Raději otevřenou republiku než "kritický liberalismus"

14. 4. 2017 / Karel Dolejší

V České republice působí přes dvě stovky politických stran a hnutí. Na rozdíl od vyspělých západních zemí zde i do další generace přetrvá masová obliba sledování televize, která má nyní v multiplexech a satelitním vysílání k dispozici řádově desítky, ale brzy již stovky kanálů. Navzdory statistice sugerující potenciální rozkvět veřejné rozpravy v širokém mediálním prostoru se však pozornost veřejnosti soustředí převážně na iracionální strachy podněcované demagogy. V zemi kde žije zhruba 3 000 dobře integrovaných muslimů, o azyl nyní žádá měsíčně zhruba 80 - 90 osob a která je čistým příjemcem peněz z EU jsou jako největší hrozby chápány islám, imigrace a "Brusel".

Představa, podle níž je možno racionální argumentací výše uvedenou agendu vyvrátit, je naivní a založená na nepochopení kolektivního psychického stavu, v němž se vystrašení občané nacházejí. Pokusy předkládat jim fakta vyvracející iracionální strachy nevedou k výsledku prostě proto, že nejsou vnímány jako pokusy o poctivou racionální debatu. Vyvracení iracionálních obav rovná se v očích vyděšených podlému popírání jejich subjektivně naprosto reálných děsů, které znamená, že oponent dotyčné nebere vážně a projevuje jim naprostou osobní neúctu. Kolem strachů z islámu, imigrace a "bruselské diktatury" navíc krystalizuje svérázný světonázor. A světonázory nejsou odkládány kvůli nějakým faktům - "pouhým" faktům. Lidé s nimi spojují identitu.

Z vojenství je dobře známo, že frontální útok na zuřivě bráněné pozice nepředstavuje vždy nejšťastnější nápad. V ČR je nyní místní neokonzervatismus pro chudé - politický mýtus mobilizující obyvatelstvo vojensky zcela nesoběstačné země proti fiktivnímu nepříteli - etablován natolik, že čelní útoky na pomyslné hordy myslivců a hasičů na hranicích mají jen mizivou naději na úspěch. Lépe už je takovou pozici obejít a věnovat se infrastruktuře v zázemí, která ji vyživuje.

Je velmi žádoucí snažit se nastolovat odlišnou agendu, jejíž vztah ke stavu světa by byl jiný než v případě populistických strašáků. Dlouhodobá existence a fungování národního státu, v jehož rámci se dosud odehrává podstatná část politiky, to dokonce nutně vyžadují.

"Postklasická politika"

Západní průmyslová civilizace prodělala svou "klasickou" fázi v 19. a 20. století. Ve zmíněném období vznikla převážná část klíčových kulturních a politických forem, s nimiž dosud musíme zacházet, třebaže jsou v mnoha ohledech současným podmínkám už neadekvátní - jednoduše proto, že se v posledních dekádách stalo módou zděděné formy relativizovat, "odhalovat", "dekonstruovat", aniž by se takto zaměření kritici vážně pokusili vytvořit něco opravdu nového.

Prakticky vzato, "postklasická politika" tak musí zacházet s kolektivními identifikacemi a řadou na ně navazujících institucí vzniklých v překonaném období nacionalismu a národních států - a nemůže si je dovolit hodit za hlavu a ignorovat, protože za ně aktuálně nemá náhradu. Ačkoliv problémy, s nimiž se je třeba vyrovnat, zpravidla a dokonce stále častěji úroveň národního státu přerůstají a nelze je zde vyřešit, na druhé straně je národní stát stále základnou formování kolektivní vůle, bez níž se nedokážeme obejít. Tento rozpor je pramenem celé řady potíží a neokonzervatismus pro chudé představuje jednu z možných přechodných maladaptací - projekt, který předstírá, že brání "národ" před neexistujícími hrozbami, jež na rozdíl od těch reálných údajně "zvládá".

Liberalismus, nebo antiliberalismus?

