Kdo jsou noví džihádisté?

14. 4. 2017

Vazba na sebevraždu je spojena s tím, že současný džihádismus na Západě, v Maghrebu i v Turecku je mládežnické hnutí, které je zkonstruováno nezávisle na rodičovském náboženství a kultuře, ale je také zakořeněno v širší kultuře mladých lidí. Tento rys současného džihádismu má klíčový význam.

Kdykoliv vznikne tato generační nenávist, přijímá také formu kulturního ikonoklasmu. Ničeni jsou nejen lidé, ale i sochy, modlitebny a knihy. Je ničena paměť. To mají bojovníci Islámského státu společné s Mao Ce Tungovými Rudými gardami i s Rudým kmérem.

Tento sebeničící rozměr nemá nic společného s politikou Blízkého východu. Je dokonce kontraproduktivní i jako strategie. Sebevražedné atentáty nejsou efektivní ani z vojenského hlediska. Teroristické útoky nepřivádějí západní společnosti na kolena. Jen vyvolávají protireakci. A tento druh terorismu dnes zabíjí daleko více muslimů než lidí na Západě.

Systematické spojení se smrtí je jedním z klíčů k porozumění dnešní radikalizaci. To, co svádí a fascinuje, je myšlenka čisté revolty. Násilí není cílem. Je to samo o sobě účelem.

Islámský stát nevynalezl terorismus. Jen nabízí mladým lidem narativní rámec, v němž mohou dosáhnout svých cílů. Pro Isis je výhodné, pokud je dobrovolník mentálně nemocný, či zranitelný, nebo je to rebel bez příčiny. Nevadí, že takovíto lidé nemají s Islámským státem mnoho společného, ale pokud jsou ochotni deklarovat vůči němu svou loajalitu, stávají se součástí jeho globálního narativu.

Proto je nutné chápat současné islamistické násilí spolu s jinými formami násilí a radikalismu, které jsou velmi podobné - jde o ta hnutí, která prosazují generační revoltu, sebezničení, radikální konflikt se společností, estetiku násilí, kulty soudného dne.

Často se zapomíná, že sebevražedný terorismus a organizace jako al Kajda a Isis jsou v historii muslimského světa nové a není možné je  vysvětlit prostě vzestupem fundamentalismu. Musíme pochopit, že terorismus nevzniká radikalizací islámu, ale islamizací radikalismu.

Musíme se ale ptát, proč a jak nalezla vzbouřenecká mládež v islámu paradigma své totální revolty. Násilná radikalizace není důsledkem náboženské radikalizace. Náboženský fundamentalismus existuje a zosobňuje podstatné společenské problémy, protože odmítá hodnoty založené na individuální volbě a osobní svobodě. Avšak nutně nevede k politickému násilí.

Ti, kdo páchají atentáty, nejsou oběti. Nejsou nejchudší, nejponíženější ani nejméně integrovaní občané. Skutečnost, že 25 procent džihádistů jsou konvertité, dokazuje, že vazba mezi radikály a jejich "lidem" je také umělá.

Revolucionáři téměř nikdy nepocházejí z trpících tříd.

Až do poloviny devadesátých let pocházela většina džihádistů z Blízkého východu a bojovala před pádem komunistického režimu v Afghánistánu.

Od roku 1995 však páchají atentáty "domácí teroristé".

Neexistuje standardní teoriristický profil, ale objevují se opakující se charakteristiky. Profily evropských teroristů se za dvacet let skoro nezměnily. Jsou to lidé z druhé přistěhovalecké generace, jsou relativně dobře integrovaní, mají historii drobné zločinnosti, dojde k jejich radikalizaci ve vězení a zemřou při konfliktu s policií.

Jsou to také téměř vždy původně ateisti, kteří konvertovali k islámu, lidé, kteří žili silně sekularistickým životem, chodili do klubů, pili alkohol, páchali drobné trestné činy. Náhle se intenzivně dají na náboženství, buď individuálně, anebo v malé skupině. Členství této skupiny je téměř vždy stejné: bratři, přátelé z dětství, známí z vězení, někdy z výcvikového tábora. Je také pozoruhodné, kolik těchto skupin tvoří sourozenci. Zdůrazňuje to generační rozměr radikalizace.

