Proč se tolik nekompetentních mužů stává lídry?

8. 3. 2017


 

Existují tři populární vysvětlení zřejmého nedostatečného zastoupení žen v managementu, jmenovitě: 1) nejsou dost schopné; 2) nezajímá je to; 3) mají zájem a jsou i schopné, ale nedokážou prorazit skleněný strop: neviditelnou kariérní bariéru založenou na předsudečných stereotypech, která ženám brání v přístupu k moci, napsal Tomas Chamorro-Premuzic. Konzervativci a šovinisté mají sklon propagovat to první; liberálové a feministé preferují třetí; a ty někde mezi nimi obyčejně přitahuje druhé vysvětlení. Ale co když všem uniká širší kontext?

Z mého pohledu je hlavním důvodem nerovného podílu pohlaví v managementu neschopnost rozlišit mezi sebedůvěrou a kompetencí. Protože lidé obecně špatně chápou projevy sebedůvěry jako známku kompetence, vede nás to k chybnému přesvědčení, že muži jsou lepší lídři než ženy. Jinak řečeno, pokud jde o vedení, jedinou výhodou, kterou muži mají proti ženám, je fakt že projevy pýchy - často maskované jako charisma a šarm - jsou běžně zaměňovány za potenciál k vedení a že se objevují častěji u mužů než u žen.

S tím souhlasí zjištění, že skupiny bez vedení mají přirozenou tendenci zvolit si do čela do sebe zahleděné, přehnaně sebevědomé a narcistické jedince a že tyto osobnostní charakteristiky nejsou mezi muži a ženami stejně rozšířeny. Freud tvrdil, že psychologický proces vedení se objevuje, protože skupina lidí nahradila vlastní narcistické sklony stejnými sklony lídra, takže jejich láska k vůdci je přestrojenou sebeláskou, nebo náhražkou za neschopnost milovat sebe sama. "Narcismus druhé osoby," prohlásil, "má v sobě velkou přitažlivost pro ty, kdo odmítají část sebe sama... jako bychom jim záviděli požehnaný stav mysli."

Podstatnou pravdou zde je, že prakticky všude ve světě mají muži sklon myslet si, že jsou mnohem chytřejší než ženy. Ale arogance a přehnaná sebedůvěra jsou nepřímo úměrné talentu k vedení - schopnosti budovat a udržovat vysoce výkonné týmy a inspirovat příznivce, aby odložili sobecké agendy kvůli práci, která je ve společném zájmu skupiny. Ať už ve sportu, politice nebo byznysu, nejlepší lídři jsou obyčejně skromní - a ať už od přírody nebo výchovou, skromnost je u žen mnohem častější vlastností než mezi muži. Ženy například překonávají muže v emocionální inteligenci, která je nejsilnějším motivem uměřeného chování. A dále kvantitativní zkoumání genderových osobnostních rozdílů zahrnující více než 23 000 účastníků v 26 kulturách indikuje, že ženy jsou citlivější, mají větší sklon pomáhat a jsou pokornější než muži, což je zřejmě jedním z nejméně sporných zjištění sociálních věd. Ještě jasnější obrázek vznikne, když zkoumáte temnou stránku osobnosti: Například naše normativní údaje, které zahrnují tisíce manažerů z celých průmyslových odvětví a 40 zemí, ukazují, že muži jsou soustavně arogantnější, manipulativnější a mají větší sklon riskovat než ženy.

Paradoxním důsledkem je, že tytéž psychologické charakteristiky, které umožňují mužským manažerům vystoupat na vrchol korporátní nebo politické pyramidy, jsou ve skutečnosti odpovědné za jejich pád. Jinak řečeno, získat práci není jen úkol odlišný, ale zcela opačný než úkol dělat svou práci dobře. Ve výsledku je příliš mnoho nekompetentních lidí povýšeno do manažerské pozice, to povýšeno nad lidi, kteří jsou kompetentnější.

Nepřekvapuje, že mytický obraz "vůdce" ztělesňuje mnohé charakteristiky běžně spojené s osobnostními poruchami, jako je narcismus (Steve Jobs nebo Vladimir Putin), psychopatie (doplňte si jméno oblíbeného despoty), histriónství (Richard Branson či Steve Ballmer) nebo machiavellismus (takřka každý v americké federální politice). Smutné není to, že tyto mýtické postavy nereprezentují průměrného manažera, ale že průměrný manažer selže právě proto, že tyto charakteristiky má.

Ve skutečnosti většina lídrů selhává. Tak tomu bylo vždy: V případě národů, firem, společností a organizací, které jsou špatně řízeny, jak ukazují údaje o dlouhověkosti, výnosech a míře souhlasu, nebo na dopadech, které to má na občany, zaměstnance, podřízené a členy. Dobré vedení bylo vždy výjimkou, nikoliv normou.

Takže mě překvapuje, že taková část debaty o zvýšení podílu žen se zaměřila na to, aby přijaly více těchto dysfunčních rysů. Jistě, takoví lidé jsou často vybíráni za lídry - ale je to tak opravdu správně?

Většina charakterových rysů, které jsou při účinném vedení skutečně výhodné, se převážně nachází mezi těmi, kdo nedokážou udělat dojem svým talentem k managementu. To zvlášť platí o ženách. Existují přesvědčivé vědecké důkazy, že ženy pravděpodobněji přijmou účinnější strategie vedení než muži.

Shrnuto, nelze popřít, že cesta žen do vedoucí pozice je dlážděna mnoha překážkami, včetně velmi silného skleněného stropu. Ale mnohem větším problémem je nedostatek kariérních překážek pro nekompetentní muže a fakt, že máme sklon zaměňovat vedení s týmiž psychologickými rysy, které z průměrného muže dělají méně schopného lídra než z průměrné ženy. Výsledkem je patologický systém, který odměňuje muže za jejich nekompetenci, zatímco trestá ženy za kompetenci, ke škodě všech.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 10.3. 2017