Vědci objevili sebevražedný gen
Vědci identifikovali gen, který pravděpodobně vytváří u lidí
predispozici vůči sebevražednosti. Mohl by vést ke vzniku testů, v jejichž
rámci by bylo možno identifikovat osoby, u nichž existuje riziko, že
spáchají sebevraždu., informoval v neděli týdeník Observer.
Objev následuje po desetiletém zkoumání příčin sebevražednosti,
které prováděli vědci v nemocnici Royal Ottawa Hospital. Tým zjistil, že
deprimovaní lidé s mutací genu, která se zakódovává na serotoninový
receptor 2A - což je chemikálie, která má vliv na náladu - páchají dvakrát
pravděpodobněji sebevraždu než zdeprimovaní lidé bez této mutace.
Jinými slovy, deprese není jedinou příčinou, proč si berou život. K
sebevraždě je přivedla skutečnost, že mají v těle určitou konkrétní
genetickou mutaci.
"Tendence k sebevraždě byly častější u zdeprimovaných jednotlivců s
touto mutací," konstatoval člen týmu Pavel Hrdina. "Je to varovné znamení.
Pacienti s touto mutací budou bedlivěji sledováni než jiní."
Výsledky práce Hrdinova týmu budou zveřejněny 7. února v časopise
American Journal of Medical Genetics.
Sebevražednost je světově dvanáctou nejvýznamnější příčinou smrti u
lidí. V roce 1998 spáchalo sebevraždu 948 000 osob. Objev genu, který
zřejmě určuje predispozici k sebevraždě, by mohl sebevraždám zabránit.
Avšak, jak poznamenává Observer, objev tohoto genu také přináší
morální důsledky, podobně jako u jiných, nedávno vzniklých genetických
zkoušek, například těch, které dokáží určit, že se u dané osoby vyvine
Alzheimerova choroba o mnoho let předem.
Co se stane, jestliže podniky donutí své zaměstnance, aby se
podrobovali genetickým testům? Bude osobám s tímto modifikovaným genem
odmítána životní pojistka, anebo jim bude zakázáno, aby se staly dopravními
piloty anebo řidiči autobusu?
Výzkumníci v Ottawě začali svůj průzkum tím, že analyzovali mozek
lidí, kteří spáchali sebevraždu v Maďarsku, v zemí, která patří k zemím s
nejvyšším procentem sebevražednosti na světě. Testy prokázaly, že u
sebevrahů se velmi často vyskytoval tento pozměněný gen. Tým pak provedl
další studii vzorku 120 zdeprimovaných Kanaďanů.
"Rozdělili jsme pacienty na ty se sebevražednými tendencemi a na ty
bez sebevražedných tendencí a zjistili jsme, že u sebevražedných pacientů
se vyskytoval tento mutovaný gen v daleko větším počtu," řekl Hrdina.
Dodal, že jeho tým nyní zkoumá, jestli lidé, kteří trpí dalšími duševními
nemocemi, jako je schizofrenie také jsou nositeli pozměněného genu.
Avšak britští vědci zůstávají skeptičtí. "Povzdechnu si, kdykoliv
vždycky slyším, jak je spojován nějaký gen s psychologickým chováním," řekl
dr. Til Wikes z Psychiatrického ústavu v Londýně. "Často nelze tyto
takzvané 'objevy' napodobit, a tak jsou tiše zapomenuty. A i kdyby byly
zopakovány dalšími vědci, co nám to vypovídá o lidech, kteří mají tento
'sebevražedný' gen a nezabijí se? Měli bychom být velmi opatrní, jak tento
druh výzkumu interpretovat."
"Sebevražda je stigmatizována," řekl Hrdina. "Jenže lidem to pomůže,
dokážeme-li, že sebevražedné tendence není žádné šílenství, ale má to
biologickou podstatu."
Zachovala se britská televize odvysíláním filmu o českém rasismu
rasisticky?
Jan Čulík
Napsal Mirek Vachek:
Reakce na článek "Já
jsem český občan s černou hubou, to je celá věc"
Vazeny pane Culiku,
Vas clanek zabyvajici se dokumentarnim filmem "Gypsies, Tramps and
Thieves" (Cikani, tulaci a zlodeji) ve me vzbudil nekolik neodbytnych
otazek:
1/ Nenavodil porad u svych divaku presvedceni, ze vsichni Cesi jsou
rasiste (rasovou kolektivni vinu)?
2/ Nedaval porad prilis jednoduche odpovedi na slozite otazky?
3/ Jak bylo zdokumentovano prijeti Cikanu ve Velke Britanii
3/ Jak se diva britska verejnost na uplatneni principu kolektivni
viny ve vztahu
k bombardovani Jugoslavie?
4/ Chysta NATO zasah v CR?
Diky za odpovedi
Mirek Vachek
P.S. Ne vsichni skini jsou rasiste, ne vsichni Cikani jsou citlivi,
slusni a pracoviti lide.
1/ Nenavodil porad u svych divaku presvedceni, ze vsichni Cesi
jsou rasiste (rasovou kolektivni vinu)?
Nenavodil. Pozorný čtenář si povšiml, že mezi názory českých občanů
na Romy ve výše zmíněném filmu byl i názor jednoho českého občana, který
odsuzoval český rasismus. To byl výrazný signál, a každý televizní divák ho
tak taky vnímal, že pořad neodsuzuje všechny Čechy jako národ.
2/ Nedaval porad prilis jednoduche odpovedi na slozite otazky?
Televize je svou podstatou nebezpečné médium. Je neobyčejně vlivná,
a přitom nedokáže dobře či jasně vysvětlit složité problémy. Televize
funguje na principu krátkých, důrazných, případně emocionálních výroků
(tzv. soundbites). Dokáže zobrazit situaci, nikoliv však vysvětlit
složitější (abstraktnější) problém. (Proto se mimochodem k televizním
pořadům, zabývajícím se složitější tematikou, vydávají knihy nebo brožury s
dodatečným množstvím informací - sám jsem se podílel na televizních
pořadech s takovými brožurami - dnes také existují dodatečné internetové
stránky.)
Vzhledem k tomu, že je televize velmi vlivný, ale velmi
zjednodušující a velmi manipulativní sdělovací prostředek, odpovědní
novináři s ní zacházejí opatrně, nikoliv jako s tupým klackem, kdy
nepořádně natočíme film či reportáž s množstvím nezvládnutých
kontextuálních emocionálních konotací, které interferují s hlavní
informací, kterou se snaží reportáž komunikovat a působí ve společnosti
spoušť a chaos.
Podle původních krátkých informačních článků v britském tisku, jaký o
sobotním filmu televize Channel Four cirkuloval v pátek jeden člen
redakčního týmu časopisu Central Europe Review, jsem měl předem o filmu
velké pochybnosti: z novinového popisu jsem měl dojem, že jde o nepořádně
připravenou a zaujatou, levicovou politicky korektní hloupost.
Samotný vysílaný film však na mě udělal velký dojem. Opakuji: pokusíte-li
se v hodinovém televizním pořadu vysvětlit celou složitost romské
problematiky v České republice o níž diváci nevědí skoro nic, nevysvětlíte
nic a diváka jen zmatete - uvedete ho do chaosu.
Tvůrci zmíněného dokumentárního filmu, vedeni neomylným
profesionálním instinktem, zvolili při výrobě tohoto filmu jedinou možnou
správnou cestu. Určili si, co je hlavní a nejdůležitější rys rasového
pronásledování českých občanů v České republice a naprosto správně a
inteligentně poznali, že je to uplatňování principu kolektivní viny.
Toto uplatňování principu kolektivní viny pak přesvědčivě dokázali
sledováním čtyř osobních osudů. Vysvětlili o záležitosti všechno, co je k
ní třeba vědět. Přestože nebyli Češi vylíčeni jako rasisté jako komunita,
obávám se, že obraz, který vznikl, byl realistický a nebyl pozitivní.
3/ Jak bylo zdokumentovano prijeti Cikanu ve Velke Britanii?
Film nebyl o přijetí Romů ve Velké Británii, byl o rasismu v České
republice. Bylo dobře, že netříští své téma. Film se stavěl ostře kriticky
vůči britské vládě - to byla jeho hlavní myšlenka - že vzhledem k situaci
Romů v České republice odmítá - na rozdíl od Kanady - poskytovat Romům
politický asyl.
Mimochodem, dověděli jsme se, že jedna osoba, která v Londýně
tlumočí pro české Romy, žádající tam o asyl, svědčí o tom, že pobývají v
Británii s obrovskou úlevou. S překvapením zjišťují, že se k nim britské
obyvatelstvo chová normálně a neštítí se jich, protože jsou černí, jako to
dělá obyvatelstvo v ČR. V Británii je obrovské množství lidí z různých
národů a z různých ras a v nikdo se nad barvou kůže nepozastavuje. Pro Romy
z ČR je to obrovské osvobození od psychického stresu.
