Bodláky Václava Duška

Thrillery za korunu padesát

26. 1. 2017 / Václav Dušek

Máme demokracii, občane div se, prý našišato, zato konečně nekonečnou svobodu. Přesto se vyskytují přeopatrní jedinci; poštěkávají skryti anonymně plytké nehoráznosti, u vědomí, že nebudou počastováni přinejmeším šťavnatým políčkem. Nevím, ale hospodský baron pravil, že tihle nimrové jsou nedostříknutí; leckterý bacilonosič zbabělosti povykuje a skrývá se za hloupá hesla a označení. Demokratická anonymita, výhra lidstva nad lidstvem.

Ke všemu se nám novináři nemilosrdně políčkují, urážejí, rozhádané redakční útvary běsní, obviňují se z omylů i z křivých pohledů, vyložených přehmatů, polopravd, odporných lží. Znavená karavana směřuje k cílům nekonečným mořem pískových nadějí zvolna kupředu; politická rozhodnutí vlahá. Besser einen Spatz in der hand als eine Taube auf dem dach, jak se to po knížecku rýmuje - lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.

Lichokopytnické povykování upozorňuje na zlé nápady ministerstva strachu – budeš sledován, vybrán, vyslechnut, zastrašen, vyplašen, zmírněn, ukřičen, dán na pranýř k volnému použití spravedlivým bratřím – klídek, některé úkony nepřestaly existovat ani po revolučním vykypění.

Taková Csardasfürstin by mohla o realitě ducha zazpívat, že?! Rozcapované osoby kvokají obstarožní pravdy, naložené ve sladkokyselých nálevech. Šmodrchové se neznají – policajty nám bijou ženské, no nazdar! Postřelené husy vytáhnou kejhání proti básničce, říkánce, ve školních čítankách – obviní básníka, že nadělal z žen útěrky mužským choutkám, ponížil paňmaminky a přikoval je, je to vůbec možné, k dítkám a neradostným povinnostem rodičkovským...

Kravěny říkají jedni, hrdinky, volají druzí. A vůbec, k čemu číst, učit se, v dobách elektronických znalých všeho, každého - klikneš a víš, souvislosti nadosah. Ať žije a vzkvétá genderovština! Plujeme skutečně do záhuby? Násilí ve střetu s láskou vítězí. Večerníčky kriminalistické, detektivní, pouliční, ordinační, uspávají i veličiny ducha; televizní mámení vytváří proklatou past, nabízí zrůžovělou realitu dnešních neklidných dnů, kdy ohavná smrt, zatím pro nás vzdálena, kosí lidičky v zahraničí v lánech neúrodných, přetváří světonázory, určuje pravidla konečného nevyhnutelného střetu – konečnému řešení se nikdo nevyhneme, netřeba nás tím strašit. Lumpolánkové se od smíchu prohýbají. Splnili si sny egoistických šašourů, vyšvihli se až do elitních výšin pomocí bublifuku, drželi chvilku kormidlo lodního vraku; střety na denním pořádku, kdo více kejhá, ten si vykejhá.

Střetávání před obrazovkami zaručuje poklidnou plavbu politickými kanály; diváctvo spokojeno, ukojeno. Dávno neplatí, že realismu je stvůra, pryč s ním hurá! Realismem k nákroku do hlubin zapomenutí.

Výzkumníci nevyhynou, nikdy ne! Sledománie potvrzuje pravidlo, že rodina slyšit, rodina znajet. Na politickém kolbišti není pro slušnost kam padnout. Temná skupinství moci podporují ekologické úlety, válečné štváče, ministerské pohrobky, leckterá vláda chátrá, inu chátra. Pod silnými křídly miliardářů se krčí vondrovští pohádkáři z hlubokého pensylvánského lesa, ze zemně hojnosti a prosperity; preferuje se partajní síla ostrotuposti – altnerovským požadavkům se vzepřou právníci – v partaji nadsociální spravedlnosti jsou všichni právníci, jako z filmu Někdo to rád horké! Úřad sledománie prý naplněn domovnicemi, drbnami, fickami, čuníky, šmodrchy, ráznými milovníky zavedeného společenského pořádku. Není nad poslušnost.

Střety bývají úsměvné. Nadřazenost hnipírdů, nafoukanost hňupů k tiché závisti. Lidé pochopitelně s chybami. Neomylní drmolové většinou spustí laviny jedovaté nenávisti i lokální válku o titěrnou moc. Očekávání puknutí planety z přemíry lásky mobidických apoštolů, realitních důvěrníků, stranických pekelníků, darmojedů, kteří mají kokardy připíchnuté i v místech nevhodných. Přítel zakoupil pyžamo v sociální tržnici – vydrží mu do Vladivostoku. Nechce slyšet, že se naše země scvrkla. Milovník života chřadne, upadá do beznaděje – koho a co zachránit? Sebe, sebe, sebe!

Reklamní krabičky prezidentských kandidátů pootevřeny. Nahlédni, výběr prozatím mlhavý. Kandidáti se vrhnou na voliče v krátkém čase – a střety mezi největšími z největších lze očekávat údajně náramné, jak povídala jedna paní. Sázkové kanceláře vytahají z kapes hráčů nemalou sumu. Přijde den, fanfáry uvítají nového tátu prezidenta. Nebude prezidentem všech, to už je přece jisté. Být prezidentem všech, jest rouháním duchovních peciválů. Můžeš si klidně ale říkat – v jednoho prezidenta věřit budu, tím nic nepokazím.

Budeme se možná střetávat v anonymitě domova s televizními komentátory a brebty, v hospodách se zhádáme do krve při pivním veletoku a kořalkové smršti, v kavárnách u kávy a talířku s rakvičkou, věnečekem – školní sborovny v napětí, ministerstva připravena velebit nejvyššího; kolotoč zběsilosti se dotočí, střety budou budoucím k smíchu, k pláči. Střet demokracie s totalitními praktikami, prozatím krokem do tmy. Po genderovsku nahlíženo – nic není definitivní...

Vytisknout