Jak správně konstatuje Honzejk, liberálové žijí v uzavřené sociální bublině. Podobné bubliny - často virtuální, soustředěné kolem sociálních sítí - představují současnou podobu "kmenové identity". A Honzejkův problém spočívá v tom, že by chtěl hovořit ke všem, jenže jako liberál automaticky mluví jen k vlastnímu kmeni.

Historie a konotace pojmů "liberalismus" a "iliberalismus" jsou v debatě už tak velikou zátěží, že lze mezi oběma tábory jen velmi těžko očekávat debatu, která by něčeho dosáhla.

Ale i když nezaložíte dvoustoukdovíkolikátou politickou stranu s kompromisním programem, přece jen existuje potenciální východisko ze slepé uličky. Takové východisko má však v danou chvíli jen charakter weberovského ideálního typu - tedy měřítka přikládaného na skutečnost, které v úplnosti nebude realizováno - a startovního bodu možné další širší debaty. Není politickým programem.

Primát občanského principu

Pokročilá globalizace a rostoucí důraz na nadnárodní struktury vedly liberalismus k faktické devalvaci občanského principu, který stál v základu poválečných západních politických projektů. Na jeho místo bylo postaveno globalizační světoobčanství s nejasnými konturami, ponejvíce chápané jako forma ničím neomezované sociální deregulace.

"Iliberální" reakce proti tomu staví archaický národní (a někdy náboženský) princip v různých převlecích, takže se pod její prapor snadno vejdou i zastánci krajní pravice a extrémistů.

V politice platí, že s jakýmkoliv absolutnem a nekonečnem - také pokud jde o odstraňování hranic, regulací a všelijakých dalších omezení - se prakticky nedá pracovat. Namísto dohadování o to, zda být liberály (a kterého odstínu) nebo "iliberály", zda dávat přednost deregulačnímu kosmopolitismu nebo xenofobnímu nacionalismu, je třeba renovovat občanský princip - a dostatečně jej oddělit od principu národního.

Otevřená republika

S ohledem na výrazné významové posuny, které v posledních letech v českém prostředí prodělaly výrazy jako "demokracie" či "přímá demokracie", je mnohem vhodnější hovořit o tom, že Česká republika je prostě - republikou.

Zatímco "demokracie" má v sobě vždy ukryto čertovo kopýtko rousseaovské volonté générale a v dobře známých mutacích z minulosti již byla operacionalizována také jako "jednota vládnoucích a ovládaných" v čele se zaručeně lidovým fýrerem, "republika" odkazuje především na vládu zákona, právní stát. Jestliže vládne zákon, nikoliv suverén (tedy ani lidová většina, která si odhlasuje, že pošle Židy do koncentráků), výkonná moc je v principu vždy omezena. Menšiny chrání ústava a justice dbá o to, aby zaručená práva nebyla porušována. Taková je draze zaplacená lekce z 2. světové války. Ústavní pořádek má být silnější než vůle většiny a nemá být snadné jej měnit. - V tomto smyslu projekt "šesté republiky" prosazované francouzskou levicí ve skutečnosti s republikou nepočítá a reprezentuje nedomyšlený rozchod s principy zastupitelské demokracie.

Otevřená republika je taková republika, která důsledně odděluje občanský princip od národního. Občanství předpokládá především jasné vyjádření vůle žadatele stát se občanem, poslušnost zákonů daného státu, snahu osvojit si politickou kulturu a úsilí začlenit se do společnosti na území daného státu. Naproti tomu občanství rozhodně nepředpokládá "pokrevní" národní pouto, zděděný mateřský jazyk či kuchyni, ani obecně vzato jakousi "vedoucí kulturu" (Leitkultur), o které hovoří třeba návrhy bavorské CSU. Občanstvo je zásadně širší pojem než národ, ačkoliv je (z praktických důvodů, které nelze v politice nikdy zcela obejít) zároveň také mnohem užší než lidstvo.