Před půldruhým rokem jsem byl se svými dvěma dcerami, tehdy ve věku
13 a 9 let, kdesi v Čechách v létě na koupališti. Shodou okolností byly na
koupališti taky dvě indické děti. Po chvíli ke mně dcery šokovány přiběhly
a informovaly mě, že některé české děti se už v bazénu nechtějí koupat,
poté, co do něho vlezly Indky s černou kůží, protože je teď "špinavý".
3/ Jak se diva britska verejnost na uplatneni principu kolektivni
viny ve vztahu
k bombardovani Jugoslavie?
Britská veřejnost ve své většině pokud vím stále bombardování Srbska
schvaluje, protože ač bylo jakkoliv kontroverzní, (Západ snad měl vyslat
pozemní vojska) zabránilo genocidě kosovského obyvatelstva srbskou armádou
a policií.
4/ Chysta NATO zasah v CR?
Musím to říct brutálně: Obrazně řečeno ano. Věcně řečeno: ne zrovna
NATO, ale Evropská unie určitě zásah nejen chystá, ale už provádí. Nazvěte
to imperialismem západních civilizačních hodnot, avšak tyto hodnoty budou
bezpochyby České republice postupně vnuceny. (Viz komentář Ivana Hoffmana o
hrozbě Haiderova volebního úspěchu v Rakousku a postoji Evropské unie k
tomu na jiném místě těchto BL.)
Evropská unie nebude v žádném případě u země, žádající o vstup,
tolerovat volné projevy tak intenzivního rasismu, jakého jsme byli svědky v
britském televizním filmu, aniž by přitom nenutila její vládu provádět
soustředěnou protirasistickou kampaň.
(Za farizejské je jistě možno považovat skutečnost, že v členských
zemích EU se rasismus možná nepronásleduje tak intenzivně, v Británii,
např. v britské policii, však bezpochyby ano.)
Pročpak asi česká vláda začátkem února zahajuje ve sdělovacích
prostředcích kampaň proti rasismu?
A ještě poznámka: i kdyby nakrásně býval nebyl zásah NATO loni na jaře
oprávněný, jak nosný je argument, že se můžeme chovat neeticky, případně
zůstávat pasivní vůči nespravedlnostem, protože jinde je to přece také
špatné, tak co...?
Návrh novely vysokoškolského zákona a Boloňská deklarace
Jiří Zlatuška je rektor Masarykovy university a profesor
informatiky.
University představují v evropském kontextu tradici
institucí, které
z hlediska staletí svého trvání jen těžko hledají obdobu. V oblasti
vysokoškolského
vzdělávání je však dnes tato kontinuita propojena s velkými změnami, kde
dynamika reakce terciárního vzdělávacího sektoru na potřeby tzv. znalostních
ekonomik představuje jednu z nejvýznamnějších podmínek konkurenceschopnosti
celé společnosti i předpoklad snazší adaptability kvalifikované pracovní
síly na změny globálního ekonomického prostředí.
V červnu loňského roku
došlo na ministerské konferenci v italské Boloni k přijetí deklarace o
evropském prostoru vysokoškolského vzdělávání, ve které se evropští ministři
školství zavázali zejména ke koordinaci národních politik tak, aby nejpozději
během první dekády 21. století došlo k ustanovení systému, ve kterém bude
universálně srozumitelná kvalifikace, kterou absolventi jednotlivých typů
vysokoškolského studia v Evropě získávají, ve kterém dojde k přijetí systému
dvoustupňového studia, ve kterém bude absolvování prvního cyklu VŠ vzdělání
(typicky tříletého) podmínkou přístupu ke vzdělání v cyklu vyšším a jehož
součástí bude studium postavené na bázi získávání kreditů s cílem podpory
studentské mobility jak v geografickém smyslu, tak ve smyslu větší rozrůzněnosti
toho, co vysoké školy uznávají jako započitatelnou součást studia včetně
tzv. celoživotního vzdělávání.
Na sklonku loňského roku předložila skupina poslanců vzdělávacího výboru
Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR návrh novely vysokoškolského zákona,
která ve většině bodů (s výjimkou posílení pravomoci rektorů při ustanovování
podmínek pro přijímací řízení, které by mohlo urychlit změny, na které
velmi netrpělivě čeká veřejnost, ale jejichž faktická realizace by v rámci
současných zákonných kompetencí a závazných časových termínů byla těžkopádnější
a zdlouhavější) přímo vychází z toho, co Boloňská deklarace pro evropské
vysoké školství předznamenává.
Programy celoživotního vzdělávání jsou v současném znění vysokoškolského
zákona z roku 1998 pojaty tak, že nemůže dojít k jejich akreditaci, a tedy
ve smyslu § 44 zákona nezískávají jejich absolventi vysokoškolské vzdělání
- a to bez ohledu na rozsah nebo náročnost absolvovaného studia. V
pracovněprávní
oblasti je však vymezení kvalifikace pracovníků přímo vázáno na typ získaného
vzdělání a celoživotní vzdělávání u pracovníků ve střední nebo vyšší věkové
kategorii se tak stává hodnotou, která sice fakticky jejich kompetence
zvyšuje, ale v právním smyslu ke zvýšení kvalifikace nedochází.
Dnes se
tento problém týká především těch, kterým byl za komunismu odepřen přístup
na vysokou školu, ale v budoucnu budou mít obdobný zájem i dnešní absolventi
bakalářského studia, po kterých budou kariérní řády pro určité funkce vyžadovat
vzdělání magisterské.
Novela předpokládá možnost akreditace studijních programů i ve sféře
celoživotního vzdělávání a nabízí řešení, které účelným způsobem rozšíří
možnosti získávání vysokoškolské kvalifikace i odpovědnost vysokých škol
zaměřenou na zkvalitňování kvalifikační báze naší společnosti. Nejedná
se přitom o krok, který by znamenal paušální zavádění nových titulů, které
by automaticky získávali účastníci libovolných kurzů universitami pořádaných.
Vazba na akreditaci, jejíž požadavky by byly srovnatelné s akreditací
standardních
studijních programů tzv. iniciálního vzdělávání, které je dnes hlavní náplní
činnosti vysokých škol v ČR, poskytuje dostatečnou záruku kvality a nároků,
které budou na absolventy těchto programů kladeny, a není třeba se obávat
laciného výprodeje titulů, kterým často odpůrci možnosti získávání formální
kvalifikace cestou akumulace splněných požadavků v kurzech celoživotního
vzdělávání argumentují.
Nezanedbatelným důsledkem tohoto zvýšení formální váhy vhodných programů
celoživotního vzdělávání i bude posílení faktického zájmu o ně u zaměstnanců
i jejich zaměstnavatelů a následné zvýšení podílu nestátního sektoru na
financování rozvoje vysokého školství v ČR. Omezené prostředky státního
rozpočtu budou účelněji vynaloženy na zachování a garantování bezplatného
přístupu ke standardním studijním programům pro studenty klasických forem
v iniciálním studiu. Pro celoživotní studium se v rámci evropských iniciativ
rýsují zajímavá schémata umožňující financování těchto programů z prostředků
oddělených od prostředků, které jsou státními nebo veřejnými rozpočty věnovány
přímo na vysoké školství. V některých zemích se kromě účastníků této formy
vzdělávání samých podílejí na jejich spolufinancování i instituce zodpovědné
za regionální rozvoj nebo řešení problémů nezaměstnanosti nebo rekvalifikace.
Expertní doporučení, která jsou v současné době z Evropské komisi zvažována,
obsahují i zřízení speciálních "kreditních karet", které by byly použitelné
na financování těchto programů a na které by finanční prostředky přicházely
i ze sociálních fondů a fondů věnovaných řešení nezaměstnanosti (obdobné
doporučení pochází i od Mezinárodní organizace práce).
Obavy, že by možnost získávání diplomů cestou celoživotního studia v
současné situaci mohlo znamenat ustanovení "dvoukolejnosti" mezi neplaceným
diplomovým studiem a jeho placenými formami v obdobné podobě, jako je tomu
v Polsku nebo Bulharsku, jsou zřejmě v současné době velmi málo opodstatněné
- faktická nabídka studijních míst v iniciálním vzdělávání universitního
typu je v ČR díky vývoji ve vysokoškolském sektoru samotném dostatečně
vyrovnaná demografickým trendem v počtech uchazečů, kteří ve vhodné věkové
kategorii přicházejí. Pro vysoké školy je v této situaci student studující
za peníze, které na jeho studium poskytuje stát, podstatně jistějším klientem,
než kterého by získaly jeho předčasným vykolejením do placené formy studia.
