušných částic.

Ruský fyzik Migdal se tímto problémem zabýval už v šedesátých letech (Fázové přechody vakua) a dospěl k pozoruhodným závěrům. Podle něj je vakuum prostředí, které má za všech okolností snahu uspořádávat se do nejnižšího možného energetického stavu. Každá přebytečná energie je odváděná pryč cestou kmitů vakua, avšak pouze do určitých kritických hodnot.

Za jiných okolností, se může stát, že ve vakuu vznikne takzvané energetické klubko. Řečeno jednodušeji, v určitém prostoru ve vakuu je podstatně více energie než v jeho okolí. Pro struktury vakua je pak výhodnější, když část jeho kvant přejde do vzbuzeného stavu, které po sobě zanechají díry, mající opačnou energii k energii vzbuzených kvant vakua.

Celé toto klubko vzbuzených kvant vakua a děr, nesoucí příslušnou energii pak vytvoří strukturu částice, která tuto přebytečnou energii odnese pryč a vakuum se pak může vrátit do nejnižšího energetického stavu (prosím, srovnejte tento případ s Diracovou energii elektronu - kreace elekt! ronu a pozitronu z vakua).

Odtud nám pak vyplývá několik dalších možných předběžných závěrů. Především: vlastnosti vakua, to jest jeho diskrétní strukturovanost, jsou v celém vesmíru a tedy v celém nekonečnu stejné. Pokud tomu tak je a nic nenasvědčuje o opaku, pak kdekoli v nekonečnu mohou vzniknout v příslušném rozpětí energií podobné vesmíry a žádné jiné. Odtud pak vyplývá, že náš vesmír není v nekonečnu jediný, ale takovýchto vesmírů, lišících se pouze celkovou hmotností (otevřený, stacionární, cyklický), může být v nekonečnu nekonečně mnoho (jsou od sebe tak vzdálené, že se navzájem nemohou pozorovat).

Vakuum má však ještě jednu fundamentální vlastnost a tou je kreativita. To znamená, že má v sobě zabudovány vlastnosti, které mu umožňují vytvářet objekty od jednoduchých (částice) po velmi složité (atomy) a ty pak mohou díky svým fyzikálním vlastnostem vytvářet objekty ještě složitější (živá hmota). Jak to vše souvisí s problematikou existence či neexistence Boha?

Přinejmenším v tom, že fyzika vakua boří poslední jistotu, která nám zůstala. Udělala z hmoty klubíčko "kmitajícího nic" napěchovaného energií. Kvarková teorie, jakkoli je "elegantní" (včetně teorie strun), se vedle toho spíše jeví jako zoufalý pokus o záchranu nezničitelnosti hmoty. Podle Bible prý Bůh stvořil svět z ničeho. Ponechme stranou jednoduchý výklad o jeho stvoření a podívejme se na podstatu. Z pohledu poznatků, které nám nabízí fyzika vakua, tento svět (náš vesmír) mohl vskutku vzniknout z ničeho, lépe řečeno z něčeho, co leží mimo dosah naších smyslových schopností a mimo dosah naších laboratorních přístrojů.

Vše jako by nasvědčovalo, že pod energetickou nulou našeho hmotného světa se nachází jiný svět, jehož vlastnosti jsou příčinou existence světa našeho. Když existuje energetická nula, ohraničující dno rozpětí energií v našem vesmíru, pak je také legitimní ptát se, kde se nachází strop tohoto rozpětí. Přihlédnutím k předpokladu, že hmotná fyzikální realita se může vytvářet v rámci určitého rozpětí energií a vlnových délek těchto polí, pak je také legitimní ptát se, jaká fyzikální realita existuje mimo toto vcelku nicotné rozpětí energií (ve vztahu k nekonečnu)?

V kontextu těchto otázek má pak už smysl klást si otázky na téma jiných forem života než hmotných (energetických) ve vesmírech, které jsou vzhledem k rozměrům a vlastnostem našeho vesmíru velmi nesouměřitelné. Nevíme o nich nic a můžeme jen spekulovat. Jedno nám však z toho přece jen vyplývá: nesmyslnost pojmu "nadpřirozeno". Všechny vlastnosti struktur vakua, tedy světa nacházejícího se pod energetickou nulou nebo nad horní hranicí rozpětí energií našeho hmotného světa, jsou svou povahou přirozené. Pouze v nich platí fyzikální zákony sice podobné těm, které formují chování našeho hmotného světa, avšak posunuty do jiných podmínek natolik, že v lepším případě mohou ovlivŽovat jevy v našem světě, v krajních případech, že jejich účinnost už nemůžeme pozorovat.

