Překlad poslední veřejné přednášky Zygmunta Baumana na University of Leeds

Zygmunt Bauman: Evropské dobrodružství zatím nekončí?

26. 1. 2017

Profesor Bauman začal svoji přednášku úvahou o evropanství ve vztahu k vlastní minulé zkušenosti:

„Za svůj život jsem byl uprchlíkem celkem dvakrát. Poprvé zásluhou nacistů, podruhé díky komunistickému režimu v Polsku. Poprvé jsem si uvědomil, co znamená být uprchlík v 70. letech, kdy jsem na Univerzitě Karlově v Praze přebíral čestný doktorát a měl jsem uvést, jakou státní hymnu mi mají během ceremonie zahrát. Měl jsem problém. Nechtěl jsem, aby na moji počest hráli hymnu země, ze které jsem musel dvakrát uprchnout. Britská hymna také nepřicházela v úvahu, protože jakkoli se mi dostalo vřelého přijetí, nebyl jsem Brit, byl jsem cizinec, u-prch-lík! Naštěstí má žena Janina našla řešení: Óda na radost! Evropská hymna! Mou evropskou identitu nemohl rozporovat nikdo. Když řeknu, že jsem Evropan, žádný Polák ani Brit s tím nebude mít problém. Označení cizinec nebo dělení na my a oni zkrátka nedává žádný smysl. Přemýšlejte o tom!“

Ve svých textech Bauman často cituje osobnosti z řad intelektuálních elit. Ve vztahu k otázce Evropské Unie se obrací na článek britského deníku The Guardian, který v červnu 2016 požádal současné evropské spisovatele, aby vyjádřili svůj postoj k nadcházejícímu referendu. Bauman zmiňuje dva příspěvky. První z nich, italská spisovatelka známá pod pseudonymem Elena Ferrante v otázce sjednocené Evropy upozorňuje na fakt, že jednotlivé části Evropy již dlouhou dobu nejsou středem pozornosti a dávno ztratily svoji autonomii. Problémy jako změna klimatu, migrace, globální terorismus se musí řešit společně a nelze je nadále nebrat vážně. Bauman zdůrazňuje, že a ať je to Evropská unie či něco jiného, je zapotřebí zůstat pohromadě za každou cenu. V dnešním světě, který charakterizují rychlé a neustálé změny a přesuny z jedné země do druhé, je nutné zpřístupnit a otevřít svoji identitu, a přijímat to, co nám všechny ostatní kultury nabízejí. Čas se krátí.

Další osobností, která tvrzení Eleny Ferrante doplňuje, je německý spisovatel Timur Vermes. Ve svém příspěvku se táže: „Co je to Evropská Unie? Je to jeden z výsledků druhé světové války. Je to pokus udělat Evropu lepší pro všechny i za cenu toho, že pro jednotlivé státy to nemusí být vždy nejvýhodnější. Avšak, velká spousta Evropanů dnes již tuto ambici nesdílí. To je pochopitelné. Uvědomme si ale, že 60 milionů lidí muselo zemřít, abychom pochopili, že se tato snaha vyplatí!“ Dnešní mladá generace, která masakry světových válek nezažila, má pochopitelně právo vyčkat, až se toto přesvědčení opět přirozeně objeví. Vermes ale varuje, že příště (pokud nějaké příště bude, dodává Bauman), nás to přijde mnohem, mnohem dráž.

Zaostalá společnost

Hlavní problém současné společnosti podle Baumana spočívá v tom, že nestačíme na velikost úkolů, které nám současný svět ukládá. Ocitáme se v situaci, kdy nástroje a způsoby řešení převzaté z historie, nejsou adekvátní k velikosti aktuálních otázek, jež je potřeba řešit. Státy jsou na sobě navzájem závislé a není možné zvrátit mechanismy, které způsobují, že když se něco stane v Bangladéši, dotkne se to i nás v Anglii a naopak. Nezmůžeme nic proti dopadům národních krizí na ostatní státy Evropy, zkrátka není cesty zpět. Ulrich Beck, německý sociolog, má podle Bumana pravdu v tom, že ať se nám to líbí nebo ne, žijeme v kosmopolitním světě. Je ale potřeba důrazně připomenout, že zatím bez jakékoli snahy budovat adekvátní kosmopolitní vědomí a kosmopolitní chápání světa! Bauman současnou společnost označuje jako zaostalou, postrádající schopnost se přizpůsobovat novým podmínkám a trpící tzv. kulturní mezerou (koncept kulturní mezera použil americký sociolog Wiliam Ogburn a označuje jím problém, kdy se některé složky kultury vyvíjejí jinou rychlostí a zaostávají za technologickými inovacemi; důsledkem jsou sociální problémy). Svět je kosmopolitní, avšak naše vědomí tuto skutečnost stále ještě nepřijalo. Snažíme se společenské problémy řešit nástroji, které známe, které jsme zdědili. Ty ale bohužel neodpovídají současné situaci a tím pádem ji nemohou vyřešit.