Z hlediska rozvoje lidských zdrojů v ČR je ovšem nezbytné podpořit větší
zájem o další vzdělávání ve vyšších generačních hladinách, kde je využití
možného tvůrčího potenciálu hlavním reservoárem zatím nevyužívaných možností.
V řešení otázky vzájemného vztahu a hierarchie bakalářského, magisterského
a doktorského studia se novela nespokojuje s tím, že hierarchickou strukturaci
vzdělávacích programů současné znění zákona umožňuje jako jednu z myslitelných
možností, ale jejím závazným stanovením umožní výrazné urychlení konvergence
vysokoškolského systému ČR se systémy evropskými. Nezanedbatelným efektem
bude i posílení váhy bakalářského studia, protože tak povede ke standardní
vysokoškolské kvalifikaci a uchazeči o studium na ně přestanou pohlížet
jen jako na formálně možnou, ale fakticky méněcennou variantu svých budoucích
studií.
Formální rozdělení dosud převážně monolitického magisterského studia,
které je zatím hlavní formou, ve které vysokoškoláci v ČR studují, bude
znamenat i lepší možnosti výběru skutečně optimální kombinace nároků studijního
programu, kvality jeho konkrétního zaměření na jednotlivých vysokých školách
a předpokladů a zájmů každého jednotlivého studenta. Studentům se otevře
bohatěji strukturovaná nabídka studijních příležitostí, což je také podstatným
motivem toho, proč je dobré změny tohoto druhu aktivně vyvolávat, nikoli
jen čekat na to, které školy je samy od sebe umožní a které ne.
Vysoké školy jsou nejen tradičním motorem sociálního, kulturního a
ekonomického
rozvoje, ale v zemích s výraznou kapitalizací produktů myšlenkového bohatství
se stávají i spolupodílníky na malých dynamických firmách s velkým inovačním
potenciálem. Takové firmy jsou dnes v zahraničí vytvářeny zejména jako
zhodnocení nápadů, se kterými se absolventi vysokých škol ucházejí o úspěch,
na kterém se mateřská škola může významně podílet. V zemích, které dokáží
myšlenek v hlavách svých občanů využít jako spolehlivějšího zdroje prosperity
než levné síly málo kvalifikovaných svalů, jsou takové malé firmy osvědčenou
složkou přediva vztahů mezi výzkumem a praktickým využitím nových technologií
a expertních znalostí. Významně se v této roli podílí např. na aktivitách
aplikovaného výzkumu v Pátém rámcovém programu EU a není náhodou, že strategie
pro skutečnou politiku výzkumu, se kterou Evropská komise 18. ledna 2000
přišla ve sdělení COM(2000)6, uvádí malý podíl takových odštěpných společností
(spin-offs) využívajících přímou návaznost na výzkum v pokročilých
technologiích jako jeden z hlavních problémů malé evropské konkurenceschopnosti
vzhledem ke Spojeným státům a Japonsku. Otevření možnosti vysokých škol
vstupovat do obchodních společností, které současné znění zákona nepřipouští,
bude významným příspěvkem k tomu, aby se předsevzetí vybudovat konkurenční
výhodu České republiky nikoli na levné pracovní síle nebo exportu surovin,
ale na technologické i inovační kvalitě výrobků i služeb, nestalo jen
neuskutečněným
přáním.
Hovoříme-li o investicích do vzdělanosti jako o tom nejlepším, co pro
budoucnost společnosti, ve které žijeme, můžeme učinit, je zpravidla docela
jednoduché se na takové tezi shodnout - až do okamžiku, kdy
začneme hledat peníze, které k takové investici použít. Novela vysokoškolského
zákona, kterou dnes mají poslanci na svých stolech, je investicí, jejíž
přínos nebude dán financemi, které by zvýšily deficit státního rozpočtu,
ale rychlostí, kterou dokážeme rozhýbat vysoké školy směrem, kam míří ona
"Evropa vědění", o které hovoří text Boloňské deklarace. Až se v roce 2001
sejdou evropští ministři v Praze při hodnocení praktických kroků, které
se při uskutečňování deklarace podařily, může být současná parlamentní
iniciativa jedním z podstatných příspěvků k tomu, aby z naší strany nezůstalo
jen u slov a zaschlého inkoustu českého podpisu na deklaraci.
(Zkrácená verze tohoto článku vyšla v MF Dnes ve středu 26. ledna
2000.)
Užitečné odkazy:
Plný text poslaneckého návrhu novely VŠ zákona lze nalézt na adrese:
http://www.psp.
cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=3&CT=464&CT1=0.
Boloňská deklarace je (v angličtině) zveřejněna např. na adrese: http
://www.murst.it/convegni/bologna99/dichiarazione/english.htm.
Sdělení Evropské komise COM(2000)6 o strategii cesty k evropské oblasti
je publikováno na adrese: http://europa.eu.int/com
m/research/area.html.
Problematice bakalářského studia a jeho začlenění do struktury VŠ studia
byl věnován jeden z kulatých stolů diskuse Výzva pro 10 milionů:
http://www.10milionu.cz/kulstu
l/2.html.
Rakousko
Jakou bude mít Rakousko vládu, je věc Rakušanů. A jak se k Rakousku bude
chovat Evropská unie, je věc Evropské unie. Její včerejší prohlášení, že
pokud budou v rakouské vládě Haiderovi svobodní, čtrnáct států unie s Vídní
zmrazí dvoustranné vztahy, lze vnímat jako nátlak, ale také jako korektní
upozornění, férově vyslovené předem.
Předseda Rakouské lidové strany,
který s Haiderem dojednává koalici, se včera podivil, že státy EU
s Rakouskem své rozhodnutí nekonzultovaly a nečekaly na program chystané
koalice, ani na složení vlády. Podobný postup mimochodem až do včerejšího
poledne zastávala Evropská komise.
Nakonec ovšem v Evropě převážil
názor, který belgický ministr zahraničí vyjádřil slovy: "Tolerovat Haidera
na základě nějakého vládního programu by se rovnalo katastrofě".
Je to
zajímavý problém. Haider se v posledních dnech ve snaze přivést svou stranu
do vlády snaží vystupovat kultivovaně a proevropsky a omlouvá se za nedávné
výpady proti svým kritikům. Ti ovšem zjevně nestojí o jeho polepšení a
nechtějí s ním mít nic společného. Sledují jeho výroky mnoho let a nevěří,
že by se změnil přes noc z extremisty a nacionalisty na upřímného
demokrata.
Evropa prostě Haiderovy sliby rakouským voličům, učiněné
v předvolební kampani, nebere jako pouhou rétoriku, ale smrtelně vážně. Co
říká nyní, Evropu nezajímá.
Upozornění, že s Haiderem se Rakousko
dostane do izolace, je podle Johna Palmera, ředitele bruselského Střediska
evropských studií ,signálem i pro přidružené země. Prý se nemusíme obávat,
že šíření Haiderových idejí bude tolerováno.
Lze to říct i jinak: Pro
některé naše politiky je to signál, že není chytré od Haidera opisovat.
Nedělejte si naději, že vám to projde, vzkazuje Evropa.
Jak aktuální. Píšeme o tomtéž i v diskusi Mirek Vachek
- Jan Čulík na jiném místě dnešních BL.
Reportéři z BBC proti Murdochovi
Čelní reportéři z BBC požadují, aby se premiér Tony Blair postavil
proti "neférovému a hrubému nátlaku", v jehož rámci usiluje mediální magnát
Rupert Murdoch o zrušení čtyřiadvacetihodinového satelitního zpravodajského
vysílání BBC "News 24".
Známí britští televizní reportéři John Simpson, Brian Hanrahan,
Jeremy Bowen and George Alagiah obviňují Ruperta Murdocha, že využívá svých
těsných styků s britskou vládou k tomu, aby zajistil zrušení okruhu "News
24" a aby jeho "Sky News" získalo na satelitu zpravodajský monopol.
Reportéři se obávají, že Blair odmítne doporučení, podle nichž by
diváci měli kromě normálního televizního poplatku 100 liber ročně platit
ještě roční příplatek 24 liber za digitální vysílání, pokud si ho zvolí.
Tyto dodatečné finanční prostředky jsou považovány za životně
důležité, pokud mají přežít televizní okruhy, jako je News 24. V britské
vládě existují o tom neshody a rozhodnutí bylo odloženo až do února.
Novináři z BBC napsali otevřený dopis deníku Observer, v němž
varují, že Murdoch zahajuje mediální kampaň, jejímž cílem je donutit vládu,
aby BBC zlikvidovala okruh News 24.
Poukazují na články v Murdochově tisku, které obviňují BBC, že prý
plýtvá 77 miliony liber ročně na "okruh, na který se nikdo nedívá". Tyto
články ovšem neinformují čtenáře, že má kampaň Murdochova tisku mnoho
společného s Murdochovými vlastními podnikatelskými zájmy. Murdoch před
deseti lety zahájil vysílání satelitního televizního vysílače, stanice Sky
News.