Občanský princip moderuje mezi kmenovými atavismy všeho druhu, včetně národního nebo třídního, a lidstvem jako celkem. Velkou nevýhodou české společnosti, která v 19. století modelovala svou opožděnou asymetrickou modernizaci podle německého romantického nacionalismu, je však tradiční spojování národního a občanského principu. Tuto tradici je třeba odmítnout a překonat. Zároveň je ale třeba také ulomit hrot hysterické obavě, že se "Češi rozpustí v globalistickém kosmopolitismu".

Národní mýtus a funkční přístup ke kulturní pestrosti

Český národní mýtus se snaží držet fikce, podle níž celá česká kotlina je "tradičně" obývána příslušníky jediného etnika, tj. Čechů. Nehledě k tomu, že "jediné etnikum" je samo tvořeno nejméně třemi různými podskupinami (také Moravany a Slezany), až do roku 1945 nikdy celou českou kotlinu nekontrolovalo. A co víc, nejevilo samo nikdy zájem celé území dostatečně osídlit. Kdyby tomu tak bylo, nevznikl by důvod k německé či valašské kolonizaci. Zmíněné kolonizace iniciovali místní vládci s ohledem na fakt, že dominantní etnikum nechtělo nebo nedovedlo kolonizované prostředí dostatečně osídlit a využít. Naproti tomu kolonisté, ať už disponováni odlišnou kulturou či jen s talentem uvolněným z vazeb místní kultury většinové, taková území osídlit a využít dokázali.

Na zmíněném příkladu lze dobře ukázat reálný význam toho, co bývá označováno jako "kulturní pestrost". Ta rozhodně nepředstavuje žádný samoúčel (čím víc, tím líp), jak tvrdí zastánci ideologie multikulturalismu, ale je vždy podřízena hledisku funkčnosti. Bez německých horníků a hamerníků, bez valašských pastevců by české země ani ve středověku nedosáhly někdejšího celoevropského významu. Naopak jako etnicky homogenizované území od roku 1945 na mezinárodním významu jen nepřetržitě ztrácejí.

Kulturní pestrost rozhodně může být aktivem, jak ukazují i necenzurované české dějiny. Vietnamský restauratér, syrský lékař, ukrajinský inženýr mohou být kvůli svému specifickému kulturnímu zázemí nebo naopak v důsledku chybějících omezení přítomných v české tradici vynikajícím přínosem české společnosti. Vylidňující se český venkov a opět se vyprazňující pohraničí by potenciálně mohly přijmout značné množství nově příchozích, pokud by byli ochotni tyto oblasti zvelebovat a rozvíjet - třeba i na základě farmářských či pasteveckých tradic, které v jejich vlasti nezdevastovala kolektivizace. Možné je leccos. Představa, že něco získáme, když budeme každému příchozímu chtít vnutit české zvyky, je zásadně pomýlená.

Ideálem však není "co nejpestřejší" multikulti společnost, ale společnost pokud možno co nejfunkčnější. Občané s různým kulturním a náboženským zázemím se musejí naučit žít spolu tak, aby nedocházelo ke zbytečným konfliktům. Ale to v současné České republice v zásadě není problém. Řeči o tom, že se muslimové nechtějí řídit českými zákony, jsou jednoduše řečeno lež. Ve skutečnosti průměrný muslim dodržuje zákony mnohem lépe než průměrný atheistický Čech. A muslimové také rozhodně nejsou těmi, kdo tu dnes šíří nenávist a vyzývá k násilí.

Otevřenost a bezpečnost

Otevřenost republiky se nepoměřuje tím, že přijme "milion uprchlíků" a nebude se starat o to, odkud přišli a co jsou zač. I otevřená republika se musí starat o svou bezpečnost. Pokud zde ale ještě někdo žádá o azyl a má na něj podle práva nárok, zatímco je náležitě prověřen s ohledem na kontakty s organizovaným zločinem a extrémisty, věc je naprosto v pořádku. Azyl a občanství nejsou a nikdy nesmí být udělovány na základě náboženské či etnické příslušnosti. Rozhodně ne v republice, kde vládnou ústava a zákon, nikoliv vůle xenofobní většiny.