Radikálové jsou často sirotci, anebo pocházejí z nefunkčních rodin. Nerebelují nutně proti svým rodičům, ale proti tomu, co představují: ponížení, ústupky učiněné společnosti. Rebelují také proti tomu, co u svých rodičů považují za jejich náboženskou ignoranci.

Většina nových radikálů se velmi silně účastní na kultuře mladých lidí: chodí do nočních klubů, namlouvají si dívky, kouří a pijí. Téměř 50 procent džihádistů ve Francii má historii drobné zločinnosti - většinou prodeje drog, ale také násilí a méně často ozbrojená přepadení. Oblékají se jako dnešní mládež - do značkového oblečení, nosí baseballové čepice, kapucy, pouliční oblečení mladých lidí.

Mají rádi rapovou hudbu a chodí do klubů. Velmi rádi hrají počítačové hry a líbí se jim násilné americké filmy.

Jejich násilné tendence někdy mají jiné vyústění než džihád a terorismus - viz války gangů v Marseille. Také je možno tyto tendence kanalizovat - například vstupem do armády nebo sportem. Jazyk radikálů je vždycky jazykem země jejich pobytu.

Ve vězení se dostávají do kontaktu se zradikalizovanými příslušníky své generace a jsou daleko mimo jakékoliv institucionalizované náboženství. Vězení prohlubuje mnoho faktorů, které vyvolávají v současnosti radikalizaci: konflikt generací, revoltu proti systému, šíření zjednodušeného salafismu, utvoření těsné buňky, hledání důstojnosti ve vztahu k normě, vnímání zločinnosti jako legitimního politického protestu.

Jiným charakteristickým rysem je vzdálenost radikálů od jejich bezprostředního kruhu známých a příbuzných. Nežijí v silně náboženském prostředí. Jejich vztah k místní mešitě je obojaký: buď tam chodí zřídka, anebo byli z mešity vyloučeni pro pohrdavý přístup k místnímu imámovi. Nikdo z nich se nikdy nepodílel na činnosti žádné muslimské organizace. Výjimkou byla Británie, která měla síť extremistických mešit.

Náboženský extremismus vzniká mimo komunitní struktury, opožděně, náhle a velmi krátce před tím, než se terorista rozhodne k akci.

Shrňme to: Typickým radikálem je mladý imigrant druhé generace nebo konvertita, který často páchal drobnou zločinnost, nemá prakticky žádné náboženské vzdělání ani znalosti, avšak projde rychlým procesem radikalizace v rámci skupinky přátel či na internetu, nikoliv v mešitě. Přijetí náboženství je exhibováno, ale neodpovídá pravidelné účasti na náboženských obřadech. Rétorika je násilná. S nepřítelem není možné dospět k žádnému kompromisu. Nepřítelem je i vlastní rodina, která je obviňována, že dodržuje islám nesprávně, anebo odmítá k islámu konvertovat.

Je zjevné, že rozhodnutí radikála identifikovat se s džihádem a tvrdit, že patří k radikální islamistické organizaci, je významné. Naším úkolem je porozumět procesu islamizace radikalismu.

Neexistuj žádný typický sociální či ekonomický profil zradikalizovaných jedinců. Není pravda, že terorismus je důsledkem neúspěšné integrace. Kromě toho, radikálové nepocházejí z fundamentalistických komunit.

Velmi často se džihádismus považuje za rozšíření salafismu. Je to ale složitější. Mladí radikálové skutečně upřímně věří, že přijdou do nebe a jejich referenční rámec je hluboce islamistický. Jenže jaká forma islámu to je?

Džihadisté nepropadají násilí studiem posvátných textů. Stávají se radikály, protože se jimi rozhodli být, protože je pro ně radikalismus atraktivní. Téměř absolutní neznalost náboženství mezi džihádisty je naprosto ohromující. Z více než 4000 zahraničních rekrutů naverbovaných Islámským státem přiznalo více než 70 procent, že mají jen velmi základní znalost islámu, přestože většina džihádistů má velmi dobré vzdělání.

Proč páchají radikálové své útoky?

Prvotní motivací jsou zvěrstva páchaná Západem proti "muslimskému lidu", druhá je role hrdiny mstitele, třetí je touha po smrti a přijetí v nebi.