Novináři z BBC tvrdí, že okruh "News 24" zaznamenal za poslední dva
roky své existence "pozoruhodný úspěch". Podle posledních průzkumů
sledovanosti se dívalo na okruh "News 24" v prosinci 1999 6,5 milionů lidí
a na Murdochovu Sky News jen 4,2 miliony lidí. "Jsme velmi hrdi na tento
úspěch," konstatují reportéři BBC.
"Není správné, že se Murdochovo impérium snaži přimět vládj, aby
zlikvidovala jedinou konkurenci Sky News ve Velké Británii. Jsme
přesvědčeni, že by bylo mnoho lidí šokováno, kdyby zjistilo, že je BBC
trestáno jen za to, že se mu podařilo konkurovat Murdochově televizní
stanici příliš úspěšně."
Český občan s černou hubou
Pane Culiku,
dobry, fakt dobry! Clovek si uvedomi (nebo ne), ze zafixovat se na
terminu rasismus asi nestaci. Tim by to nejspis nemelo skoncit. Nebo
ano? Napada me, ze je to predevsim problem te mensiny, ale taky skoro z
poloviny i te vetsiny. Zda se mi, ze korenem konfliktu je odlisny ethos
mensiny, ale ze je dost ucelny a vetsina by mohla ctit (nebo citit) sve
spoluautorstvi. Takze by se mela ve svem zajmu a diky sve
spoluodpovednosti snazit zmoci se na vic, nez co predvadi. Na druhe
strane mi pripada neprimerene snazit se mensinu prebalovat jako mimino.
Chci rici, snazit se vyresit jeji problem za ni. No, mozna je to tak, ze
obe spolecenstvi maji dost svych problemu a bude dlouho trvat, nez
prijdou na to, ze by si pri trose dobre vule mohla vzajemne pomoci. Ale
ted jsem nemyslel na skiny, to je mimo diskusi. Takove siditko, vidina
snadneho a rychleho reseni, kterou by snad vetsina mohla rychle
odmitnout. Na to snad, proboha, jeste mame. Nebo ne?
P.S. Taky jsem mohl strucne a kratce napsat, ze si nemyslim, ze kdyz se
ceska vetsina chytne za nos, tak bude mit romska mensina po problemech.
Muzeme se snazit udelat dobre podminky, ale tu praci za ne nikdo
neudela. Jestli by se teda nemely chytit za nos obe strany a uzavrit
mir. Nebo jsem maximalista?
Pozn. JČ: Ztraumatizovanější a primitivnější je ta menšinová
společnost. Proto by ta většinová společnost měla začít, měla mít víc
rozumu.
Kdo ještě nediskutoval o Bohu?
Je zajímavé sledovat, jak rychle se diskuze na téma Bůh je-Bůh není, Boha potřebujeme-Boha nepotřebujeme vrátila na stránky Britských listů.
Pro lepší přehlednost uvádím malou rekapitulaci dosavadních příspěvků.
Všem autorům
se omlouvám za vytržení jejich slov z kontextu.Snažil jsem se vybrat to,
co je charakteristické.
z článku Jana Čulíka, 14.1.2000, Moderní kosmologické teorie
"Dnešní spekulace, že vesmír vznikl
jako "kvantové tunelování z vakua", jsou v souladu se
starořeckým vědeckým principem, že nic nemůže vzniknout z ničeho,
neboť "vakuum" moderní kvantové fyziky, které pulsuje, není
"nic" - jinak by nemohlo pulsovat."
Tady to začalo. Pan Čulík neutrálně informuje o nových vědeckých teoriích,
které, zdá
se, by mohly řešit problém vzniku vesmíru z ničeho.
z reakce Juliany, 17.1.2000, Odmítám příliš teologickou poznámku
Jana Čulíka
"V ceskem tisku prevladaji ruzne formy theismu (ponejvice
katolickeho). Pocet clanku vubec neodpovida tomu, jak je pocet vericich
a atheistu
zastoupen v ceske populaci. Proto uz na ruzne clanky o Bohu a
transcendentnu zacinam reagovat lehce nevrazive."
Kdo jiný než záhadná inteligentní Juliana rozpoutá diskusi? Stáčí ovšem
řeč od faktů a z nich vyplývajících teorií a filozofií k tomu, že
teistických úvah je v Česku nějak moc. Reaguje "nevraživě".
z reakce Jana Lipšanského, 19.1.2000,
"Nemám rád poznámky ateistů"
"Proto tvrdím, že se Juliana projevila jako náboženský fanatik
ateistické
vědecké komunity, a využila přitom jedinou berličku své komunity -
vědu. Vědu omylnou, která ještě nedávno tvrdila, že létat se nedá, že
vlak nemůže jezdit příliš velkou rychlostí, protože by se lidé
zbláznili..."
Pan Lipšanský, jediný vyhraněný "teista" v diskuzi, si dovolil
dost. Napsal že, věda je berlička
"ateistických fanatiků". Reakce druhé strany na sebe jistě nedá
dlouho čekat.
z reakce Jana Kyncla, 20.1.2000 "Nemám
rád poznámky teistů k ateistům"
"A na závěr si dovolím být netolerantní. Jsem
pro, ať si každý věří v co chce, když tím nebude obtěžovat druhé.
Ale nechtějte, abych to já osobně financoval."
I pan Kyncl je obtěžován "teismem". Svým osmerem
"nefanatického ateisty" zajímavě
vysvětluje proč. A na závěr podotýká, že mimo jiné jde i o naše peněženky!
z reakce Václava Pinkavy, 20.1.2000
"Bůh s námi ..."
"Existence Boha je obdobnou hádankou, bez rozluštění
chcete-li, stejně jako 'důvod proč tu jsme'. Člověk
má nárok pracovat na svém niterním a nesdělitelném přesvědčení,
pokud jej nikomu nevnucuje silou."
Pan Pinkava svým příspěvkem vše relativizuje. Vrací však diskusi
toleranci. Krátká přestávka, a jedeme nanovo.
z reakce Juliany, 26.1.2000, Jak je to s poznáním a boží
existencí: slíbená nudná odpověď
"Racionalni analyza ma svoje
uskali a muze (ale nemusi!) vest do propasti. Ale nic lepsiho nemame.
Iracionalni pristupy, ktere se ridi zjevenymi pravdami, vedou do baziny
vzdycky."
A opět je tu Juliana s vědou jako nejméně nebezpečným přístupem při
zkoumání problémů. Chladná, racionální,... nudná.
z reakce Ferdinanda, 26.1.2000, K Julianě: Přejte každému jeho pravdy
"Tvrdim, ze kazdy ma svou pravdu a ma pravo ji hlasat, byt ji
treba neumi obhajit ucenym mudrovanim, a to tak dlouho, dokud jeho pravda
neodporuje empirickym faktum. Naopak tvrdim, ze sebelepe dokazana teorie
nema narok na existenci, pokud se s fakty nesrovna."
Ferdinand to napsal hezky. Škoda jen, že nedodal nějaké příklady teorií,
které se nesrovnávají s fakty, abychom si ho mohli zaškatulkovat.
z reakce Jana Lipšanského, 26.1.2000,
"Reakce o Bohu"
"Ja se neminim s nikym dohadovat, zda Buh je, ci
neni, zda se da dokazat, nebo poznat. To je osobni zalezitost kazdeho
z nas.
Slo mi o to, ze ani jedna strana nema pravo si narokovat patent
na svuj
nazor jako jediny pravy. Ze vecne putky zastancu a odpurcu jsou
v tomto
ohledu nesmyslne a zbytecne."
Pan Lipšanský láme nad diskutujícími fanatickými a nefanatickými ateisty
hůl.
z reakce Jana Kyncla, 27.1.2000 "Reakce nejsou o Bohu, reakce
jsou o lidech"
"Mně například vůbec nejde o to, klást si
otázku mají-li pravdu theisté a atheisté; tu otázku po bytí Boha považuji
za zmatečnou a tudíž vhodnou leda tak k pivu, když už je práce
hotova. Jde o to, jak vedle sebe- a ještě lépe spolu-, tady
na tomto
světě žít. Ve chvíli, kdy si to uvědomíme, můžeme otázku bytí Boha
pominout. Praktických otázek je tolik, že na to ani nebude
čas."
Pan Kyncl zmírňuje tón. Říká, že takové diskuse, jako ta naše, jsou
dobrá věc. Hlavně ať se ale nediskutuje o bytí Boha, je tu moře důležitějších
věcí.
z reakce Vlastimila Obereignera, 27.1.2000
"Je nám třeba víry v Boha?"