Vztah otevřenosti a bezpečnosti je však zakotven ještě i na jiné úrovni. V našem prostoru není a v dohledné době ani nebude klíčovým bezpečnostním problémem islamistický terorismus. Hlavní bezpečnostní hrozbu představuje horečně zbrojící Rusko - a Česká republika se nemůže uzavřít do svých hranic a tvářit se, že se jí regionální problém netýká. Kontrola invazního koridoru táhnoucího se středoevropskou nížinou představuje společný úkol pro polské, české i německé ozbrojené síly. Severním sousedům tuto spolupráci nemůžeme krátkozrace upírat.

Sociální soudržnost jako podmínka nutná

Nemocná sektářská politika převádějící veškeré problémy na otázku výše platů a příjmových rozdílů v národním státě nemůže v postklasickém období evropské civilizace fungovat ani tak špatně, jako fungovala posledních zhruba 40 let. Na jedné straně jsou národní rámce příliš těsné a sociální a mzdovou politiku je třeba začít harmonizovat minimálně v regionálním měřítku, pokud má fungovat. Na druhé straně velmi mnoho problémů a témat na sociální otázku převádět nelze a pokud to děláte, zaděláváte si na další a horší problémy.

Zastaralou levici, která se hodnotově definuje jako internacionalistická, ale problémy hodlá řešit výhradně národní a v národním rámci, ovšem neradno odmítat ve prospěch současné pravice, která se chová velmi podobně.

Zní hlasy "znalců" a padlých andělů, že odmítání zastaralého levičáctví je prý jakousi obdobou manévru provedeného kdysi Blairem, že se tu zase hovoří o "novém středu". Jenže o středu by se dalo mluvit jen za předpokladu, že kategorie "levice" a "pravice" ještě fungují a mají ustálený význam. V situaci kdy se "levice" shromažďuje, aby podporovala xenofobní a konzervativní politiky, zatímco část "pravice" zůstává symbolickou strážkyní internacionalismu, jsme však někde jinde než za Blairových dob.

Pravice u nás problematiku sociální soudržnosti systematicky podceňuje a kritika má částečně pravdu, když současné patologie spojuje také s tímto zaslepením. Strana kdoví proč se označující za sociálně demokratickou dala zřetelnou přednost národnímu principu před občanským a hodlá zabarikádovat "národní prosperitu" před zlým světem. Strana označující se za komunistickou razí ultrapravicovou konzervativní politiku a zájmy cizí nepřátelské mocnosti. Levicoví radikálové argumentačním trikem obviňují "imperialismus", že zavinil samotnou existenci bezpečnostní politiky. Kdyby byl "imperialismus" zrušen a překonali jsme i kapitalismus, proletáři všech zemí by se hned spontánně spojili za účelem konzumace pika a neomezené promiskuity - takže řešit bezpečnostní otázky je údajně zcela zbytečné.

Takovouto veřejnou debatu je rozhodně lepší obejít velkým obloukem. Třeba i za cenu, že dostanete lacinou nálepku centristy.

Klíčový spor nakonec proběhne mezi těmi, kdo uznávají existenci bezpečnostní politiky v nejnestabilnějším období, jaké kontinent zažil po 2. světové válce, ale nechtějí jí obětovat otevřenost - a těmi, kdo vidí budoucnost v zadrátovaných hranicích s myslivci a hasiči. Mezi těmi, kdo hodlají upravit občanský princip podle požadavků změněné doby a těmi, kdo dávají přednost kmenovosti.

Děkujeme čtenářům, že výraznou měrou přispěli na provoz Britských listů od Trumpova zvolení do začátku roku 2017. Potřebujeme však trvalou finanční podporu. K provozu Britských listů je zapotřebí přibližně 60 000 Kč měsíčně. Stačilo by, aby 300 čtenářů přispívalo částkou 200 Kč.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Vytisknout