Muslimská komunita, kterou teroristé údajně mstí, není nikdy specifikována. Je to nehistorická a neprostorová realita. Žádný džihádista se nikdy neúčastnil žádného propalestinského hnutí ani nebyl členem žádné organizace bojující proti islamofobii, ani členem žádné islámské nevládní organizace. Tito zradikalizovaní mladíci čtou na internetu texty v angličtině a ve francouzštině, ale ne v arabštině.

Je podivné, že obránci Islámského státu nikdy nehovoří o zákonu šaria ani o islamistické společnoseti, kterou má vybudovat Isis. Žít v islamistické společnosti džihádisty nezajímá: jezdí na Blízký východ nikoliv, aby tam žili, ale aby tam zemřeli. Tito mladí radikálové nejsou utopisté, jsou to nihilisté.

Co je radikálnější na nových radikálech, než jak tomu bylo u starších generací revolucionářů, islamistů a salafistů, je jejich nenávist vůči existujícím společnostem, ať západním, nebo muslimským. Tato nenávist je zosobněna tím, že usilují při masovém vraždění o vlastní smrt.

Sebevražedný masový vrah je bohužel velmi častou současnou osobností. Typickým příkladem je americký střelec ve škole, který se vydá do školy silně ozbrojen, usmrtí tam co nejvíce lidí může a pak zabije sám sebe, anebo se nechá usmrtit policií. Už předtím zveřejnil fotografie, videa a prohlášení na internetu. V nich zaujal pózu hrdiny a je nadšen tím, že nyní všichni budou vědět, kdo je. V USA došlo v letech 1999-2016 k padesáti takovýmto útokům.

Hranice mezi sebevražedným masovým vrahem tohoto druhu a extremistou za chalífát jsou velmi mlhavé. Vrah z Nice, například, byl nejprve charakterizován jako duševně chorý a pak jako extremista pro Isis. Obojí charakteristika se nevylučuje.

Tyto kategorie vrahů jsou specifické, avšak mají mnoho společného. Masové vraždy páchají nihilističtí  a sebevražední mladíci v deziluzi. Organizace jako al Kajda a Isis jim k tomu poskytují scénář.

Islámský stát dokáže zneužívat našeho strachu. Hlavním strachem je strach z islámu. Strategickým dopadem útoků je jejich psychologický dopad. Nemají dopad na vojenské schopnosti Západu: naopak, teroristické útoky je posilují a vedou k ukončení škrtů ve vojenských rozpočtech. Mají jen okrajový hospodářský dopad a ohrožují naše demokratické instituce jen potud, pokud je sami zpochybníme nekonečnou debatou o rozporu mezi bezpečností a zákonností.

Bojíme se, že naše vlastní společnosti se rozloží a dojde k občanské válce mezi muslimy a "ostatními".

Ptáme se, co islám chce a co islám je, aniž bychom si kdy uvědomili, že tento svět islámu neexistuje. Ke konfliktům dochází především mezi muslimy samotnými. Klíč k těmto konfliktům je v první řadě politický: národní otázky jsou klíčem k Blízkému východu a sociální otázky klíčem k integraci.

Samozřejmě Isis, stejně jako al Kajda, vytvořila grandiózní imaginární systém, kdy si představuje, že dobude a porazí Západ. Je to obrovská fantazie, jako všechni tisícileté ideologie.

Avšak na rozdíl od hlavních sekularistických ideologií 20. století má džihádismus velmi úzkou sociální a politickou základnu. Nemobilizuje masy a užívá jen lidí na okraji společnosti.

Existuje pokušení představovat si islám jako radikální ideologii, která v muslimském světě mobilizuje miliony lidí tak, jak nacismus byl schopen zmobilizovat velkou část německého obyvatelstva.

Avšak realitou je, že předstírání Isis, že chce vytvořit globální chalífát, je nesmysl - a proto verbuje mladé násilníky, kteří propadají falešným představám o svém hrdinství.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Děkujeme čtenářům, že výraznou měrou přispěli na provoz Britských listů od Trumpova zvolení do začátku roku 2017. Potřebujeme však trvalou finanční podporu. K provozu Britských listů je zapotřebí přibližně 60 000 Kč měsíčně. Stačilo by, aby 300 čtenářů přispívalo částkou 200 Kč.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.