"Nemám zde (v Oregonu) v širém okolí nikoho, kdo by se do
takovéto debaty pustil ... Diskutovat je možné ale o jiných aspektech
příbuzných
této otázce. O logice víry v různé legendy a všelikých pověr,
které obsahuje Svaté písmo, o zázracích a dogmatech, na kterých
církve staví, o fanatické disciplíně mnohých věřících, o mnohdy
kriminálních důsledcích tohoto fanatismu, o jeho krvavé historii
a tak
dále... prostě o naprosto nevyvratitelném negativním působení
existence náboženství."
Pan Obereigner s lítostí sděluje zajímavou informaci. V Americe na toto
téma není možné diskutovat. Pro Američany prostě Bůh je a hotovo. O čempak
diskutovat? Ještě že máme internet a spojení do Česka. V Česku to je jiná
káva...
Kdo nám ještě v diskusi chybí? Zdá se, že nikdo. A nebo přece...? Kde
je hlas "teistického fanatika", který by hlásal zjevené
pravdy?
z knihy Joba, asi 1500 p.n.l.
"Kdož jest, jenž zatemňuje radu řečmi neumělými? Přepaš nyní jako
muž bedra svá, a nač se tebe tázati budu, oznam mi. Kdes byl, když jsem
zakládal zemi? Pověz, jestliže máš rozum..."
ze žalmu Davida, izraelského krále, asi 1000 p.n.l.
"Říká blázen v srdci svém: Není Boha."
z knihy Izajáše, asi 700 p.n.l.
"Převrácená myšlení vaše zdali nejsou podobná hlíně hrnčířově?
Zdali říká dílo o dělníku svém: Neučinil mne? A účinek říká-li o učiniteli
svém: Nerozuměl?"
"Pozdvihněte zhůru očí svých a vizte, kdo to stvořil? Kdo vyvodí v
počtu vojsko jejich, a všeho toho ze jména povolává? ... Zdaliž nevíš,
zdaž jsi neslýchal, že věčný Bůh. kterýž stvořil končiny země, neustává
ani zemdlívá, a že vystižena býti nemůže moudrost jeho?"
z dopisu Pavla, misionáře, Římanům, asi 50-60 n.l.
"Neboť vědomost o Bohu jest v nich zjevna; Bůh totiž ji zjevil
jim; vždyť neviditelné vlastnosti jeho od stvoření světa se spatřují,
jsouce poznávány z věcí stvořených, a to i jeho věčná moc i božství,
takže nemají omluvy."
Teď by diskuse mohla býti vyvážená. Čtenář nechť použije každý
rozum svůj a zaškatulkuje se.
Pavel Kočička
P.S. Dotknul-li jsem se někoho, ať mi křesťansky či nekřesťansky
odpustí. Měl jsem potřebu tu vážnost poněkud nadlehčit. Jenom poněkud...
Diskuse o sobě, nebo o Bohu?
(Příspěvek k polemice o teismu a ateismu v B.L. 26.01.2000.)
Je problémem všech těchto diskusí, že posuzují otázku existence či
neexistence Boha - Stvořitele prizmatem lidské zkušenosti, o níž víme, že
je velmi omezená, ač se v mnoha ohledech tváří, že věda dříve či později
odhalí každé tajemství. Podíváme - li se nezaujatě na vnitřní obsah Bible,
aniž bychom přistoupili na předpoklad, že Bible je slovem Božím, ale spíše
historií vývoje určitého segmentu názorů o vzniku světa a roli Boha v něm,
nutně musíme dojít k závěru, že jakákoli lidská diskuse o něm může být v
nejlepším případě vedena z pozice neúplného lidského poznání, včetně toho,
které se odvolává na autoritu Bible, už jen proto, že je dílem lidským,
tedy omezeným.
Ve všech velkých náboženstvích světa se ze všeho nejvíce odráží
nějaká lidská zkušenost s něčím, co je poněkud v rozporu s obecně sdílenou
zkušeností s řádem hmotné fyzikální reality, které jsme součástí. Ať se nám
to líbí či nelíbí, občas se ve světě jistot (jinak neochvějně platných
principů a zákonů, formujících chování přírody) objeví něco, co do těchto
jistot nezapadá.
Zřejmě se jedná o problém, s nímž se lidstvo potýká od počátku, kdy
se evolučně propracovalo ke schopnosti přemýšlet nad jevy, které jej
obklopují.
Nemám oprávnění vynášet soudy, které jevy a události, jejichž obsah se
rozchází s kauzalitou hmotného světa, jsou dílem podvodníků, dílem
přebujelé fantazie, zbožných přání či projevem jiné reality, kterou
souhrnně nazýváme -nadpřirozeno.
Obávám se však, že nejsem sama, kdo se podivuje nad skutečností,
proč se lidstvo zaobírá přinejmenším více jak pět tisíc let něčím, co by
objektivně vzato nemělo existovat? Otázkou tudíž je, zda náboženství nejsou
více důsledkem lidské zkušenosti s těmito anomáliemi, než výrazem strachu a
respektu před živly tohoto světa, jak se domnívá ateismus?
Není to tak dávno, kdy se prostí lidé (avšak také mnozí učenci)
domnívali, že blesky a hromobití jsou projevem Božího hněvu, že andělé
posedávají na obláčcích a duše zemřelých hříšníků se smaží v pekle, kdežto
duše bohabojných měšťanů si vychutnávají slasti ráje. Tyto projevy víry
však spíše než cokoli jiného byly projevem úpadku víry a její ideologizace
(nebudete -li poslouchat vrchnost, propadnete Božímu hněvu). Dnes by něco
takového sklidilo nanejvýš soucitný úsměv.
Když se začalo vědecky zkoumat lidské tělo a anatomické studie se
staly uznávanou vědeckou metodou, objevila se řada názorů, šířená
uznávanými autoritami, že anatomická zkoumání prokázala neexistenci ducha,
protože v lidském těle nebyl nalezen a nebylo v něm nalezeno nic, co by o
jeho přítomnosti mohlo svědčit.
O nějaké to století později, kdy do blízkého vesmíru vzlétly první
sondy, se objevily podobné názory. Prý Bůh neexistuje, protože sondy jej
nikde nenašly. Obávám se, že na těchto a podobných moudrostech postavený
ateismus má tutéž hodnotu jako na teorii o pekle a ráji postavený katolický
(ale také reformistický) moralismus.
Podívejme se blíže na jeden problém, který by mohl otázku teismu či
ateismu posunout do uchopitelnější polohy. Lidé ke své existenci potřebují
nějaký hodnotový systém, který jim skýtá jistoty o smysluplnosti tohoto
světa a toho, co konají. Vytváření konstrukce chrámu jistot vedlo mimo jiné
ke vzniku geocentrického modelu světa, v němž Země byla středem všehomíra a
důvodem k existenci Slunce, Měsíce a hvězd. To vše bylo dílem Božím pro
člověka, kterému byla dána moc nad vším ostatním stvořením.
Hierarchie hodnot, završená Kristovým náměstkem na Zemi, společně s
tímto jednoduchým modelem vesmíru, skýtala dosti přijatelný řád jistot, o
nějž se mohl člověk kdykoli opřít a když náhodou selhal, vždy byly po ruce
síly pekelné, na které bylo možno svést každou lumpárnu, katastrofu či
jinou nežádoucí anomálii.
Astronomická pozorování však tento hodnotový řád jistot vyvrátila.
Život sám si vyžádal, aby se předchozí geocentrický model evolučně
přetvořil v heliocentrický model, aniž by se změny dotkly podstaty těch
jistot, které člověk ke své klidné existenci potřeboval. Netrvalo dlouho a
ukázalo se, že ani tento systém není udržitelný. Poznání, že planeta Země
je součástí systému mnohem složitějšího, než je jen soustava planet
obíhajících okolo Slunce, a navíc se nachází v okrajové částispirálové
galaxie, otřáslo posledními zbytky jistot o něž se člověk opíral.
Vyvstal problém, kde najít nové jistoty? Z pozorované části vesmíru
se vytratil pevný bod, vše se nacházelo v neustálém pohybu a v přeměnách, o
jejichž smyslu bylo možno nanejvýš spekulovat, byť na vědecké bázi.
Biblický obraz světa přestal platit a církevní autority už neměly dost
prostoru k tomu, aby vytvořily nový model, který by byl v souladu s
vědeckým poznáním, přebírajícím zodpovědnost za vytváření nových jistot.
Ateismus není sice nic nového, můžeme se s ním setkat už v některých
směrech antické filozofie, avšak moderní ateismus, jaký byl zplozen
mechanistickým materialismem, už nebyl tak spekulativní, ale odvolával se
na vědu.
V užším slova smyslu lze říci, že věda zrušila Boha a na jeho místo
posadila věčnou hmotu. Ta se měla stát oním pevným bodem, skýtajícím opět
jistotu, že v tomto světě se lze o něco opřít. Oslava hmoty, jako příčiny
existence všech věcí a bytí všech živých tvorů, pak vyvrcholila v
ateistickém dialektickém materialismu.
