4. 2. 2002
Polemika s dnešním sloupkem: Kdo může za blbou náladuPolemizuji s dnešním sloupkem Zdeňka Krkošky. Nejde jen o ČSSD a ODS. (A to neříkám díky své politické orientaci, ale právě proto, že jsem mnohdy velmi nespokojen nejen se stranou, jíž jsem odbojným a nevítaným členem, ale i s většinou jejich potenciálních povolebních partnerů.) Problém nastal, když se prý kdysi sešla "stará parta" jinak dobrých kamarádů z disentu a jeden z nich prohlásil: "Pánové, to Občanské fórum udržíme ještě několik měsíců, dál už to opravdu nepůjde. Budeme se muset rozhodnout jak dál. Potkala nás ta smůla, že se protivník vzdal bez boje, nevzchopí se nejméně deset let a celonárodní euforie přitom nevydrží dlouho. Musíme zabránit chaosu. Rozdělte se a každý z vás se pokusí své názory realizovat tak, že založíte politické strany, založíte i mediálně podpůrné a finančně podpůrné systémy. Příští volby už nebudeme spojenci, ale protivníci. Je jedno, kdo vyhraje, je ale důležité udržet pohromadě systém."
|
Neříkám, že to muselo být úplně takto doslova. Realizace ale na sebe nenechala dlouho čekat a vznikl politický systém, který známe dodnes. ČSSD se ho neúčastnila, neboť se (navzdory snahám Rudolfa Battěka) nikdy součástí OF nestala. V tomto bodě nemá Zdeněk Krkoška pravdu a podléhá stejnému mámení, které novinářské satelity pohrobků OF prefabrikují bez většího úspěchu už osm let, kdy se po celou tu dobu levice snažila dokázat, že umí převzít demokratickou cestou spoluodpovědnost za vývoj ČSFR a posléze ČR. Blbou náladu vygenerovali političtí souputníci toho, kdo ji nakonec kritizoval. A opoziční smlouva vznikla díky Havlově neschopnosti přesvědčit Jana Rumla o nutnosti respektovat výsledky voleb a přijmout koalici s premiérem Luxem. Jan Ruml má raději politický spacák, jednou ve Sněmovně, podruhé v novém sekretariátu frakce ODS, potřetí ve velíně ČT. V tom spacáku je odpovědnost za nestandardnost opoziční smlouvy. Čtyřleté intermezzo postupně končí a první aktéři polistopadové postrevoluční politické "věrchušky" odcházejí buď do hrobů, do nemocnic nebo do politického důchodu. Nastupuje nová, pragmatická generace politiků čtyřicátníků - sice bez porevolučních ideálů o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, ale zato se schopností manažerských řešení. A ty bývají racionálnější a promyšlenější, než politická zaťatost, vedoucí k opozičním smlouvám ve spacáku. |