Další charakteristickou vlastností současné společnosti je, že místo, aby vyhlížela do budoucnosti, obrací se do minulosti. Již téměř dvě desítky let žijeme v situaci, kdy mladí lidé, jako vůbec první generace od konce druhé světové války, neočekávají, že jim budoucnost přinese lepší život, než měli jejich předkové. Tento fenomén je zcela novým společenským jevem. Po druhé světové válce byly mladé generace přesvědčené, že se společnost posune dál, jejich životy budou lepší, pohodlnější, zdravější a že je v budoucnu čekají nové možnosti a příležitosti, jak učinit svůj život smysluplnějším a kvalitnějším. Vidina budoucnosti však v současné společnosti ztratila svoji atraktivitu, to je podle Baumana něco, co tady ještě nebylo.

Bauman tedy představuje nový pojem tzv. retrotopie (anglicky retrotopia). Jedná se o spojení slov „retro“ a „utopie“. Utopie znamená lepší společnost, než jakou známe ze zkušenosti a která se nachází v neprobádané budoucnosti. Nabízí se tak neomezený prostor pro fantazii. Avšak, v současné „retrotopické“ době se podle Baumana diskuze o bezproblémových a ideálních společnostech často obrací nikoli do budoucnosti, ale do minulosti. Vzpomíná se na to, jak pěkně se nám či našim rodičům a prarodičům žilo před několika desítkami let, jak bezproblémová společnost tenkrát byla. Problém ale spočívá v rozdílu mezi nepřiměřeně idealizovanou představou o minulosti a faktickou, historickými poznatky podloženou minulou skutečností. Vybájené utopické společnosti nacházející se v daleké budoucnosti či idealizovaná minulost jsou podle Baumana velmi podobně vzdálené od reality.

Pragmatická a morální stránka jednotné Evropy

Na jedné straně máme novou situaci, kosmopolitní svět, národní státy na sobě vzájemně závislé. Na straně druhé neadekvátní, nedostatečné, neodpovídající a zastaralé nástroje a způsoby řešení, které mají vlády kolektivních společenství k dispozici. Výsledkem je krize. Profesor Bauman předkládá dva argumenty. První z nich je čistě pragmatický. Je možné, aby malá, uzavřená, pevně ohraničená území, která nazýváme národními státy, samostatně řešila problémy, které se jich sice týkají, ale jsou zároveň bezpodmínečně globální či kosmopolitní? Evropa se musí spojit, svět se musí spojit! Propast mezi kosmopolitním vědomím a současnou, velmi realisticky kosmopolitní situací musí být překonána. Proč? Je to otázka přežití! Semknutí a společná kosmopolitní akce je podle Baumana jedinou možností, jak zabránit postupnému úpadku společnosti.

Druhý argument, který podle profesora Baumana se současným i budoucím stavem Evropy souvisí, je morální a estetický. Říká: „Nezáleží pouze na tom, abychom přežili, ale jde také o to udělat život smysluplným a vytvářet pro smysluplný život podmínky.“ Dotýkáme se zde přímo otázky hodnot a kvality života. Bauman se obrací na současného papeže Františka, který podle něj vyjádřil tyto otázky nejlépe ve svém projevu při přebírání ceny Charlemagne v německém Aachenu v květnu 2016. Papež František v závěrečné části projevu vyzývá k obnovení evropského humanismu a větší kuráži k realizaci humanistických ideálů. Přirovnává svoji vizi Evropy k mladé ženě, matce plné života, jehož si váží a k němuž dává naději. Bauman cituje přímo z řeči papeže Františka:

„Sním o Evropě, která pečuje o děti, poskytuje bratrskou pomoc chudým a nově přicházejícím, žádajícím o přijetí, jelikož o vše přišli a potřebují přístřeší. Sním o Evropě, která je pozorná k nemocným a starým, jež neodkládá stranou jako nepotřebné věci. Sním o Evropě, kde být migrantem není zločin, ale výzva k větší odpovědnosti za důstojnost každé lidské bytosti. Sním o Evropě, kde mladí lidé dýchají čistý vzduch poctivosti, kde mají možnost obdivovat krásu kultury a prostého života neposkvrněného nenasytnými potřebami konzumerismu, kde manželství a děti znamenají odpovědnost a zároveň velkou radost, nikoli problém z důvodu nestabilního zaměstnání. Sním o Evropě, která prosazuje a chrání práva každého, aniž by zanedbávala své povinnosti vůči všem. Sním o Evropě, kde závazek vůči lidským právům nebude prezentován jako její poslední utopie.“

Brexit, okno do současné společnosti

V poslední části přednášky se Zygmunt Bauman zaměřil na fenomén Brexitu jako aktu vypovídajícím o současné společnosti. Brexit nám podle Baumana ukazuje aspekty reality, ve které žijeme, a kterých bychom si jinak nemuseli všimnout. Domnívá se, že co nám Brexit ukazuje, je tzv. penále za úspěch (penalty for success) a zároveň uvádí několik příkladů z historie, na kterých představuje význam tohoto slovního spojení. Brexit představuje ukázku toho, jak Evropská unie musí platit za svůj vlastní úspěch. Evropané poslední polovinu století těžili z faktu, že se sjednocené Evropě dobře daří, zlepšuje se kvalita života, z bohatších evropských zemí tečou finance do těch chudších atd. V jistou dobu se relativně spokojený život v Evropě stal samozřejmostí až do té míry, že se začaly rozmáhat představy, že Evropská unie již není potřeba. To je podle Baumana zřejmé zvláště v zemích východní a střední Evropy a poukázal na rétoriku např. slovenského premiéra Roberta Fica, maďarského premiéra Orbána či bývalého polského předsedy vlády Jaroslawa Kaczyńského. Pro Británii bylo místo v Evropě výhodné z hlediska tržních mechanismů i možnosti cestovat a žít v Evropě, kdekoli to britským občanům lépe vyhovovalo. Život, možnosti i stav společnosti se podle Baumana zlepšil natolik, že se Británie rozhodla zbavit otravných úředníků v Bruselu a Štrasburku, jelikož je přesvědčena o své vlastní síle a schopnosti řešit problémy a hájit vlastní zájmy nezávisle na ostatních. Jedná se zde o snahu získat zpět někdejší politickou kontrolu.

Fenomén Brexitu, jenž podle profesora Baumana také poukazuje na rozpad politického systému, je evidentní nejen ve Velké Británii, ale i v ostatních evropských zemích. Rozpad je zde připisován především faktu, že občané přestávají nebo již přestali věřit, že vlády mohou a jsou schopné dostát svým slibům a zastávat tak zájmy občanů. Jsme v situaci, kdy nedůvěra není mířena směrem k jedné politické straně, jak tomu bývalo od nepaměti, ale směrem k celému politickému establishmentu. Můžeme sice nesouhlasit s politikou současné vlády a v příštích parlamentních volbách ji vyřadit ze hry, zároveň tak ale uvolníme prostor jiným stranám, které nejsou o nic lepší. Situace je bezvýchodná. David Cameron však podle Baumana dilema zoufalých britských občanů vyřešil. Zaprvé přišel s návrhem referenda, což je kapitola sama pro sebe. A zadruhé, ten samý David Cameron díky svým vyjednávacím schopnostem přesvědčil konzervativce, liberální demokraty i labouristy, aby k referendu zaujali jednotný postoj. Hlasováním pro Brexit tak na rozdíl od procesu obvyklých parlamentních voleb bylo každému občanu Velké Británie umožněno vyjádřit nesouhlas se všemi politickými stranami najednou. Byla to příležitost ukázat obrovskou míru nespokojenosti se současným stavem věcí v celé své kráse.

V úplném závěru přednášky se Bauman přihlašuje k varování nad nebezpečnou tendencí globálních mocností zasahovat a ovlivňovat malé, fragmentované a slabé politické jednotky. Politika, možnost rozhodovat, měnit a řadit věci na program, je stále věcí samostatných suverénních států, jak to bylo nastaveno již v 19. století. Čím fragmentovanější je politika národních států, tím větší moc mají síly, jež se dávno vymkly politické kontrole. Vystoupení z Evropské unie podle profesora Zygmunta Baumana rozhodně nevyřeší aktuální společenské problémy, velmi záleží na podmínkách, za jakých Velká Británie z unie vystoupí. Skutečný dopad ale bude možné posoudit až za několik měsíců či let.

Přednáška je k dispozici online.

Vytisknout