Ten ve své vulgárnější podobě předkládal vesmír jako jeden
gigantický mechanický stroj, udržovaný v chodu vzájemným působením
přírodních zákonů a hmoty, v němž už nebylo pro Boha místo. Tento model jej
ani nepotřeboval, měl totiž svého boha - hmotu.
Vědecké poznání však zpochybnilo i tuto jistotu. Objev radioaktivity
ukázal, že atomy hmoty nejsou ani zdaleka takovou jistotou, jakou se zdály
být, ale podléhají určitým změnám, vyvolaným nějakými silami uvnitř atomů.
Aby toho nebylo dost, další výzkumy ukázaly, že mezi hmotou a energií
existují nějaké vztahy, které umožňují přeměny z jedné formy do druhé
(E=mc2).
Dialektičtí materialisté, ve snaze zachránit svůj hodnotový řád
přišli s tezi, že energie je jednou z mnoha forem hmoty. V komunistickém
impériu se nevíra v tuto víru trestala zrovna tak, jak se v dobách
dominance křesťanských nauk o vzniku světa a smyslu jeho existence trestala
nevíra v neomylnost učení církve.
Pro úplnost se podívejme, jak to s tou ekvivalencí energie a hmoty
ve skutečnosti je. Kosmologové se domnívají, že devět desetin hmoty
obsažené ve vesmíru se nachází ve formě nějaké energie a pouze jedna
desetina je "uschována" ve hmotných částicích (atomech), které pak utvářejí
jiné hmotné objekty. Všetečnou otázkou tudíž je, zda náhodou tomu není
opačně? Není hmota zvláštním případem stavu energie?
Věda však šla ještě dál. Ukázalo se, že energie je kvantována. Každá
vlna je v podstatě sledem kvant energie o určitých vlastnostech. A což
teprve neutrina? Chovají se až na několik málo výjimek (inverzní rozpad
beta) jako by hmota vůbec neexistovala. A přec se vyskytují u všech slabých
interakcí. Můžeme o neutrinech ještě hovořit jako o hmotných částicích,
nebo se jedná o jeden z možných případů fluktuace vakua?
Aby toho nebylo dost, teorie relativity ukázala, že ani prostor ani
čas nejsou neměnnými konstantami, ale podléhají změnám, jednoduše řečeno v
závislosti na rychlosti a energii vzájemně se ovlivňujících objektů.
Výzkumy posledních desetiletí v oblasti fyziky vakua prokázaly, že ani v
tomto směru není nic jednoznačné, že vakuum není ani zdaleka "čistým"
prostředím, prostým fyzikálních jevů. Naopak, četné pokusy prokázaly, že ve
vakuu neustále probíhají energetické kmity hluboko pod schopnosti přístrojů
je měřit. Jsou pozorovatelné pouze z měření v odchylkách drah některých
částic od předpokládané trajektorie.
Podívejme se v této souvislosti na existenci takzvaných virtuálních
částic. Vznikají fluktuacemi energie ve vakuu, aby se na velmi krátký
okamžik z vakua vynořily a opět do něj spadly. Jsou to ještě hmotné objekty
nebo už nejsou? Nebo jsou hmotnými objekty jen v okamžiku kreace a před tím
i potom jsou energií?
Samotné vakuum může za určitých okolností tvořit plnohodnotné hmotné
částice. Proč? Fyzikové odpověď částečně znají. Konkurenční teorie k teorii
big bangu říká, že hmota (částice hmoty) vzniká (energetickými) fluktuacemi
vakua. Zřejmě ke vzniku našeho vesmíru nebylo vůbec zapotřebí singularity,
o jejíž předchozí existenci nemělo smysl se bavit, protože měla ve všech
směrech nekonečné hodnoty. Vznik hmotných částic z fluktuací vakua však už
dává smysl vážné diskusi na téma, co bylo před vznikem našeho vesmíru.
Tím také začíná být legitimní otázka, co se nachází za naším
vesmírem? Vraťme se v této souvislosti k fyzikálním vlastnostem vakua. Mezi
ně patří poznatek, že vakuum se do určitých délek chová jako prostředí s
kauzální strukturou a od určitých velmi malých délek jako prostředí s
diskrétní strukturou.
To znamená, že od těchto velmi malých délek je vakuum kvantováno.
Když se na tento problém podíváme velmi zjednodušeně, podobně jak jej
nazíral Dirac, když tvořil teorii elektronu, pak není v rozporu s dosaženým
stupněm vědeckého poznání názor, že hmotné částice jsou v podstatě vzbuzená
kvanta vakua a díry ve vakuu, o energii, která odpovídá energii příslušných
částic.
Ruský fyzik Migdal se tímto problémem zabýval už v šedesátých letech
(Fázové přechody vakua) a dospěl k pozoruhodným závěrům. Podle něj je
vakuum prostředí, které má za všech okolností snahu uspořádávat se do
nejnižšího možného energetického stavu. Každá přebytečná energie je
odváděná pryč cestou kmitů vakua, avšak pouze do určitých kritických
hodnot.
Za jiných okolností, se může stát, že ve vakuu vznikne takzvané
energetické klubko. Řečeno jednodušeji, v určitém prostoru ve vakuu je
podstatně více energie než v jeho okolí. Pro struktury vakua je pak
výhodnější, když část jeho kvant přejde do vzbuzeného stavu, které po sobě
zanechají díry, mající opačnou energii k energii vzbuzených kvant vakua.
Celé toto klubko vzbuzených kvant vakua a děr, nesoucí příslušnou
energii pak vytvoří strukturu částice, která tuto přebytečnou energii
odnese pryč a vakuum se pak může vrátit do nejnižšího energetického stavu
(prosím, srovnejte tento případ s Diracovou energii elektronu - kreace
elekt!
ronu a pozitronu z vakua).
Odtud nám pak vyplývá několik dalších možných předběžných závěrů.
Především: vlastnosti vakua, to jest jeho diskrétní strukturovanost, jsou v
celém vesmíru a tedy v celém nekonečnu stejné. Pokud tomu tak je a nic
nenasvědčuje o opaku, pak kdekoli v nekonečnu mohou vzniknout v příslušném
rozpětí energií podobné vesmíry a žádné jiné. Odtud pak vyplývá, že náš
vesmír není v nekonečnu jediný, ale takovýchto vesmírů, lišících se pouze
celkovou hmotností (otevřený, stacionární, cyklický), může být v nekonečnu
nekonečně mnoho (jsou od sebe tak vzdálené, že se navzájem nemohou
pozorovat).
Vakuum má však ještě jednu fundamentální vlastnost a tou je
kreativita. To znamená, že má v sobě zabudovány vlastnosti, které mu
umožňují vytvářet objekty od jednoduchých (částice) po velmi složité
(atomy) a ty pak mohou díky svým fyzikálním vlastnostem vytvářet objekty
ještě složitější (živá hmota).
Jak to vše souvisí s problematikou existence či neexistence Boha?
Přinejmenším v tom, že fyzika vakua boří poslední jistotu, která nám
zůstala. Udělala z hmoty klubíčko "kmitajícího nic" napěchovaného energií.
Kvarková teorie, jakkoli je "elegantní" (včetně teorie strun), se vedle
toho spíše jeví jako zoufalý pokus o záchranu nezničitelnosti hmoty. Podle
Bible prý Bůh stvořil svět z ničeho. Ponechme stranou jednoduchý výklad o
jeho stvoření a podívejme se na podstatu. Z pohledu poznatků, které nám
nabízí fyzika vakua, tento svět (náš vesmír) mohl vskutku vzniknout z
ničeho, lépe řečeno z něčeho, co leží mimo dosah naších smyslových
schopností a mimo dosah naších laboratorních přístrojů.
Vše jako by nasvědčovalo, že pod energetickou nulou našeho hmotného
světa se nachází jiný svět, jehož vlastnosti jsou příčinou existence světa
našeho. Když existuje energetická nula, ohraničující dno rozpětí energií v
našem vesmíru, pak je také legitimní ptát se, kde se nachází strop tohoto
rozpětí. Přihlédnutím k předpokladu, že hmotná fyzikální realita se může
vytvářet v rámci určitého rozpětí energií a vlnových délek těchto polí, pak
je také legitimní ptát se, jaká fyzikální realita existuje mimo toto vcelku
nicotné rozpětí energií (ve vztahu k nekonečnu)?
V kontextu těchto otázek má pak už smysl klást si otázky na téma
jiných forem života než hmotných (energetických) ve vesmírech, které jsou
vzhledem k rozměrům a vlastnostem našeho vesmíru velmi nesouměřitelné.