Tuto skutečnost si můžeme experimentálně ověřit na příkladu účinnosti zákonů klasické mechaniky a zákonů teorie relativity. Do určitých rychlostí a energií si klidně vystačíme s klasickou mechanikou. Čím více se však budeme přibližovat relativistickým rychlostem, tím více budeme zjišťovat, že kvalitativní vlastnosti pozorovaných objektů, prostoru a času se mění natolik, že s klasickou mechanikou už nevystačíme. Oč větší problémy by nám nastaly, kdybychom se zabývali fyzikálními vlastnostmi objektivní reality nacházející se pod energetickou nulou a nad energetickým stropem našeho hmotného světa, je nasnadě.

Nic z toho nám samozřejmě nedokazuje existenci či neexistenci Boha, avšak naznačuje, že lze uvažovat o jiných formách bytí, které mohou být velmi odlišné od forem bytí ve hmotné fyzikální realitě. V neposlední řadě to je také otázka "prvotního hybatele", který nutí ono "nic" (vakuum) ke kreativitě. Odkud se ve vakuu bere ta energie, která je příčinou vzniku hmoty?

Lidé se podobnými otázkami, byý na mnohem nižší úrovni, zaobírají už několik tisíciletí. Co je k tomu nutí? Nejedná se náhodou o již vzpomenutý fakt, že občas jsme svědky něčeho, co by se z hlediska vlastností hmoty, prostoru a času nemělo přihodit ani omylem? Co z pouhé neznalosti vkládáme do kategorie nadpřirozených jevů, ačkoli může jít o obyčejné interakce mezi dvěma jinak odlišnými světy, v místech prolínání podobných avšak ne natolik posunutých fyzikálních zákonů, aby se neovlivnily navzájem? Zajisté jsou to už spekulace, které nelze ani z části opřít o ověřitelné experimenty. Na druhé straně těmto spekulacím nelze upřít jisté racionální jádro.

Lze vyjmenovat desítky jevů, které se vymykají obecně uznávaným zkušenostem a přes dlouholeté odmítání si musíme zvykat, že jsou reálné. Jedinou potíží pouze je, že nevíme jak je zařadit. Chybí nám k tomu příslušný fyzikální a matematický aparát. Bude však tomu tak vždy?

Obávám se, že každá diskuse o existenci či neexistenci Boha vždy narazí na tuto hranici, kterou nelze překročit a tak zůstáváme odkázání na spekulace a dohady, byť zabalené do nějaké filozofie, které nás nechají v nejistotě.

Problém teismu či ateismu tuto otázku neřeší. Pouze něco málo vypovídá o individuálním světonázoru. Jestli Bůh "je", pak "je" bez ohledu na to, jaký o jeho reálnosti máme názor. Jestli "není", pak "není" bez ohledu, nakolik si jeho existenci přejeme.

Odvozovat tento problém od lidské zkušenosti, která je velmi omezená, obávám se, bylo by velkou troufalostí. Nelze však přehlížet ty indicie, které vypovídají o tom, že jiná realita než hmotná fyzikální realita může existovat. Zajisté bychom mohli tomuto názoru se stejným úspěchem oponovat a tak zjišýujeme, že při každém pokusu o rozřešení tohoto problému se pohybujeme v kruhu, asi tak, jako když uvažujeme o podstatě nekonečna (vždy narazíme na problém počátku, tedy nuly).

Jednou jsem slyšela názor, že kdyby Bůh existoval, nedopustil by ty hrůzy a války, jaké se na tomto světě dějí. Nechci být detailista, ale nepíše se snad v Bibli o tom, že když lidé se odvrátí od Boha, všechny tyto prastaré hrůzy se budou vždy a vždy vracet? Jak vidno, ani v tomto směru nelze uspět s prostou logikou. S opačným příkladem nemáme zkušenost a tak nevíme, co by se dělo, kdyby lidé žili striktně podle desatera. Obávám se však, že je lidskou přirozeností i z tak jednoduchých pravd udělat zašmodrchané klubko problémů, k jehož řešení je nutno přizvat soudce a kata.

A tak uzavírám tento příspěvek poznámkou, že není a nebude velmi dlouho v naších silách pohybovat se v úvahách na tato témata na jiném než kluzkém poli spekulací a dohadů, přičemž vždy zůstaneme odkázání na vzácné okamžiky projevů jiné reality, do níž zařazujeme také Boha a na jeho existenci si vzpomeneme teprve tehdy, když je nám velmi úzko, avšak jakmile nám otrne, hned jsme pohotoví o všem opět pochybovat.