Modlitba k bankovní radě

13. 2. 2017 / Jan Sláma

Když jsem den následující po prvním výbuchu hněvu božské bankovní rady napsal článek, ve kterém jsem se ptal lidí, zda jim došlo co se vlastně stalo, nesměl být publikován. Možná proto, že jsem článek uvedl vzpomínkou na měnovou reformu minulého režimu.

V porovnání s minulou reformou byla božstva hodnější. Naše úspory a mzdy a platy nám zůstaly ve stejné měně a množství. Bankovky vypadají stejně, ale jaksi méně platí. Méně si za ně koupíme.

Pánové z bankovní rady touží po inflaci. Kde bychom prý byli, kdyby zboží a služby nezdražovaly. Kýžený stav je ten, že zboží a služby neustále zdražují a za nimi pokulhávají s přiměřeným časovým odstupem příjmy obyvatelstva. Tak má vypadat zdravá ekonomika.

Američané vyčítají Číně, že jejich měna a kupní síla obyvatelstva neodpovídá realitě. Není to u nás podobné?

Největší starosti přinášejí bankovní hrátky důchodcům. Jejich životní úroveň neustále klesá. Jednak tím, že si za poskytovaný důchod na který celý život pracovali mohou stále méně koupit. Jednak tím, že ti kteří si dokázali něco na stáří naspořit se mohou jen smutně dívat, jak hodnota úspor mizí.

Starosti jiných ovšem pány z bankovní rady netrápí. Oni přece žijí někde jinde a starosti prostých občanů je nezajímají. Pokud by vůbec byli ochotni komentovat problémy, které vyvolali, pak řeknou, že přece zajišťují aktivní obchodní bilanci a tím zaměstnanost obyvatel. Kam ovšem plynou zisky z té náramné zaměstnanosti vytvářené žebráckými mzdami, to neříkají.

Žijeme v divném světě. Obrovská většina lidí se trápí se starostmi jak přežít a nad nimi, na božském Olympu, sídlí několik nedotknutelných. Tím nemyslím teď onu bankovní radu, kterou jsem si vzal na mušku na začátku. Ti jsou jen nevědomými (nebo vědomými) nohsledy, jak takové lidi pojmenoval Jack London. Dokud plní co jim bylo určeno, pak smí požívat jistých přiměřených výsad. Myslím tím trubce, kteří sedí v pozadí toho všeho.

A lidstvo se modlí k bohu demokracie, která je vším jen ne vládou lidu.  

Vytisknout