Nevíme o nich nic a můžeme jen spekulovat. Jedno nám však z toho přece jen
vyplývá: nesmyslnost pojmu "nadpřirozeno". Všechny vlastnosti struktur
vakua, tedy světa nacházejícího se pod energetickou nulou nebo nad horní
hranicí rozpětí energií našeho hmotného světa, jsou svou povahou přirozené.
Pouze v nich platí fyzikální zákony sice podobné těm, které formují chování
našeho hmotného světa, avšak posunuty do jiných podmínek natolik, že v
lepším případě mohou ovlivŽovat jevy v našem světě, v krajních případech,
že jejich účinnost už nemůžeme pozorovat.
Tuto skutečnost si můžeme experimentálně ověřit na příkladu
účinnosti zákonů klasické mechaniky a zákonů teorie relativity. Do určitých
rychlostí a energií si klidně vystačíme s klasickou mechanikou. Čím více se
však budeme přibližovat relativistickým rychlostem, tím více budeme
zjišťovat, že kvalitativní vlastnosti pozorovaných objektů, prostoru a času
se mění natolik, že s klasickou mechanikou už nevystačíme. Oč větší
problémy by nám nastaly, kdybychom se zabývali fyzikálními vlastnostmi
objektivní reality nacházející se pod energetickou nulou a nad energetickým
stropem našeho hmotného světa, je nasnadě.
Nic z toho nám samozřejmě nedokazuje existenci či neexistenci Boha,
avšak naznačuje, že lze uvažovat o jiných formách bytí, které mohou být
velmi odlišné od forem bytí ve hmotné fyzikální realitě. V neposlední řadě
to je také otázka "prvotního hybatele", který nutí ono "nic" (vakuum) ke
kreativitě. Odkud se ve vakuu bere ta energie, která je příčinou vzniku
hmoty?
Lidé se podobnými otázkami, byý na mnohem nižší úrovni, zaobírají už
několik tisíciletí. Co je k tomu nutí? Nejedná se náhodou o již vzpomenutý
fakt, že občas jsme svědky něčeho, co by se z hlediska vlastností hmoty,
prostoru a času nemělo přihodit ani omylem? Co z pouhé neznalosti vkládáme
do kategorie nadpřirozených jevů, ačkoli může jít o obyčejné interakce mezi
dvěma jinak odlišnými světy, v místech prolínání podobných avšak ne natolik
posunutých fyzikálních zákonů, aby se neovlivnily navzájem? Zajisté jsou to
už spekulace, které nelze ani z části opřít o ověřitelné experimenty. Na
druhé straně těmto spekulacím nelze upřít jisté racionální jádro.
Lze vyjmenovat desítky jevů, které se vymykají obecně uznávaným
zkušenostem a přes dlouholeté odmítání si musíme zvykat, že jsou reálné.
Jedinou potíží pouze je, že nevíme jak je zařadit. Chybí nám k tomu
příslušný fyzikální a matematický aparát. Bude však tomu tak vždy?
Obávám se, že každá diskuse o existenci či neexistenci Boha vždy
narazí na tuto hranici, kterou nelze překročit a tak zůstáváme odkázání na
spekulace a dohady, byť zabalené do nějaké filozofie, které nás nechají v
nejistotě.
Problém teismu či ateismu tuto otázku neřeší. Pouze něco málo
vypovídá o individuálním světonázoru. Jestli Bůh "je", pak "je" bez ohledu
na to, jaký o jeho reálnosti máme názor. Jestli "není", pak "není" bez
ohledu, nakolik si jeho existenci přejeme.
Odvozovat tento problém od lidské zkušenosti, která je velmi
omezená, obávám se, bylo by velkou troufalostí. Nelze však přehlížet ty
indicie, které vypovídají o tom, že jiná realita než hmotná fyzikální
realita může existovat. Zajisté bychom mohli tomuto názoru se stejným
úspěchem oponovat a tak zjišýujeme, že při každém pokusu o rozřešení tohoto
problému se pohybujeme v kruhu, asi tak, jako když uvažujeme o podstatě
nekonečna (vždy narazíme na problém počátku, tedy nuly).
Jednou jsem slyšela názor, že kdyby Bůh existoval, nedopustil by ty
hrůzy a války, jaké se na tomto světě dějí. Nechci být detailista, ale
nepíše se snad v Bibli o tom, že když lidé se odvrátí od Boha, všechny tyto
prastaré hrůzy se budou vždy a vždy vracet? Jak vidno, ani v tomto směru
nelze uspět s prostou logikou. S opačným příkladem nemáme zkušenost a tak
nevíme, co by se dělo, kdyby lidé žili striktně podle desatera. Obávám se
však, že je lidskou přirozeností i z tak jednoduchých pravd udělat
zašmodrchané klubko problémů, k jehož řešení je nutno přizvat soudce a
kata.
A tak uzavírám tento příspěvek poznámkou, že není a nebude velmi
dlouho v naších silách pohybovat se v úvahách na tato témata na jiném než
kluzkém poli spekulací a dohadů, přičemž vždy zůstaneme odkázání na vzácné
okamžiky projevů jiné reality, do níž zařazujeme také Boha a na jeho
existenci si vzpomeneme teprve tehdy, když je nám velmi úzko, avšak jakmile
nám otrne, hned jsme pohotoví o všem opět pochybovat.
K diskusi na téma theismus a atheismus
Značně zavádějící je teze, že "věda je berlička atheismu". V
přírodních vědách platí, že to, je-li vědec atheista nebo theista, nehraje
žádnou roli, neboť jde o objektivní vědecké poznání hmotného světa a to, zda
poznávající subjekt považuje hmotu za prvotní nebo stvořenou, nemá vliv na
hodnotu jeho poznatků.
Poněkud jiná je situace ve společenských vědách, kde se zejména v
oborech klasické filosofie zřetelně projevuje, zda filosof je theista nebo
atheista. Je-li vědec theista, pak lze naopak říci, že "věda je berličkou
theismu".
Pokud jde o účelnost diskusí mezi theisty a atheisty, zkušenost
ukazuje, že jsou-li účastníci na zhruba stejné intelektuální úrovni a se
stejně pevným vnitřním přesvědčením, výsledkem diskusí je, že theista stále
lépe zdůvodňuje svůj theismus a atheista stále lépe zdůvodňuje svůj
atheismus. Když se v diskusi mezi theistou a atheistou tomu či onomu podaří
druhého získat na svou stranu, pak je to prakticky vždy účinkem vyšší
intelektuální úrovně a síly osobnosti, nikoli síly argumentů.
Jak dále uvedeno, argumenty proti theismu lze v rámci jednoho typu
atheismu zpravidla shrnout do jedné antiteze. Stejně tak jako u theistů
existuje mnoho různých vyznání, tak existují různé formy atheismu. Příkladmo
uvádím:
atheismus scientistický ("Boha nelze dokázat, proto je nesmysl v něj
věřit.")
atheismus materialistický ("Prvotní je hmota, proto neexistuje stvořitel.")
atheismus pozitivistický ("Boha si lidstvo vykonstruovalo v jednom stadiu
svého vývoje, v dalším stadiu se již bez něj obejde." /obdobně u Nietzscheho )
atheismus "pesimistický" ("Bůh neexistuje, protože kdyby existoval,
nedopustil by hrůzu, která je na světě.")
atheismus "praktický" ("V praktickém životě žádného Boha nepotřebujeme,
proto nemá smysl se nějakým Bohem zabývat.")
atheismus buddhistický ("Nejvyšší transcendentno nelze personifikovat.")
Naproti tomu theista, aby logicky zdůvodnil, proč je theistou, musí
nastínit svoji theologii. Proto nemusí znamenat nevyváženost, jestliže
theisté dostávají ve sdělovacích prostředcích více prostoru k hlásání svého
názoru než atheisté. Porušením ústavou zaručených práv a svobod a zákonů
demokratické společnosti by bylo, jestliže by ve veřejnoprávních médiích
bylo zakázáno někomu říkat, že je atheista a proč jím je, anebo dokonce by
mu bylo zakázáno vystupovat vůbec jen proto, že je atheista. Rozhodně
nepovažuji za oprávněné tvrdit, že propagace atheismu by měla mít stejně
prostoru jako náboženské vysílání. To je, jako kdybychom například
požadovali, aby stejně velký prostor, jaký je věnován dostihům, byl věnován
vystoupením ochránců zvířat, kteří jsou jejich odpůrci.
Názor, který se v BL objevil, že ve dvacátém století byla vyvrácena
tomistická metafyzika, také nelze považovat za nezpochybnitelný. Podle
některých filosofů (např. J. Maritain, u nás J. Fuchs) je výsledky moderní
vědy správnost tomistické filosofie naopak spíše potvrzována.
Pokud jde o spojování náboženství a politiky, dějiny nás učí, že
nikoli žádné náboženství samo osobě nezpůsobilo zlo, ale zlo bylo působeno
politikou zneužívající náboženství. Tzv. náboženské války v evropských
dějinách lze zjednodušeně historicky zrekapitulovat: Když se prosadilo
křesťanství, které hlásalo, že dobyvačné války vedené nepokrytě za účelem
získání území či kořisti jsou amorální, začali si dobyvační mocipáni války
zdůvodňovat špatnou vírou těch, proti nimž vytáhli. Když se pak i války
vedené s náboženským odůvodněním začali lidem protivit, politici začali
válčit "za národní zájmy lidu". Rozdílnost náboženství sama o sobě nikdy
není a nebyla skutečným důvodem k válce, tím vždy byla snaha o získání či
udržení moci a kořisti. Náboženská válka vzniká jako důsledek politického
zneužití rozdílnosti náboženství. Stejně tak lze zneužívat rozdíl barvy
pleti nebo rozdílnost jazykovou.
Na závěr krátkou poznámku k článku p. Obereignera v BL 27.1.2000.
Když píše o desateru, které nezná nazpaměť, měl si je před tím alespoň někde
přečíst. Určitě neměl na mysli, to co napsal, že 5. přikázání -
"Nezabiješ!", patří k těm málo důležitým.
Jaroslav Štemberk
Je nám třeba víry v Boha?
Burjan 27.1.2000, Česká republika
Osobní předmluva:
Jsem nepravidelným čtenářem BL. Kladně hodnotím jejich přístup, který mají
k dění v České republice a tématům které trápí a nebo zajímají naše
spoluobčany. Zatím jsem do BL nepsal, ale výše uvedený článek mně k tomu
vyzval..
Ve své podstatě zastávám názor technokrata a co nemohu dokázat, v to
nevěřím. Myslím si ale, že jsem přístupný ke všem názorům, pokud mají v
sobě zakomponováno to co vzpomíná v BL pan V.O. "Co nechceš aby ti jiní
činili nečiň ty jim".
Předpoklad: technokraté neuznávají základní filozofickou otázku - "Co je
prvotní, hmota nebo vědomí?"
Podle mého názoru je to vlastně neřešitelná otázka, neboť její zodpovězení
není jednoznačné a již celé generace vedou o ní spory. Lidstvu bude trvat
ještě dlouho až přijde na nevyvratitelné a kloudné vysvětlení této otázky.
Tak, aby i druhá strana toto vysvětlení přijala bez výhrad. Možná, že to
nebude ani do zániku naší planety. Jak tedy rozsoudit oba tábory? Oba
totiž "teistický" i "ateistický" vycházejí z předpokladů, které nelze
jednoznačně ani dokázat, ani popřít. Je sice dobré, že to filozofové již
tisíce let řeší, ale lidstvu by velmi prospělo, kdyby řešili prospěšnější
věci.
Pesimistický pohled:
Všimněme si rozmanitosti lidského myšlení a lidských povah. Z nich pak
vycházejí historicky doložitelné příklady zneužití ušlechtilých myšlenek,
jak pod praporem "červené revoluce", tak i pod praporem "černým" či snad
"modrým" atd. Při výběru vůdce je potřeba hledat takového, který má v sobě
zakódovanou morálku a podle ní se chová, ale přitom se nebojí a své
protivníky dovede přesvědčit a přimět ať se také tak chovají. Probíráme-li
se však v historii, pak takových morálních lidí - vůdců najdeme jen
poskrovnu. Absolutně morální, pak najdeme pouze v pověstech a bájích,
chcete-li také v teistických knihách (Bibli, Koránu apod.) Realita je úplně
jiná, většinou ten, kdo se do své funkce vůdčí osoby dostane ztratí zábrany
a chová se amorálně. Nebudu raději jmenovat, aby žijící politiky neurazil a
o mrtvých se prý má mluvit jenom dobře.
Nic nového pod sluncem. Nic se nezmění pouze se s tím musíme naučit žít.
Nyní k věci:
Chtěl jsem upozornit na citaci pana Vlastimila Obereignera, v BL z
27.1.2000, kde vzpomenul "Desatero", doporučoval by jemu, a také i
ostatním, aby si je přečetli. Desatero je ten nejsrozumitelnější zákoník a
pravděpodobně i nejstarší, který si pro svou potřebu, jak se domnívám,
vytvořil člověk. Židé tvrdí, že to zjevil Mojžíšovi Bůh. Důkaz?
Domnívám se, že poznání hlavně pochopení bodů 4 až 10 přikázání by bylo pro
lidstvo velmi prospěšné. Jeho vyvěšování je málo prospěšné a nevedlo by k
cíli. Lepší by byla skutečná obecná znalost těchto morálních zásad. Proto
nemohu souhlasit s citací v BL pana V.O." Ostatně, těch přikázání je moc
a lidi si jich tolik nepamatují. Na neštěstí, ještě k tomu těch
prvních 5 je nejméně potřebných a těch nejpodstatnějších si lidi
nestačí v rychlosti vzpomenout. Š"
Právě přikázání 4 a 5 bych považoval za nejdůležitější v lidské
společnosti. Pojednává se v nich totiž o vztazích v rodině a o vztahu k
životu. Nebudu je citovat, ale předpokládám, že se pan V.O. na ně podívá a
změní svůj názor na těch prvních 5Š..
Desatero je předkládáno na dvou deskách, přičemž na první desce jsou 3
přikázání týkající se vztahu člověka k Bohu a na druhé desce pak přikázání
4 až 10 týkající se vztahu mezi lidmi. V těchto jednoduchých větách je
vlastně asi poprvé stanoveno jak by se měl člověk chovat, aby obstál před
"Bohem a v lidské společnosti". Myslím si, že to je základní kámen naší
morálky, ať už si jí budeme nazývat jakkoli. Platí to dokonce i obecně, viz
další úvaha v následujícím odstavci.
Jenom je potřeba umět vyložit přikázání "Desatera" a chápat zákonitosti
lidského myšlení v lidské společnosti. I ve stranických strukturách platí
1,2 a 3 přikázání. Pouze místo Boha si musíme v dané množině lidí vložit
osobu, která představuje pro danou skupinu, stranu, sektu atd., vlastně "boha" a uvědomit si i souvislosti s dalšími body stanov určitého
společenství nebo strany.
Desatero je psáno srozumitelně a při troše snahy se dá zapamatovat alespoň
jeho smysl a bylo by asi krásné, kdyby se podle něj lidé chovali. Avšak
potíž, neřídili se a neřídí se podle něj ani ti, kteří je hlásali, hlásají
a šíří, nedá se tedy očekávat, že se podle něj budou řídit ostatní, natož
ti, kteří jej ani dokonce neznají.
Jak má fungovat demokratická společnost, která má sice zákony, ale nikdo je
ani nezná a nezná ani zásady morálky?
Závěr:
Předpokládejme, že nikdo z lidí není dokonalý a proto nečekejme, že se něco
změní když budeme teisty nebo naopak ateisty. Všechno pojede po vyjetých
kolejí, budou někde sice výhybky a semafory, možná i karamboly a oběti, ale
život na této planetě půjde dál nezávisle na dodržování morálky a víry v
jakéhokoliv boha. Bude se měnit pouze letopočet a lidé budou hledat
rafinovanější metody jak obejít zákon, a svého bližního si podrobit, přesto
že zákonů bude přibývat, nikdo je nebude číst a chovat se podle
nich.
Slyšel jsem, jak právník ve středních létech s dostatečnou praxi v jedné
specializaci si posteskl, že nemůže ani všechny zákony týkající se jeho
zaměření znát a proto po něm nemohu chtít ještě přesné znění a vysvětlení k
problému na který jsem se tázal. Říci si však o peníze nezapomněl a za
hodinu chtěl inkasovat to co u nás si většina lidi s průměrným platem
nevydělá ani za den. Škoda, že naše zákony nejsou jednoduché a
srozumitelné, ale obsahují mnoho chyb a umožňují úhybné kličky.
Dokonce jsem slyšel (JPP = jedna paní povídala), že i na některých školách
a kursech školí přímo ti, kteří tvoří zákony, jak tyto zákony obcházet a na
úkor ostatních si zajistit výhody nejrůznějšího charakteru. Kdo umí ten se
má a ten kdo neumí "čumí", kroutí hlavou a nechápe jak je to všechno
možné. To u přikázání desatera není možné, tam je předpis dán
jednoznačně.
Pro důkaz tohoto tvrzení bychom mohli najít mnoho příkladů vytunelovaných
společností a jiných nešvarů v naší společnosti. Téměř nikdo nebyl, není a
ani nebude za to potrestán. Dokonce si dovoluji tvrdit, že mnozí byli za
své chování odměněni a stejně jako dříve vykopnutí směrem nahoru.